Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 3. kapitola

09.09.2012 (12:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2609×

Když jsem během první vyučovací hodiny řekla Lilly o tom, co se stalo na lavičce, usmívala se a byla spokojená. Neměla jsem tušení, proč je z toho tak nadšená. To já bych měla kolabovat a usmívat se jako hlupák. Zapisovala jsem si do sešitu novou látku a nestíhala vstřebávat informace. Pořád jsem v hlavě měla jeho tvář, jak zasněně pozoroval své rodné město a sníh. Na zádech jsem stále cítila tu jemnou ránu, stejně jako na rameni. Usmívala jsem se, a když si uvědomila, že zrovna probíráme globální nemoci, které ročně zabíjejí několik miliardy lidí, raději jsem se nechala vtáhnout tímto tématem a na chvilku na něj přestala myslet.

Když jsme po páté hodině odcházeli na oběd, Lilly básnila o tom, jak si užila večeři s Maxem. Přála jsem jí to a pocítila osten závisti. Nikdy jsem neměla důvod své kamarádce závidět, ale dnes poprvé bych dala všechno za to, abych alespoň na chvilku byla na jejím místě. Vyprávěla o tom, jak ji objímal, jak ji krmil a doprovodil domů. V životě jsem zažila jen jedno rande, které dopadlo přímo katastrofálně. Na konci deváté třídy jsem si vyšla se spolužákem Mikem a byla šťastná. Jenže když mě vzal do kina na thriller a celý film byl paralyzován dějem na plátně a ani mě nedoprovodil domů, byla jsem zklamaná.

„Kde je James?“ zeptala se šeptem Lilly a tím mě vytrhla z rozjímání. Rozhlédla jsem se po jídelně a hledala ho pohledem. U velkého stolu u okna, kde seděli všichni hráči basketbalu, nebyl a dokonce se ani nedružil s roztleskávačkami. Vzala jsem si tác, nabrala si jídlo a chtěla odejít k jednomu z volných stolů, ale když se vedle mě objevil ten, koho jsem hledala, a vzal můj tác, bylo mi jasné, že dnes sama sedět nebudu. Usmál se na mě a pokynul mi rukou, abych šla s ním. Došel ke stolu nejdál od všeho dění a položil tác na stůl, na kterém už jeden byl. Pomohl mi se usadit a sám se posadil naproti mně.

„Proč?“ zeptala jsem se a ztratila nit. Došlo mi, že sedím s chlapcem svých snů u jednoho stolu a jsem vzhůru. Usmál se a pokrčil rameny.

„Říkal jsem, že o tobě chci vědět víc,“ připomněl mi a já se pousmála. Na vidličku jsem napíchla trochu zeleniny a vložila si ji do úst. Měla jsem docela hlad, ale snažila jsem se jíst kultivovaně a slušně. Jak jsem si všimla, on se snažil o totéž.

„Ráno jsem ti zapomněl říct, jak moc ti to dnes sluší,“ pověděl mi a začal se hrabat v jídle. Srdce mi udělalo několik kotrmelců a nakonec se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Vložila jsem si do úst další porci zeleniny a masa a odkašlala si.

„Co všechno bys chtěl vědět? Nejsem nijak zajímavá,“ prozradila jsem mu a všimla si jeho nesouhlasného úsměvu.

„Jsi zajímavá. Pro mě až nebezpečně moc,“ dodal šeptem a já si nebyla jistá, zda to opravdu řekl. Když se na mě podíval znovu, povzdychl si a podložil si hlavu rukama.

„Povídej mi o tom, co tě baví, co tě dělá šťastnou, co tě rozesměje, co máš ráda,“ pobídl mě a já odložila vidličku.

„Jediné, co mě baví a nepřizabiju se při tom, je plavání a malování. Než jsem se sem vrátila, dělala jsem toho mnohem víc, ale na tomto místě už mě nic z toho nebaví a nejde mi to tak, jako mi to šlo na Floridě. Když mi bylo třináct, měla jsem dokonce malou výstavu obrazů,“ pochlubila jsem se a všimla si jeho spokojeného úsměvu.

„Pokračuj,“ vydechl a dál mě pozoroval.

„Když maluji, cítím se šťastná a spokojená. Jsem v úplně jiném světě, který je mnohem zajímavější a barevnější, než tento. Je to jako ráj, který mě k sobě láká a dává mi vše, po čem toužím a co chci,“ prozradila jsem mu a usmála se.

„Takový svět znám,“ pověděl mi a já se ještě víc usmála.

„Rozesměje mě dobrý film, knížka nebo nějaká událost. Když jsem smutná, jdu si zaplavat a po několika bazénech se cítím znovu šťastná a směju se. Mám ráda svou rodinu, kamarády, jediné zvíře, které jsem nezahubila a mám v plánu se naučit na klavír,“ povídala jsem dál a mezitím se dala opět do jídla. Dělala jsem odmlky v mluvení, aby všechna ta výborná zelenina nepřistála na jeho tváři. Když jsem skončila, zakroutil hlavou a opřel se o židli.

„Jsi úplně jiná než drtivá většina dívek tady. Jsi rozumná, od přírody hezká, zajímavá a ani v jedné větě si nezmínila kluky, módu a drby,“ vydechl překvapeně a já zrudla. Už několikrát jsem slyšela, že jsem jiná, ale v tom horším slova smyslu. Zvlášť od královen zdejší školy, kterým jsem moc nevoněla.

„Jsem taková, jakou mě vychovali,“ vysvětlila jsem mu a napila se vody.

„V tom případě musíš mít neobyčejně rozumné a milující rodiče,“ nadhodil téma rodiny a já se smutně usmála.

„Jo, táta a bratr ze mě udělali to, čím jsem teď.“

„A co tvoje matka?“ zeptal se a já si vzpomněla na její tvář. Milá, vždy usměvavá a naprosto dokonalá. Ve všech směrech.

„Zemřela, když mi bylo deset,“ odpověděla jsem a všimla si jeho vyděšeného pohledu.

„Beth, to mě hrozně mrzí. Já jsem ale blbec,“ korunoval se a vložil si hlavu do dlaní. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale natáhla jsem dlaň k jeho ruce a pohladila ho. Překvapeně na mě pohlédl a já ji raději spustila zpátky na stůl.

„Nic se neděje, už jsem se s tím smířila,“ vysvětlila jsem mu a dojedla salát. Dopila jsem vodu, otřela si ústa ubrouskem a opřela se o židli. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že už tu moc lidí není. Když jsem se podívala na hodiny, zhrozila jsem se. Za pět minut zvoní a já mám hodinu na druhém konci budovy. Zvedla jsem se a chtěla vzít tác, ale jeho dlaň mě zastavila.

„Jdi, já to odnesu,“ nabídl mi a já se na něj vděčně usmála.

„Zatím se měj a děkuji ti za společnost,“ pověděl mi a lehce se uklonil. Zasmála jsem se a mávla na něj. Pospíchala jsem do šaten pro tašku a doslova běžela do třídy. Když jsem k ní přiběhla, rychle jsem zaplula na své místo a všimla si, že profesor tu ještě není. Zhluboka jsem se nadechla a vyndala si učení. Když se vedle mě objevila Lilly, polekaně jsem sebou trhla a cítila, jak se mi srdce ještě více rozbušilo.

„Jednou z tebe budu mít infarkt,“ pověděla jsem jí, ale ona mě nejspíš neposlouchala.

„Tak povídej,“ vyzvala mě a já protočila očima. Řekla jsem jí vše o tom, jak se mě vyptával, jak se na mě usmíval, jak se nabídl, že mi odnese tác a poděkoval mi za to, že jsem s ním strávila oběd. Lilly valila oči čím dál tím víc a já měla strach, aby si něco neudělala.

„Páni,“ vydechla a během vteřiny mi visela kolem krku. Objímala mě a já se jen smála. Byla jsem ráda, že jsem s ním strávil alespoň chvíli o samotě a splnila si tak svůj tajný sen. Má radost se však nedala srovnat s tou, kterou měla má nejlepší kamarádka.

„Nech toho, za chvilku je tady profesor,“ napomenula jsem jí a ona se odtáhla.

„Určitě se mu líbíš,“ vypískla a několik lidí se na nás otočilo. Snažila jsem se ji krotit, ale moc se mi to nevedlo. Nakonec jsem rezignovala a otevřela sešit, ve kterém bylo dost prostoru na kreslení. Dala jsem se do díla a ignorovala to, co mi má kamarádka říkala. Když přišel vyučující, vrátila se na své místo a já si úlevně oddychla. Ne na dlouho. Když mě vyvolal na zkoušení, obávala jsem se toho, že si po dnešním obědě nebudu nic pamatovat, ale opak byl pravdou. Pořád jsem měla v hlavě to, co jsem potřebovala vědět na jedničku a vracela se na místo s dobrým pocitem. Všimla jsem si, jak se na mě jedna dívka v první lavici usmívá a neměla tušení proč. Znala jsem její jméno, dokonce jsem s ní minulý rok seděla na matematiku, ale od té doby jsme spolu moc nemluvili.

Další dvě hodiny uběhly docela rychle a já už se těšila domů. Vyšla jsem ze školy, podívala se ke svému autu a srdce mi poskočilo. Stál tam, ležérně se opíral o starou kapotu mého auta a vyhlížel mě. Když si mě všiml, usmál se a narovnal se. Pomalu jsem k němu došla a kývla hlavou.

„V jídelně jsem na něco zapomněl,“ pověděl mi a natáhl ke mně ruku. Nejdříve jsem neměla tušení, co to drží, ale když jsem detailně prostudovala to, co mi podával, usmála jsem se a cítila radost, jak zaplavuje mé tělo. Byla to květina, která se dávala na oblečení. Měla jsem ji po mamince a před několika měsíci ji ztratila. Když jsem si uvědomila tento fakt, zmateně jsem na něj pohlédla. Uhýbal pohledem a vypadal jako malý chlapec, co ho nachytali, jak dělá něco špatného.

„Přiznávám, že jsem ji našel v ten den, kdy si ji ztratila,“ přiznal zahanbeně a květinu připnul na můj kabát. Pozorovala jsem jeho štíhlé dlouhé prsty, jak mi vrací květinu na místo, které jí patřilo, a usmála se.

„Chtěl jsem si nechat něco, co ti patřilo,“ pokračoval dál a já bych dala všechno na světě za to, že zrudnul. Zasmál jsem se a pohladila květinu.

„Děkuji za vrácení. Ani nevíš, co pro mě znamená,“ prozradila jsem mu a povzdychla se. K mé dlani, kterou jsem hladila jemný povrch té nádhery, se přidala ta jeho a já na něj překvapeně pohlédla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 3. kapitola :