Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 16. kapitola

06.10.2012 (11:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2024×

Nevím, jak dlouho jsem na něm seděla a sledovala scénu před sebou, ale světlá mlha nakonec pohltila tu tmavší a mě došlo, že se les otepluje. Konečně. Konečně přichází jaro. Bude sice trvat ještě dlouho, než na zahradě vykvetou první květiny, ale i tak jsem z toho měla radost a vítala nové období s úsměvem na tváři. Jev zmizel stejně rychle, jako se objevil a já se chtěla zvednout. Přemlouvala jsem své nohy i ruce, aby se pohybovaly, ale neposlouchaly mě. Srdce i rozum mi nedovolily se pohnout byť jen o kousíček a já si vychutnávala poslední okamžiky, které jsem mohla strávit tak blízko něj. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Tohle jsem s Jamesem necítila. Toužila jsem po tom být s ním, být v jeho blízkosti, ale tohle byla potřeba. Potřebovala jsem mít blízko sebe Edwarda, jeho vůni i to tajemno, které ho obklopovalo. Pomalu jsem k němu natočila hlavu a zkoumala jeho výraz. Měl zavřené oči a hlavu lehce zakloněnou. Sálala z něj sladká vůně, kterou jsem nikdy dřív necítila a která mě naprosto okouzlila. Příjemná vůně, která se dostávala do mých pórů a ještě dlouho tam zůstávala. Když otevřel oči a já znovu uviděla to tekuté zlato, odvrátila jsem zrak a podívala se na nebe. Cítila jsem, jak se pode mnou pohnul, a já zpozorněla.

„Asi bych tě měl vzít domů, za chvíli bude tma,“ vydechl a pomohl mi se postavit. Když se dotkl mé dlaně, svět byl najednou nestabilní. Točil se a já ztrácela pevnou půdu pod nohama. Oklepala jsem si kalhoty a snažila se na sobě nedat nic znát. Když jsem byla čistá a pořádně vymrzlá, rozešel se Edward lesem a já ho následovala. Většinu naší cesty jsem mohla jít vedle něj, ale když byla pěšina úzká, držela jsem se těsně za ním. Snažila jsem se nedívat se na partie jeho těla, které by mě neměly zajímat, ale sem tam mi unikl jeden pohled na jeho záda a zadek. Nepoznávala jsem se. Od kdy se dívám mužům na zadky? ptala jsem se sama sebe a doufala, že to neslyší. Zdálo se, že ne, takže jsem si trochu oddechla a znovu šla vedle něj. Když jsme procházeli kolem velkého stromu, který dělil les od nedaleké louky, zastavil se. Šla jsem zrovna za ním, takže jsem měla co dělat, abych do něj nenarazila, ale díky bohu jsem se ho ani nedotkla. Očekávala jsem, že se dá zase do pohybu, ale stál na místě jako přikovaný. Pomalu jsem ho obešla a pohlédla do jeho najednou tmavých očí. Postavila jsem se před něj a donutila ho tak, aby na mě pohlédl.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho. Propaloval mě pohledem a zatínal čelist. Podle jeho výrazu jsem měla pocit, že se pere sám se sebou. Něco se stalo, ale já neměla tušení co.

„Stále tě zajímá, co se jí stalo?“ zeptal se mě tvrdě a já se lekla toho chladu, který vycházel z jeho úst. Nešlo o teplotu jeho dechu, ale o to, jakým tónem se mě zeptal. Rozechvěle jsem kývla hlavou a bála se toho, co uslyším. Nic však neřekl. Hodil si mě na záda a rozběhl se. Na poslední chvíli jsem zavřela oči a nezakřičela. Běžel rychle a já cítila, jak mě vítr bičuje do tváře. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se. Jeho nálada se během okamžiku změnila a já se děsila toho, co se stane. Děsila jsem se toho, co se dozvím. Když zastavil a pustil mě na zem, rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi, kde jsme. Byla to louka, kam mě párkrát vzal John, když jsem doma zlobila. Nechal mě, abych tu běhala, abych se zabavila a uklidnila se. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, poznávala jsem to tu. Poznávala jsem stromy, dokonce i kámen, který ležel pod smrky. Pohledem jsem vyhledala Edwarda a všimla si, jak hledí do dáli a ve tváři má výraz plný bolesti a ztráty.

„Tady se to stalo?“ zeptala jsem se ho a on zakroutil hlavou.

„Tam už nikdy nepůjdu. Tam ne,“ vydechl a povzdychl si. Pochopila jsem, co tím myslel. Bylo by to pro něj moc těžké.

„Tady jsem jí o sobě řekl všechno. Tady se dozvěděla, co dokážu,“ prozradil mi a udělal pár kroků ke stromu, který rostl u velkého kamene. Šla jsem za ním.

„Od té doby jsem s ní byl pořád. Nikdo to nevěděl, kromě mé rodiny, že jsem u ní trávil každý večer, každou noc. Chránil jsem ji a byl s ní šťastný. Myslel jsem si, že ji dokážu ochránit před tím, co jsem, ale mýlil jsem se,“ povzdychl si a zadíval se do dáli.

„Seznámil jsem jí se svou rodinou, která ji přijala. Samozřejmě se všichni obávali toho, zda nás neprozradí, ale já jim slíbil, že se to nikdy nestane. Zajímalo ji všechno, co jsem uměl, co mě bavilo, takže když jsme se rozhodli zahrát si baseball, dožadovala se toho, abych ji vzal sebou. Nedala jinak, takže jsem ji přivedl a začalo se hrát,“ vzpomínal a oči měl zvláštně zamlžené. Byl jinde, vracel se zpátky k té události.

„Zprvu se nic zvláštního nestalo, ale když jsme začali hrát, přivábilo to k nám skupinku upírů, kteří se tu potulovali a zabíjeli lidi. Stopovali jsme se, ale podle všeho se stahovali, takže jsme je nechali být, ale když opouštěli naše teritorium, uslyšeli nás a přišli k nám,“ pokračoval a zhluboka se nadechl.

„Chtěli se k nám přidat, zahrát si. Otec je přijal mezi nás a už se skoro hrálo, když se zvedl vítr. Jeden z nich ucítil její vůni a chtěl ji.“ Bylo mi jasné, co tím myslí. Její krev mu voněla.

„Bránil jsem ji a dokonce se mi to povedlo, sebrali se a odešli, ale já si přečetl myšlenky jednoho z nich. Byl to lovec, pokud něco chce, tak to také dostane. Navíc měl výjimečně vyvinutý čich, takže nás stopoval. Rodina odjela, aby zařídila vše potřebné a já měl v plánu ji odsud co nejrychleji dostat. Měla nápad, jak všechno vyřešit a odjet od otce, ale nestihla to. Běželi jsme lesem a měli se setkat se zbytkem rodiny, když mě napadl,“ zavrčel a já se otřásla. Zatnul ruce do pěstí a zavřel oči.

„Bránil jsem sebe i ji a měl navrch, ale pak se objevila jeho družka. Musel jsem bojovat i s ní a při tom kontrolovat ji. Jestli je v bezpečí, jestli se k ní nedostali. Volal jsem na svoji rodinu, ale nikdo se neozýval. Jeho družka mě napadla, zmocnila se mě a já byl bezmocný. Živila se lidskou krví, takže byla silnější a já byl odzbrojen scénou před sebou,“ vydechl a zhroutil se na ledovou zem. Ruce zabořil do zmrzlé hlíny a z plna hrdla zavrčel.

„Díval jsem se na to, jak ji drží, jak se k ní sklání a nemohl nic dělat. Mrskal jsem sebou, snažil se osvobodit, ale nešlo to. Díval jsem se na to, jak se jí zmocňuje, jak se sklání k jejímu hrdlu a jak ji kouše. Musel jsem se dívat na to, jak je každou vteřinou slabší a slabší. Celou tu dobu se na mě dívala, pozorovala mě a já se konečně probral. Sebral jsem všechnu svoji sílu a jeho družky se zbavil. Jedním pohybem jsem ji ze sebe smetl a zneškodnil ji. Dostal jsem ji z jeho sevření a zabil ho. Trhal jsem ho na kusy a řval na něj. Pomalu jsem ho zabíjel a vychutnával si bolest, kterou jsem mu způsoboval. Bolest, kterou musela ona vytrpět,“ vzlykl a já se otřásla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tu vyprávěl. Došla jsem k němu blíž a zhluboka se nadechla.

„Když jsem se k ní dostal, bylo pozdě. Ztratila hodně krve. Snažil jsem se ji nějak oživit, přeměnit ji, ale bylo moc pozdě. Umírala mi v náruči a já nemohl nic dělat. Jen jsem ji pozoroval a nechal ji, aby odešla. Zemřela přesně ve chvíli, kdy k nám dorazila moje rodina,“ prozradil mi a znovu vzlykl. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale neměla jsem tušení jak.

„Utekl jsem. Rodina se postarala o to, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda při výšlapu u skal. Po jejím pohřbu jsme odjeli a neuběhl ani jeden den, abych ji neviděl. Byl u mě, snažila se mě utěšovat, ale já věděl, že je pryč. Napořád,“ dovyprávěl mi pravdu o jejím úmrtí a mě po tváři stekla slza. Ať už jsem si myslela cokoliv, tohle předčilo všechno. Bála jsem se ho a celé jeho rodiny, ale najednou jsem ho viděla úplně jinak. Jako oběť, která se tolik let trápila. Když znovu vzlykl, klekla jsem si k němu a rukou ho pohladila po rameni. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale musela jsem ho utěšit, nechtěla jsem ho takhle vidět. Když jsem dlaní sjela na jeho záda, zvedl ke mně svoji tvář a podíval se mi do očí. Lekla jsem se toho smutku, té bolesti. Zvedla jsem druhou ruku a lehce se dotkla jeho tváře. Zavřel oči a vložil mi do ní svoji hlavu. Několik okamžiků se nehýbal, ale když znovu otevřel oči, věděla jsem, že se něco změnilo.

„Je mi to tak líto,“ vydechla jsem a povzdychla si. Pohybem, který jsem ani nepostřehla, se přemístil blíž ke mně a schoval se do mé náruče. Vzlykal a já ho pevně objímala.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 16. kapitola: