Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 21. kapitola

27.10.2012 (12:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2174×

Stála jsem u velkého zrcadla v koupelně a studovala se. Dnes jsem toho prožila tolik a myslela si, že to na mě bude vidět, ale nic nového nebo zajímavého jsem nenašla. Snad jen rudé tváře a lehce roztřesené ruce. Vzpomněla jsem si na jeho slova, se kterými se se mnou loučil, a povzdychla si. Hlavou mi bleskla myšlenka, že bych to možná mohla změnit. Došla jsem blíže ke svému odrazu a rukou si prohrábla vlasy. Natáhla jsem se pro sponku a sepnula je asi v půlce. Délka bych ještě nějak ustála, ale když jsem přemýšlela o změně barvy, už jsem si tak jistá nebyla. Ne, musím to udělat. Pro svůj klid. Odemkla jsem dveře a chtěla jít do pokoje pro telefonní číslo na kadeřnici, u které jsem nebyla snad sto let, ale když se z pokoje mého bratra ozvalo zapištění, něco mi došlo. Lea mě také několikrát stříhala. Sice to bylo, když jsem byla mladší, ale zadoufala jsem, že si ještě něco pamatuje. Pomalu jsem došla k pokoji mého bratra a třikrát zaťukala. Prosili mě o chvilku strpení, což jsem přešla bez dalších poznámek a v duchu se modlila, aby s mým bláznivým nápadem souhlasila.

„Co potřebuješ?“ zeptal se mě John, když konečně otevřel dveře. Měl na sobě jen kalhoty na doma a Lea na tom nebyla o nic lépe. Její tělo halila jen jeho mikina. Pousmála jsem se a zakroutila hlavou.

„Ona přišla za mnou, viď?“ prošla kolem něj Lea a objala mě kolem ramen. Vyplázla jsem jazyk na Johna, který stál na stejném místě, a otočila se na svoji zachránkyni.

„Podívej, já vím, že je to bláznivé, ale něco bych od tebe potřebovala. Nebudu tě zatěžovat detaily, ale potřebovala bych ostříhat a nabarvit vlasy, abych vypadala jinak, trochu k světu. Už mě nebaví tohle,“ vysypala jsem ze sebe a mezi prsty zmáčkla pramen mých dlouhých vlasů. Lea si mě nejdřív pochybovačně měřila, pak se rozesmála.

„Dobrý vtip, Beth. Vzpomínám si, když jsem tě měla stříhat minule,“ připomněla mi událost, kdy jsme se honily po domě a já se nakonec schovala v kuchyni.

„To není vtip, myslím to vážně,“ ubezpečila jsem ji a ona se přestala smát. Rukou projela mé vlasy a povzdychla si.

„Je to hřích, ale zítra se na to podívám,“ slíbila mi, ale já nechtěla čekat do zítřka. Potřebovala jsem to ještě dnes, zítra je škola.

„Nešlo by to už dnes?“ zeptala jsem se jí s nadějí a pousmála se. Mrkla na hodiny a nakonec souhlasila. Nadšeně jsem jí skočila kolem krku a táhla ji do koupelny. Johnovy jsem oznámila, že si jeho snoubenku na nějakou tu chvíli půjčuji a vrátím ji v pořádku. V koupelně jsem ze šuplíku vyndala nůžky, které tu nechala a posadila se na vanu. Lea nejdříve remcala, že je to škoda, stříhat ta hezké vlasy, ale nakonec vzala do ruky ten nástroj, který byl mou poslední nadějí, a střihla. Sledovala jsem pramen vlasů, jak padá k zemi a povzdychla si. Tak dlouho jsem si je nechávala narůst, tak dlouho jsem se o něj starala, ale dělám to pro dobrou věc. Původně vlasy dosahovaly až téměř k zadku, ale když jsem po půl hodině podívala do zrcadla, končily pod lopatkami a byly moderně sestříhané. Po počátečním šoku jsem musela uznat, že je to hezké. Když jsem vyrukovala s barvou, zaváhala.

„Měla jsem v plánu stejně razantní změnu jako ty, takže jsem si přivezla dvě barvy, ale ani jedna není pro tebe ta pravá,“ snažila se mi to barvení vymluvit, ale já mávla rukou a pobídla ji, aby je přinesla. První barva byla černá, tu jsem zavrhla okamžitě, ale když se mi do ruky dostal zesvětlující přeliv barvy oříšků, usmála jsem se. Podala jsem jí onu lahvičku a umlčela ji dřív, než chtěla něco namítnout. Nakonec to vzdala, vytáhla ručník, položila mi ho na záda a dala se do práce. Ta následující hodina pro mě byla opravdovým mučením. Nejen proto, že jsem se začínala obávat výsledku, ale také toho, že se táta dožadoval koupelny. Já jsem se také potřebovala umýt, ale po dalším zaklepání jsem to odložila na ráno. Když přeliv působil určený čas, umyla jsem si vlasy a raději se nedívala na barvu, kterou budu teď nosit. Vlasy jsem si vysušila a vyfoukala je. Lea čekala, až se podívám do zrcadla a krčila se u dveří, kdybych náhodou zapomněla na to, že to byl můj nápad. Studovala jsem se v zrcadle a přes všechno ostatní jsem musela uznat, že je to dobré. Vlasy kratší, ale jen o několik odstínů světlejší, takže to vypadalo celkem přirozeně. Usmála jsem se na Leu, poděkovala jí a byla spokojená. Už nevypadám jako Bella. Ne tolik. Otevřela jsem dveře a chtěla tátu pustit do oné místnosti, kterou tolik vyžadoval a čekala na jeho reakci. Pronesl něco ve smyslu přehnané péče, ale pak se na mě podíval a spadla mu brada. Zavolal i na bratra, který kývl hlavou a políbil svoji šikovnou snoubenku. I táta nakonec uznal, že je to dobré a já si šla lehnout. Bylo jedenáct. Když jsem pokládala hlavu na polštář, pocítila jsem jakési uspokojení.

