Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 11. kapitola

25.09.2012 (16:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2519×

Tu noc jsem nespala. Přečetla jsem si deník několikrát a připadal si jako blázen. Upír. Jak je vůbec možné, že něco takového existuje? Jako malá jsem se dívala na interview s upírem a přála si, abych objevila někoho tak zajímavého a kouzelného, jako byli muži s ostrými špičáky, ale ani ve snu mě nenapadlo, že se to splní.

Seděla jsem na posteli, dívala se před sebe a nevnímala nic kolem sebe. Jen to, že za okny se mění noc v den a vzduch se pomalu ale jistě otepluje. Stále jsem měla před očima její tvář, její spokojený výraz a štěstí, které vyzařovalo z jejího obličeje. Chtěla jsem se znovu přesvědčit o tom, že jsem jako ona, ale neměla jsem sílu dojít ke skříni a vyndat fotografii. Nešlo to. Byla jsem tak vyděšená svými myšlenkami i poznatky a informacemi, které jsem se dozvěděla. Promnula jsem si oči, podívala se z okna a zvažovala možnost, že dnes zůstanu doma. Proč chodit do školy, kde mě stejně nic nečeká? Až teď jsem si vzpomněla na Jamese, který mě možná bude postrádat. Opřela jsem si bradu o kolena a povzdychla si. Neměla jsem tušení, co dělat.

„Holčičko, vstávej, musíš do školy,“ ozvalo se za dveřmi mého pokoje a já zavřela oči. Neměla jsem sílu ani pomyšlení na jakýkoliv pohyb mimo moji bezpečnou a vyhřátou postel. Dveře se otevřely a já pohlédla do tváře muže, který mi byl najednou vzdálený. Stál jen kousek ode mě, ale já měla pocit, že je vzdálený kilometry ode mě.

„Je ti něco?“ zeptal se mě a posadil se na mou postel. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Nevím, co jsem si přála vidět, jen jsem na něj tupě zírala a povzdychla si.

„Není mi dobře,“ vydechla jsem a tvář si vložila do dlaní. Tátova teplá dlaň se dotkla mého ramene a něco mi pověděl, ale já ho neposlouchala. Lehla jsem si pod deku a zavřela oči. Trvalo nekonečně dlouho, než se dveře pokoje zavřely a já osaměla.

Když odjel táta i John, pomalu jsem se zvedla a zvažovala možnost, že se dojdu umýt. Musela jsem ze sebe smýt ten pocit, který mě sžíral a zabíjel. Snažila jsem se nedívat do zrcadla, neunesla bych další pohled do tváře, která mi nepatřila. Když jsem se dostala do koupelny, svlékla jsem se a vlezla si pod sprchu. Nechala jsem teplou vodu, aby bičovala mé tělo a cítila, jak se pomalu ale jistě uklidňuji. Namočila jsem si i vlasy, které jsem si umyla šamponem s vůní broskví a po té si je spláchla vodou. Když na mém těle nezbyla ani jedna stopa po pěně, postavila jsem se pod proud vody a zavřela oči. Měla jsem před sebou tvář Edwarda, nesmrtelného upíra, kvůli kterému nejspíš zemřela má příbuzná. Proč mám její tvář? Proč se sem vrátili?

Oblékla jsem si tepláky a tílko, vlasy si smotala do drdolu a sešla do obýváku. Na stole na mě čekala snídaně a sklenice džusu. Znechuceně jsem se podívala na vaječnou omeletu a z lednice si vyndala perlivou vodu. Napila jsem se, opřela se o linku a zahleděla se do dáli. Les, který obklopoval náš dům, se zdál tmavý a děsivý, ale mě přišel jako mírumilovný a vlídný ke mně a k mým myšlenkám, které jsem si tam třídila. To ticho, ten klid a prostor mě naprosto pohltil a já se rozhodla se jít projít. Bylo mi jedno, že je venku zima a napadla další vrstva kluzkého sněhu. Oblékla jsem si bundu, obula se a do ruky vzala šálu, kterou jsem si omotala kolem krku až na začátku lesa.

Procházela jsem se, dotýkala se stromů a zhluboka se nadechovala toho vlhkého čistého vzduchu. Pročišťoval moji mysl, ofukoval mé tváře a dodával mi tak pocit, že jsem pořád taková, jako před pár dny. Mám tvář jiné, ale duší jsem unikátní, originál. Jsem dcerou lidí, kteří s tou událostí neměli nic společného. Ale co když je právě tohle důvod, proč jsem taková? Naše rodina žila obyčejným životem, takovým, kterým žijí tisíc jiných. Proč zrovna tohle nemůže být důvod, proč mám její tvář?

Když jsem se vrátila k domu, podívala jsem se na hodiny a s překvapením zjistila, že už je jedna odpoledne. Udělala jsem oběd pro tátu i Johna a četla si. Snažila jsem se soustředit na písmenka mé oblíbené knihy, ale mé zmatené myšlenky se rozutíkaly jiným směrem a já proto knihu odložila a zavřela oči. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na něj, na bytost, která neměla existovat, ale když se nade mnou uzavřela hladina vědomí a já upadala do spánku, byl to právě on, kdo se na mě usmíval.

Probudila jsem se až pozdě večer. Dům byl zahalen do ticha a já si uvědomila, že ležím ve své posteli. Táta mě musel přenést. Převrátila jsem se na druhý bok a snažila se znovu usnout, ale nešlo to. Posadila jsem se, natáhla se na noční stolek a do ruky vzala telefon, který byl stále vypnutý. Zmáčkla jsem tlačítko pro zapnutí a nestačila se divit, kolikrát ten malý přístroj zavibroval. Pět zpráv, šest zmeškaných hovorů, jedna hlasová zpráva. Tu jsem si poslechla jako první. Byla to Lily a seznamovala mě s tím, že pokud zítra nepřijdu, dojde si pro mě a za vlasy mě dotáhne do školy, kde to bylo prý nudné a dlouhé. Zasmála jsem se a podívala se, kdo mi volal dál. Táta, John, Lily a číslo, které jsem neznala. Zmateně jsem hleděla na těch pár číslic a neměla tušení, kdo to mohl být. Možná mi táta volal z práce nebo si John pořídil nový mobil do práce, když byl teď ten velký šéf. Podívala jsem se zprávy a usmála se, když jsem přišla na to, že všechny jsou od Jamese. Přečetla jsem si je a mé srdce radostí poskočilo, když jsem četla poslední textovku. Psal, že mu chybím a pokud nepřijdu zítra do školy, přijede za mnou a bude se mnou. Usmála jsem se a mobil zase odložila. Zachumlala jsem se do přikrývek a položila si hlavu na polštář.

Měla jsem pocit, že jsem spala jen několik minut, když mě probudil budík. Vztekle jsem do něj bouchla a snažila se z hlavy vyhnat myšlenku na Edwarda a jeho rodinu. Došla jsem k šatníku, na postel hodila kalhoty, triko a mikinu a došla do koupelny. Umyla jsem se, vlasy si svázala do culíku a trochu se nalíčila. Na rty jsem nanesla lehkou vrstvu lesku a vrátila se do pokoje, kde jsem se převlékla a vzala si věci do školy. Naházela jsem do sebe cereálie, aniž bych se obtěžovala se servírováním do misky a lokla si mléka z krabice. Noha už mě bolela jen trochu, takže jsem bez problémů sešla ze schodů a vlezla si do náklaďáčku. Nastartovala jsem a vydala se na místo, kam se mi z hloubi dušen nechtělo. Jak se mám teď k němu chovat? Ví, že vím? Nejspíš mu to došlo, když jsem se včera neukázala ve škole. Paráda, dneska si to asi užiju.

Dřív než jsem stačila vypnout motor, už mě ze dveří tahala usměvavá Lily, která mi ihned prozradila, co se včera stalo. Prý se jedna naše spolužačka pohádala se svým přítelem z vyššího ročníku a na chodbě mu ubalila takovou, že mu zlomila nos. Zasmála jsem se a poslouchala její švitoření, které mě na okamžik zbavilo všech starostí. Nerozhlédla jsem se po parkovišti, jak jsem měla v plánu, takže jsem nevěděla, zda tu jsou. Došla jsem k šatně, přezula se a pomalu se ploužila ke třídě. Má kamarádka se zdržela u automatu na pití a já se proplétala mezi studenty, kteří se přemisťovali do učeben. Už jsem byla skoro u třídy, když mě někdo objal kolem pasu. Trhla jsem sebou a zajíkla se.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se mi do ucha James a já se pousmála. Teď, když se jeho dlaně dotýkaly mého těla, měla jsem pocit, že je všechno normální. Stále stejné. Pomalu jsem se otočila a hleděla do jeho veselé tváře.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a sama spojila naše rty. Nezajímalo mě, že nás může vidět někdo z profesorů, prostě jsem si ho k sobě přitáhla a znovu okusila ten dokonalý pocit. Když jsem se od něj odtáhla, nahlas polknul a trochu překvapeně mě pozoroval.

„Včera si mi moc chyběla,“ vydechl mi do tváře a více stiskl mé boky ve svých dlaních. Všimla jsem si jednoho kluka, který se vedle nás chtěl protáhnout, a více se natiskla na Jamesovo tělo. Uvítal to s potěšeným mlasknutím a já se zasmála. Jemně mě políbil a slíbil mi, že na mě počká v jídelně. Do třídy jsem doplula na obláčku a nevnímala nic kolem sebe. Až když vedle mě vrzla židle, snesla jsem se na zem a rozhlédla se kolem sebe. Když jsem si všimla drobné černovlásky se zlatýma očima, okamžitě mi došlo, kde jsem a s kým mám tu čest. Odsunula jsem se co nejdál od ní, ale stále mi to nepřipadalo dost bezpečné. Všimla jsem si jejího zkoumavého pohledu, ale ze všech sil jsem se snažila jí ho neopětovat. Pohledem jsem propalovala hlavu chlapce přede mnou a modlila se, aby tato hodina skončila co nejdříve.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 11. kapitola :