Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 22. kapitola

21.03.2012 (21:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1667×

Pohled Alice

Konečně jsme byli doma.

Upřeně jsem se zadívala na náš dům a naplnil mě pocit bezpečí. To jsem přesně v tuto chvíli potřebovala. Posledních pár hodin totiž bylo pro celou naši rodinu kritických. Já sama jsem si až do posledního okamžiku myslela, že to jsou moje poslední. Ale naštěstí se ukázalo, že Edward to opravdu vymyslel dokonale a my byli konečně v tuto chvíli v bezpečí. Další otázkou ale bylo – na jak dlouho?

Najednou se mi kolem pasu omotala známá ruka a přitáhla si mě k sobě. Slastně jsem přivřela oči.

„Lásko, nad čím přemýšlíš?“ zašeptal mi Jasper něžně do ucha. Tak strašně jsem ho chtěla ubezpečit, že nad ničím. Ale to nebyla pravda a on to dobře věděl.

„Jaspere,“ otočila jsem se k němu čelem a pohlédla mu do očí, „mám strach…“

Přivinul si mě ještě blíž a já mu položila hlavu na rameno. Toto taky mohly být naše poslední společné chvíle a já si je chtěla naplno vychutnat.

„Neměj strach, všechno dobře dopadne… My to dokážeme – Edward to dokáže – věř mu, prosím… A věř i mně – já ti slibuju, že to přežijeme…“

„Ach, Jaspere…“ zakňourala jsem mu do košile a vzlykala bez slz. Opravdu jsem se bála. Nevěděla jsem, jaký osud je naší rodině přichystán.

„Všechno bude v pořádku - věř mi…“ nepřestával mě uklidňovat. Vlastně jsem tomu díky němu málem i uvěřila. Málem… Všechno se to vrátilo – a v ještě větší míře, když Jasper na okamžik odešel do domu poradit se s Edwardem, který si povídal s Carlislem a Emmettem v obýváku. Už se tam dohadovali přes hodinu a v celém domě byla napjatá atmosféra. Elizabeth hned po příjezdu odešla za Jacobem. Teď už vlci museli vědět všechno…

Ale to znepokojení - vlastně víc než to... Přišlo to najednou a v takové míře, že jsem to nečekala. Naplno mě to pohltilo, že jsem si ani nedokázala uvědomit, že to není skutečnost…

Stála jsem na palouku uprostřed bitvy. Slunce právě vycházelo. V jiné situaci by to vypadalo jako fantastické podívaná. Vlastně to vypadalo nádherně. Postavy se pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí a s neuvěřitelnou elegancí. To vše často – častěji, než bych si přála, narušilo ocelové skřípění.

Snažila jsem se rozpoznat jednotlivé postavy. Ale bylo to jako ve snu. Kolem mě se vznášela mlha a já stála jako za závojem. Mohla jsem křičet, ale nikdo by mě neslyšel. Měla jsem pocit, že jsem zkameněla. Nemohla jsem se pohnout. A všude byla ta nasládlá mlha, která mi zabraňovala v jakémkoliv pohybu…

Najednou se mi zrak projasnil. Už jsem mohla poznat jednotlivé tváře. A v tu chvíli se mi z hrdla vydral šílený jekot. Uprostřed mýtiny už totiž byla jenom velká hromada doutnajících těl. Zahlédla jsem známé tváře. Jasper… Edward… Elizabeth…

Znovu jsem zaječela. Kolem velké hromady postávali postavy v kápích. Bylo jich strašně moc. A když jsem zaječela, obrátily se všechny pohledy na mě a jako ve zpomaleném filmu se ke mně začaly přibližovat. Běhal mi mráz po zádech a já opět zkameněla. Jen jsem mohla zírat do těch rudých a lačnících očí.

Najednou jedna postava sundala kápi. Hrůza mě opět naplno pohltila. Byla to Isabella. Ale byla jiná – víc jiná než ve Volteře. Měla lačnící výraz a z bílých tesáků jí kapala tmavě rudá tekutina. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, co to bylo…

Podívala se mi do očí, usmála se a z úst jí vyšla mrtvolným hlasem čtyři slova.

„Jsi na řadě, sestřičko…“

Vrátila jsem se k naší vile. Zvedal se mi žaludek a motala se mi hlava. Naprázdno jsem lapala po dechu a zmateně těkala očima po okolí. Zahlédla jsem Jaspera, jak s hrůzou v očích běží ke mně. Pak vše zčernalo.

„Alice!“ Slyšela jsem z dálky hlasy. Chtěla jsem si vydat za nimi. Ale bránilo mi v tom ocelové sevření chladných rukou a děsivé oči, které byly všude kolem mě.

„Sestřičko… Jsi na řadě…“

Najednou jsem uslyšela jekot. Nepřirozený řev. Až později jsem si uvědomila, že to byl můj hlas...

Pak vše utichlo. Padala jsem dál a dál do tmy a přicházelo zapomnění… Nevím, jak dlouhá doba uběhla – možná věčnost, nebo pouze hodina…

Znovu se začaly ozývat hlasy.

„Alice… Lásko… Vrať se…“

„Alice!“

„No tak, Alice! Vrať se!“

Chtěla jsem ty hlasy poslechnout. Připadaly mi povědomé. Uviděla jsem před sebou světlo. Zarazila jsem se. Mám se za ním vydat? Přišlo mi to jako dobrý nápad. Natáhla jsem ruku za světlem. Bylo teplé a příjemné.

Najednou jsem na své ruce ucítila zase ten chlad. Nechutně vlhké ruce, které se na mě sápaly a přeslazený hlas, který mě nazýval sestřičkou…

„Nééé!“ zakřičela jsem z plného hrdla a otevřela oči. Na chvíli mě oslepilo světlo. Rychle jsem zamrkala. Nade mnou se skláněl Jasper. Ale… Když jsem ho naposled viděla, byl mrt…

Znovu jsem zamrkala. Ano, byla to pravda. Byla jsem tu. V naší vile a Jasper byl naživu a držel mě za ruku. Byl tu i Edward, Rose, Emmett, Esmé… Byli tu všichni… Znaveně jsem se na ně usmála a opětovala Jasperovi stisk ruky. Pořád jsem ještě lapala po dechu a byla dost rozrušená, ale cítila jsem se už celkem v pořádku. Všechny hlasy už odezněly...

Jasper se na mě překvapeně díval, a pak mě silně objal. Přitiskla jsem se k němu a snažila se vnímat jen jeho. Jeho vůni a jeho uklidňující hlas. Začala jsem vzlykat…

„Alice… Tys nám teda dala,“ řekla Esmé a také mě objala. Za okamžik se přidali i ostatní a stala se z nás jen jedna velká hromada rukou a nohou.

„Ne!“

Všechno se to vrátilo. Viděla jsem je všechny na hromadě mrtvé…

„Ne!“

Vymrštila jsem se z lůžka a začala couvat do rohu. Ten hlas…

„Sestřičko…“

„Nééé!“ zakřičela jsem a svezla se na zem. Začala jsem si silně tisknout hrudník a neovladatelně se třást. Rukama jsem si zakryla uši a vřeštěla. Chtěla jsem, aby ten hlas zmizel…

„Alice!“ uslyšela jsem několik hlasů naráz. Zase jsem před sebou uviděla její obličej.

„No tak, sestřičko…“

„Ne! Ne! Ne!“ vřískala jsem z plných plic a ruce si silně tiskla na uši.

Pak se vše rozplynulo…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 22. kapitola: