Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 9. kapitola

21.09.2012 (20:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2567×

Radovala jsem se z toho, že jsem se nesblížila s tvrdou zemí a upravovala si oblečení, když mi došlo, že osoba, která mi pomohla na nohy, stále stojí vedle mě. Zvedla jsem hlavu a chtěla dotyčnému poděkovat, ale když jsem pohlédla do těch zlatých duhovek, krve by se ve mně nedořezal. Stál vedle mě, jednou rukou mě stále držel v pase a hleděl do mých jistě překvapených očí. Neusmíval se, nic neříkal, ale ani se nemračil. Znovu jsem hleděla do jeho lhostejné tváře a tváře mi hořely.

„Děkuji,“ vypadlo ze mě nakonec a vytrhla jsem se z jeho sevření. Vzala jsem si své věci, došla k šatnám a vešla do nich. Zula jsem se, svlékla si kabát a stále měla před očima jeho tvář. Byla jsem mu tak blízko. Stačilo jen natáhnout ruku a konečky prstů zjistit, jestli je jeho tvář tak hebká a dokonalá, jak vypadala. Zakroutila jsem hlavou a vydala se na cestu do třídy. Kupodivu jsem došla včas a stačila si připravit učení. Když se židle vedle mě pohnula, uvědomila jsem si, s kým vlastně sedím. Povzdychla jsem si a začala si malovat, ale má spolusedící měla v plánu něco jiného. Natočila se ke mně a usmála se. Podívala jsem se do jejích zlatých očí, stejných, jaké měl on, a povytáhla obočí.

„Moc se omlouvám, že jsem se nepředstavila už minule, ale byla jsem vystrašená z nové školy. Jmenuji se Alice,“ představila se mi a natáhla ke mně svoji bělostnou dlaň. Váhavě jsem ji přijala, a když jsem ucítila její chlad a vůni, neodtáhla jsem se. Jako bych ji už někdy takhle držela. Nepřišlo mi divné, že je ledová. Nebála jsem se. Na její líbezné tváři se objevil široký úsměv, který odhalil její bílé zuby.

„Jsem Beth,“ prozradila jsem jí a usmála se. 

„Já vím,“ vydechla a já na ni zmateně pohlédla. Když si všimla mého pohledu, usmála se a ukázala na dívku sedící před námi.

„Pověděla mi všechno o všech,“ prozradila mi a já chápavě kývla hlavou. Tady je to jedna drbna vedle druhé.

„Může se tě na něco zeptat?“ ozvala se po chvilce ticha a já váhavě kývla hlavou.

„Máte tady nějaké dobré obchody s oblečením?“ zeptala se mě a já protočila oči. Podle toho, co měla na sobě, jsem mohla čekat, že ji bude zajímat móda.

„Nevím, nechodím na nákupy, nebaví mě to,“ odpověděla jsem jí a všimla si jejího pohledu. Jako kdyby čekala, že tohle řeknu. Očekávala to. Měla jsem na jazyku tolik otázek, které jsem měla po včerejším rozhovoru s tátou, ale měla jsem strach se zeptat na jedinou z nich. Obávala jsem se toho, co bych se dozvěděla. Byla by pravda stejně děsivá jako ta nevědomost, která mnou zmítala?

Po zbytek dne jsem s ní nemluvila. Společnost mi dělala Lily, která na chvíli odložila telefon a věnovala se mi. Povídali jsme si o Alici, jak byla pěkně oblečená a jak je až děsivě zvláštní. Na poměry malého města, jako je Forks, byla až moc zvláštní. Stejně jako zbytek její rodiny. Ani nevím jak, ale přežila jsem pět nekonečných hodin a došourala se do jídelny. Neměla jsem na nic chuť, takže jsem Lily opustila už u dveří a posadila se na jedno z mnoha volných míst, které bylo schované do těch ostatních a nebylo sem vidět z každého koutu jídelny. Natáhla jsem si nohu na protější židli a vydechla. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Když se vedle mě ozvalo odkašlání, zasténala jsem a nerada od sebe odlepila těžká víčka. Možná jsem čekala, že to bude James nebo Alice, ale když jsem si všimla tmavé košile a značkových bot, zpozorněla jsem. Posadila jsem se rovně, nechala nohu na zemi a zvedla hlavu k jeho tváři. Znovu ten lhostejný výraz. Jen s tím rozdílem, že jeho oči hořely zvědavostí a nadějí. Nadějí, která ho probudila k životu.

„Může si přisednout?“ zeptal se a já byla paralyzována jeho hlasem. Hluboká souhra dokonalých tónů, které rozechvěly moji břišní dutinu. Kývla jsem hlavou a pozorovala ho, jak se elegantně sklání k židli naproti mně. Pohlédl do mé tváře a odkašlal si.

„Musíš si o mně myslet, že jsem blázen. Upřímně, i já si to myslím. Chci se ti omluvit za to, jak jsem se choval na ošetřovně. Bylo to nevhodné,“ začal a použil na mě sílu svého magického pohledu. Hodila jsem si vlasy na záda a kývla hlavou.

„Ani jsem se ti nestihl představit. Jsem Edward, Edward Cullen,“ pověděl mi a natáhl ke mně ruku. Co se mnou udělá dotek našich rukou, když jsem celá nesvá z jeho pohledu?

„Beth,“ zašeptala jsem a pohlédla na jeho dlaň. Čekal. Trpělivě očekával, zda tu svoji zvednu, a když jsem tak neudělala, nenechal se tím rozhodit. Dál se tvářil stejně a já si všimla, že v druhé ruce svírá pytlík s oplatkami. Když si všiml mého pohledu, natáhl ke mně ruku a povytáhl obočí. Jako na povel se ozval můj žaludek, který skuhral hlady. Vyndala jsem jednu oplatku a podívala se na něj.

„Děkuji,“ vydechla jsem a ukousla si. Byla jsem nervózní z jeho přítomnosti a moc mi nepomáhalo ani to, že mě pozoroval při jídle. Zkoumal moje pohyby, moje chování a moje reakce. Když jsem snědla třetí oplatku, kterou mi nabídl, rozhlédla jsem se kolem sebe a vstala. Udělal to samé.

„Už raději půjdu,“ oznámila jsem mu a podívala se na hodiny. Měla jsem dost času, ale nechtěla jsem s ním dál být. Ne takhle.

„Ještě jednou se moc omlouvám a doufám, že si o mně nemyslíš nic zlého,“ pronesl zvláštně podmanivým hlasem a lehce se pousmál. K tomu šťastnému a spokojenému z fotografie se to nedalo přirovnat, ale i ten nepatrný pohyb jeho rtů mě zvláštním způsobem potěšil. Pomalu odcházel a já se vydala na cestu opačným směrem. Přemýšlela jsem, co je zač, co to mělo znamenat a hlavně, zda je možné, aby to byl on. Abych já byla ona. Z mého přemýšlení mě probral až dotek na mé zatnuté dlani.

„Tak co noha?“ zeptal se mě James a sevřel mě ve svojí náruči. Usmála jsem se na něj a povzdychla si.

„Docela to jde,“ zalhala jsem a raději mu neříkala o tom, jak mě noha bolí.

„Doufal jsem, že řekneš něco jiného,“ vydechl blízko mých rtů a pomalu se ke mně sklonil. Políbil mě jemně a krátce, ale i tak se mi zamotala hlava a rozklepala kolena.

„Hrozně mě to bolí,“ přiznala jsem šeptem a poslouchala jeho melodický smích.

„To už je lepší,“ pochválil mě a znovu spojil naše rty. Očekávala jsem další lehké oťukávání našich rtů, ale když se začal dobývat svým jazykem do mých úst, vydechla jsem a nechala ho. Nikdy jsem to nedělala, ale nestěžoval si. Líbal mě, tiskl mě na své mužné tělo a já nevnímala nic kolem sebe.

„Pěkný, Jamesi,“ ozvalo se vedle nás a já se od něj odtáhla. Pohlédla jsem na partu jeho spoluhráčů z basketu a snažila se ignorovat jejich pokřiky a tleskání. James je nevnímal, díval se mi do očí a usmíval se.

„Víš, že jsi krásná?“ zeptal se mě a já se zasmála.

„Víš, že jsi pěkný lhář?“ oplatila jsem mu, ale on se na rozdíl ode mě nezasmál, ale zakroutil hlavou.

„Nelžu, mám pravdu,“ stál si za svým, a když se znovu přisál na mé rty, uvěřila jsem jeho slovům. Do třídy jsem se vrátila podivně lehká. Ani bolest nohy jsem nevnímala. Dělal se mnou divy. Ostatně jako chlapci s dívkou, která prožívá svoji první velkou lásku.

Když se třídou ozval zvonek ohlašující konec vyučování, sbalila jsem si věci a pomalu se došourala na parkoviště. Až když jsem uviděla Lily, jak odjíždí s Maxem svým autem, došlo mi, že mě ráno vezla ona. Zamávala jsem jí a gestem ruky jí slíbila, že si to vyřídíme. Ona se však jen usmála a omluvně na mě mrkla. Rozhlédla jsem se po parkovišti a zjistila, že i James je pryč. Vzpomněla jsem si, jak mi cestou po chodbě říkal, že má dnes jeho sestra oslavu narozenin. Super, půjdu domů pěšky.

Naivko, křičela jsem na sebe v duchu a došlo mi, že jít pěšky takový kus s nemocnou nohou, je opravdu hloupost. Snažila jsem se nevnímat bolest, ale nešlo to. Každým krokem se stupňovala a nedávala možnost jiným myšlenkám se vyjádřit k mé nynější situaci. Pozorovala jsem projíždějící auta a vztekala se. Proč nemůže jet domů táta nebo John? Protože jsou tři, ty huso, okřikla jsem se znovu a povzdychla si. Kolem mě projelo stříbrné auto, které mě málem ohodilo tmavou břečkou, která se vytvořila na silnici, a několik metrů přede mnou zastavilo. Pomalu jsem se k němu přiblížila a ve staženém okénku spatřila Edwarda. Srdce mi vyděšeně poskočilo a já přidala do kroku. Dojel mě.

„Nechceš svézt? Máš zraněnou nohu,“ připomněl mi fakt, který o sobě dával bolestivě najevo a já se na něj podívala.

„To je dobré, já se ráda brodím sněhem,“ utrousila jsem sarkasticky a ihned toho litovala. Otočila jsem se na něj a všimla si již patrnějšího úsměvu, který rozjasnil jeho tvář. Za jeho autem se ozvalo troubení a já nadskočila.

„Nastup, jinak budeš mít na svědomí mé auto,“ pohrozil mi a já si rezignovaně povzdychla. S tou nohou to vážně nedojdu. Došla jsem ke dveřím spolujezdce, zhluboka se nadechla a otevřela je.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 9. kapitola :