Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 48. část

14.05.2011 (14:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3890×

Ačkoliv se obecně tvrdilo, že to u našeho druhu není možné, když Carlisle Jennifer zabalil do tlustého termo spacáku, který s sebou na Antoniovu radu předtím přibalil ke svému náčiní, působil doopravdy unaveně. Možná že to byl jen nějaký jeho zvyk. Přeci jen byla pravda, že pracoval několik dlouhých let v nemocnici a já jsem si byl naprosto jistý, že měl za sebou spousty a spousty náročných operací, které mohly trvat i hodiny – a po kterých se musel chovat stejně jako jeho kolegové. A je pravda, že to, jak si třel oči a spánky, působilo dokonale lidsky. Byl tak důvěryhodný, že kdybych nevěděl, co je zač, a neměl jsem ani žádné perfektně vyvinuté smysly, které by mi to pomohly zjistit, myslel bych si o něm, že je to obyčejný člověk.

„Myslím, že když jsem teď udělal to, co je potřeba, zasloužil bych si, abys mi prozradil, co má tohle všechno ve skutečnosti znamenat.“ Upřel na mě zlaté oči, ve kterých se odrážela jeho zvědavost smíšená s upřímnými obavami.

Povzdechl jsem si. Celou tu dobu jsem čekal, kdy na to dojde, a když to teď vypustil z úst, vlastně by mě to ani nemělo překvapovat. Přesto jsem několik dlouhých vteřin váhal, než jsem promluvil. Nějaké staré a dávno pohřbené smysly pro poctivost se totiž přihlásily o slovo a neodpustily si příležitost mi připomenout, že jestli jenom ceknu, poruším tak Arův zákon. Ale… nakonec jsem si stejně uvědomil, že Aro je teď ten poslední, na kterého bych měl myslet. A Carlisle byl hlavní. On byl ten, díky němuž se Jennifer probojovala z toho nejhoršího – a díky němuž mohla teď přeměnu prodělat o dost klidněji a se stonásobně větší šancí na to, že vše skončí úspěšně.

„Takže?“

Zavřel jsem na okamžik oči a zhluboka jsem se nadechl studeného vzduchu. Ani jsem si neuvědomil, že venku už nastala noc a kolem se ochladilo. Já tu nebyl ten, kdo by to mohl cítit. A jelikož mé myšlenky byly roztroušeny všude možně, ani jsem neměl čas jen pomyslet na to, kolik bylo hodin. „Jmenuje se Jennifer.“ Přišlo mi rozumné začít hezky od začátku. Od méně podstatných věcí se dopracovat k těm… důležitějším.

„To vím.“ Mírně se pousmál, avšak já jsem věděl, že moc radosti v tomto gestu není. Když jsem na něj upřel tázavý pohled, pokračoval. „Byla v dětském domově nedaleko našeho momentálního bydliště. A jeden z mých synů… no, řekněme, že se v něm probudila jakási touha pomáhat dětem. S touhle dívenkou si byli hodně blízcí. Když si ji pan potom Marlwood odvezl, nenesl to zrovna lehce.“

Raději jsem to dál nekomentoval. Jen jsem nepatrně přikývl a pohled jsem upřel na klidně oddychující Jennifer. Byla tak zachumlaná, že jí zpod spacáku ven vykukovaly jen zavřené oči. Byl jsem rád, že usnula. Nehodou se přeměna nejspíš trochu oddálila, a tak mohla alespoň načerpat dostatek sil.

„Co všechno o ní víte?“ Nedíval jsem se na něj, ale jeho košile vydala mírný šustivý zvuk, když pokrčil rameny.

„Celou tu dobu jsem si myslel, že je obyčejné dítě, stejné jako každé jiné. Jistě, vzpomínám si, že Edward často hovořil o tom, že se od ostatních liší, ale vždy jsme se domnívali, že jde o nějakou psychickou poruchu. Takže detaily ohledně jejího původu bys měl říct spíš ty mně.“

„To máte pravdu.“ Znovu jsem ze sebe vydal povzdech a hlavu jsem si nechal spadnout do dlaní. „O poloupírech už jste slyšel?“

Tohle nebylo žádným tajemstvím, a tak mě nepřekvapilo, když jen letmo přikývl. „V našich dějinách je toho o nich spousty. Takže ano – sice jsem se nikdy s žádným nesetkal osobně, ale něco o nich vím.“ Podíval se po Jennifer a trochu se zamračil, skoro jsem viděl, jak mu v hlavě všechno šrotuje a snaží se to najít odpovědi. „Jenomže ona není poloupír, nebo snad… ano?“ Znovu se na ni upřeně zadíval, jako by snad pouhýma očima mohl proniknout skrz ni.

„Není…“ potvrdil jsem pomalu, s rozvahou. Prohrábl jsem si neposedné vlasy a odhrnul jsem si je z čela. Nějakým prapodivným způsobem jsem asi doufal, že mi tohle připitomělé lidské gesto pomůže. „Je to dcera poloupíra a člověka.“

„Netušil jsem, že tyto dva druhy se…“ Odmlčel se, ale po malé chvíli ze sebe vydal něco, co připomínalo nervózní smích. „Ale když už jsou muži našeho druhu tak zvrhlí, že svádí lidské ženy, asi by mě to nemělo překvapovat.“

„Poloupír byla její matka.“

To ho zarazilo. Hlavu nachýlil mírně do strany a obočí se mu zamračeně stáhlo k sobě. „Copak ony… mohou mít děti?“ Zněl, jako že ho to doopravdy zajímá. A udivuje. Mě samotnému tahle informace nepřipadala nijak zvláštní, dokonce bych se nad ní asi ani nikdy nepozastavil… ale jak se zdálo, Carlisleovy zájmy se naprosto lišily od těch mých.

„Ano… Ona její matka…“ Nějak jsem nedokázal sám sebe přimět k tomu, abych ji oslovil skutečným jménem. Abych o ní mluvil jako o Sandře, i když jsem stejně měl před očima její tvář. Bezmocně jsem vydechl. „Celé je to strašně složité.“

Střelil po mně pronikavým pohledem. Nevěděl jsem, co všechno z mé tváře dokázal vyčíst, ale když se odvrátil a zadíval se na čím dál víc mokřejší stěnu stanu, řekl něco, za co jsem div neměl chuť ho úlevně obejmout. „Možná bude stačit, když mi řekneš, co se s ní děje právě teď… Se vší upřímností - nemyslím si, že bys pro mě pana Marlwooda posílal, kdyby šlo doopravdy jenom o pár řezných ranek, které by se časem samy od sebe zacelily. Za tím vším musí být ještě něco dalšího. A byl bych opravdu vděčný, kdybys hned neřekl, že ne.“

„To jsem neměl v plánu,“ zamumlal jsem napůl úlevně, napůl trochu vyvedeně z míry. Děsila mě jeho jasná předvídatelnost, která se ve většině případů zdála tak jasná a bezchybná. „Za to všechno, co jste udělal, je to to nemenší, co bych pro vás mohl na oplátku udělat.“

Ušklíbl se. Nebyl to tak docela jasný úsměv, ale jistý náznak s téměř neznatelným podbarvením pocitu vítězství jsem tam zaznamenal. „Tak tedy?“

Zadíval jsem se mu zpříma do očí. Nezdálo se, že by mi to situaci nějak zásadně usnadnilo, spíš jsem měl pocit, že mi v krku narostl velký knedlík. Ten pocit mě na okamžik zarazil, jedna část mé mysli si totiž matně uvědomovala, že takhle jsem se necítil už dobrých několik set let. Bylo to tak… reálné. Jako bych v sobě najednou cítil i něco jiného, než jen mrtvý a chodící kus kamene. Ale nedovolil jsem si, aby mě to znepokojilo na příliš dlouho. Měl jsem před sebou jiné povinnosti.

Strpěl jsem poslední hluboký nádech, a pak už jsem si zakázal jakékoli v další oddalování. „Jak už jsem vám řekl, Jennifer je potomkem poloupíra a člověka. Kdysi jsme se stejně jako vy domnívali, že zkřížit tyto dva druhy je nemožné, ale jak vidíte, matka příroda nás opět překvapila,“ začal jsem, neodtrhujíc pohled od jeho. „Byl jsem u toho, když otěhotněla první poloupírka. Všichni jsme tehdy čekali, že plod bude stejného druhu jako matka, že bude upír, kterému v žilách koluje lidská krev. Výsledek byl ale úplně jiný.“ Na několik sekund jsem se odmlčel. Vzpomínky na ty časy jsem z hloubi mysli nevytasil už dlouho, a proto mě udivovalo, jak sebejistě jsem o nich dokázal mluvit. Jako by se to nestalo před dvě stě devadesáti lety, ale byl tomu maximálně teprve týden. „Při porodu žena zemřela. Tehdy si všichni mysleli, že porod byl prostě jen moc komplikovaný. Tou dobou i lidské dívky porod přežívaly jen výjimečně. Až později, když se těhotných poloupírek objevilo více, se ukázalo, že ony porod prostě přežít nemohou, protože jejich organismus na to není dostatečně vybavený. Ani když jsme se je pokoušeli proměnit úplně, nepomohlo to… A o několik let později jsme zjistili, že podobně malou šanci na přežití mají i jejich děti.“ V jeho očích se odrážel můj smutný pohled. Zrcadlily se tam ty samé pocity, jaké jsem cítil i já. Bylo překvapující, že z pouhých pár vět dokázal smýšlet tak, jako by byl tehdy u toho, když se to dělo.

„Neexistuje přesné pojmenování pro to, čím je,“ pokračoval jsem. „Ale zcela jistě se liší od všeho, co jste kdy viděl. Má naprosto jiné vlastnosti a to, co se s ní teď děje, je nejzásadnější krok v jejím životě.“

„Poslouchám,“ zamumlal zaujatě. Seděl tak nehnutě a soustředěně, že připomínal nějakou vznešenou sochu.

„Na rozdíl od poloupírů se jejich růst neurychluje, ale je to přesně naopak. Je dvakrát, někdy dokonce i třikrát pomalejší. A nejhorší na tom je, že se tohle netýká pouze jejich těla. I mysl zůstává neuvěřitelně pozadu.“

„Co to přesně znamená?“ Jeho hlas zněl starostlivě, přestože jeho pohled hořel netrpělivým očekáváním. Každých pár vteřin těkal očima mezi mnou a Jennifer, jako by se nemohl rozhodnout, kde se toho dozví více.

„Znamená to, že i když je momentálně na úrovni sedmi nebo osmiletého dítěte, ve skutečnosti se narodila před šestnácti lety.“

Šok. Překvapení. Nevěřícnost. Pochopení. Zmatenost. Tohle všechno se mu vystřídalo v obličeji během jediné sekundy.

„Všechno je možné, doktore,“ předešel jsem jeho další otázce. „V našem světě ano.“ Podle toho, jak se tvářil už teď, jsem si nedokázal představit, jak bude jeho tvář vypadat potom, až mu dopovím i ten zbytek. Mohl by snad vypadat ještě více dezorientovaně? „Jenomže celou tu dobu jí v krvi kolovala i část našeho jedu. Byla tak nepatrná, že její tělo ji nebylo schopno zaznamenat natolik, aby uskutečnilo přeměnu. Jenomže celou tu dobu se jí to v krevním oběhu násobilo. Ne nijak radikálně, ale násobilo. A teď se blíží její proměna.“

Vyvalil oči. Nejspíš si hned vzápětí uvědomil, co udělal, a tak se rychle pokusil svůj výraz zachytit pod kontrolu, ale přesto působil stále mírné vykuleně. Zhluboka se nadechl a otevřel pusu, jako by se chystal něco říct, ale nakonec ji zase zaklapl a já mu dopřál čas, aby se vzpamatoval. „Co všechno to bude obnášet?“ zeptal se nakonec tiše.

„Liší se od naší rasy. Hodně. Kromě jedu se v ní celou tu dobu hromadily i všechny hormony, které by měl obyčejný člověk. Jed jim svým způsobem bránil, aby se projevily naplno, a to byl hlavní důvod, proč její tělo nedokázalo vyspět přirozenou cestou. Jenomže teď… Nevím, jak přesně říct to, co se v ní děje. Přesně to nevím, nikdo z nás to přesně neví, ale podle všech domněnek a poznatků to vypadá, jako by v ní to všechno najednou explodovalo. Rozlévá se jí to všemi cévami, dostává se jí to do srdce, do žil, proudí jí to do mozku… Je šílené a neuvěření, co se s ní děje. Ale její tělo a mysl během třiceti hodin doženou vše, co zameškali.“

Tentokrát své překvapení udržel na uzdě a zachoval si klidnou tvář, i když mu v ní trochu pocukávalo a i když ho tohle vyvedlo z míry ještě více. „Co přesně tohle znamená?“

„Vyroste.“

„Vyroste? Jak by mohla vyrůst?“

„Jak jsem řekl, v našem světě je všechno možné,“ zašeptal jsem klidně. „Když procházíme přeměnou my, naše tělo se také od základů mění. Všechny vnitřnosti se přizpůsobují novým potřebám, a u ní je to stejně. Jenom mnohem horší. Zažívá nepředstavitelně větší bolesti. A na rozdíl od nás tady neplatí pravidlo, že jed bude účinný.“
„Bude účinný?“ zopakoval po mně znovu, maximálně udiveným tónem. Zdálo se, že balancoval na hranici, kdy nevěděl, jestli mi má věřit a být udivený, anebo mě má osočit z toho, že lžu, a odejít. „Takže vyroste,“ tohle slovo mu vyšlo z úst s mírně nechutným úšklebkem, „ale přeměnou neprojde? Co se z ní stane?!“

Zavrtěl jsem hlavou a konečně si dovolil od něj odtrhnout pohled. Sklopil jsem ho na své ruce. Prsty jsem měl propletené do složitých tvarů a nervózně jsem si je třel. Další lidské gesto, které jsem tak dlouho postrádal. „Momentálně má v sobě dostatek jedu na to, aby se její tělo samo dokázalo dostatečně zorientovat a zachovat se tak, jak se očekává. Bude trvat asi den, než se jí všechny svaly a kosti přizpůsobí. Bude křičet. Hodně hlasitě, takže se možná i se stanem budeme muset posunout hlouběji do lesa – musíme ji ale udržet v teple -, abychom byli dále od lidí.“

„Jenomže?“ Nereagoval na poznámku o potřebě udržet nás v tajnosti. Jasně jsem vědět, že naráží na to, že jsem nedopověděl, co se stane potom.

„Jenomže pak už jedu dost nebude. Nebude to stačit na to, aby se proměnila v upíra úplně. A nebude mít ani dost sil na to, aby její životní funkce začaly pracovat jako u lidí. Takže jestli ji nechceme nechat umřít, budeme ji pak muset kousnout.“

Moc se omlouvám za malé... no dobře, velké zpoždění. I když už budou jenom tak dvě nebo tři kapitoly, pokusím se je přidat co nejdříve. Vím, že většinu z vás už to asi nudí a ta časová prodleva od posledního dílu vás nejspíš odradila už úplně, přesto jsem ale vděčná, že mě ještě stále povzbuzujete komentáři. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 48. část: