Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 2. část

11.10.2010 (07:00) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5270×

„Takže Edwarde.“ Alice přivřela oči do úzké škvírky a přejela mě pohledem od hlavy až k patě. „V té košili jít nemůžeš,“ zkonstatovala nakonec a založila si ruce na prsou.

„Jako proč?“ opáčil jsem mrzutě. Co jí je do toho, co mám na sobě? Ty ženské fakt nejsou normální!

„Jelikož zelená ti nejde pleti.“

„Alice, bílá jde ke všemu.“ Zvedl jsem oči v sloup a nechápavě zavrtěl hlavou.

„To sice jo, ale s tvým výrazem to působí, jako by se ti právě chtělo zvracet.“

„A to vadí?“ zavrčel jsem a ona se jen zasmála.

„Jo. Takže…“ Přešla k mojí skříni a chvíli se v ní přehrabovala. „Jo, tahle bude perfektní.“ Roztáhla před sebou tmavě modrý kus látky a já jsem si jen poraženě povzdechl.

„Můžu si to obléct sám, anebo to na mě navlečeš, abych náhodou neměl límeček o dva milimetry posunutý doleva?“ zeptal jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase.

„No… schopný bys toho byl, ale pro jednou ti snad můžu věřit,“ pokrčila rameny. Pak po mně tím kusem hadru mrskla a se slovy, abych sebou hodil, neboť ji mám vyzvednout za necelých patnáct minut, vytančila z pokoje rovnou do obýváku.

Na okamžik jsem si pohrál s myšlenkou, že bych tu košili rozsápal, spálil a pak si přeci jen val tu zelenou. Ta představa se mi líbila… možná až moc. Jenomže pak jsem z přízemí uslyšel opovržlivé syčení a se zatnutými zuby se rychle převlíkl. Když jsem se pak podíval do zrcadla, vytvořil jsem na tváři nechutný škleb, a pak už jsem rychle pospíchal k autu, abych si tu schůzku ještě náhodou nerozmyslel.

Ten čas mě musel nenávidět. Sotva jsem vyjel, a že jsem jel dost pomalu, jako kdyby se nějak zrychlil. Než jsem se nadál, volant už se nějakým způsobem stáčel doprava přímo k tomu malému domku té protivné holky. Jakže se to jmenovala? Betty…? Ne, Bella.

Zhluboka jsem se nadechl, chvíli podržel čerstvý vzduch v plicích, ale nakonec jsem si jen hlasitě povzdechl. Stejně už z toho nevycouvám. Sevřel jsem ruce v pěsti a celý napjatý, ani jsem nevěděl z čeho, jsem došel až ke dveřím. Rozhodnut, že nebudu nic zbytečně protahovat, jsem stiskl domovní zvonek, jehož ječivý zvuk se vzápětí rozlehl domem.

Pár vteřin jsem neklidně poklepával nohou, pak jsem si založil ruce na prsou a nakonec jsem se jen opřel rukou o futra. Z čeho jsem byl vlastně tak nervózní? Když se mě bude pokoušet sbalit, prostě jí řeknu rázné ne! Stejně jako jsem to řekl už slušné řadě před ní. V nejhorším jí trošku nalomím srdíčko, no… Stávají se i horší věci.

Konečně jsem ji zaslechl. Dveře se vzápětí otevřely a za nimi stála… byla trošku bledá, ale na obličeji měla příjemný úsměv.

„Ahoj,“ pozdravil jsem, snažíc se chovat co nejzdvořileji.

„Nazdar,“ zašveholila vesele a opět mě sjela rentgenovým pohledem od zdola nahoru. „Tak co? Úsměv sis nacvičil?“ zeptala se jako by nic a v nezvykle unavených očích jí probleskla skoro až diblíkovská jiskřička.

„Jistě,“ řekl jsem ironicky a znovu roztáhl rty do toho samého šklebu co posledně.

„Hm…“ Nakrčila obočí a nakonec jen zakroutila hlavou. „No, řekla bych, že máš ještě co pilovat.“ Zakřenila se. „Takže… co je v plánu?“ otázala se a opět trochu pozvedla obočí.

„No… ehm…“ odkašlal jsem si. Já vlastně ani nevěděl. Nějak jsem spoléhal na to, že ona se svým šestým smyslem pro vyčmuchání každého detailu něco vymyslí. „A kam bys chtěla?“ zeptal jsem se jako by  nic.

Zasmála se. „Aha, takže lidově řečeno ses na to vyprdnul, co?“ Neznělo to jako výčitka, spíš jako kdyby se tím dobře bavila, což mě popuzovalo ještě víc. „Tak fajn, hele, jak tak vidím, ani jednomu z nás není po chuti tady hrát nějaké divadélko na to, jak se skvěle bavíme a jsme nejlepší přátelé a blá, blá, blá…“ Poslední slova zvlášť protáhla. „Takže navrhuju dvě možnosti. Buď to můžeme všechno odpískat a na tu mokrou podlahu v nemocnici zapomeneme, anebo prostě půjdeme ven, prohodíme si zdvořilostní fráze, a můžeme si opět jít každý po svých, co myslíš?“

Trošku překvapeně a krapet pobaveně jsem pozvedl obočí. Takovou náturu v tak drobné osůbce bych nečekal. Ale jak se zdálo, přísloví nedej na první pohled se zdálo být pravdivým.

„Hele, někam jsem tě pozval a já své sliby plním. Takže chceš do kina, do divadla, na večeři, nebo jen tak chodit po městě?“ Trochu se zarazila nad mým jízlivým tónem, pak si odkašlala, pohodila hlavou a zadívala se na mě tím přezíravým pohledem.

„Tak fajn. Můžeme třeba do kina. Co dávají?“ Zdálo se mi to, nebo se jí tak na setinu sekundy vytřeštily oči. Nemohl jsem to posoudit, protože rychle zamrkala, nadechla se trochu hlasitěji než předtím a pak se na mě opět s trochu křečovitým úsměvem podívala.

„Není ti něco?“ zeptal jsem se. Hele, odkdy mě to vlastně zajímá? ptal jsem se sám sebe, ale část mozku, ve které jindy bývají odpovědi, jen zarytě mlčela… To si s ní později ještě musím vyřídit.

„Ne, jen jsem se na chvíli zamyslela,“ řekla rychle, ale hlas měla tak nějak… divný. Ale co mně je vlastně do toho.

„No… já do kina moc nechodím, takže o aktuálním programu nemám ani páru,“ řekl jsem, očima ji stále skrz na skrz provrtávajíc. V obličeji pobledla ještě víc. Nabrala úplně popelavý odstín a očima těkala mezi stromy před domem.

„Tobě je špatně?“ vyhrkl jsem a snažil se z jejího chování něco vyčíst.

„Jo…“ vyhrkla, ale hned se opravila. „Teda, vlastně ne, ale… já – vzpomněla jsem si, že si dneska musím něco zařídit, takže to kino nejspíš nebude dobrý nápad,“ mluvila rychle a tiše, že ani já jsem jí chvilkami nerozuměl. A to je co říct.

No jo, byla totálně mimo. Ale mohl jsem si být jistý, že ze mě to nebylo… Ta holka prostě byla divná.

„Aha, takže…?“

„Takže se omlouvám. Měla jsem si na to vzpomenout dřív a nemusel bys sem jezdit zbytečně.“ Šlehla pohledem ke mně, ale vzápětí rychle zamrkala a trochu pootočila hlavu. Dlouhé vlasy jí částečně zakryly obličej, takže jsem si nemohl být jistý, ale zdálo se mi, jako by si skousla spodní ret.

Už jsem se nadechoval, abych taky vyjádřil svůj názor, ale ona mě předběhla. Rychle se otočila zpátky ke mně. „Takže ahoj a ještě jednou promiň.“ A pak, aniž by počkala na mou odpověď, sprostě zalezla dovnitř a zaklapla za sebou dveře. Ani se po mně neohlédla! Pche… a pak že já jsem tady ten nevychovaný.

Značně naštvaný a rozladěný, protože jsem se sem štrachal zbytečně, jsem se vrátil zpět k autu, s hlasitým třísknutím jsem zaklapl dveře a pak už jen za hlasitého předení motoru vyjel na cestu zpátky.

***

Fajn, takže si to ujasněme. Dva týdny prázdnin jsou v čudu. A co jsem za tu dobu zjistil? Že ženské jsou prostě k nakopnutí. A to neříkám proto, že bych snad něco s nějakou měl, ale proto, protože to jsou nevypočitatelné mrchy, které se vás pokouší sbalit, ale když už si s jednou (nedobrovolně) dáte tu práci, dokonce poslechnete svou mladší sestru a vezmete si modrou košili, potom se obtěžujete dojet k ní domů a nabídnout jí kino, a ona vám tak akorát zaklapne dveře před nosem, tak to naštve. Jak jsem říkal. Mrchy…

Otráveně jsem do košíku hodil mraženou kukuřici. To byl ale puch. Nechápu, k čemu to musíme kupovat, když to pak stejně jenom leží v mrazáku, po týdnu se to vyhodí a jede se to koupit znova. Aha, jistě, my si přece musíme hrát na lidi, že… A tenhle týden jsem měl bohužel „službu“ já.

Znovu jsem se dal do chůze – směr jogurty a sýry, blé. Kolikrát už jsem přemýšlel nad tím, že bych se prostě na všechno vykašlal, odešel bych někam pryč a žil tak jako každý jiný upír. Mohl bych si vychutnávat tu lahodnou chuť lidské krve, nemusel bych se spokojovat s naší „vegetariánskou stravou“.

Jelikož už jsem lidi zabíjel, dokázal jsem posoudit ten rozdíl. Bylo skoro až nevyčíslitelné. Bylo to jako porovnávat malou jedličku s vysokým smrkem. Tolik jsem po té chuti toužil, ale…

„Au!“ Rychle jsem se vzpamatoval a vrátil se do reality. Pohlédl jsem, co bylo původcem toho nebezpečně povědomého zvuku, a… no to snad ne. Ta holka si ze mě snad dělá srandu!

Mezitím, co si třela naražené čelo (jak jsem do ní náhodou narazil), vykoukla směrem vzhůru, a když mě spatřila, jen si pro sebe něco tiše zaklela.

„Promiň, nev-“

„To je dobrý, to já šla moc rychle,“ přerušila mě a svěsila ruku zpět podél těla. Vypadala jinak než posledně. Kromě té boule, kterou si způsobila nejspíš tehdy, když se její čelo setkalo s mou tvrdou hrudí, působila tak nějak… svěžeji? No, ale nic to neměnilo na tom, že jsem se na ni bůhvíproč naštval. (Nechápal jsem totiž, proč mi to vadí, když jsem s ní stejně nikam jít nechtěl… Ach jo, jsem šílený upír.)

„No jo, asi jo,“ potvrdil jsem a zamračil se. Pohled mi padl na obsah jejího košíku. Samé ovoce a zelenina. Že by další blázen, co ujíždí na nejnovějších dietách? Vzhledem k tomu, že by se o ní klidně dalo říct, že je vychrtlá, možná jo.

„Ještě jednou jsem se ti chtěla omluvit za posledně,“ promluvila znovu a do hlasu se jí připletl omluvný tón.

„Zařídila sis vše potřebné?“ zeptal jsem se s ironickým úšklebkem.

Povzdechla si. „Pořád jsi stejně mrzutý… A člověk by řekl, že se za ten týden dáš dohromady.“

Zamračil jsem se ještě víc. Ona prostě věděla, jak mě dopálit. „Jestli máš nějaký problém s mou osobou, klidně řekni.“

Uchichtla se. V tu chvíli vypadala jako na hormonech ujetá puberťačka. „Já s tebou žádný problém nemám, ale okolí by mohlo mít.“

„Okolí si můžu strčit víš kam, ne?“

Odpudivě nakrčila nosík. „Bohužel jo. Hele, mohl bys mi říct, jestli jsi takový odjakživa, nebo se tak chováš jenom poslední dobou?“

„A ty jsi jako pouliční psychiatr?“

„Ne, jsem normální holka, kterou celkem uráží, že se k ní někdo chová jako k děvce, které jde jenom o to sbalit pohledného kluka. Takže jelikož ten někdo jsi ty, ráda bych ti řekla dvě slova, abys měl jasno. Nemám zájem.“ V očích se jí začaly míhat jiskerky rozčilení a já se musel držet, abych údivem neotevřel pusu. Vážně právě tohle řekla? Nezdálo se mi to jenom?

Její naštvaný pohled mi dával jasnou odpověď.

„Fakt nejsi psycholožka v přestrojení?“ zeptal jsem se nejistě. Ona mi vážně v hlavě dokázala vytvořit miliony dalších otázek a znepokojení.

„Ne,“ odsekla a pak se v jejím výrazu mihlo něco jako pobavení. O něco tišeji promluvila. „Takže ty sis vážně myslel, že mi jde jenom o jedno?“ Znovu se zachichotala. „Takže nejen mrzutý, ale i s vysokým egem,“ zamumlala si pro sebe.

Tak tohle mě dopálilo. „Hele, já si nic takového nemyslel. Prostě mi jen vadilo, že se ti musím omlouvat, jasný?“ zavrčel jsem na ni, avšak s ní to vůbec nepohnulo.

Jen pokrčila rameny. „Když myslíš.“

„O co ti jde?!“ vypálil jsem o něco hlasitěji, než jsem měl v plánu, a několik lidí se po nás otočilo.

„Mně? O nic. Jen by mě docela zajímalo, proč se chováš jako znuděný blbeček.“

„Znuděný blbeček?“ zopakoval jsem po ní dost naštvaným (a oprávněným) tónem.

„Jo… hele, každej máme svoje problémy. Ale to ještě neznamená, že se hned otočím k celému světu zády a budu si hrát na nafrfňánka se zdviženým nosánkem.“

„Kolik přezdívek si na mě ještě vymyslíš?“ zamumlal jsem ledabyle.

„Mám jich v záloze fakt hodně, neměj obavy.“ Spiklenecky (nebo možná koketně) na mě mrkla a vesele se zazubila. „No jo, promiň, jsem vlezlá a otravná, asi už půjdu. Tak sbohem.“ Otočila se a kulhavou chůzí se vydala do regálů s cereáliemi (skutečně musela držet dietu, jinak se to nedalo vysvětlit).

„Počkej,“ zavolal jsem za ní. Ani jsem nevěděl proč. Vždyť je otravná, sama to právě teď řekla. Nemůžu se dočkat, až se jí konečně zbavím, tak proč… „Když už si nemusíš nic zařizovat,“ ušklíbl jsem se nad tou chabou výmluvou, „mohl bych konečně odčinit tu tvoji nohu?“ Edwarde, jseš blbec, blbec! křičel jsem na sebe v duchu. Ale stejně to k ničemu nepomohlo.

Otočila hlavu zpátky ke mně a pokrčila rameny. „Proč ne. Ale mám jednu podmínku.“

„No?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Nebudeš se tvářit jako naštvaný rotvajler.“

***

„Třináct,“ řekl jsem znuděně.

„Co?“ opáčila nechápavě a zvedla hlavu ke mně. Byli jsme kousek od kina a ta její nevymáchaná pusa jela, jela a jela…

„Tohle byla třináctá urážka,“ odpověděl jsem jako by nic a dál si hleděl cesty před sebou.

„Hele, zostuzený kaktus není urážka,“ trvala si na svém.

„Ne… jenom to mohlo poškodit mé přerostlé ego a můj vraždící pohled se mohl změnit na dotčený,“ zarecitoval jsem další označení mé osobnosti. Na to, že jdeme teprve asi tak dvacet minut, to je fakt síla.

„No dobře, ale jedno nemůžeš popřít.“

„Co zas?“ zamumlal jsem bez zájmu a velkým krokem překročil širokou kaluži na zemi. Ona se sádrou si to musela obejít. V duchu jsem se musel škodolibě zasmát.

„Devadesát sedm celá devět procent všeho, co jsem řekla, je pravda.“

Skepticky jsem se na ni podíval a chvíli nechápavě pozoroval její velké a upřímné oči. „Copak? Naše drobná slečinka právě dobrovolně popřela nějaké ze svých tvrzení?“

„Hm… jo, beru zpátky tu část o tom, že možná by ses mohl chovat i jinak, kdybys chtěl.“

„Fakt působivé…“ Měl jsem co dělat, abych nevyužil upíří rychlost, nevyšplhal na věž kostela a neposunul hodiny dopředu, aby už tahle schůzka mohla skončit. Prostě mě nebavilo chodit ven s holkama (ani s klukama, nebojte). Zvlášť ne s těma, u kterých jsem si nikdy nemohl být jistý, co se chystají udělat. Kde jsem měl jistotu, že se na mě v přítmí kino sálu tohle na oko praštěné a přátelské individuum nepromění v sexuchtivou poběhlici a nevrhne se na mě?

„No dobře, podívej se na to z pohledu mě – čili nestranného pozorovatele, dobře?“

„Poslouchám,“ vydechl jsem znuděně a nakopl kamínek před sebou, který se posunul asi tak o pět centimetrů a pak zapadl do kanálu. Chudáček…

„Je normální den, jdeš do špitálu na domluvené vyšetření, ale na chodbě uklouzneš, málem si zlomíš nohu, potom tě začne otravovat znuděný jedinec-“

„Čtrnáct,“ hlesl jsem, ale ona si toho nevšímala.

„Jedinec, který si bez zájmu začne hrát na pana zachránce, s pobavením sleduje, jak se bezmocně snažíš chodit, nakonec si všechno začne vyčítat, pozve tě ven jako omluvu, ale už cestou tam se chová jako nejrozmazlenější princátko-“

„Patnáct…“

„…které naprosto nezajímá nic kromě jeho znechucení ze sebe samého.“

„Už jsi skončila?“

„Jo.“

„Já myslel ve tvých trefných přezdívkách.“

Povzdechla si a zastavila se na místě. Šel jsem dál, myslíc si, že se ke mně zase brzy připojí s novým přívalem slov, ale když ani po pěti krocích nehopskala vedle mě, zarazil jsem se a otočil se směrem na ni.

„Tímhle jenom dokazuješ všechno, co jsem řekla. Měla jsem snahu to překousnout, ale chtěl ses mi omluvit, i když vlastně nemáš za co. To je jedno, ale když už bys to myslel vážně, tímhle způsobem chování ničeho nedokážeš,“ zakroutila hlavou. „Jdu domů, dneska jsem se chtěl bavit, jenomže s někým jako ty to prostě nejde. Ahoj…“

Otočila se na patě a já už jen sledoval její pomalu se vzdalující záda. No co, já za to nemohl, nemá být tak urážlivá…

Tak co říkáte? Podle mě se Edward chová skutečně jako největší pako. S Katie jsme se dohodly, že to nejspíš protáhneme na delší než pětidílnou povídku, budete o to stát? Jaké pokračování tohle všechno může mít? :) Prozradím jenom jednu věc. Bella nebude tak nevinná, jak se zdá...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 2. část: