Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 14. kapitola

26.09.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3104×

Always on my mind

Cože jsi udělal? Vyjekla jsem v duchu, když se Dan objevil ve dveřích domu a myslel na uplynulé hodiny. Toulal se stejně jako já. Nemohl uvěřit tomu, jak reagovala.

Ona mě odehnala.

Nediv se, vybalil jsi to na ni. Lekla se.

Ona mě odehnala, opakoval a civěl do země.

„Danieli?“ oslovil ho vážně Edward. Musela jsem nechat Santu Santou a seběhnout do přízemí. Musím ho bránit.

„Jsem idiot, já vím,“ hlesl.

„Co jsi udělal?“ vyzvídal táta. Sedla jsem si na schody a čekala.

„Řekl jsem Pearl, kdo jsem,“ škytl.

„Zbláznil ses?“ vystartoval děda Jacob.

„Klid, tohle potřebuje celou trojici. Nemůžeme tu na něj řvát jak na pastvě,“ tišila je Nessie.

„Jakou trojici?“ vyhrkl Dan. „Vy mě chcete… Jako strážci!“ pochopil. Sevřel se mi žaludek. Tak tohle bylo zlé.

„Danieli, musíš si uvědomit, že jsi vyzradil tajemství,“ promluvil Jacob.

„Ale vy také! Každý kdo tu je, to práskl! A nikdo z vás nebyl u soudu!“ bránil se.

„Počkáme na Bellu,“ utnul to Edward. Změřil si bráchu pohledem a pak se zadíval z okna. Nastalo hrobové ticho. Dan stál vprostřed místnosti a tvářil se jako boží umučení.

Jsem s tebou, bráško, špitla jsem.

Já vím, děkuju. Jsi asi jediná, kdo mě teď chápe.

Oni tě taky chápou, ale… Co jsem mu měla říct?

Jsem idiot.

Jsme idioti, opravila jsem ho. Dan chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli se vrátila Bella s mamkou z města.

„Co se tváříte jak na funuse? Je Hanny v pořádku?“ panikařila mamka.

„Jsem tady,“ hekla jsem a zamávala ji ze schodů.

„Tak co je?“ nechápala máma výraz přítomných.

„Daniel řekl Pearl, kdo jsme. Utekla,“ odpověděl jí Edward, aniž by se otočil od okna. Byl jako bůh pomsty. Poprvé jsem se dědečka bála.

„A co?“ dožadovala se vysvětlení Bella.

„Chtějí ho soudit, babi,“ vstala jsem.

„Co?“

„Bells, tohle nejde. Je rozdíl to říct někomu, s kým budeš zbytek věčnosti, ale on to na ni vybafl tak nešikovně… Prostě utekla a nechce ho vidět,“ vysvětlil Jacob.

„Vy mi chcete soudit dítě?“ vyjekla mamka a táta ji okamžitě sevřel v náruči. Vypadala rozzuřeně.

„To přeháníte, ne?“ usmála se Bella v naději, že jde o vtip.

„Ne,“ odpověděli jí oba dva.

„Daniel to přehnal. Je to blbec a už to ví, to stačí, ne?“ bránil ho táta.

„Uvědomuje si tu někdo, že tajemství je tajemství?“ vrčel Jacob.

„Já vím, ale tohle je nutnost,“ odpověděl Edward s očima zabodnutýma do Dana. Nejspíš tichá rozmluva.

Pak se Edwardova tvář trochu uvolnila.

„Tak si to shrňme. Dan je zamilovaný. Definitivně a navždy.“

„Co?“ skočila mu do řeči máma.

„No, jednou to přijít muselo,“ pousmál se Edward. „Nemohl zůstat věčným puberťákem, a tak se mi zdá, že teprve láska nás nechá dospět. A kvůli lásce každý z nás dělal chyby. Danny viděl, co provedla neupřímnost s Hanny a Chrisem, a ve snaze neudělat stejnou chybu zvolil druhý extrém.“

„Jenže co teď s tím?“ povzdechla si Bella. „Dřív za vyzrazení tajemství byla smrt, pokud ten člověk nesouhlasil s přeměnou.“

„Cože?“ vyletěl Dan s vytřeštěnýma očima.

