Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo to bude - 5. kapitola

20.04.2010 (17:15) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3443×

Edward

Doma jsem si sednul za stůl a udělal si úkoly. Přečetl jsem si znovu všechno učivo, abych nezapomněl a šel spát. V noci se mi zdálo o Belle.

Sen začínal docela hezky. Leželi jsme s Bellou na měkkém, chlupatém koberci, který má ve svém pokoji a dělali jsme nějaký projekt do školy. Nevím, na jaké to bylo téma, ale dost jsme se u toho bavili a smáli.

Jenže potom přišel zvrat, do pokoje vtrhl Jacob s tou jeho smečkou fotbalistů a všichni se chystali na to, mě zmlátit. Potom jsem se probral. Naštěstí.

Takže moje probuzení nebylo vůbec příjemné, byl jsem naštvaný, že se mi o tom bicepsákovi musí už i zdát. Co jsem komu udělal?

Vstal jsem z postele a zamířil jsem rovnou do skromné koupelny našeho panelákového bytu a začal jsem si drhnout zuby. Můj odraz v zrcadle se tvářil fakt strašně, proto jsem se na sebe pokusil usmát. Když jsem si vybavil, co mě dneska s Bellou čeká, šlo to docela lehce. Jsem zvědavý, jestli se ten nápad se seznamem nakonec nějak vyplatí, jestli to vyjde, jestli doopravdy najdu mou „spřízněnou duši“. I když, mám z toho divný pocit, není to fér.

Můj úsměv zase na chvíli povadl, něco mě napadlo.

„Mami?“ zavolal jsem do baráku. Ticho. Žádná odezva. Tak to asi bude zase někde pryč. Někdy bych si s ní rád popřál třeba dobré ráno a hezký den. Jenže ona je stále po nocích pryč. Nevím, kde všude se fláká, ale už jsem si zvykl. Nečekám žádné ahoj, jak ses vyspal, co budete dělat dneska ve škole, jak se ti tam líbí, nic. Prostě nikdy žádné otázky. Ať si dělám, co chci, jí je to jedno. A mě už vlastně taky nezajímá. Kdyby tady nebyly fotografie, tak pomalu ani nevím, jak vypadá. Přes den je prý v práci, v noci není doma a ani neřekne, kde je. Jak dlouho jsem jí vlastně neviděl, když nepočítám ty fotky? Tak to si už vážně nepamatuju. Od minulého měsíce jsem to přestal počítat.

Tak zase hurá do školy. Doufám, že Bella nebude zase s tím seznamem přehánět. Vím, že mi chce jenom pomoct, ale i tak by se nemusela udržet. Vždyť ji přece znám.

„Bello, ahoj,“ pozdravil jsem svou kamarádku, která má někdy tak šílené nápady, že by se jeden zcvoknul.

„Čau, kamaráde,“ řekla lišácky. No, to se mám na co těšit.

„Tak kdy?“ zeptala se a já přesně věděl, na co se ptá. Nebylo pochyb, že by se ptala na něco jiného. Jenom na ten seznam. Tak trochu mi připadalo, že se na ten seznam a na to, že se s někým pořádným seznámím, těšila víc, než já.

„Dneska po škole?“ zeptal jsem se a z ničeho nic, jsem začínal mít divný pocit. Po chvíli se ukázalo, že ten pocit byl správný. Bicepsák je tady.

„Ahoj, miláčku,“ řekl líbezným, až moc přeslazeným, hlasem Belle.

„Ahoj, brouku.“ Dneska tu budeme mít přeahojkováno.

„Čau, šprte.“ No neříkal jsem to?

„Ahoj, Jacobe.“ Bicepsáku bych se mu teď neopovážil říct. Jindy ano, ale ne teď, když za ním stál celý fotbalový tým. Jo, okukovali jeho Bellu. Už jen podle pohledů jsem poznal, co si o ní myslí. Taky mi bylo docela jasné, co si myslí o mě, taky aby ne, když mi to svým chováním dávali pořád najevo.

„Nezapomněl jsi náhodou na ten náš včerejší rozhovor, že ne?“ zasyčel mi do ucha až mě omrazilo. Chtěl jsem mu toho tolik říct a tak strašně mě štvalo, že nemůžu. Že ho prostě nemůžu jen tak seřvat a praštit, aby se mi ulevilo. Už mi ani nešlo o to, že by mě ti jeho nabouchaní kamarádíčkové zmlátili, ale o to, že bych měl kvůli tomu problémy s Bellou, která nechápe, s jakým podivínem se to dala dohromady.

Dělal jsem, že otázku neslyším a zmohl se jenom na tohle.

„Uvidíme se na hodině,“ kývnul jsem na Bellu a nejodvážněji, jak jsem dokázal, jsem všechny obešel a vydal se ke třídě. Za sebou jsem ještě uslyšel naštvané odfrknutí.

„Tomu tvému zrzečkovi začínají růst rohy,“ zaslechl jsem ještě, jak Jake říká.

Bella

„Tomu tvému zrzečkovi začínají růst rohy,“ podíval se na mě Jake s naštvaným výrazem. Kdybych na něho nebyla tak naštvaná, asi bych řekla, že vypadá strašně sexy. Ale bohužel jsem byla.

„No tak, Jaku. Nechápu, proč se chováš jako malý kluk. Už mě to nebaví, Edward je můj kamarád a já se s ním nepřestanu vídat jenom proto, že Tobě nevyhovuje,“ řekla jsem a chystala jsem se odejít, jenže on mě nečekaně chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. Na tváři mu teď pohrával úsměv, který mi připomínal, proč ho vlastně zbožňuju. Ach jo, zase mě dostal.

„Dneska si mi ještě ani nedala pusu,“ nahodil přehnaně uražený výraz, který mě pobavil. Vyhoupla jsem se na špičky a jemně jsem ho líbla na rty, to mu musí pro dnešek stačit. Otočila jsem se a vydala se do třídy, kde už seděl Edward se zamyšleným výrazem. Vždycky, když jsem s Edem byla, nebo ho třeba jen viděla, docházelo mi, jak jsem strašně hloupá, že s Jakem pořád chodím. Ne, kvůli tomu, že bych chtěla Eda, ale kvůli tomu, že mi připadá, že ho poslední dobou ztrácím, že už nejsme tak dobří přátele a to hlavně díky Jakeovi, který se k němu chová hrozně. Proto doufám, že nás třeba sblíží ten seznam, budeme teď kvůli tomu trávit více času spolu, tak by to snad mohlo být, zase jako dřív.

„Edwarde, co jste včera měli za rozhovor?“ zeptala jsem se opatrně. Třeba by na mě teď mohl být uražený za to, jak se k němu Jake chová. I když bych velice nerada, aby byl. Mám ho ráda. Je to můj nejlepší kamarád a nechci, aby byl smutný a už vůbec ne, aby byl smutný kvůli mně.

„Ale, nic zajímavého,“ řekl. Možná bych mu to i věřila, ale on s Jakem nikdy nemívá normální rozhovory. Nikdy. Vždy se porafají. Doufám, že mu Jacob nic neudělal. To bych mu asi neodpustila.

„Ede, řekni mi to. Vy dva nemíváte normální rozhovory. To by se musel stát zázrak, o kterém bych věděla. Ale nevím, takže co to bylo za rozhovor?“ zeptala jsem se. Já prostě neumím držet pusu, ale nemůžu se nezeptat.

„Jenom mě tak trochu upozorňoval na pár věcí, ale tobě do toho nic není,“ odsekl.

„Promiň, jen jsem ti chtěla pomoct.“ Vím, že je na mě asi naštvaný, ale tak hnusný být nemusí. Snažím se mu jenom pomoct.

Edward

„Promiň, jen jsem ti chtěla pomoct,“ odsekla mi stejně, jako já jí. Ale já jsem to musel udělat. Ještě by se to bicepsák a jeho ocásci dozvěděli a já bych se s Bellou už nemohl vídat nikdy. To bych asi nepřežil, jelikož to byla a stále je moje nejlepší kamarádka.

„Bello, tak jsem to nemyslel, jenom ti to prostě nechci říct.“ A taky nemůžu.

„Tak fajn, ale příště se ke mně tak nechovej a rovnou řekni, že o tom nechceš mluvit, platí?“ Ona je tak úžasná. Hned to hodila za hlavu. Lepší kamarádku jsem si vybrat nemohl.

„Platí,“ plácli jsme si spolu.

„Vy dva, uklidněte se,“ zakřičel na nás učitel. To už je hodina? Už sem vešel učitel? Že jsem si ani nevšimnul…

Shrnutí - Blotik

Shrnutí - Slečinka

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo to bude - 5. kapitola: