Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 25. kapitola

09.04.2012 (16:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1984×

Pohled Aro

Už zbývalo jen pár okamžiků. Usmál jsem se sám pro sebe a rozhlédl se po prázdném sále. Užíval jsem si to ticho. Bylo to uklidňující. Moje absolutní moc. Nikdo mi nedokáže vzdorovat. Všichni zemřou…

„Pane? Už je čas…“ řekla Jane, když vešla ladným krokem až ke trůnům. Samolibě se usmívala a vidina nadcházející bitvy ji musela také potěšit. Opravdu jsem v jejích očích zhlédl nedočkavé jiskřičky.

„Ano, Jane, řekni ostatním, že už jdu…“ řekl jsem a obdařil ji potutelným úsměvem. Hned mi ho oplatila a v dalším okamžiku jsem v sále osaměl. Vstal jsem z trůnu a pohlédl na nástěnnou fresku. Možná po této bitvě nechám namalovat novou. Zničení vegetariánského klanu… ano, to bude perfektní. Znovu jsem se usmál. Konečně nadešel čas pro spravedlnost. Konečně všichni zaplatí…

Pomalým krokem jsem se vydal ke dveřím. Vstříc našemu vítězství… Na chodbě už čekala velká skupina postav, zahalených černými kápěmi. Má armáda je připravená a nepřemožitelná…

„Aro,“ řekla jedna ze zadních postav a přišla blíž ke mně. Když přede mnou stanula, sundala si kápi.

„Ano, Caie, jaké máš přání?“ zeptal jsem se trošku posměšně svého bratra, kterému se vždycky něco nelíbilo. Bylo mi jasné, že teď se dozvím dlouhý seznam věcí, které jsou na této výpravě nebezpečné a riskantní… Vždycky mým plánům něco namítal. Neočekával jsem, že teď by se něco změnilo.

„Tuhle bitvu vyhrajeme…“ řekl a vrátil mi posměšný úsměv. Zarazil jsem se – tohle jsem od něj rozhodně neočekával. A on si toho byl očividně vědom, jinak by se takhle netvářil. Myslím, že se mi začínal podobat.

„Ano, společně…“ zašeptal jsem a podal mu ruku. Na chvíli jsem v jeho očích postřehl zaváhání, pak ale mou ruku přijal. Hned mi před očima proběhlo pár vzpomínek. Zatlačil jsem je do pozadí. Teď je čas k boji.

„Společně…“ zašeptal temný hlas a já se s lehkým trhnutím otočil za tím zvukem. Za námi stál náš bratr Marcus a měl napřaženou ruku. Když si všiml mého překvapeného výrazu, věnoval mi přesnou napodobeninu mého oblíbeného úšklebku. Nahlas jsem se zasmál a vzal ho za druhou ruku. Teď jsme byli propojeni. Bratři… Válka všechny sjednotí…

„Vyrážíme za vítězstvím…“ řekl jsem a obrátil se ke gardě.

„Pojďme, je čas…“ zašeptal jsem a stále držíc se za ruce se svými bratry, vyrazil temnou chodbou ven z hradu. Všichni se k nám nadšeně přidali. Každý v této budově Cullenovy nenáviděl. Možná… vzadu, na konci zástupu jsem zahlédl jednu postavu, která měla svěšenou hlavu a nedávala najevo své nadšení. Černá křídla se zdála být v této tmě skoro neviditelná…

...

Západ slunce nad oceánem byl doopravdy nádherný. Všechna voda se zbarvila do ruda a na okamžik všechno ztichlo. Kolik tisíc kilometrů ještě musíme urazit k našemu cíli? Mně to přišlo jako pár kroků. Za chvíli se ocitneme v Americe.

Letadlo vzlétlo a já naposledy pohlédl na naši rodnou zemi. Teď ji opouštíme ve zbroji, ale vrátíme se jako nepřemožitelní králové…

Na chvíli jsem zavřel oči a snažil si naplno vychutnat ten pocit moci. Najednou jsem pocítil na své ruce dotyk. Otevřel jsem oči a pohlédl do rudých zorniček mé milované Amiry. Sevřel jsem její ruku pevněji a pak se k ní nahnul, abych ji vášnivě políbil. Nezajímalo mě, že nás ostatní uvidí. Už mi to bylo upřímně jedno.

Po našem polibku plném ohnivých plamenů jsem ji objal kolem ramen a přitáhl si ji na klín. Opřela si hlavu o mé rameno a nechala se unášet krásou okamžiku stejně jako já. Usmál jsem se na ni a políbil jí do vlasů. Zachichotala se. Někdy se chovala jako puberťačka a to se mi na ní líbilo. Věděl jsem, že když přijde na boj, je nepřemožitelná… Opravdu jsem získával pocit, že ji miluju.

Sledoval jsem každou její linii obličeje a čas najednou získal jiný rozměr. Než jsem se nadál, přistávali jsme. Znovu jsem jí věnoval úsměv a ona mi ho oplatila. Pak se vytratila. Spolu s Ericem byli v první linii. Nebál jsem se o ni. Byla to opravdu zdatná bojovnice.

Počkal jsem na Marca a Caia. Pak jsme společně vystoupili z letadla. Již byla skoro úplná tma. Jen na obzoru jsem dokázal zahlédnout úzký proužek zlata. Byl čas vyrazit dál.

Za chvíli jsme se už ocitli mimo civilizaci. Bylo osvobozující jen tak běžet s větrem v zádech. Cokoliv by se mi připletlo do cesty, zažilo by rychlý konec. Síla a moc mi prosakovala do každého kousíčku těla. Temné a ponuré lesy mi nedokázaly nahnat strach. Ani kdyby byly plné vlkodlaků…

Dál jsem se soustředil na stromy před námi, abych se jim mohl dobře vyhýbat. Pár popadaných stromů by bylo jisté zdržení a to jsme si nemohli odvolit. Chtěli jsme tam být s předstihem.

Pocítil jsem nepatrný závan vlčího pachu. Ano, už jsme se blížili… Nedokázal jsem skrýt nadšení. Ostatní na tom byli podobně. Alec a Jane viditelně zrychlili. Už se očividně nemohli dočkat, až je všechny zlikvidují. Dnes už asi po sté jsem se zašklebil a sám zrychlil. Ostatní se řídili podle mě, takže mě neudivilo, když jsem za okamžik ucítil vlčí pach tak silně, že jsem měl chuť nakrčit nos. S tím vším jsem tu zaznamenal i sladký pach upírů. Tihle upíři se s vlkodlaky kamarádíčkovali. Další prohřešek… v pořadí už… kolikátý? Měl jsem chuť se šíleně zasmát. My přeci nehledáme důvody. Už ne… my už jdeme pouze ničit.

Najednou jsem ucítil převahu upířího pachu. Takže se jim doneslo, že se na ně chystáme. Určitě se budou schovávat za nějakým stromečkem…

Zvedl jsem ruku a všichni se na můj povel zastavili. Zahleděl jsem se na chvíli nad sebe, nad stromy… Zpod mraků vykoukl měsíc v úplňku. Věděl jsem, že to bude ideální. Tak magické…

Znovu jsem upřel pohled do tmy přede mnou. Někde tam byli. Ale my byli v převaze. Měli jsme tolik úžasných a silných darů. Pár upírů nebude nic proti našemu štítu…

Samolibě jsem se usmál na Erica a kývl. On vyrazil. Všichni jsme se za ním rozběhli na mýtinu. Znovu jsem cítil tu sílu a nepřemožitelnost. Hnali jsme se kupředu s cílem ničit. Nepotřebovali jsme žádnou strategii. Byli jsme to my, kdo měl výhodu.

Tu se proti nám vyhnali Cullenovi. Vyběhli z lesa a za necelou sekundu jsme se střetli. Začal nelítostný boj. Sám jsem se vrhl kupředu a zaměřil se na Edwarda. Chtěl jsem ho dostat. Chtěl jsem ho zabít…

Najednou se však stalo něco, co jsme nečekali. Něco, na co jsem nebyl připraven. Nikdo z nás… Proti nám se vyřítil z lesa asi tucet obrovských vlkodlaků…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 25. kapitola: