Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 4. kapitola

11.09.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2748×

Když jsem se vrátila domů, měla jsem pocit, že mi narostla křídla. Stále jsem cítila jeho dotek na své dlani a rozplývala se nad tím, jak byl milý a usměvavý. Neměla jsem tušení, kde se to v něm najednou vzalo, ale bylo mi to jedno. Bavil se se mnou, seděl se mnou na obědě, měl u sebe něco, co patřilo mě a já podlehla tomu, že o mě má možná zájem. Nechtěla jsem lhát sama sobě, ale když jsem to vzala kolem a kolem, na nic jiného jsem nepřišla. Odemkla jsem a zjistila, že doma nikdo není. Hodila jsem tašku na židli, z lednice vyndala jablko a snědla ho. Pomalu jsem došla do pokoje, věci do školy hodila na postel, nacpala je do tašky a svlékla se. Jen ve spodním prádle jsem došla ke skříni s oblečením a prošla kolem zrcadla. Zastavila jsem se, o pár kroků se vrátila a pohlédla na své tělo v jeho odrazu. Založila jsem si ruce v bok a začala chodidly. Byla dost kostnatá, ale to se ztrácelo v botách, které jsem nosila. Lýtka byla vypracovaná, stejně jako stehna. Bylo to díky tomu, že jsem několikrát do týdne chodila na plavání a uplavala několik bazénů, jinak jsem nebyla moc spokojená. Břicho jsem měla ploché, prsa celkem malá, ale pevná. Ruce jsem měla dlouhé, štíhlé, ale na své prsty jsem moc pyšná nebyla. Byly křivé, poměrně krátké a nehty se lámaly častěji, než bych si přála. Vlasy mi sahaly do půli zad a stáčely se do jemných vlnek. Tvář celkem ušla, ale bylo mnoho, co bych na ní změnila. Zakroutila jsem hlavou a došla ke skříni. Převlékla jsem se do domácího a došla do kuchyně.

Rozhodla jsem se uvařit večeři. Byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale chtěla jsem zkusit něco složitějšího, takže jsem z lednice vyndala kuře, které bylo připravené na zítřek, zeleninu, koření a brambory. Kuře jsem naporcovala, okořenila ho vším možným, co jsme doma měli a nakonec ho dala do pekáče. Kolem něj jsem nakrájela zeleninu a brambory. Vše jsem zalila olivovým olejem a vložila do trouby. Byla jsem se svým výtvorem spokojená a během toho, než se kuře upeklo, jsem si četla. Nechala jsem se plně pohltit příběhem, který jsem měla před očima a nevšimla si, že už se tatínek vrátil. Když se dotkl mého ramene, polekaně jsem sebou trhla a srdce cítila až v kalhotách.

„Dnes už jsi druhý, kdo mě k smrti vyděsil,“ prozradila jsem mu a knihu odložila na stůl.

„Promiň, zlatíčko, ale znáš mě. Máme to v rodině dědičné,“ pokrčil rameny a já se zvedla. Políbila jsem ho na tvář a došla k troubě. Podívala jsem se na maso a usmála se. Za chvilku bude hotové. Když si táta všiml, že peču kuře, došel k lednici a zakroutil hlavou.

„Co budeme jíst zítra?“ zeptal se a já se zasmála. Pokrčila jsem rameny a podívala se oknem na zahradu.

„Myslím, že nějaké kořínky by se tam našly,“ řekla jsem mu a zasmála se. Přidal se ke mně a svlékl si bundu. Pověsil ji na háček a protáhl se.

„Dnes jsme toho měli opravdu dost. Neuvěřila bys, kolik lidí si najednou řeklo, že se chce nechat pojistit,“ zívl a já se pousmála. Neměla jsem tušení, proč se lidé pojišťují, ale asi k tomu měli důvod. Pochopila bych, kdyby si nějaký slavný kytarista nechal pojistit ruce nebo gymnastka nohy, ale proč si pojišťoval ruce rybář, kterých je zde několik desítek?

„John dnes na večeři nepřijde, má nějaké jednání,“ oznámil mi táta po krátké odmlce a já kývla hlavou. Když jsem se podívala do trouby, kuře už bylo hotové, takže jsem ho vyndala, nandala na talíř a nakrájela čerstvou zeleninu. Nandala jsem i pro Johna a jídlo mu přikryla. Položila jsem před tátu svůj výtvor a všimla si toho, jak uznale protáhl čelist.

„Vypadá to nádherně a ještě lépe to voní,“ pochválil svou porci a já si sedla naproti němu. Když jsem si ukrojila kousek kuřete a vložila ho do úst, první, co jsem ucítila, byla pálivá chuť, která na pár okamžiků ochromila moje chuťové buňky. Zhluboka jsem se nadechla a ve stejnou chvíli, kdy se táta natáhl pro sklenici s vodou, jsem udělal to samé. Napila jsem se a podívala se na tátu. Nejdříve se zatvářil zmateně, ale nakonec se usmál a já se k němu přidala. Z kuřete jsem sundala kůži a maso bylo hned stravitelnější.

Když jsme dojedli, umyla jsem nádobí a šla do svého pokoje. Přečetla jsem si novou látku z matematiky a začala ji chápat. Vzala jsem si pyžamo a došla do koupelny, kde jsem se umyla a učesala si vlasy. Sešla jsem do obýváku a přidala se k tátovi, který se díval na televizi. Ve chvíli, kdy jsem zapáleně fandila tmavovlasému chlapci v soutěži o zájezd pro svoji nemocnou přítelkyni, za dveřmi se ozvala rána. Znovu jsem sebou trhla a v duchu proklínala svoji přehnanou lekavost. Podívala jsem se ke dveřím a spatřila bratra, jak se drží dveří a nahlas se směje. Pohlédla jsem na tátu a přišla na to, že se tváří stejně zmateně jako já. Pomalu jsem se zvedla, došla k vypínači a v chodbě se rozsvítilo světlo.

„Johne, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho a přerušila tak jeho záchvat smíchu. Pomalu se zvedl, vratké nohy ho jen tak tak udržely a mě došlo, co se stalo. Opil se. Cítila jsem z něj hospodu, alkohol a radost.

„Ty teda vypadáš,“ řekl táta, když ho vzal kolem ramen a pomohl mu do kuchyně. Posadil ho na židli, do sklenice nalil studenou vodu a podal mu ji. Bratr se napil a zase se začal smát.

„Rodino, je ze mě velký šéf,“ zvolal zvesela a já se podívala na tátu. Ten se jen smál a kroutil hlavou.

„Jasně, ty velkej šéfe. V pokoji ti nechám kyblík, aby ses nepozvracel na koberec,“ řekla jsem a vyšla schody do patra. Udělala jsem to, co jsem řekla a došla do pokoje. Nechtěla jsem tam tátu nechávat samotného s opilým bláznem, ale věřila jsem tomu, že to zvládne. V rodině máme sílu jako jeden z charakteristických rysů. Lehla jsem si do postele a poslouchala smích z kuchyně. Pobaveně jsem zakroutila hlavou, převrátila se na druhou stranu a zavřela oči.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem příjemně odpočatá a polámaná. Došla jsem ke skříni, na postel hodila věci, které si vezmu a otevřela dveře. Potichu jsem došla k Johnovu pokoji a nakoukla do něj. Cítila jsem pach alkoholu a raději došla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, svázala si vlasy a lehce se nalíčila. Vrátila jsem se do pokoje, převlékla se a vzala si věci do školy. Seběhla jsem schody a na stole na mě čekala miska s cereáliemi. Usmála jsem se a došla k lednici, na které byl nalepený vzkaz.

Nemám tušení, co se včera dělo, ale přijměte snídani jako omluvu, Vaše povedené dítko.

Zasmála jsem se a všimla si, že na druhé straně stolu jsou vajíčka s chlebem. Posadila jsem se, dala se do jídla a začetla se do novin, které ležely naproti mně. Když táta vstal, stejně jako já se zasmál vzkazu a najedl se. Umyla jsem po sobě nádobí a uklidila ho.

„Já už pojedu, dneska píšeme z angličtiny,“ zavolala jsem z chodby a vyšla ven. V tomto krutém počasí jsem očekávala všechno, ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Všude byl sníh. Ne jen tenká vrstva, která by se dala bez pádu přejít, ale doslova závěje. Skoro jsem neviděla, kde končí štěrk a začíná silnice. Povzdychla jsem si, došla k autu, které bylo ještě blíž než včera a rozjela se ke škole. Až pozdě jsem si uvědomila, že mé auto není zrovna ideální k jízdě po sněhu, takže jsem menší kopeček ke škole vyjela až na podruhé. Smála jsem se sama sobě a povídala si s tím starým křápem, který mi odpovídal skřípěním a vrzáním. Možná bych měla tátu poprosit o nějaké ojeté auto. Nabízel mi ho už před několika měsíci, ale já ho odmítla. Vystoupila jsem, přes rameno si hodila tašku a rozešla se ke škole. Cestou jsem potkala několik spolužáků a pozdravila je. Došla jsem k budově, pohledem hledala svoji nejlepší kamarádku, ale nejspíš tu ještě nebyla. Když se mého ramene někdo dotkl, otočila jsem se a usmála se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Jamese a více se zabalila do kabátu.

„Ahoj, Beth,“ vydechl a mé jméno vyslovil takovým tónem, až se mi rozklepala kolena.

„Chtěl jsem se tě zeptat, co budeš dělat o velké přestávce,“ začal a já zalovila v paměti. Angličtinu píšeme před obědem, takže nic.

„Asi se někam zašiju, protože jsem zaslechla, jak se všichni domlouvají na sněhovou bitvu,“ odpověděla jsem mu a pokrčila rameny.

„V tom případě bych se rád někam zašil s tebou,“ zašeptal, ale já se nedokázala plně radovat z toho, co řekl. Na parkoviště vjela tři auta. Kdyby byla obyčejná, na poměry zdejších rodičů studentů naší školy, ani bych si jich nevšimla, ale takové vozy jsem naživo nikdy neviděla. Jako první vjelo na parkoviště žluté Porsche, za ním červený kabriolet a nakonec stříbrné Volvo. Pozorovala jsem dokonalé bytosti vystupující z těch drahých aut a zatajil se mi dech. Nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného jako blondýnu vystupující z kabrioletu. Celé parkoviště pozorovalo nové studenty a já pohledem zavadila o posledního člena skupinky. Měl bronzové vlasy, zlaté oči a i na tu dálku jsem viděla jeho lhostejný výraz. Rozhlédl se kolem sebe, zhluboka se nadechl a překvapeně se podíval mým směrem. Když se setkal s mým pohledem, překvapeně otevřel ústa a já z neznámého důvodu měla pocit, že ho znám. Že už jsem ho někdy viděla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 4. kapitola :