„Uber páru,“ klidnil ho Jake. „Nikdo ji zabíjet nebude. Jen by měla držet jazyk za zuby. Ale to snad bude, ne?“

Brácha pokrčil rameny. A Bella si povzdechla.

„Za celou dobu, co jsme strážci my, jsme nic takového nemuseli řešit. Proč se nejdřív neporadil?“

Brácha pokrčil rameny.

„Chtěl jsem, aby věděla pravdu. Copak je to tak hrozné?“

„Danny, zlatíčko, ale tys jí nedal čas,“ promluvila opatrně máma. „Sotva jste spolu začali chodit. Ještě si nezvykla ani na to, že ji někdo má rád nebo že má někoho ráda ona, a ty ji vystavíš takovému šoku. Možná by bylo nejlepší, kdyby jí Taavetti vymazal vzpomínky.“

„Co?“ vyletěl brácha jak čertík z krabičky. „To nemůžete! Vždyť by si nepamatovala nic, ani… ani mě,“ dodal tiše a polkl slzy.

Pomoz mi, prosil mě v duchu, já tě taky u Chrise nezradil. Tak něco řekni, sakra!

To měl pravdu. Odkašlala jsem si.

„Ehm, ehm. Myslím, že se trochu ukvapujeme. Vždyť ještě nevíme, co Pearl udělá. Nejspíš si bude myslet, že si z ní brácha vystřelil – stejně ho ve škole mají za vtipálka. Vždyť  tomu třeba ani nevěří.“ Všichni na mě zírali v němém údivu a já si uvědomila, že vlastně Chris o mně neví ani tohle. Vlastně ví, ale taky si myslí, že je to vtip. Ani ve snu ho nenapadne, že by SweetVampire byla skutečný upír. Kruci! Proč to musíme mít tak těžké?

„Dobře,“ uzavřel to Edward. „Dáme jí čas, ale ohlídáme si ji. Ale bylo by lepší, kdybys jí zmizel z očí, Dane. Pošleme tě k Esme a Carlisleovi, nebo do Finska za Emmettem, Rose, Alicí a Jasperem.

Počkat! Chtějí ho poslat pryč? Náhle se ve mně zvedla naděje. Jestli máš odjet, bráško, proč nejdeš s Chrisem? Alespoň na sebe dáte navzájem pozor! Poslala jsem mu naší linkou.

Tvářil se zlomeně a ponuře, ale nakonec pokrčil rameny a přikývl.

„Dobře. Odjedu. Ale nadlouho ne. A nenechám se posílat k příbuzným jako zlobivý fakan. Pojedeme s Chrisem, ten chce pryč a já ho alespoň ohlídám, aby nedělal blbiny. Není na tom moc dobře.

Zato ty jsi, viď? Ušklíbla jsem se.

Moc ne, přiznal v duchu. Ale měl jsem pravdu s těmi dvojčaty. Zase máme stejný osud. Podělali jsme to oba.

Sebral mi vítr z plachet a mě opět dohnala deprese z toho všeho. Teď jsem byla nejen bez Chrise, ale i Danny mi chtěl odjet. On spíš musel.

Rozhodla jsem se během chviličky.

„Kam jdeš?“ vyhrkl táta a mrknul z okna na tu tmu.

„Ven. Potřebuju jiné myšlenky. Je to tu moc… cullenovské,“ zamručela jsem a vystřelila jako raketa.

Ani jsem nevěděla proč, ale moje nohy si to namířily do Pětky. Možná nostalgie?

***

A bylo dokonáno. Buď Pearlina paměť, nebo můj odjezd. Jak já nechtěl odjet, bože! Ale nebylo jiné volby. Přece nenechám Taavettiho, aby jí vymazal vzpomínky, aby jí vymazal mě!Když po dvou hodinách skončila přenáška, rozhodl jsem se jít za Chrisem. Dohodnout ten odjezd.

Před jeho domem jsem zastavil a měl chuť se otočit zpět. Vždyť jestli mě Pearl miluje, tak si na mě vzpomene stejně, jako… Co to melu?

Zazvonil jsem a čekal. Otevřel mi Chris a v ruce svíral několik věcí.

„Co tu děláš?“ vyhrkl překvapeně.

„Jedu s tebou,“ hlesl jsem.

„Co?“

„Pojedeme spolu. Hip, hip hurá!“ zajásal jsem nuceně.

„Nevypadáš nadšeně, co se děje, kámo?“ vyzvídal. I přestože jsem to s ním takhle podělal, pořád to byl nejlepší kamarád. Pozval mě dál a chystal se mě vyslechnout.

„Pohádal?“ nechápal mou výmluvu ohledně Pearl.

„Jo, asi potřebujeme trochu času, nebo co,“ mručel jsem. Chris přešel po pokoji a naskládal do tašky ručníky.

Bu, bu, bu ty malej…

Hanny? Zpozorněl jsem.

Hi, hi, hi… Smál se její hlas.

***

( Organizační vsuvka autorky: Hanny zpívá refrén, pro "neangličtináře" je překlad k dispozici v odkazu, jedeme dál)

„Tel míííí, tel mííí, dedjů svííít láv haznnnt dáááájd,“ zpívala jsem se skleničkou ve vzduchu Elvise Presleyho song Always on my mind a bylo mi jedno, že celá Pětka si na mě ukazuje. Však mi to šlo. „Gíííííív mííí, gííív mííí vandr čenž Tůmýý kýýýp jůůů satisheghtm…“ zamručela jsem, protože mi jaksi došel dech. Zavrávorala jsem na křivé podlaze a přestala se divit, že se na ní tenkrát Chris neudržel. Však se tu každou chvilkou zvedala. Kdo by to ustál?

Sklenici s vodkou jsem si vychrstla při jedné zvedací akci na rukáv mikiny. To musím poslat vyprat, jinak budu za čuně, pomyslela jsem si a stáhla si ji.

„Kdo mi zhasl!“ mručela jsem a kymácela se kolem své osy.

„Pozooor!“ vřeštěl jakýsi hlas a něčí ruce se mi opřely do břicha.

„Nešaáááát!“ vrčela jsem.

„Nepaááát!“ vrátil mi hlas.

„Hee, ty seš pilá?“ Marně jsem se pokoušela tu drzou holku zaostřit a varovat ji svým děsivým upířím kukučem, ale ona mi pořád tančila kolem očí. Vzdala jsem to.

„A ty?“ škytla.

„Ne!“ zavrtěla jsem hlavou a vrazila do dalšího opilce, který stál vedle mě.

„Omiň,“ škytla jsem na chlapa a zvedla ruce v omluvném gestu.

„Idím,“ odfrkla si.

„Hee, tě znám?“ zamžourala jsem na ty melíry ve vlasech. „Ne?“ ujišťovala jsem se.

„-chybuju,“ škytla a zavrtěla hlavou.

„Ae jooo,“ vymlouvala jsem jí. „Kdo seš?“

„Vía Amn.. Amákl… Amálka,“ nadhodila.

„Hee, nee. Fáákt. Kdo seš? Amnálka má Emadudena a ty seš tu sama,“ přechytračila jsem ji.

„Emanuden je u Pakový manenky,“ odsekla.

„Kohže?“

„Hempf,“ zamumlala.

„Jo,“ odsouhlasila jsem, aby si nemyslela, že jí nerozumím. Asi přešla do rodného jazyka, nebo kam.

„Tak ae, fakt už. Ščí seš?“ mrkla jsem a dloubla ji do prsou. Nastavila mi tam oko, hlupačka. Chytla se za něj a druhé na mě vyvalila.

„Aaau! Prl!“

„Prl! Tě zám!“

„Sně, mě zná kždý! Sem duhoá íla!“ začala zpívat šíleně falešně. Bože, někdo by jí to měl říct.

„Ššš.“

„Hee. Taky tě zám! Ty seš ten kuk! Ségra Dayho!“ vyjekla a zapotácela se. Chmátla jsem po ní, ale jaksi se mi přemístila o kus dál. Podlaha se zvedla a my šly k zemi. S opilci se mluvit nedá, pomyslela jsem si.

„Jo, Day je rškáá!“ Ta vodka musela být něčím říznutá, motala mi jazyk.

„Dr – žka?“

„Br – ška!“ opravila jsem ji.

„Áha,“ škytla a potácela se ven.

„Čkej!“

„No poooď,“ mávla na mě a pokoušela se trefit do dveří.

„Seš opilá, š to?“ ptala jsem se preventivně. Pearl kývla a začala se smát.

„Seš pír, š to?“ rýpla si.

„Íc než si mysíš!“ Hrdě jsem se udeřila do hrudi a málem vypustila duši. Kdo mi dal tu sílu, sakra?

„Ejně kesáte a on mě jen sil!“

„Esil!“ bránila jsem ho. Proč by jí měl děsit, probůh?

„Hegrhr,“ zamručela.

„Hemfh,“ souhlasila jsem a každá jsme se vydaly jiným směrem. Musím na net a říct Chrisovi, jak ho miluju, napadlo mě a svůj krok jsem se pokusila přizpůsobit stavu vozovky, abych se dokodrcala domů.

Když jsem se úspěšně doplazila pod okno svého pokoje a vyšplhala po okapu do pokoje, čekala tam máma.

„Ou,“ hekla jsem.

„A to jsi holka?“

„Mysíš?“ zamručela jsem. Máma jen zavrtěla hlavou a odešla. Na popáté jsem úspěšně zmáčkla migrující čudlík na počítači a chytila prchající židli na kolečkách.

Santa naskočil a já radostí taky.

-          Chci se rozloučit.

-          Se loučíš? Jdeš prč?

Zaostřila jsem na monitor. Prč? Sakryš…

-          Err pryš

Tak, pomyslela jsem si spokojeně. Napravila jsem to.

-          Já ano. Musím. Nezvládám to tu. Ale ozvu se ti, ano?

-          Neboj, já tě budu stršit ve snech.

-          Strašit? A jak?

-          Sem čardějka. Čaruju.

-          A jak?

-          Nakreslím obrázek a abraka dabra!

-          Tak to je úžasné! Těším se, až se objevíš.

-          Ha, ha, ha!

-          Jsem rád, že tě znám, ale to jsem ti už říkal.

-          Kluci toho napovídají, ale pít neumíte.

Vpálila jsem mu to. I když mi odpovědi trvaly déle, jelikož nejen čudlíky, ale i písmenka se dnes nějak přemisťovala, číst mi šlo. Relativně.

-          Ty jsi pila?

-          Neeee

-          Promiň, upírko. Někdo zvonil. Musím tam jít. Měj se a brzy se ozvu z Evropy.

Jeho okýnko zešedivělo. Sakra!

Napadlo mě, že bych to mohla zkusit. To čarování. Nakecala jsem toho dost, abych si to vyzkoušela. Sáhla jsem po tužce.

Jedna čára a druhá, pak kolečko… a najednou se z mé čmáranice vyklubal povědomý výjev. Tady jsem už byla a není to tak dávno. Po menším namáhání mysli mi došlo, že to jsou vchodové dveře do Chrisova domu. No nejsem šikovná? Ještě podpis…

Asi jsem to s tím pitím přepískla, protože se zatočil celý pokoj.

„Bouchly kamena?“ zamručela jsem ještě připitě. Všude byla mlha a jen nádech modrého světla. Když mlha zmizela, byly tam Chrisovy domovní dveře.

Neváhala jsem a vydrápala se dnes už podruhé po okapu do jednoho z otevřených oken. Hele! Bráška!

Bu, bu, bu ty malej… málem jsem žuchla z parapetu.

Hanny? Jak je chytrý můj bratr velikán! Musela jsem se sama svému vtipu zasmát.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 14. kapitola: