Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 14. kapitola

01.10.2012 (16:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2397×

Čekal mě poslední den školy před víkendem. V noci jsem oka nezamhouřila, ledovala jsem si nohu, jak mi poradil, a děkovala bohu, že nenatekla. Obvázala jsem si ji a stáhla ponožkou, která ladila k mému oblečení. Zamaskovala jsem kruhy pod očima a na rty si nanesla lehkou vrstvu balzámu. Vzala jsem si věci a vydala se do školy. Když jsem parkovala, rozhlédla jsem se po parkovišti a pohledem vyhledávala jejich auta, ale nikde jsem je neviděla. Když jsem vystoupila a došla k budově, bylo mi jasné, proč tu nejsou. Mezi mraky se vyklubalo slunce, které prozářilo dnešní ledový den a mě tak vzalo iluze o nových informacích. Otráveně jsem se posadila do lavice, malovala si do sešitu a nevnímala nic kolem sebe.

Probrala jsem se až na obědě. Jako vždy se mě ujal James a vykládal mi o tom, jak jeho tým válí. Vyhráli okresní soutěž a jedou na nějaký důležitý zápas, který musí vyhrát, jinak si už ani neškrtnou. Popřála jsem mu štěstí a slíbila mu, že mu budu držet palce a raději začala mluvit o něčem jiném, než jsem mu stihla slíbit i účast a podporu v publiku. Vyprávěla jsem mu, jak jsem jako malá měla výstavu obrazů a nechala se opět pohltit tím štěstím a radostí, které mě tehdy naplňovaly.

„Máš dneska odpoledne čas?“ zeptal se mě, když dojídal svůj oběd. Zalovila jsem v paměti a kývla hlavou. Jeho tvář se rozzářila.

„V tom případě si tě po škole ukradnu pro sebe. Slíbil jsem ti opravdové rande a já sliby plním,“ mrknul na mě a já se usmála. Zbytek dne jsem přežila s odřenýma ušima, přesněji řečeno s trojkou z matematiky. Nebyla jsem smutná ani zklamaná, očekávala jsem, že nebudu donekonečna přehlížena. Však já si to opravím, slibovala jsem si v duchu.

Jak James řekl, tak udělal. Hned u východu ze školy si mě odchytil, posadil mě do auta a rozjel se směr Seattle. Cestou jsme si povídali, pomluvili profesory i spolužáky a smáli se školnímu tématu číslo jedna, které se točilo kolem jednoho čtvrťáka a jeho přítelkyně, která mu zlomila nos. Padlo pár narážek na její pěsti a auto naplňoval náš společný smích. Dojel k malé restauraci, kde zaparkoval a pomohl mi vystoupit. Myslela jsem si, že se půjdeme hned najíst, ale on měl jiné plány. Vzal mě za ruku a odvedl mě do nedalekého kina. Koupil dva lístky a nechtěl mi prozradit, na co jdeme. Bavil se mým vztekem a šeptal mi do ucha, jak jsem roztomilá. To mě samozřejmě rozzlobilo ještě víc. Posadila jsem se na místo, on vedle mě a během okamžiku film začal. V sále s námi bylo jen pár lidí, takže jsem mohla dát plně najevo radost, když se na plátně objevil Ralph Finnes jako Heatcliff. Zářivě jsem se usmála na svého společníka a pohladila ho po tváři.

Byla jsem tak pohlcena dějem, že jsem zprvu ani nezaregistrovala, že mě hladí po rameni. Pozorovala jsem bolest hlavního hrdiny nad ztrátou milované osoby a měla na krajíčku. Až když se scéna změnila, stejně jako směr jeho doteků, znovu jsem začala vnímat svět kolem sebe. Jeho dlaň mě hladila po krku a špičkami prstů se dotýkal mých klíčních kostí. Otočila jsem k němu tvář a všimla si jeho spokojeného úsměvu. V očích mu hrály veselé ohníčky a dlaně stále hladily mou vařící pokožku. Pomalu se ke mně naklonil a jemně přitiskl své rty na ty mé. Nejprve to byl jen jemný polibek plný nervozity a obav, ale když nabral na intenzitě, připomněl mi ten, kterým mě obdaroval u jídelny. Plný vášně a chtíče. Začal se jazykem dobývat do mých úst a já se mu podvolila. Ochutnával mé rty a potichu vzdychal. Když naše rty rozpojil, hruď se mu zvedala pod náporem vzduchu, který jeho plicím scházel. Pohladil mě po tváři a druhou dlaní mě pohladil po stehně. Otřásla jsem se. Když mě znovu políbil, poznala jsem, že se něco změnilo. Tahle potyčka našich rtů neměla co dělat na první opravdové schůzce.

Jedním prudkým pohybem si mě vyhoupl na své boky, takže jsem na něm seděla a plně se poddala polibku, který rozechvíval vše v mém těle. Vnímala jsem jen jeho dlaně, jeho tělo, které mě příjemně hřálo, a rty, které mě doslova unášely do říše chtíče a touhy. Byla jsem lapena v tomto okamžiku a nemohla se ho nabažit. Sama jsem si ho přitahovala blíže k sobě a vnímala neznámé teplo, které mě příjemně hřálo u srdce a v podbřišku. Neznala jsem ho, ale líbilo se mi. Jasně jsem cítila, jak se jeho prsty dobývají pod mé triko a to bylo znamení pro mou mysl, která chvíli přestala vnímat a byla zastíněna chtíčem. Odtáhla jsem se od něj a pohlédla do jeho tmavých očí. Zhluboka dýchal a ruku měl vpletenou v mých vlasech. Ani jsem nepostřehla, kdy mi je rozpustil.

„Promiň, ale nedá se to vydržet. Neovládl jsem se,“ vydechl mi do tváře a omluvně se usmál. Věnoval mi ještě jeden polibek a po té mě znovu posadil na mé sedadlo. Dělilo nás opěradlo, ale sevřel mou dlaň v té své, takže ta vzdálenost nebyla tak veliká. Nedokázala jsem se soustředit na zbytek filmu. Stále jsem měla v hlavě to, jak mě líbal, jak mě hladil. Ještě nikdy jsem tohle nezažila. Podívala jsem se na Jamese, který pobaveně sledoval jednu z mých nejoblíbenějších scén, a povzdychla si. Co to dělám? Co se to se mnou stalo? Kde je můj slib, že si s někým začnu, až si budu úplně jistá? Měla bych mít v hlavě jen jeho a jeho polibky, ale místo jeho tmavých očí jsem viděla ty zlaté a záhadné. Zatřepala jsem hlavou a více se vmáčkla do sedačky.

Po filmu jsem se šli najíst a já byla ráda, že už se o nic nepokusil. Nevím, zda bych vydržela další takovouhle dávku touhy a chtíče. Vidličkou jsem si hrála s jídlem, které mi přinesli, a snažila se sníst alespoň trochu, abych neurazila, ale neměla jsem chuť. To James snědl vše a po té se na mě usmál.

„Nechutná ti?“ zeptal se, když pohlédl na můj plný talíř.

„Nějak nemám chuť, promiň,“ snažila jsem se omluvit svoji nechuť k určitě vynikajícímu jídlu a překvapivě se mi to povedlo. Fungovalo to i na číšníka, který se na mě jen usmál a mávl rukou. Dokonce si účtoval jen polovinu ceny, za což jsem mu byla vděčná. James zaplatil, pomohl mi do kabátu a podržel mi dveře. Došla jsem k jeho autu, nastoupila a připoutala se. Až když nastartoval, bleskla mi hlavou myšlenka o mém náklaďáčku. Je stále u školy?

„Moje auto je stále u školy?“ zeptala jsem se ho a v hloubi duše doufala, že někoho poprosil, aby ho odvezl. Pak mi došlo, že mám klíčky, a všechny iluze spláchla otravná a kyselá realita.

„Jestli chceš, přivezu ti ho k domu,“ nabídla se, ale já to odmítla. No co, tak se zítra projdu, vždyť o nic nejde. Sledovala jsem krajinu kolem sebe a při pohledu na sníh a led jsem nechtěla uvěřit tomu, že tu za chvíli bude jaro. Jaro, které si na mě připraví trest v podobě pilu. Super.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se mě, když jsem se ušklíbla.

„O pilu a všem možném, co si na mě jaro připraví,“ pověděla jsem mu a všimla si jeho pobaveného výrazu.

„Neboj, nebudeš jediná, kdo bude plakat a bude mít červený nos,“ snažil se mě uklidnit, ale najednou pocítila touhu po tom, být už doma. Když zajel do naší ulice, usmála jsem se a hned se soukala za auta, když zastavil u domu. On mě však chytil za ruku a otočil si mě čelem k sobě. Pohlédl mi do očí a mezi prsty sevřel pramen mých vlasů.

„Dnešek se mi moc líbil,“ vydechl a naklonil se ke mně. Jemně mě políbil a chytil kolem pasu. Polibek jsem mu oplatila a zamávala mu, když odjížděl. Otočila jsem se k domu a všimla si záclony v kuchyni, která se pohnula. Povzdychla jsem si, již za chůze si rozepínala bundu a vešla do domu. Očekávala jsem nálet svého bratra, ale došoural se ke mně táta a zvláštně si mě měřil.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho a zula se. Měla jsem v plánu kolem něj projít a nevšímat si ho, ale on měl jiné plány.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě a já protočila oči.

„James, spolužák,“ odpověděla jsem mu a vydala se ke schodům, ale jeho ruka mě zastavila. Otočila jsem se na něj a očekávala záchvat rodičovství, který ho jednou za čas popadl, ale pouze mi pohlédl do očí a usmál se.

„Dávej na sebe pozor,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. Po té odešel do kuchyně a já zmateně pozorovala jeho záda. Žádná přednáška o tom, že jsem ještě mladá a nezodpovědná? Zakroutila jsem hlavou, došla do svého pokoje a plácla sebou na postel. Sundala jsem ze sebe kalhoty a triko, jeho mikinu jsem si nechala. Zachumlala jsem se do ní a natáhla se pro telefon. Znovu nepřijatý hovor z neznámého čísla. Přístroj jsem zase odložila a podívala se z okna. Měsíc zářil na obloze a osvětloval můj pokoj jako slunce ve dne. Sledovala jsem jeho tvar a to, jak majestátně se roztahoval na obloze a všemu ostatnímu ubíral pozornost. Pousmála jsem se na něj a zavřela oči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 14. kapitola :