Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 13. kapitola

29.09.2012 (10:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2386×

Zmateně jsem pozorovala jeho tvář, která byla matně osvětlena světlem z obývacího pokoje. Měl na tváři lhostejný výraz, ale očima mě žádal, abych otevřela okno. Váhala jsem. Toužila jsem se dozvědět, co se stalo s Bellou a jak je vůbec možné, že upíři existují, ale na druhou stranu jsem měla strach. Když byla s ním, byla v nebezpečí, které se jí nakonec stalo osudným. Bála jsem se sama o sebe a v hloubi duši jsem se obávala i toho, zda se nemůže stát něco jemu. Otočila jsem kličku na okně a skleněná výplň se lehce zachvěla. Pomalu jsem okno vytáhla a nadechla se mrazivého večerního vzduchu. Pohlédla jsem pod okna a spatřila Edwarda, který popošel blíž k domu.

„Nechceš se jít projít?“ zeptal se tiše, abych ho slyšela jen já. I přes tu vzdálenost jsem viděla, jak mu žhnou oči. Podívala jsem se na hodiny a zhluboka se nadechla.

„Dej mi pět minut,“ zašeptala jsem a okno zavřela. Neobtěžovala jsem se s převlékáním, jen jsem na sebe hodila jeho mikinu a nandala si ponožky. Když jsem vycházela z pokoje, zaváhala jsem. Co řeknu tátovi, když mě uvidí? Tiše jako myška jsem brala jeden schod po druhém a v duchu klela, když prkna pod mýma nohama zavrzala. Nohou jsem se dotkla podlahy v předsíni a naklonila se do obýváku. Když jsem spatřila tátu, jak spí u televize, úlevně jsem si oddychla a oblékla si bundu. Na nohy jsem si obula traktory a odemkla dveře. V duchu jsem zhodnotila svůj vzhled a musela se pousmát. Tyra Banks by ze mě nebyla nadšená, takže na americkou topmodelku jsem neměla. Vyšla jsem ven a rozhlédla se kolem sebe. Edward stál u schránky a díval se na mě. Nejistě jsem k němu přešla a trochu se usmála.

„Není na procházku trochu pozdě?“ vydechla jsem a utáhla si culík na temeni hlavy. Edward sledoval můj pohyb a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu.

„Taky jsem si říkal, ale podle všeho by dnes neměla být taková zima,“ pověděl mi a mě bylo jasné, odkud tohle ví. Jeho sestra byla mnohem spolehlivější než předpověď počasí na kanálu dvanáct. Udělal krok k lesu a já ho následovala. Neptala jsem se, kam má namířeno. Hlavou mi vířilo tolik nezodpovězených otázek a cíl naší procházky byl až na posledním místě. Blížili jsme se k velkému dubu, když jsem sebrala všechnu odvahu a v duchu pronesla jednoduchou, ač velice důležitou otázku. Proč je tu teď se mnou? Očekávala jsem okamžitou odpověď, ale podle jeho svraštěného obočí mi bylo jasné, že to neslyšel. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla se zeptat nahlas, ale když jsem se střetla s jeho pohledem, slova se mi zadrhla v ústech a já vydechla obláček páry.

„Nejspíš tě zajímá, proč jsem za tebou přišel,“ hádal a já kývla hlavou. Schoval své ruce v kapsách bundy, která svojí tmavou barvou kontrastovala s jeho bledou pokožkou, a povzdychl si.

„Sám nevím, co to dělám. Prostě jsem se šel proběhnout a ocitl se u tebe,“ vysvětlil mi a já kývla hlavou. Možná měl stejné množství otázek jako já.

„Promiň, že se takhle ptám, ale jak je možné, že vůbec existujete?“ zeptala jsem se ho potichu a sledovala špičky svých bot. Kopala jsem do sněhu a uši si schovávala pod bundu. Vedle mě se ozvalo pobavené uchichtnutí a já se na něj koutkem oka podívala.

„Na tohle by ses měla zeptat mého otce, ten zná naši historii a vše, co se nás týká. Já jen vím, že náš druh je tu odedávna a přináší sebou zlo a smrt,“ odpověděl a podíval se na nebe. Bylo mi jasné, na co myslí. Na ni.

„Co se tehdy stalo?“ zeptala jsem se bezmyšlenkovitě a až pozdě litovala toho, co jsem vypustila z úst. Neviděla jsem jediný důvod, proč by mi to měl říkat. Ano, jsem její vzdálená příbuzná a její věrná kopie, ale to není důvod, aby se mi svěřoval. Pohlédl na mě a zastavil se. Udělala jsem to samé a čekala, co udělá. Pousmál se a jednu svoji ruku vysvobodil z kapsy a natáhl ji k mé tváři. Se zatajeným dechem jsem očekávala okamžik, kdy se mě dotkne a pod tlakem všech zmatených pocitů, které mnou vířily, jsem raději zavřela oči. Dotkl se mé levé tváře a jemně ji pohladil. Trošku jsem pootevřela oči a všimla si jeho výrazu. Byl zmatený.

„Jsi jí tolik podobná,“ vydechl potichu a k mým rtům se dostal obláček, který vyšel z jeho úst. Z mých vycházela pára, ale z těch jeho ledový vzduch, který měl nižší teplotu než vzduch, který se nacházel všude kolem nás. Když ruku stáhl, znovu se rozešel směrem k lesu. Následovala jsem ho a čekala, co řekne.

„Myslel jsem si, že je to za mnou. Bolelo to. Tolik to bolelo a stále bolí, ale naučil jsem se s tou bolestí žít. Přežívat a nezbláznit se z toho, ale pak má rodina dostala ten šílený nápad vrátit se sem. Nejdřív se mluvilo jen o návštěvě hřbitova a vzpomínce, ale nakonec jsme tu znovu začali žít. Viděl jsem ji všude kolem sebe a cítil ji tu, měl jsem pocit, že je vedle mě. Ale nebyla. Odešla a mě tu zanechala samotného. Ostatně jako nás všechny,“ šeptal a já se k němu nakláněla, abych lépe slyšela. V jeho tváři se znovu zračila všechna bolest světa a mě zamrzelo, že jsem s tím vůbec začala. Zamyslela jsem se a hledala nějaké řešení, jak se z této najednou vážné a napjaté situace dostat.

„Když jsem se dívala na její fotku a pak se zkoumala, našla jsem několik rozdílů, které nás od sebe oddělují. Například já nemám tak malý nos,“ pokusila jsem se změnit téma na lehčí notu a doufala, že to zabere. Když se na mě otočil a prohlížel si můj nos, věděla jsem, že mám vyhráno.

„Ano, máš pravdu,“ přitakal a lehce se usmál. Chtěla jsem mluvit dál, ale znovu zastavil a začal si mě měřit. Znervózněla jsem, ale nechala jsem ho, aby mě pozoroval.

„Liší vás toho od sebe hodně. Na první pohled si stejná jako ona, ale našel bych tucet věcí, které jsou jiné,“ prozradil mi a dál si mě prohlížel. Zasmála jsem se a povytáhla obočí.

„Mám to brát jako lichotku nebo urážku?“ zeptala jsem se ho. Zakroutil hlavou a více se usmál.

„To musíš vědět sama,“ odpověděl mi tajemně a já protočila očima.

„Nemám ráda, když se mnou někdo mluví v hádankách. Prostě odpověz a jdeme dál,“ seznámila jsem ho se situací a ucítila úlevu. Mluvila jsem s ním jako s každým jiným. Pobaveně si mě měřil a dál kroutil hlavou.

„V tom případě vezmi od každého trochu,“ upřesnil a já se zasmála. Tentokrát jsem hlavou kroutila já. Po chvíli jsme se znovu dali do pohybu a nořili se hlouběji do lesa. Nevadilo mi to. Nebála jsem se.

„Řekni mi něco o sobě. O tom, jaké to je být upírem,“ nadhodila jsem a doufala, že se toho chytne a rozpovídá se. Nemýlila jsem se. Nejdříve mluvil pomalu, kontroloval každé svoje slovo, ale nakonec to vzdal a rozpovídal se a já měla někdy problém pobrat vše, co mi říkal. Mluvil rychle a zapáleně. Pověděl mi o běhu, o tom, jak je to osvobozující a jak ho to uklidňuje. Dostali jsme se až ke krmelcům, když mu došla slova a ztichl. Les kolem nás byl zahalen do tmy a stejného ticha jako my dva. Pod nohami nám křupal sníh a mezi stromy létali ptáci.

„Už bych asi měla jít,“ šeptla jsem, když se na mou hlavu sneslo pár sněhových vloček. Lehce jsem se třásla a raději se ani neptala, kolik je hodin. Edward kývl hlavou a ukázal na pěšinu po mé levé ruce. Šla jsem první a neměla tušení, co před mnou je, takže jsem se ani nedivila, když pod mou nohou křupla větvička a já trochu zavrávorala. Když jsem znovu došlápla, dala o sobě vědět zraněná noha. Potichu jsem zasténala a dotkla se svého kotníku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a já se k němu otočila.

„Jak dlouho půjdeme?“ odpověděla jsem otázkou a doufala, že odpoví jen několik minut.

„Asi hodinu,“ odpověděl a já si povzdychla. Udělala jsem pár kroků a pak jsem to vzdala. Posadila jsem se do sněhu a chytila se za nohu. Super, zase mi oteče. Podívala jsem se na Edwarda, který mě propaloval pohledem, a nevěděla, co dělat. Mám ho poprosit o pomoc? A kdybych to udělala, pomohl by mi? Už už jsem se chtěla zeptat, zda by mi pomohl, když jsem se octla několik čísel nad zemí. Překvapeně jsem pohlédla na Edwardův obličej, který mi byl blíž než kdy dřív a raději zavřela oči. Bylo mi jasné, že běží. Vítr mě bičoval do tváří a chlad mnou prostupoval mnohem intenzivněji. Edwardovi paže mě od sebe držely, co nejdál to šlo, ale ani tak nezabránil tomu, aby se naše kůže dotkla. Když jsem si chtěla dlaní překrýt tvář, omylem jsem se dotkla jeho ruky. Ten pocit, který mnou projel, byl nepopsatelný. Byla to směsice nebezpečí, strachu, bezmoci, ale i překvapení a neskonalé touhy po dalším doteku. Nedíval se na mě, ale čelist měl zatnutou. Když mě opatrně pokládal na zem, ukázal na dům a já si všimla, že už je všude zhasnuto. Otočila jsem se na něj a najednou nevěděla, co dělat.

„Děkuji,“ vypadlo ze mě a pomalu jsem se k němu otočila zády.

„Počkej,“ zastavil mě a já se podívala do jeho tváře. Jeden koutek úst měl vytáhnutý do jemného úsměvu a já tak poznávala novou stránku jeho osobnosti.

„Dej si na tu nohu led a hezky se vyspi,“ vydechl a během okamžiku zmizel v temném lese. Ještě několik okamžiků jsem hleděla na místo, kde ještě před chvilkou stál a až po hodné chvíli jsem přinutila své ztuhlé nohy k pohybu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 13. kapitola :