O to horší bylo ráno, kdy jsem se celá polámaná šla umýt. Nejdříve jsem se lekla vlastní podobizny v zrcadle, ale nakonec mi to všechno došlo. Zvláštní, na denním světle to vypadalo jinak, lépe. Oblékla jsem se, trochu se nalíčila a vzala si věci do školy, vlasy jsem si sepnula sponou, takže to vypadalo ještě o trochu lépe a za pochodu snědla tyčinku. Když jsem nastupovala do auta, pocítila jsem strach. Co když se mu změna mého já nebude líbit? Co když už mě nebude chtít, když nebudu vypadat tolik jako ona? Dojela jsem na parkoviště a všimla si skupinky studentů uprostřed parkoviště. Nejdříve jsem neměla tušení, co se děje, ale nějaká dvě děvčata, která procházela kolem, mi to objasnila.

„Perou se. Ten nový a James z basketbalového týmu. Prej o nějakou holku,“ zahihňala se jedna a já se zajíkla. Nechala jsem batoh v autě a pospíchala ke skupince lidí, kteří beze slova pozorovali dění před sebou. Když jsem se k nim dostala, doneslo se ke mně několik poznámek o mém novém účesu, vcelku kladných, ale já je vnímám jen napůl. Zbytek mé pozornosti upoutal rozzuřený Edwarda a James s výrazem o nic vlídnějším. Než jsem stihla cokoliv říct, cokoliv udělat, James si mě všimnul a odfrknul si. Edward ho stále sledoval a vyčkával na okamžik výpadu.

„Tady jí máš, děvku,“ prsknul a já se na něj překvapeně podívala. Co to řekl? Všimnul si mého výrazu a zasmál se.

„Jen se nedělej a řekni tady svému příteli, s kým si strávila sobotní noc,“ pobídnul mě a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Otevřela jsem pusu, abych to nějak vysvětlila a bránila se, ale předběhl mě.

„Pověz mu, jak si se ke mně tiskla a sténala mi do ucha,“ křikl na mě a já se otřásla.

„Moc dobře víš, že to není pravda,“ konečně jsem se začala hájit a má slova byla mířená oběma. Edward se na mě ani nepodíval, sledoval svého rivala a byl čím dál rozzlobenější.

„Ty už si nevzpomínáš na to, jak ses mě držela a prosila, abych přidal?“ zeptal se a mně se zvedl žaludek. Znechuceně jsem si ho měřila a chtěla ho nějak odbít, ale Edward mě předběhl. Jeho pěst vypálila proti jeho tváři a v okamžik střetu James bolestně zakvílel a zavrávoral. Dlaní si přejel po tváři a pohlédl na toho, kdo mu jí ubalil.

„Tos neměl dělat,“ vydechl a rozeběhl se proti němu. Pravda, pozici měl dobrou, ale síla mu scházela. I kdyby Edward nebyl upír s tisíckrát rychlejšími reflexy a sílou, i tak by měl navrch. Sledovala jsem, jak James dostává jednu za druhou a začínala mít o něj strach. Zasloužil si to, ale zabít ho by nic nevyřešilo.

„Edwarde, nech ho být,“ křikla jsem na něj, když Jamese povalil na zem a z každé strany mu dával co proto. Nevnímal mě. Přešla jsem k němu a pevně ho chytila za ruku. Ani tehdy nepřestal.

„Edwarde,“ křikla jsem na něj a on se konečně probral. Podíval se na mě, oči zvláštně zakalené a povzdychl si. Prudce se zvedl, věnoval Jamesovi ještě jednu, poslední ránu a odešel z parkoviště. Následovala jsem ho pohledem a neměla tušení, co se mu honí hlavou. Snad neuvěřil tomu, co říkal? Byly to hnusné lži.

„Ty krávo blbá,“ korunoval mě ze studené země James a já se zašklebila. Tvář měl od krve, obočí roztržené a oblečení pomačkané. Trochu krve mu odkapávalo i z rukávu bundy. Znechuceně jsem se od něj otočila, ale pak k němu přešla blíž. Odplivla jsem si, a aniž bych to plánovala, strefila jsem se do jeho tváře. Neměla jsem tušení, kde se to ve mně vzalo, ale pocítila jsem uspokojení. Prodrala jsem se hloučkem přihlížejících a chtěla dohnat Edwarda a všechno mu vysvětlit, ale jeho auto už na parkovišti nebylo. Povzdychla jsem si a po tváři mi stekla slza. Proč to udělal? Přece musel v jeho myšlenkách slyšet, jak se to stalo. Musel vědět, že je to jen hnusná lež a nic z toho se nestalo. Nebo mu snad při pohledu do mé tváře došlo, že nejsem jeho milovaná Bella?

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 21. kapitola :