Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 21. kapitola

14.03.2012 (07:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1584×

Pohled Aro 

„Ericu!“ zakřičel jsem z plných plic a ozvěna mého hlasu se nesla přes celý velký sál. Před pár minutami jsem ples odpískal a teď jsem byl už v sále sám. Ale jestli jsem měl stále skvělé instinkty, tak právě teď vycházelo slunce, což znamenalo… 

„Ano, pane?“ ozval se blízko mě hlas. Málem jsem leknutím nadskočil. Už očividně nemám tak skvěné instinkty. Ten vůl mě k smrti vyděsil. Měl jsem chuť ho za to praštit - a ne jen jednou. Místo toho jsem se na něj jen podíval zlostným pohledem. Přijde den, kdy mi to asi nebude stačit... 

„Čas vypršel – přiveď Culleny…“ řekl jsem jen a dál mu už radši nevěnoval pozornost. Znovu jsem se zahleděl na velkou prosklenou kupoli, která se každým okamžikem víc zbarvovala do zlata. Další ráno je tu… 

Přemýšlel jsem, jak se rozhodli. Předem jsem už tušil, že by radši všichni zemřeli, než aby se přidali ke mně. Ale strach dovede změnit rozhodnutí… Takže mi prostě nezbývalo, než čekat až je Eric přivede... 

Mezitím jsem se mohl věnovat mnohem zajímavějším myšlenkám. Vzpomněl jsem si na včerejší podvečer. Všichni se připravovali na ples, a tak nikoho neudivilo, když jsem se zavřel ve svém pokoji. Tam mě ale čekalo příjemné překvapení. V mé posteli ležela nahá Amira. V to jsem už nikdy nedoufal. Myslel jsem si, že jsem svou šanci promeškal a ona skotačí po večerech s Dimitrim. Ale očividně jsem se mýlil. Obdařila mě potutelným úsměvem a protáhla se jako kočka. Na nic jsem nečekal a vrhnul se na ni. Jí se to taky očividně líbilo, a tak jsme během okamžiku zapomněli na zbytek světa. Byl to opravdu kouzelný večer… 

Hlasité bouchnutí dveří a rychlý běh mě probral z příjemných vzpomínek. Nastražil jsem své zbývající smysly a s napětím a nepříjemným pocitem sledoval Erica, který se ke mně přiřítil rychlostí blesku. 

„Můj pane, Cullenovi nejsou ve svých pokojích… tedy, oni nejsou nikde…“ vypravil ze sebe a přikrčil se, protože očekával můj hněv. Nemusel dlouho čekat. 

„Cože?!“ zakřičel jsem z plných plic a snažil se co nejrychleji to sám zkontrolovat. Ale Eric se mi naneštěstí připletl do cesty. Odhodil jsem ho na zeď, a co nejrychleji běžel k jejich pokojům. Nemohl jsem tomu uvěřit! Jak by mohli uprchnout?! 

Sám jsem se o tom, ale přesvědčil, když jsem vpadl do Edwardova pokoje, pak do dalších… a všechny byly prázdné. Nechápal jsem to. Přeci mi vždycky přišlo nemožné se z hradu dostat. Já sám jsem netušil, jak by to šlo provést. 

Ale jim se to nějak povedlo… Měl jsem vztek, ale hlavně jsem cítil ponížení. Já Aro – vládce všech upírů jsem zklamal. Nechal jsem je uprchnout… Ze svého vlastního sídla – snad nejlépe střeženého na celém světě… 

„Pane?“ ozval se za mnou tichý hlásek. Pomalu jsem se otočil a snažil se uklidnit, abych dotyčného nezabil jen svým pohledem. 

Za mnou stála Fadia. Malá blonďatá upírka se krčila co nejvíce do sebe a v ruce držela malý kus papíru. Ruka se jí klepala. Rychle jsem k ní přiskočil a vytrhl jí papír z ruky. Nebránila se. Vykulila na mě své hnědé oči a pár kroků ustoupila. Hned jsem zaměřil svou pozornost na papír. Jak jsem na něj zíral, zmocňoval se mě ještě větší vztek než doposud. Na papírku byla jedna věta. Ale ta dokázala, abych se cítil ještě víc ponížen a hlavně pobouřen.

„Myslím, že ti nefunguje bezpečnostní systém.  E. C.“

Měl jsem chuť zabíjet. Můj pohled nabral rudý nádech a z hrudi se mi ozvalo hrdelní vrčení. Papír jsem odhodil na zem, strčil do Fadii a rozběhl se zpátky do sálu. Tohle ti jen tak neprojde, Edwarde Cullene – zničím tě! 

... 

„Přiveďte celou gardu! Přiveďte všechny!“ zakřičel jsem na celý hrad. Měl jsem nervy nadranc a jediné, na co jsem dokázal myslet, byla pomsta. Krutá a krvavá pomsta… 

Za pár okamžiků jsem už zase seděl na trůně, dostatečně uklidněn, abych nezačal trhat vlastní gardu na kusy. Stáli tu všichni přede mnou. Byli zděšení a potichu se mezi sebou bavili. Zatím mi nikdo nevěnoval pozornost. Přelétl jsem pohledem každého z nich. Už jsem měl naplánovanou strategii. Teď jsem je v duchu rovnal od formace. Když…

Sakra! Samozřejmě, že nebyli všichni! Ta zatracená Isabella! Kde zas vězí?!

„Přiveďte Isabellu!“ zavrčel jsem a najednou všichni ztichli. Obrátili na mě své zděšené pohledy. To jim to přišlo tak nemožné nebo co?!

„No tak pohněte těma svýma línými zadky! Chci tady mít Isabellu – a to hned!“ zakřičel jsem na ně. Opravdu mi začala docházet trpělivost. Jak si jenom mohla dovolit nepřijít?! Byla to její povinnost!

Konečně pár upírů bleskově opustilo sál. Doufal jsem, že se vrátí brzo – a s Isabellou!

Mezitím jsem se zase usadil na trůn a pozoroval mozaiku na stěně. Snažil jsem se uklidnit, ale mé nervy dostávaly zabrat, a tak to šlo opravdu těžko. Ostatní si zase mezi sebou začali vzrušeně šeptat. Atmosféra v sále byla na prasknutí. Jestli se do minuty nevrátí, začnu je masakrovat - jednoho po druhém... A první půjde na řadu Eric! Je to prohnaná krysa, která nikdy neplní, co má! 

Naštěstí byly mé prosby vyslyšeny a za pár vteřin se otevřely dveře a v nich stála Isabella. Měla vzdorovitě našpulené rty a ruce měla zkřížené na prsou. Za ní stáli ti upíři, které jsem pro ni poslal. Vypadali jako obvykle vyděšeně.

„Isabello!“ zakřičel jsem, až se můj hlas nesl jako ozvěna přes sál ještě dvakrát. Měl bych mít ze sebe radost. Konečně ze mě měl někdo respekt - celá garda poslušně mlčela a všichni zírali na něco asi velmi zajímavého na mramorové podlaze. 

„Vždyť už jsem tady…“ procedila Isabella jen tak mezi zuby a popošla pár kroků do sálu.

„Jsem tvůj pán a ty mě budeš poslouchat!“ 

„Ne, já nebudu poslouchat nikoho!“ 

„Tak to teda budeš!“ 

„A když ne?!“ zeptala se posměšným hlasem a vystrčila vzdorovitě bradu. Moje trpělivost dosáhla maxima a právě explodovala… 

Ve vteřině jsem stál u ní a svíral ji pod krkem. Dívala se mi do očí, ale pořád se nepodřídila. Potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem její talent. Ale nechtěl jsem vzpouru. Potřeboval jsem naprostou disciplínu a nesnesl jsem, když mi někdo odporoval. 

„Tak zemřeš…“ zavrčel jsem a pustil ji na zem. Pak jsem se zase vrátil k trůnu. Slyšel jsem, jak Isabella kašlala a snažila se nabrat dech. Sám pro sebe jsem se usmál. Vždycky mi mučení jiných přinášelo… jakési uspokojení…

„Za úplňku vyrazíme… Všichni budete poslouchat jenom mě! Nestrpím vzdor a odmlouvání. Zaútočíme na ně a konečně je všechny zlikvidujeme. Cullenovi už nebudou existovat…“ řekl jsem a při posledních slovech se podíval na Isabellu, která tam stála zlomená a se skloněnou hlavou. Konečně jsem si ji podřídil… teď už mi nikdo nebude stát v cestě.

„Amiro?“

„Ano, pane?“ 

„Uvolni náš štít – ať Cullenovi vidí, co je čeká, a užívají poslední dny…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 21. kapitola: