Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když smrt vypráví - Prolog

18.04.2010 (15:00) • Northonia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1524×

PROLOG

Když dojdete na konec cesty, když bojujete a postavíte se svým nočním můrám, víte, že se nemůžete vrátit. Když obětujete všechno, a přesto stále máte co ztratit. Můžete ztratit všechno, na čem vám kdy záleželo ve vaší minulosti, tak víte, že jste na samém konci.

Ale není to správné? Dát svůj život jen proto, abyste někoho ochránili, i když vám ten váš život zničili? Jen proto, kým jste? Kvůli pár tajemstvím, která nemůžete říct? Kvůli věcem, za které se ve své minulosti stydíte. Láska je o tom, že jednáte na rovinu, ale některé okamžiky, prostě nejdou rozebírat. Protože příliš bolí, nebo jsou příliš děsivé na to, abyste vzpomínali. A když vám nemohou téct slzy, které by tu bolest odplavily, všechno zůstává a je neměnné.

Odrazila jsem jeden útok a připravila se na další. Jejich neorganizované útočení bylo děsivé a já věděla, že nemám šanci odsud vyváznout živá. Toužili mě srazit k zemi, ale to už udělal někdo jiný. Mé srdce se válelo v prachu. Už někdo jiný mi vzal duši, už někdo jiný mě zničil, tak že jsem přestala žít.

Snažili se mě zlikvidovat, ale já nemohla dovolit, aby přese mě prošli.

Byla jsem ráda za své meče, bez nich bych neměla šanci, která i teď je mizivá, ale jedno vím, jestli mám zemřít, vezmu jich sebou co nejvíce.

Jdi, Poutníče… a zvěstuj Lakedaimonským, že mi zde mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám…

Tahle bitva byla už dávno prohraná, aspoň pro mě. Zemřít, aby mohl žít někdo jiný, není to ušlechtilé? Zemřít za lásku a rodinu. Bojovala jsem, jako nikdy v životě, cítila jsem, jak na mém těle přibývají rány. Už jsem neměla sílu, aby se zacelovaly, nemohla jsem si dovolit plýtvat energií. Nesmí projít. Nesmí.

Má mysl pomalu plula v dál. Nevnímala jsem pořádně co se děje. Byla jsem jen já a nepřátelé. Jejich pohyby mi přišly zpomalené a trhavé, ale já na tom nebyla o moc líp. Ztratila jsem veškeré výhody, které jsem měla.

Vše kolem plyne a nic netrvá věčně. A člověk jednou najde otázky na své odpovědi. Bohužel až na samém konci svého života…

Jejich řady pomalu prořídly a to ze začátku ze mě neměly strach. Neděsili je moje zbraně, ale nyní, chovali se jak zvěř. Útočili, hůř, neměli co ztratit, tak jako já. Jen svůj život. A pokud neměli co získat, život už nic neznamenal.

Docházely mi síly, poslední dva stáli naproti mně a v jejich očích se zračilo odhodlání. Oba dva se otočili a pohlédli mi do očí. Jak kdyby se domlouvali a pousmáli se. Poklonili jsme se. Navzájem. Vzdali si čest a s křikem, který zněl zoufale, bojovně a ztraceně se na sebe vrhli.

Život nám utíká mezi prsty. Jako voda v dlaních. Nevážíme si toho, co máme, dokud to neztratíme.

Těch posledních pár vteřin boje bylo děsivých. Těžkých. A já už neměla sílu. Chvíli jsem stála mezi mrtvými těly. Všude byla krev a já cítila, jak i mě opouštějí síly. Klesla jsem na kolena do sněhové pokrývky, která byla zbarvena do temně rudé. Mé oči těžkly, a já upadala do sladké temnoty. Smrt mě objímala svými chladnými pažemi. Byla jsem konečně volná. A pod zavřenými víčky se mi přehrával celý můj dosavadní život. A já cítila, jak po šedesáti letech, co jsem upírem, mi poprvé stékají po tvářích chladivé slzy, které mi přinášely klid a úlevu od vzpomínek.

Vzhledově mladá žena, avšak se srdcí vetché stařeny, která prošla peklem života, pomalu umírá, svůj život položila za lásku, za rodinu a přátelé. Opustili ji, snad kvůli strachu, snad kvůli tomu, že ji nechtěli ublížit, kdo ví.

Život pomalu končí, a já nacházím klid v zapomnění. Už mě nic nebolí. Všechno je v pořádku. A já můžu bez problémů umřít. Všichni jsou v bezpečí. Má smrt, která se tak rychle blížila, byla naprostým vysvobozením a já si byla jistá, že můj život nebyl tak promarněný. Jednou si na mě někdo vzpomene, a možná jim na tvářích budou pohrávat úsměvy, vždyť nežila jsem tak špatný život. Milovala jsem a byla jsem milovaná, i když to trvalo jen chvíli. V mém srdci bude navždy.

Pomohla jsem tolikrát, zachránila jsem spousty lidí, nebyla jsem tak špatná.

Před očima se mi objevovala ta jediná tvář. Rysy v tvé tváři se na mě usmívaly a v očích jsem viděla lásku. Tu, která mi byla odepírána. Tu kvůli které jsem byla opuštěna. Možná to byla lež, iluze, ale mě v tuhle chvíli stačila. Nepotřebovala jsem víc. Nechtěla jsem víc.

Nalezla jsem klid. Byla jsem někdo. Byla jsem Isabella Swanová, měla jsem otce, který mě miloval, měla jsem matku, která mi dala život, byla jsem milována, měla jsem druhou rodinu v Cullenech. Měla jsem vlastně dobrý život. A byli lidi, kteří mě měli rádi. I když vlastní rodina zemřela, moje upíří rodina žila a to bylo důležité.

Neměla jsem tuctový život, Nebyla jsem obyčejná, nic nebylo takové, jaké se zdálo. Ležím tu, pomalu, ale jistě umírám, ale jsem šťastná, protože jsem si uvědomila, že jsem život jen tak nezahodila za hlavu. Nebyla jsem tuctová. Neměla jsem manžela, děti, ale zažila jsem všechno, co jsem kdy zažít měla.

Možná jsem neměla v životě štěstí, možná se mi smůla lepila na paty, ale bylo to krásné. Život je vlastně takový, jaký si sami uděláme, musíme se postavit překážkám, které nám osud připravý do cesty. A já ty překážky překračovala s hlavou hrdě vztyčenou. Všechnu bolest jsem dusila v sobě, ale teď už nemusím.

Teď už bude všechno v naprostém pořádku.

Dech se jí zadrhl v krku. Krvavá bublina praskla a jí z koutku rtů vytékala krev. Poslední, která jí ještě zbyla v těle. Už se nedá zachránit. Podala mi ruku a já ji vedla tam, kde na ni všichni čekají. Do krajů Zapomnění. Tam není bolest. Je tam jen černočerná tma a klid. Tam bude čekat, až ji osud dá druhou šanci na nový život, na život bez bolesti, nebo snad ne?

Kdo ví?

Osud přeci druhé šance nedává, znova se nikdo stejně nenarodí. Jen jako někdo jiný, někde jinde, kde je nebudou trápit vzpomínky na starý život. Já jsem nemilosrdná, ale spravedlivá, já jsem smrt. Beru život, všem, bez rozdílu.

Ale teď jsem se rozhodla, že vám budu vyprávět příběh jedné dívky, jedné ženy, upírky, která se měla vyhnout smrti, ale osud tomu chtěl jinak a já mám pocit, že si tahle žena s nelehkým údělem zaslouží, abyste vy lidé, znali její příběh.

Nemusíte tomu věřit, můžete si myslet, že to je jen vymyšlený příběh, ale ten kdo tomu uvěří, nalezne v něm jen a jen pravdu.

Rozhodla jsem se ten příběh poslat časem zpět, třeba si ho ta dívka přečte a vyvaruje se těch chyb, ale já vím, že osud je neměnný, takže i kdyby si to správná dívčinka přečetla, neuvěří tomu, protože její život nemůže být tak bláznivý…

Ale kdo ví…

A tak pokud chcete vědět, jak to všechno začalo, čtěte a odhalte tajemství jednoho života… Neživota…

Autor: Northonia, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když smrt vypráví - Prolog: