Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když zapadne slunce - prolog + 1. kapitola

15.03.2011 (19:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2238×

Prolog

Night is the blotting paper for many sorrows. (Noc je savým papírem pro mnoho smutků.)

Jenže noc ještě nenastala. A den už odešel...

Seděla jsem v pohodlném křesle před oknem do mého pokoje a pozorovala arizonský západ slunce.

Tuhle dobu, někde mezi dnem nocí, když zapadá slunce, jsem kdysi milovala. Milovala jsem zářivé, hřejivé paprsky, které se o mě v těch chvílích opíraly. Milovala jsem všechny barvy duhy, které se v těch chvílích vytvořily na nebi. Milovala jsem být v těch chvílích venku a kochat se tím pohledem.

A jako všechno, co ve svém životě milujeme, i tahle má láska se mi vymstila.

Už nemám ráda večery. Protože končí den a mě očekává náruč noci. Náruč, která není mateřsky laskavá, ale krutá a chladná. Náruč, před kterou nemohu utéci.

Nemám ráda noci, protože v nich vidím chlad. Nenávidím spánek, protože přináší sny. A mé sny přináší minulost.

Nemohu říct, že nenávidím svou minulost. Protože v mé minulosti je láska a štěstí, kterých bych se nikdy nevzdala. Přesto se jí chci vyhnout. Z té touhy se mění v noční můru i má přítomnost – kvůli bolestivé touze po zázračném zlepšení a zoufalství z nedostatku mé síly něco pro to udělat. A z toho důvodu nemám ani příliš šťastné vyhlídky do budoucnosti. Nechci si dovolit doufat v něco lepšího. Protože zklamané naděje bolí.

Slunce zapadlo, jeho teplé paprsky mě opustily. Připadala jsem si jako uprotřed nocí, nepřetržitých a plných tmy. Prázdných veškerých hvězd.

Phoenix mi bude chybět. Vydat se vstříc Forks chtělo trochu odvahy. A hodně zoufalství...

Zvedla jsem se z křesla, rozsvítila si lampičku na nočním stolku a naposledy šla spát v tomto domě.

Slunce všech dnů ještě nezapadlo. Titus Livius

Snad.

1. kapitola: Uprostřed nocí

Seděla sama, jako vždy, u malého stolku pro dva, jen o tři stoly dál než my. Byla nám ze všech studentů zdaleka nejblíž, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo, nebo že by si to vůbec uvědomovala.

Kaštanové vlasy, které by nutně potřebovaly ostříhat, jak poznamenala Alice, jí spadaly do obličeje, jak se skláněla nad stránkou sešitu. Malovala si. Byly to jen spirály a črty zdánlivě nedávající vůbec žádný smysl a já najednou litoval, že jsem se nikdy nerozhodl studovat psychologii. Přišlo mi to zbytečné, vždyť o tom, jak funguje lidská mysl, jsem toho věděl víc, než jakýkoliv profesor. Jak jsem mohl vědět, že někdy narazím na někoho, jehož mysl si nebudu moci podmanit? Nyní bych byl rád i za první semestr. Ty obrázky musely něco znamenat, něco říkat....

Natočila si na prst prmínek vlasů, zatahala si za něj, jako by se chtěla ujistit, že je její součástí, a pak si ho uhladila za ucho. Byl to její zvyk a já stále nemohl přijít na to, k jaké emoci ho přiřadit...

Ta dívka totiž neskrývala jen své myšlenky, ale i pocity. Vždy se zdála tak zamyšlená, jako by doopravdy byla v úplně jiném světě. Jako by se ukrývala nejen před lidmi, ale i před sebou samotnou. Nikdy jsem ji neviděl vztekat se nebo hádat. Všechno přijala se stoickým klidem a nadhledem. Nad věcmi, které by jiným lidem přišly nesnesitelně trapné nebo nechutné, jen mávla rukou. Její oči říkaly, že je o tolik starší než její vrstevníci... skoro jako my. Co všechno si musela prožít, než se dostala sem, do tohoto bodu svého života? Do téhle hlučné jídelny s oprýskanými zdmi?

Jasper tvrdil, že je smutná. Že truchlí. Že vevnitř pláče, i když se snaží vyrovnat s realitou. Že je si nejistá vším. A že občas zaznamenal pár vln hněvu, frustrace a zloby, ale že se jim nikdy nepoddala.

Bylo tohle vůbec zdravé? Jak nebo proč by tohle měl zažívat člověk? Neměly by takové emoce být věcí nás, upírů, kteří máme celou věčnost na to, abychom se s nimi vyrovnali?

Zátěž, kterou na svých ramenech ta tichá dívka nesla, bych klidně převzal na sebe, ačkoliv jsem vlastně ani netušil proč.

Neznal jsem Isabellu Swanovou, ani zdaleka ne. Věděl jsem jenom to, co přede mnou nemohla zakrýt. Byla krásná svým vlastním, vyspělým a trochu tajemným způsobem. Byla nadprůměrně inteligentní a přesto byla o dva ročníky níž, než by být měla. Byla samotářská a zlomená.

Byla mou Monou Lisou.

Byla mou la tue cantante.

Byla tím jediným člověkem či bytostí, jehož myšlenky přede mnou byly v bezpečí a já jí přesto nehodalal tuto výhodu ponechat. Byl jsem sobecký? Byl jsem příliš zvyklý na svou vševědoucnost? Poprvé jsem si připadal jako narušitel.

Byl jsem tou dívkou posedlý. Dokonce jsem se občas v noci, když měla otevřené okno, vkrádal do jejího pokoje a sledoval, jak spí. Mluvila ze spánku a já díky tomu alespoň trochu poodkryl ten dusivě těžký závěs nad její myslí. Jenže to byly spíš otázky, než odpovědi.

Kdo je David?

A co tak strašného se jí stalo, že i když si bere každý večer dva silné prášky na spaní, probouzí se uprostřed noci zpocená, vyděšená a křičící?

Naštěstí Isabella nic o mé posedlosti nevěděla. Občas jsem uvažoval nad tím, jestli si vůbec všimla mého útočného chování v první den, kdy přišla do školy, a já bojoval s tím, jestli ji mám zabít. Jestli si všimla toho, že jsem týden chyběl.

Ale i kdyby si toho všimla, asi by se o to nezajímala...

Ta dívka se totiž nezajímala o svět stejně tak, jako se svět nezajímal o ni.

Vypadla jako malá nudná šedá myš. Ale já v ní viděl zlomenou ženu.

Otázka byla, jestli jsem já viděl moc nebo toho svět viděl příliš málo.

---

„Ahoj,“ pozdravil mě melodický mužný hlas nalevo odě mě, sotva jsem si stačila sednou na židli.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu, ale nepodívala se na něj.

I když jsem byla imunní vůči jeho hlasu i vzhledu, stále na něm byly dvě věci, které mě spolehlivě dostávaly do kolen, ačkoliv jsem si uvědomovala hloupost takového počínání. Žádný muž nestál za to... nestál za nic.

Ale jeho vůně, jednoznačně přirozená, mě donutila koupit si několik silných dámských večerních vůní a po každém obědě je na sebe vyšplíchnout, jako přípravu na hodiny biologie. A jeho oči... nepopsatelné, měnící se hlubiny, mě uchvacovaly vždy zas a znova. Tak jsem se mu do nich nedívala. Jednoduché řešení, že?

„Chutnal ti oběd?“ pokračoval další běžnou zdvořilostí frází.

Vážně jsem nechápala, proč se se mnou baví, nebylo to normální. On celý nebyl normální, samozřejmě, ale proč si, proboha, byl ochotný povídat zrovna se mnou? S nepříliš hezkou nebo populární dívkou, která ani nepatřila do jeho fanklubu? Proč si nemohl vybrat Jessicu, která by po něm skočila při prvném písmenu z jeho úst?

„Tiramisu bylo výborné.“

Čas od času si dovolil zeptat se i na nějaký ne úplně nevinný dotaz.

Jaké bylo vyučování?

Máš ráda déšť?

Jakou hudbu posloucháš?

Co tvoje matka, chybí ti?

Vždy si vybral den, kdy jsem měla... dalo by se říci dobrou náladu, ačkoliv jsem netušila, jak dokázal vycítit ty drobné rozdíly mezi mou apatií, depresí a klidem před další duševní bouří. Když jsem se v těch hurikánech bolesti zmítala, nikdy jsem do školy pro jistotu nešla. Dokonce i Charlie byl ochotný mi vypisovat omluvenky se lží v kolonce „důvod“. Pro forkské studenty i profesory jsem byla prostě holkou zvyklou na slunce, která těžce snášela místní sychravé počasí.

Ale u Edwarda to skoro vypadalo, jako by věděl... V jeho otázkách, jestli je mi lépe, jsem vždy slyšela něco víc, než jen slova bez zájmu.

Měla jsem svou ujetou teorii o něm.

Mohl si přece projít něčím podobným jako já, ne? I když pravděpodobnost, že se dvě takové trosky sejdou v takovém zapadákově, byla mizerně malá. A k tomu měl čtyři sourozence, kteří vypadali tak podobně, i když se tolik lišili...

Ty temné kruhy pod očima od nevyspání, bledá nezdravá pleť, znuděné, frustrované, opovržlivé nebo zhnusené výrazy, které jsemu u nich vídala tak často a... dospělost. Na to, kolik jim mělo být, se chovali a vypadali přiliš dospěle. A co ta krása? Ta mohla být jen těžko nějakým příznakem...

Jenže vždycky, když jsem si řekla, že doktor Cullen může být takovým hodným pánem, který si adoptoval několik teenagerů na dně, připadala jsem si jako blázen.

A když jsem si ve chvílích, kdy jsem nutně potřebovala nějak zaměstnat svůj mozek, představovala, co by se mohlo stát jim, byla jsem zhnusená sama sebou.

Copak bylo normální představovat si Rosalie, která i na pouhých fotkách, které jsem mohla vidět, vypadala nádherně a odměřeně, jako znásilněnou dívku, jejíž krása k tomu přímo provokovala? Nebo bylo běžné vidět v Alici s nápadně krátkými vlasy týrané dítě?

„Já jsem měl pizzu a vůbec mi nechutnala.“

Zasmál se, a když jsem maličko pootočila hlavu, mohla jsem vidět jeho usmívající se tvář. Jako by řekl nějaký dobrý vtip. Ale mně pointa rozhodně utekla...

Přesto bylo příjemné slyšet ten uvolněný zvuk. Smích... Myšlenky nad tím, jak dlouho jsem se nahlas nezasmála já, jsem rychle odsunula na druhou kolej. Kolej, která odvážela všechny bolestivé myšlenky, vzpomínky...

Jenže ta úschovna uvnitř mně byla příliš malá a křehká na to, aby vydržela. Kdy asi praskne? Přežiju to?

„Bello?“ Prudce jsem sebou trhla. Sakra. Měla bych dávat pozor...

„Ano?“

„Ptal jsem se, jestli jsi... jestli je všechno v pohodě.“ Vážně se zajímal. To bylo milé.

„Jasně, jen jsem se zamyslela.“ Lež, příliš očividná vzhledem k mému mdlému hlasu.

Už nepromluvil, jako by ty výkřiky v mé hlavě, které žádaly ticho, slyšel. Zato pan Banner mluvil až moc... po hodině jsem si z jeho monologu nepamatovala absolutně nic. Ale nevadilo mi to, alespoň jsem měla pořádný důvod k samostudiu. A studium udržovalo můj mozek ve zdravých mezích. Možná bych se na vysoké mohla zapsat na dva obory.

---

Vzhlédla jsem od úmorné slohové práce z literatury na téma „Ženské postavy v literatuře renesančního období“, kterou jsem už jednou ve Phoenixu napsala. Protáhla jsem se a nechala své oči, aby se rozběhly po místnosti, až skočily k oknu. Nikdy jsem si nepomyslela, že mě ty nekonečné odstíny zelené, barvy, kterou jsem ani neměla moc ráda, budou tak moc uklidňovat.

Forks mi vždy přišlo tak nudné a fádní. Ta dvě přídavná jména do sebe pohlcovala tu jednu restauraci, bistro, nulový počet barů a diskoték (ne že bych tam chodila) a mizernou knihovnu.

Možná že kdybych byla trochu víc outdoorový tip a nepřizabíjela se při prvním kroku v dosahu dvou metrů od nějakého kořenu, mohla bych chodit ven na procházky do vždy blízkého lesa. Možná že kdybych si místo čtení hrála na vojáky nebo piráty a běhala po lese, našla bych v tom klidu tady okolo kouzlo mnohem dřív.

Ale našla jsem ho teď a to bylo důležité.

Libovala jsem si v tom klidu všude okolo. Libovala jsem si v tom pomalém tempu okolního života. Libovala si v tom tichu, které mě večer obklopilo, i když jsem si otevřelo okno – naší ulicí projíždělo jen minimum aut.

Možná jsem byla na takové požadavky ohledně života příliš mladá, ale zdání klame. Já si totiž připadala tak stará a to jenom mé tělo mě v tom zrazovalo. Ale těžko mohlo přes noc zestárnout o dvacet, třicet let... narozdíl od duše. A že takových nocí jsem zažila víc jak jednu...

Ale ne, o nocích jsem přemýšlet nehodlala.

Zato ten svěží pocit stál za úvahu.

Byla to tak příjemná a osvěžující změna oproti zběsilému, živému, hlučnému, horkému a zpocenému Phoenixu. To město jsem milovala a nenáviděla zároveň, což byl nechtěný vyčerpávající koktejl emocí. Potřebovala jsem z něj uniknout.

Chudáka Phila jsem donutila najít si jinou práci... někde, kdekoliv, jinde... než mi došlo, že potřebuju pryč i od Renée. Bylo pro mě lepší dívat se na podmračeného Charlieho, než stále na vyděšenou a nervózní Renée, která si v mé společnosti pořád okusovala nehty. Sama jsem se toho zvyku zbavila poměrně nedávno a nechtěla jsem ho zpět.

Když jsem si najela na cenu letenek do Seattelu a následně do Port Angeles a zjistila, že to zaplatím i z vlastní kreditky, bylo rozhodnuto. Statistiky prakticky nulové úrovně zločinu na tom bohem zapomenutém kousku Olympijského poloostrovu jsem měla vyjeté už dávno...

-

Přišel večer. Spát jsem šla pozdě, jako vždy, a v koupelně strávila hříšně dlouhou dobu. Pokud si tenhle zvyk uchovám i na vysoké, moje spolubydlící rozhodně nebudou nadšené... Jenže já tu horkou uvolňující sprchu tak zatraceně potřebovala! Co záleželo na tom, že když jsem vypnula vodu a zabalená v ručníku si stoupla před zrcadlo, do kterého jsem se doopravdy nepodívala, byla jsem stejně ztuhlá jako před tím? Těch pár klidných bezmyšlenkovitých minut za to stálo.

Nikdy jsem svému pokoji neříkala ložnice. Byl to pokoj nebo, když jsem si chtěla hrát na dospělou, pacovna. Ale nikdy ne ložnice. Ta totiž znamenala spánek, mé prokletí.

Před tím, než jsem si lehla, jsem prodělala celou svou pečlivě naučenou uspávací proceduru.

Dva prášky, protože při třetím se mi zvedal žaludek a já nesnášela pocit žluče na chuťových buňkách. Rychlé dechové cvičení a několik cviků z jógy, jak mi doporučovala terapeutka. Otevření okna, protože dnes bylo docela hezky, hluboký nádech toho čistého vzduchu.

Postel.

Mou postel tvořila předražená ortopedická matrace se speciální kokosovou výstuží, ortopedický polštář, ani příliš měkký ani příliš tvrdý, měkká antibakteriální deka a hezky vonící ložní prádlo. To všechno by mi mělo dodávat na pocitu komfortu a klidu. Jenže já jsem se místo toho zmítala z jedné strany na druhou, nedokázala usnout a hloupě vyvrtávala do stropu očima díru.

Změní se to někdy? Dokážu se někdy v klidu vyspat? Pevně jsem v to doufala, ale momentálně mi možnost, že můj mozek nevydrží ten tlak a samovolně se vymaže, připadala realističtější.

Samozřejmě jsem nakonec usnula, byla jsem vážně unavená. Můj rozvrh dne, který jsem si sama vytvořila, byl na normální devatenáctiletou holku docela nabitý. Vyndat pračku a zandat další várku, udělat úkoly, projít si poznámky z posledního týdne, úmýt troubu v kuchyni a vyluxovat v tátově pokoji. A samozřejmě uvařit teplou večeři, to byla moje oblíbená část dne.

Milovala jsem vaření – bylo to kreativní a vzhledem k mé nešikovnosti a nutné a časté manipulaci s ostrými předměty to vyžadovalo mou plnou pozornost. A k tomu jsem byla vážně dobrá kuchařka. Jedna z mála věcí, které jsem na sobě měla ráda... možná jediná.

Dnes večer bylo kuře na smetaně a květák. Pocit plného žaludku byl pro mě stále trochu nezvyklý. Příliš dlouhou dobu jsem byla zvyklá jíst rychle a málo nebo vůbec. Ale balancování mezi bulimií a anorexií způsobených psychickými problémy mi vážně nevyhovovalo, z mé přirozeně hubené postavy to udělalo odpornou kostru a to, že jsem se dokonce po několik týdnů stěží pohybovala, jak jsem byla slabá, mi zase dostalo lžičku do pusy. Bezmoc byl rozhodně pocit, kterého jsem se chtěla zuby nehty vyvarovat.

Momentálně mým největším problémem byl spánek, i když se to tady ve Forks zlepšilo. Občas jsem se dokonce vzbudila jen kvůli podivnému zvuku nebo příliš otevřenému oknu, ne díky nočním můrám.

Charlie si odvykl spát dole na gauči, vždycky jsem ho nad ránem budila, když jsem už oblečená sešla dolů. Vážně jsem litovala každého ústupku, který pro mě udělal, ale tenhle byl vážně nutný. Potřebovala jsem ranní přísun heřmánkového čaje s medem. Ani jsem nevěděla, proč mě vždycky spolehlivě, v rámci možností, uklidní zrovna on.

Té noci to, co mě probudilo, dokonce ani nebyla vzpomínka. Jen změť pocitů, ve kterých jsem v tom snu nedokázala vyznat. Stála jsem ve tmě, zmatená a vystrašená, a cítila, že přijde něco hrozného. Pak to zlověstné ticho prořízl výkřik, který mi nepatřil. Byla to Renée.

Holčičko!

další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když zapadne slunce - prolog + 1. kapitola: