Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 6. kapitola

15.09.2012 (13:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2540×

Seděla jsem v jeho autě a pevně svírala jeho dlaň, kterou mi sám nabídl. Neměla jsem tušení, co se dělo během odpoledního vyučování, ale moc mě to nezajímalo. Jela jsem v autě s chlapcem svých snů a všechno ostatní mi bylo jedno. Usmívala jsem se a pokukovala po něm. Tvářil se klidně, spokojeně.

„Tady mám zabočit?“ zeptal se a ukázal na silnici, která vedla k našemu domu. Kývla jsem hlavou a děsila se toho, co se stane, až mě vysadí. Řekne ahoj a odjede? Než jsem stihla v hlavě projít všechny možné scénáře, světla auta ozářila náš dům a já si zklamaně povzdychla. Když zastavil a vypnul motor, dodalo mi to naději, že se zdrží o chvilku déle. Podíval se na mě a usmál se.

„Omlouvám se,“ vydechl a já zmateně nakrčila obočí.

„Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat tak dlouho. Všiml jsem si, jak se na mě díváš, jak se usmíváš, jak uhýbáš pohledem, když se na tebe podívám,“ zašeptal a já schovala tváře do kabátu. Byla jsem určitě rudá jako rajče. Když jsem na tváři ucítila jeho dlaň, zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pobaveným pohledem.

„Taky jsem se na tebe díval. Víc, než si myslíš,“ přiznal a zasmál se. Přidala jsem se k němu a svojí dlaní překryla tu jeho. Propletl si prsty s těmi mými a já se spokojeně usmála.

„Nechce se mi od tebe, ale už budu muset jít,“ pověděl mi zklamaně a podíval se na hodiny. Kývla jsem hlavou a chtěla vystoupit, ale nedovolil mi to. Přitáhl si mě k sobě a jemně mě objal. V malém prostoru předních sedadel to moc nešlo, ale i tak to zvládl a já se nadechla jeho dokonalé vůně. Když jsem k němu zvedla svoji tvář, usmál se a políbil mě na rty. Už jsem věděla, co mě čeká, takže jsem ho pohladila ve vlasech a ucítila, jak se otřásl. Odtáhla jsem se od něj a otevřela dveře. Blížila jsem se k domu, když jsem uslyšela otevírání druhých dveří.

„Nemám tvé číslo,“ připomněl mi a podal mi svůj telefon. Naťukala jsem ta známá čísla a podala mu ho zpátky. Prsty se dotkl mé dlaně a mnou proběhl zvláštní pocit. Příjemný pocit.

„Zatím se měj, Beth,“ rozloučil se a nastoupil do svého auta. Zamával mi a odjel. Ještě několik okamžiků jsem stála před dveřmi a usmívala se. Byla jsem neskonale šťastná. Konečně jsem dostala to, co jsem tak chtěla. Byl milý, vtipný a dokázal z mé hlavy vyhnat ty nové studenty, kteří mě dokázali tak rozhodit. Pořád jsem před očima měla jejich tváře, jak na mě civí a překvapeně si něco šeptají. Ve chvíli, kdy jsem odemykala dveře, se na příjezdové cestě objevilo bratrovo auto. Vystoupil a podezřívavě si mě měřil.

„Co to bylo za frajera, co od nás odjížděl?“ zeptal se mě a já protočila očima.

„To byl James,“ odpověděla jsem mu a věděla, že ho naštve má vyhýbavá odpověď. Jako malá jsem mu říkala vše, ale čím jsem starší, tím méně se mu svěřuju.

„A kdo je ten James?“ ptal se dál, když ke mně došel a já otevřela dveře. Vstoupila jsem do domu a zula si boty.

„Spolužák,“ pověděla jsem mu a zasmála se jeho výrazu. Sundala jsem si kabát a všimla si, jak založil ruce v bok a měřil si mě zvláštním pohledem. Rezignovaně jsem si povzdychla.

„Mám pocit, že spolu tak nějak chodíme,“ sdělila jsem mu a došla do kuchyně. Uslyšela jsem jeho hlasité vydechnutí a povzdychla si.

„Ten mladík by se měl držet zpátky, jinak se seznámí s Jackem a Joem,“ pohrozil a já se na něj otočila. Ukazoval mi své dvě pěsti, které si pojmenoval. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na stůl, kde byly dvě lahve šampaňského a několik chlebíčků. Zmateně jsem se otočila na Johna a všimla si jeho úsměvu.

„Až přijede táta, chtěl bych vám vysvětlit, proč jsem se včera tak opil,“ vysvětlil a já kývla hlavou. Došla jsem do svého pokoje, připravila si věci a převlékla se. Když jsem se podívala na hodiny, raději jsem se zase svlékla a zalezla si do vany plné horké vody a bublinek. Věděla jsem, že táta se ve čtvrtek nevrací dřív jak v osm, takže jsem měla času dost. Oholila jsem si nohy a pískala si veselou písničku. Všemi způsoby jsem se snažila zapudit myšlenku na ty nové, ale v mé mysli se stále vraceli. Nešlo mi do hlavy, proč mě tak pozorovali, proč se o mě špitalo. Všechny výrazy v jejich tváři byly skoro identické, ale ten chlapec s bronzovými vlasy se tvářil jinak. Jako kdyby slepec poprvé uviděl světlo, jako kdyby hluchý poprvé uslyšel svůj hlas, jako kdyby ochrnutý člověk znovu ucítil nohy. V jeho očích bylo tolik naděje a radosti, až jsem se lekla. Ústa měl otevřená a hleděl na mě jako na ducha. Proč to dělal? Nejsem nijak zajímavá a nikdy jsem je neviděla. Alespoň sobě jsem si to nalhávala, ale měla jsem neodbytný pocit, že už jsem ty oči viděla. Znala jsem je. Zakroutila jsem hlavou a osušila se. Oblékla jsem si pyžamo, učesala si vlasy a namazala si obličej. Vyšla jsem z koupelny a z obýváku slyšela smích. Seběhla jsem dolů a viděla tátu, jak objímá Johna a usmívá se.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a došla k nim. John se narovnal a pyšně vystrčil bradu.

„Byl jsem povýšen. Jsem manažer,“ prozradil mi a já radostně vypískla. Skočila jsem mu kolem krku a gratulovala mu. Konečně se to stalo. Čekal na to tři roky a konečně to přišlo. Za našimi zády bouchl špunt od šampaňského a já se otočila. Táta nalil do dvou sklenek a já slezla ze svého bratra.

„A co já?“ zeptala jsem se a uraženě si odfrkla. Táta si nakonec poraženecky povzdychl a nalil i třetí. Usmála jsem se, vzala si ji od něj a podívala se na svojí jedinou rodinu, která mi zbyla.

„Na našeho manažera. Čekal si dlouho, ale nakonec to přišlo. Zasloužíš si to a ke štěstí už ti chybí jen nějaká ženská a děti,“ pozvedla jsem sklenku a mrkla na něj. Narážela jsem tím na fakt, že mu bude skoro třicet a ještě za sebou nemá ani jeden rozvod. V naší rodině je rozvod něco nemožného, ďábelského, protože naši příbuzní žili ve šťastných vztazích manželských. Už jako malá jsem říkala, že to potřebuje nějakou aférku a John mi slíbil, že se o to postará.

„Nestraš,“ povzdychl si táta a poplácal svého syna po rameni. Napila jsem se šampaňského a připomněla si tak, že mi alkohol nechutná a pálí mě po něm žáha. Odložila jsem sklenku, popřála jim dobrou noc a věděla, že pro ně to bude dlouhá noc. Vyšla jsem schody, došla do pokoje a lehla si do postele. Zapnula jsem si notebook a hledala na internetu nějaký skvělý dárek pro mého velkého bratříčka. Nevím jak, ale dostala jsem se na stránky jednoho obchodu s hudebními nástroji. Jen ze zvědavosti jsem se podívala na piána, která nabízeli, a dolní čelistí jsem otírala podlahu, když jsem si všimla mého vysněného křídla s téměř poloviční slevou. Okamžitě jsem se podívala na adresu obchodu a téměř nadskakovala na židli, když jsem zjistila, že je v Seattlu. Opsala jsem si adresu a zapomněla na to, že jsem chtěla něco vybrat svému bratrovi. Notebook jsem vypnula, lehla si a usínala s myšlenkou na to dokonalé piáno a usmívala se.

Když jsem se vzbudila, přišlo mi podezřelé, že je za okny hodně světla. Pomalu jsem se zvedla, odhrnula závěs a usmála se. Na nebi zářilo slunce a zbylí sníh, který se ještě držel na zemi, se třpytil a odhaloval tak svoji jedinečnou krásu. Rychle jsem se oblékla, hodila do sebe cereálie a vyšla ven. Až když jsem se nohou dotkla země, došlo mi, že mám auto u školy. Včera mě odvezl a táta mi slíbil, že mě odveze. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že už je pryč, stejně jako John. Povzdychla jsem si a podívala se na zvláštně světlé a čisté nebe. Pokrčila jsem rameny a rozhodla se jít pěšky. Tašku jsem si více utáhla, abych je netáhla po zemi za sebou a trochu si rozepnula kabát. Vzala jsem to kratší trasou, která vedla přes střed města. Pomalu jsem našlapovala na téměř čistý chodník a usmívala se. Měla jsem skvělou náladu, kterou mi nedokázal zkazit ani tmavý mrak, který se nebezpečně rychle blížil. Pozorovala jsem ho a v duchu ho prosila, aby odplul pryč. Poprvé za několik dní je krásně a už se to má zase zkazit? Přidala jsem do kroku, a když jsem došla ke škole, slunce zmizelo a já úlevně vydechla. Stihla jsem to. Cítila jsem bodavou bolest v kotníku, ale snažila jsem si jí nevšímat. Došla jsem ke vchodu a zjistila, že jdu právě včas. Když jsem vycházela schody, bolest se stupňovala a já bolestně vydechla. Pomalu jsem došla k šatně a posadila se na lavičku. Opatrně jsem si sundala kozačku a podívala se na svůj bolavý kotník. Jindy bílou ponožku zdobilo poměrně velké množství krve. Vyděšeně jsem si ponožku sundala a všimla si střepu, který jsem měla zabodnutý v noze.

„Pane bože,“ ozvalo se vedle mě a já sebou polekaně trhla. Proboha, proč se tak lekám? Profesorka na matematiku mi nařídila, abych se nehýbala a počkala, až přijde ošetřovatelka. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nic není, ale když jsem se prstem dotkla střepu v mé noze, bolestně jsem zasténala a v šatně se octla sama. Přemýšlela jsem, jak se do mé kozačky mohl dostat tak velký střep. Vzpomínala jsem na to, co se včera večer dělo a uvědomila si, že John a táta slavili mnohem déle, než oba plánovali. Všimla jsem si jedné prázdné láhve od šampaňského na stole v kuchyni a druhé v chodbě. Možná, že se rozbila a John mi tak nevědomky ublížil. No, to dám bratříčkovi pěkně sežrat.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 6. kapitola :