Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 23. kapitola

26.03.2012 (10:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1634×

Pohled Edward

Seděl jsem na verandě a pozoroval klidný les. Potřeboval jsem se uklidnit. Teď to potřebovali všichni. Ale já snad nejvíce…

Alice se psychicky zhroutila. Začala blouznit a ječet jako smyslů zbavená. Nikdo nevěděl, co dělat. Nikdy jsem nic takového neviděl. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem jí viděl do mysli. Všechno to zlo jsem prožíval s ní. Bylo to opravdu strašné… Nejprve měla vizi, jak nás Volturiovi povraždili. Pak se z toho zhroutila. Upadla do bezvědomí… To jsem nikdy – opravdu nikdy neviděl – aby upír omdlel. Ptal jsem se Jaspera, jestli se to Alici už někdy stalo, ale říkal, že ne. I on byl z toho zmatený a úplně na dně. Nevěděl, jak jí ulevit. Pořád jenom křičela…

Pak jsme se ji snažili probrat. Nakonec se nám to podařilo, i když se jí pořád před očima míhaly obrazy z vize. Ale podařilo se. Přišlo mi, že už je v pořádku. Pak jsem ale uslyšel ten hlas – hlas Isabelly. A Alice se zase dostala do jakéhosi transu, ze kterého jsme ji pak asi hodinu nemohli dostat. Musel jsem odejít. Všechno jsem to viděl s ní. Bylo to opravdu děsivé. Nevím, co se to tu děje…

Dal jsem si hlavu do dlaní. Všechno je to kvůli nim. Volturiovým…

Pořád jsem jenom myslel na Alici. Na její vizi. Nemohla to být pravda. Takhle jsme nemohli dopadnout. Tohle by Isabella nikdy neudělala. Přeci chtěla, abych ji zachránil. Musel to být nějaký Arův trik. Přeci to nemohla být pravda – takový konec… Ne! My takhle nedopadneme. Nenechám se zmasakrovat! My budeme bojovat! A jestli to bude konec, tak si ho vychutnám s myšlenkou, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách.

„Edwarde…,“ uslyšel jsem za sebou. Rychle jsem se otočil a spatřil za sebou ztrhaného Jaspera. Znaveně se na mě usmál a přisedl si ke mně na verandu. Nic jsem neřekl a dál zíral do poklidného lesa. Všude tu bylo tak podivné ticho.

„Jak je jí?“ zašeptal jsem se po chvíli ticha.

„Líp… Je u ní Esmé a Rose,“ řekl a zadíval se také mezi stromy. V jeho myšlenkách jsem viděl Alicin vyděšený obličej.

„Nechápu, co se stalo… Ty tomu nějak rozumíš?“ zašeptal Jasper a na malý okamžik se na mě zadíval.

„Ne… V tuto chvíli nerozumím ničemu, nechápu to… Ale musíme se soustředit na nadcházející bitvu – přijde mi, jako by to byl nějaký Arův trik, jak upoutat naši pozornost na něco jiného.“

„Ano, možná máš pravdu… Jen mi to teď přijde všechno tak neskutečné…“

„Mně taky.“ Rychle jsem na něj pohlédl, a pak se nakonec zvedl.

„Ale musím něco udělat… Nezůstaneme nepřipravení. Nedopadne to, jak Alice viděla – to nedopustím…,“ řekl jsem a střelil opět pohledem k lesu. Věděl jsem, co přesně v tuto chvíli musím udělat. Už jsem se otočil na odchod, když mě Jasper zastavil.

„A Edwarde?“

„Ano?“

„Můžeš mi říct, co Alice viděla… Ona… Není schopná to někomu říct a ty…,“ odkašlal si a nakonec přestal mluvit úplně. Myslím, že mu přišlo trapné se na něco takového ptát, ale opravdu to musel hodně chtít vědět, když nakonec sebral odvahu zeptat se.

„Jaspere… Někdy jindy. Teď na to nemám… A myslím, že ty taky ne, prostě si představ nejhorší možný výsledek bitvy – něco na ten způsob Alice viděla – jen možná trochu děsivěji…“

„Chápu…,“ řekl a kývl na mě.

Otočil jsem se a už plánoval, že rychle odejdu.

„A ještě něco, Edwarde, kam vlastně jdeš?“ zeptal se ještě Jasper.

„Za vlkodlaky…,“ řekl jsem jen a zmizel do houštiny. Věděl jsem, že Jasper by se mnou souhlasil. Pokud máme bojovat, tak určitě ne sami. A jsem si jistý, že by Jacob stejně neseděl doma na zadku, kdyby věděl, že je Elizabeth ve smrtelném nebezpečí…

Když jsem došel do vesnice, nikdo venku nebyl. Bylo to pochopitelné – už se stmívalo a každý byl radši doma. Přišel jsem k Jacobovu domku a zaklepal na hnědé dveře. Nikdo se neozýval. Zaklepal jsem proto znovu. Nic…

Rozhlédl jsem se po okolí a hledal nějaké známky něčeho, co by signalizovalo hrozbu. Ale nic jsem neobjevil. Třeba se jen šli s Elizabeth projít do lesa.

Zatnul jsem ruku v pěst. Jacobovi jsem věřil, ale už by mohl dostat trochu rozumu – není bezpečné se potloukat po lese, když máme na krku rozzlobené upíry, kteří se každým okamžikem blíží, aby nás všechny pozabíjeli…

„Edwarde?“

„Jacobe!“ zavrčel jsem co nejhrozivěji a propálil toho prašivého vlkodlaka zlostným pohledem.

„Kde máš mojí dceru?!“ vypálil jsem na něj hned, když jsem si všiml, že přichází sám. Rychle jsem k němu přiskočil a měl sto chutí mu sevřít ruku pod krkem.

„Už je doma, teď se od vás vracím… Slyšel jsem, co se stalo té vaší vědmě…“

„Jo, super…,“ procedil jsem mezi zuby a už se chtěl na něj vrhnout. Nevím, co mě to popadlo, takový nával vzteku. Úplně jsem zapomněl, že jsem ho vlastně chtěl požádat o laskavost.

„Takže víš o tom, co se na nás žene?“ zeptal jsem se ho narovinu a trošku posměšně a doufal, že mu ten psí mozek aspoň jednou scvakne.

„Jo… Elizabeth mi to všechno řekla…,“ řekl jen tak mimochodem a zadíval se někam za mě. Opravdu vypadal, že ho to nezajímá… Ale já věděl, nad čím přemýšlí. Ale bylo lepší to slyšet i nahlas.

„A Jacobe?“

„Jo, jdeme do toho s vámi…“

Kývl jsem na souhlas a pochopení. To bylo vše, co jsem chtěl v danou chvíli vědět. Už jsem tu nemusel být. Obrátil jsem se na odchod. Věděl jsem, že Jacob ještě stojí na svém místě. Proto jsem se otočil a řekl: „Děkuju…“

Jacob se zasmál. „Nemusíš mi děkovat, to víš – už nám gumová kousátka nestačí, bude super, když budem moct utrhnout pár upířích hlav…“

Trochu jsem se pousmál. Jo, to bude super, poznamenal jsem ironicky v duchu. Dát dohromady sto let staré upíry se smečkou štěňat asi opravdu nebude jednoduchý. Ale jak už jsem si párkrát dokázal, nic není nemožné…

A tak jsem se zase vrátil domů. Elizabeth seděla s Emmettem a Rose v jídelně a potichu si povídali o Alici. Ta musela ležet ve svém pokoji, jak jsem předpokládal – s Jasperem. Esmé dělala Eli večeři a Carlisle měl hlavu zabořenou v počítači. Znovu jsem pohlédl na tu rodinou idylku a pak si uvědomil, že takhle rodinná idylka rozhodně nevypadá…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 23. kapitola: