Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 10. kapitola

23.09.2012 (19:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2642×

Seděla jsem v tom neuvěřitelně pohodlném a voňavém autě a nevěděla, jak se chovat. Pokud je možné, co se mi honilo hlavou, seděla jsem vedle muže, kterému bylo něco přes padesát let. Zasmála jsem se a tím upoutala jeho pozornost. Otočil se na mě a povytáhl obočí.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem a on kýl hlavou. Zvažovala jsem možnost, kterou otázku z těch tisíců, které mi vířili hlavou, mu položit.

„Proč si mi řekl Bello?“ zeptala jsem se na tu, která mě zajímala víc než to, kolik mu je. Celý se napjal a zatnul čelist. Přesně to, co jsem očekávala.

„Znal jsem jednu a ty si jí hrozně podobná,“ přiznal po chvíli a já raději zavřela oči. Ach, to ne. Je to pravda.

„Isabella Swanová?“ zeptala jsem se a při zaznění toho jména potichu zavrčel. Měla jsem se bát a rychle utíkat z tohoto místa, ale mě ten zvuk přišel až nebezpečně známý. Otočil se na mě a kontroloval můj výraz. Použila jsem jeho taktiku lhostejnosti, ale zřejmě se mi to nepovedlo.

„Kolik toho víš?“ zeptal se mě a já se zhluboka nadechla.

„Moc ne, táta mi včera něco málo řekl, ale je toho hodně, co nedává smysl,“ přemýšlela jsem nahlas a kroutila hlavou nad absurditou této situace. Seděla jsem v autě s neznámým mužem, který miloval moji praprapříbuznou a podle mých výpočtů by mu mělo být víc jak patesát let. Jo, jsem blázen. Mé nejhorší obavy se potvrdily.

„Například?“ naléhal dál a já raději zavřela oči.

„Pokud jsi to opravdu ty, nesedí mi tvůj věk,“ polemizovala jsem a všimla si jeho pobaveného obličeje.

„To je to, co tě tolik zajímá?“ optal se a já kývla hlavou.

„Je toho mnohem víc, ale tohle mě zajímá nejvíce,“ odpověděla jsem a podívala se do jeho tváře. Pohled mi oplácel a povzdychl si.

„Jsem starý jako pojišťovna, ve které pracuje tvůj otec,“ odpověděl mi vyhýbavě a já protočila očima. To jsem si mohla myslet. Přímo mi neodpoví. Zarazila mě však jiná věc.

„Ty znáš mého otce?“ zeptala jsem se a litovala toho, že jsem to vůbec vypustila z úst. Pokud je to opravdu TEN Edward, znal nás všechny. Od Belly, až po mě.

„To, že zde nežijeme, neznamená, že nevíme,“ odpověděl mi a záměrně použil množné číslo. Došlo mi, že jich je víc. Pět.

„Je nás víc,“ doplnil mě a já na něj překvapeně pohlédla. Já se zeptala nahlas?

„Pod prkny v tvém pokoji je deník. Přečti si ho a pochopíš,“ poradil mi a zastavil. Překvapeně jsem pohlédla na náš dům a znovu na něj.

„Jsi to opravdu ty?“ zeptala jsem se šeptem a přála si, abych se probudila. Zdají se mi hodně zvláštní sny, ale na tyhle jsem nebyla zvyklá.

„Ten, kdo ji nedokázal zachránit? Ano,“ odpověděl a natáhl se přese mě, aby mi otevřel dveře. Vmáčkla jsem se do sedačky, jak jen to šlo a zabránila tak tomu, aby se mě dotkl. Otevřel dveře a tím mi dával jasně najevo, abych už šla. Opustila jsem auto a zabouchla za sebou dveře. Ani jsem nepostřehla, kdy odjel. Stála jsem na místě a vzpamatovávala se z toho, co jsem se dozvěděla. Právě jsem mluvila s muže, který miloval Bellu, moji příbuznou. Tvrdil, že ji nedokázal zachránit. Od té doby uplynulo několik desítek let a mnoho se toho změnilo, ale oni ne. Zůstávali stejní. Osud nastražil několik překážek do mého již tak složitého života, který jsem jen tak tak zvládala. Dal mi tvář té, kterou miloval. Proč?

Pochodovala jsem po pokoji a záměrně se pohledem vyhýbala podlaze. Pod mou vahou vrzala a prohýbala se, ale já se k ní neskláněla, nehledala jsem povolené prkno. Bála jsem se toho, co se dozvím z deníku, který měl být pro mě vysvětlením. Už jen to, že jsem její přesnou kopií a setkala jsem se s její dávnou láskou, mi nahánělo strach. Je vůbec možné, aby to vše byla pravda? On, stále mladý a já, s její tváří, kterou on miloval. Konečně jsem zase začala žít, poznala jsem Jamese a znovu se mám učit, jak žít? Mám znovu začít znovu? Na to už jsem neměla sílu.

Umyla jsem se, připravila si učení do školy a ani se neobtěžovala s tím, abych si přečetla novou látku. Lehla jsem si do postele a přála si ihned usnout, ale bylo mi jasné, že to se mi nepovede. Převalovala jsem se, poslouchala, jak se John myje a blíží se ke svému pokoji. Slyšela jsem i tátu, jak se zavřel v pokoji a za několik minut usnul. Dům naplňovalo dvojité chrápání a já nemohla spát. Ne kvůli nim, ale kvůli svým zmateným a vyděšeným myšlenkám.

Když se na mém budíku objevila druhá hodina ranní, povzdychla jsem si a ze šuplíku vyndala baterku. Potichu jsem si klekla na zem a prsty prohmatávala podlahu. V duchu jsem se posmívala sama sobě, ale když jsem nahmatala povolené prkno, ztichla i má mysl. Vyndala jsem zápisník zabalený do tašky a posadila se na podlahu. Zády jsem se opřela o postel, baterku nechala rozsvícenou a sundala obal. Na zem z něj padal prach, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Když jsem si do klína vložila deník, blesklo mi hlavou, že jsem první, kdo ho po její smrti objevil. První, kdo si všechno přečte. Pravdu, která mě možná navždy změní.

Otevřela jsem deník a přečetla si první datum. Datum jejího příjezdu. Popisovala své pocity a lásku k otci, kterou se bála dát najevo. Setkání s dávným přítelem Jacobem, který jí daroval náklaďáček. První školní den, noví spolužáci a tajemní studenti, o kterých si šuškala celá škola. První setkání s tajemným Edwardem, který ji okamžitě okouzlil. Když jsem se dostala ke kapitole, kde ji poprvé oslovil, srdce mi rychle tlouklo a ruce potily. Prolistovala jsem deník a narazila na nadpis, který mě zajímal nejvíce.

Velké tajemství

Přečetla jsem prvních pár slov a litovala toho, že jsem to udělala. Ledová kůže, zlaté oči měnící barvu a sílá, kterou zabránil její jisté smrti na parkovišti. Teorie o hrdinovi, kterým jak on sám potvrdil, nebyl. Padouch, který je nebezpečný, korunoval se a já se otřásla. Když jsem otočila list, na prázdné stránce bylo napsáno jen jedno slovo. Jedno slovo, které mě vyděsilo a roztřáslo vše ve mně.

Upír

Tupě jsem zírala na těch několik písmen a neměla tušení, jak reagovat. Chtělo se mi smát i brečet zároveň. Bylo to absurdní, ale když jsem se začetla do dalších poznatků a fakt, trochu jsem se uklidnila. To, jak ho bránila, jak ho popisovala, jak o něm psala, mě překvapilo. Nebála se, již několikrát jí pomohl a nedovolil tak, aby se jí něco stalo. Následoval rozhovor, ve kterém jí všechno potvrdil a vyprávěl jí o tom, co se stalo. Bylo to tak nepravděpodobné a děsivé, ale na druhou stranu to vše dávalo smysl. Proletěla jsem několik dalších stránek a dostala se ke kapitole, kdy ji vzal na výlet na louku.

Seděla jsem vedle něj, snažila se uklidnit svoji rozbouřenou krev a splašené srdce, ale nešlo to. Jen jeho přítomnost mě mátla a dodávala mi pocit, který jsem nikdy nezažila. Tolik štěstí, tolik bezpečí a tolik důvěry. Důvěry ve tvora, který ani neměl existovat. Byla to hříčka osudu, která konečně našla někoho, kdo mu alespoň částečně rozumí.

Sklouzla jsem pohledem ke květině, která byla vložena mezi listy papíru a jemně ji pohladila.

Je z louky, kterou jsem si tolik zamilovala. Stejně jako jeho. Dotýkal se mě, seznamoval se s pocity, které v něm vyvolávám a povídal mi o tom, co prožívá. Mé myšlenky pro něj byly tajemstvím, ale já mu je ráda odkrývala. Samozřejmě jen část, která mu příslušela a která se ho týkala. Byl z toho nešťastný, že mi nevidí do hlavy, ale já z toho měla radost.

Měl hlavu položenou na mém rameni a rukou hladil pokožku, pod kterou se skrývalo mé řvoucí srdce. Snažila jsem se ho uklidnit, abych mu to moc nestěžovala, ale neposlouchalo mě. Reagovalo na doteky a slůvka, kterými mě pomalu ale jistě dobýval. Prošel bránou mého studu, přešel řeku mých obav a nakonec porazil netvora v podobě mého strachu. Mému království vládl jen on.

Hltala jsem každé písmenko a nakonec se dostala k poslednímu zápisu. Napsala ho jen den před tím, než zemřela. Zhluboka jsem se nadechla a dala se do čtení.

Věděla jsem to. On je dokonalý upír, který může čelit všemu zlu světa, ale já jsem jen člověk, který se trápí, stárne a jednou zemře. Na něco tak obyčejného, jako je nemoc, nešťastná láska, nepoměr v lásce…

Je jen otázkou času, kdy ta chvíle přijde a zabije vše, co jsem tolik milovala a co jsem si tolik přála. Přijde, vše mi vezme a bude se bavit mým trápením. Nechá mi jen oči pro pláč, srdce pro pumpování krve a ruce pro hlazení mých vyhublých tváří.

Ale dnes ne. Dnes je den, kdy mě vezme na baseball. Jeho rodina bude hrát, já je budu pozorovat a nebude se zabývat tím, co bude za pár let. Nebudu si dělat starosti s tím, co se stane. Budu si užívat chvil, které nám jsou vyměřeny a užívat si to štěstí, tu lásku, která se prožije jen jednou za život. Vezmu ho za ruku, nechám se od něj políbit a znovu usnu v jeho bezpečné a zároveň smrtelné náruči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 10. kapitola :