Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když padá hvězda 2. kapitola

08.08.2010 (09:30) • Velvet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1075×

Rychle jsem seběhla schody, pod kterými na mě čekala nějaká blonďatá dívka. Očividně byla o pár let starší než já a měla na sobě stejnou uniformu jako já. Odhadla jsem ji na Mabel, druhou služebnou, o které mi vyprávěla paní Allwayová. Musela jsem uznat, že byla moc hezká, tedy na člověka. Perfektně tvarovaná ústa skvěle doplňovala symetrický obličej.

„Ahoj, kde se flákáš? Cathy se bála, jestli jsi zase neomdlela. Mimochodem já jsem Mabel,“ usmála se a natáhla ke mně ruku.

„Bella, Bella Swanová, už jsem o tobě slyšela.“ Můj úsměv musel být stejně falešný jako můj hlas, ale nezdálo se, že by to Mabel vadilo.

Paní Allwayová měla pravdu, opravdu vypadala moc mile. Ale taky nemusela každému vyprávět o té nehodě, už takhle jsem si uřízla pořádný kus ostudy hned první den.

„Tak pojď, pomůžeš nám s nádobím a pak tě představíme.“ Vykouzlila další úsměv, tenhle jsem jí však už oplatit nedokázala.

Už daleko od jídelny jsem slyšela cinkání příborů o talíře, měla jsem chuť nahlédnout do místnosti, abych měla alespoň tušení toho, co mohu očekávat, ale Mabel mě nepustila ani na okamžik a táhla mě do kuchyně.

Čím déle jsem myla nádobí, tím více jsem byla nervózní. Co mám vlastně očekávat? Chtěla jsem hlavně vysvětlení, zoufale jsem potřebovala vědět co se tady děje. Chtěla jsem vědět, jak jsem se sem vůbec dostala. Nedokázala jsem logicky uvažovat, no vlastně, co je logika, když váš přítel je upír? Ah, Edward je další věc, na kterou jsem nedokázala přestat myslet a také věc která mě neskutečně bolela. Kde je v tomhle šíleném příběhu vlastně Edward. Jakou tu hraje roli? A co když tu žádnou roli nemá? Talíř který jsem držela v ruce, jsem drhla mnohem déle, než bylo za potřebí, ale nedokázala jsem přestat, nějakým způsobem mě to uklidňovalo.

„Tak dobrá Bello, myslím, že už dojedli. Nastává tvá chvíle,“ řekla Mabel až obřadně a opět vykouzlila hollywoodský úsměv.

Cítila jsem, jak se mi divoce rozbušilo srdce, jako by už tušilo, co bude následovat. Když jsem vcházela do jídelny, klepala se mi kolena. Stále ještě seděli u stolu, ale už nejedli, pouze si povídali.

„Pane Masone?“ zeptala se váhavě paní Allwayová, z jejího hlasu byla slyšet úcta. „Mohla bych vám teď představit novou služebnou?“ Měla jsem pocit, že se kolem mě zastavil svět. Mám doufat, že to jméno je pouze shoda náhod, nebo ne?

„Ah… jistě málem bych na ní zapomněl, slečna Swanová, že?“

„Ano, to jsem já,“ řekla jsem s pohledem prozkoumávajícím koberec.

Chlapec, co doteď seděl zády ke mně, se otočil a já oněměla úžasem, dvakrát. Poprvé, když jsem poznala, tu tvář, na kterou jsem myslela celý den, Edwardovu tvář. Podruhé, když jsem se na něj podívala pořádně a zjistila, že jeho oči nejsou hnědé, ale zelené, pokožka již není bledá, ale je dokonce tmavší než ta moje. Tohle ale nebylo možné, Edward nebyl člověkem již téměř devadesát let. Vlastně byla tu jedna možnost, která se mi zdála tak absurdní a nepravděpodobná, že jsem se musela stydět, jen při pomyšlení na ni. Snažila jsem se uklidnit a znovu mu pohlédnout do očí.

Když jsem na něj znovu podívala, jako bych čekala, že znovu uvidím tu dokonale krásnou mramorovou sochu, ale byl to pořád on, živý. Zdál se mi ještě méně skutečný než předtím.

„Jak se vám líbí v Chicagu, slečno?“ zeptal se mě, zjevně nevzrušený mým výpadkem, i když jsem si byla jistá, že si jej musel každý všimnout.

Byla jsem překvapená tím, že jeho hlas zněl téměř stejně tak sametově, jak jsem ho znala já. Také jsem si myslela, že přeměna na upíra musela hrozně změnit jeho zevnějšek, ale měla jsem pocit, že je pořád stejný, samozřejmě jen v jistém slova smyslu.

„Je to krásné město,“ řekla jsem omámeně první věc, co mě napadla.

Další věc, co se nezměnila, pořád mě omamoval.

„Ať se vám zde líbí,“ promluvila Edwardova matka.

Vypadala mile, sice ne tak mile jako Esmé, ale Esmé se nevyrovnal nikdo.

„Jsem ráda, že jste si na slečnu našli čas. Nebudeme vás již dále zdržovat,“ dokončila paní Allwayová.

V kuchyni nám podala talíř s jídlem, ale nedokázala jsem pořádně ani jíst, byla jsem jako v transu. Přemýšlela jsem,  jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane někomu jinému než mně. Prostě jsem magnet na potíže a to pořádné. Když jsme šly později do pokoje, zeptala se mě Mabel: „ To tě tak sebral pohled na mladého pana Masona nebo se ti stýská po domově?“ zasmála se. Měla samozřejmě pravdu, ale zároveň byla úplně mimo.

„Ne… Já jen nad něčím přemýšlela.“

„Kdyby sis potřebovala promluvit, víš kde mě najít,“ řekla starostlivě. Asi jsem vypadala hůř, než jsem si myslela.

„Jistě, dobrou noc Mabel.“

„Dobrou, Isabello.“

Zalezla jsem k sobě do postele a znovu jsem propadla stejnému pocitu beznaděje jako před několika hodinami. Možná jsem mohla Mabel brát jako přítelkyni, prozatím. Mabel mi ale nikdy nemůže nahradit Alice. Edward si na mě očividně nevzpomíná a já nevím, jestli pro něj mohu být stále zajímavá. Tenkrát jsem ho zaujala, protože jsem měla zvláštní mysl a nedokázala jsem se ho bát jako ostatní. Prostě jsem byla jiná, divná, ale teď pro něj nemusím být ničím zvláštní nebo zajímavá jsem prostě jen služka. Někdo, kdo mu nesahá ani po kotníky, už zase. Tohle prostě nemohu zvládnout! Nedokážu předstírat, že ho neznám, že nevím kdo je a už vůbec nezvládnu jeho nezájem. Ovšem jednu věc vím naprosto jistě, nedokážu odejít a být bez něj, když vím, že je tak blízko, a že je zde alespoň malá šance být znovu s ním. V hlavě jsem si neustále porovnávala jeho tvář, s tváří co znám, připadaly mi tak podobné a rozdílné zároveň.

Převalovala jsem se na posteli, neschopná usnout. Nakonec jsem svoje snažení vzdala a rozhodla jsem se dojít si do kuchyně, něčeho se napít. Když jsem procházela okolo jeho pokoje, odolávala jsem nutkání otevřít dveře a podívat se, jak vypadá, když spí. Nakonec vyhrál zdravý rozum nad zvědavostí, ale jen proto že jsem měla strach z toho, že nespí. Jistě teď to možná bylo iracionální, ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že dýchá.

Sešla jsem dolů do kuchyně a chtěla jsem si nalít vodu.

„Nemůžeš spát?“ ozval se za mnou sametový hlas, jeho hlas.

Autor: Velvet, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když padá hvězda 2. kapitola: