Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 20. kapitola

08.03.2012 (20:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1830×

Pohled Isabella

„No tak! Isabello! Pohni trochu! Už jsi tam měla dávno být!“ pokřikovala na mě Alex. Byla to malá upírka bez talentu, ale vždy dokázala kohokoliv přinutit, aby udělal, co chtěla - někdy jsem dost pochybovala, že to talent není… Teď zrovna stála mezi mými dveřmi do koupelny s rukama v bok a vraždila mě pohledem. Pro ni bylo asi důležité poslechnout Arovy rozkazy a přijít na ples v čas. Pro mě už to tolik neznamenalo. Vlastně… upřímně? Mě to ve skutečnosti nezajímalo vůbec. Ať si třeba praskne vzteky. Nemám potřebu ho poslouchat.

Znovu jsem si projela řasy maskarou a něco neurčitého na Alex zavrčela. Někdy jsem opravdu nenáviděla, jak mě v jednom kuse komanduje. Ale taky jsem si musela připustit, že je to ve skutečnosti jediná kamarádka, kterou tady mám a můžu jí cokoliv bez strachu říct. Teda ne vše… I já mám svá tajemství. A za ty budu tvrdě bojovat…

„Isabello!“ zavrčela a upřela na mě své krvavé oči. Byly plné pobouření. Bylo mi jasné, že asi Aro nebude nadšený, že jdu pozdě, a ona za to dostane jistě vynadáno. Proto jsem se s povzdechem zvedla ze židličky a naposled překontrolovala svůj – už dokonalý vzhled. Vždycky jsem o sobě měla vysoké mínění. Měla jsem se ráda. A s přeměnou… dalo by se říct, že se to znásobilo. V hradě jsem v jednom kuse neměla co dělat, a tak jsem se den ode dne stávala víc a víc zahleděnější sama do sebe.

„Jestli tím svým hezkým zadkem nepohneš, Aro mě zabije...“ vypískla Alex s pohledem na nástěnné hodiny. Musela jsem se pousmát. Její povahu jsem obdivovala. Byla tak rozpustilá a jindy zase tak vážná. V něčem mi připomínala Alici. Asi proto jsem jí měla tak ráda…

Zachichotala jsem se nad jejím zděšením a s potutelným úsměvem prošla kolem ní. Ještě jsem na ni mrkla. Jen protočila oči v sloup a rychle vyšla za mnou.

Čím jsem byla blíž k sálu, tím jsem měla zvláštnější pocit v žaludku. Vím, že nějaká nervozita by se zrovna u někoho jako já neměla objevit. Ale já… prostě jsem měla pocit, že bych udělala nejlépe, kdybych se otočila a rychle se rozběhla zpátky do svého pokoje.

Přede dveřmi jsem se ještě jednou podívala na Alex. Opravdu byla dobrá kamarádka a já ji měla ráda. Rychle jsem jí objala a zazubila se na ni. Popřála mi hodně štěstí, rychle pohlédla na Lízu – naši recepční, a pak co nejrychleji opustila chodbu. Neměla tak vysoké postavení, aby se také mohla účastnit plesu. Byla jsem si jistá, že jí to moc mrzí. Ona vždycky byla na takovéhle slavnosti. Aspoň, že si mohla vyhrát s mými šaty a líčením – to ji vždycky dokázalo zvednout náladu. Po nekonečných hodinách před zrcadlem se na mě podívala, závistivě vzdechla a prohlásila, že vypadám jako anděl. Opravdu jsem dnes večer vypadala jako anděl, který sestoupil z nebe. Tak jsem si totiž už dlouho nepřipadala. Moje přeměna všechno andělské zatlačila od pozadí. Možná jsem i v skrytu duše litovala, že mi nezmizela i křídla. Tím bych se mohla naplno odpoutat od mého starého života. A to já chtěla… Když jsem se totiž občas zahleděla do zrcadla, spatřila jsem v něm odraz Edwarda… Alice, Rose, Jacoba anebo Elizabeth… Tak moc mi všichni chyběli. Nejraději bych utekla. Ale věděla jsem, že to není možné. A tak jsem dál předstírala svou oddanost k Arovi a snažila se potlačit veškeré své pocity. Už jsem musela vypadat jako kus mramoru. Jen s Alex jsem se mohla cítit jako někdo jiný – jako to staré, andělské já.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď se musím zase naplno vžít do své role bezcitné upírky. Udělala jsem to, jak jsem si to několik let trénovala před zrcadlem. A můj trénink a nikdy nekončící snaha mi přinesly ovoce – z očí mi vyhasly plamínky života, úsměv mi ztvrdl a své pocity jsem zazdila. Teď jsem už byla připravená jít do sálu. Kývla jsem na Lízu…

Hromové bouchnutí dveří jistě muselo všechny probrat z té iluze velké šťastné rodinky. Všechny pohledy se otočily na mě. Tak jsem si to představovala. Už jsem se chtěla samolibě usmát, když…

Tohle jsem si rozhodně nepředstavovala! Naproti mě totiž stála má životní láska ruku v ruce s mou dcerou… Kdyby moje srdce bilo, asi by teď vypovědělo svou funkci. Myslela jsem, že dostanu mrtvici. Docela jsem se divila, že jsem neotevřela údivem pusu. Bylo to tak neskutečné - tak proto se Aro tak usmíval, když mi sděloval, že chystá velkolepý ples! Já toho plesnivého upíra asi fakt zabiju!

Ne! Okřikla jsem se v duchu. Nesmím na sobě nechat nic znát! Už mnoho let hraji svou roli dobře. Nedopustím, aby se to všechno zkazilo! Ne teď…

Hned mi došlo, že na mě Aro usilovné zírá. Doufala jsem, že si mého několikavteřinového zaváhání nevšiml. Mám svou roli… A proto mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než se podívat na Edwarda tím nejnenávistnějším pohledem, kterého jsem byla v danou chvíli schopná. Ve skutečnosti se mi z pohledu do jeho očí podlamovala kolena…

Myslím, že to Ara prozatím uspokojilo. Něco ke mně zamumlal, ale to já nevnímala. Zadívala jsem se do svých čokoládových očí, které jsem před několika lety ztratila. Tedy do jejich věrné kopie… Elizabeth vyrostla v krásnou mladou dívku a teď byla pohledem na mě očividně znechucena. Nedivila jsem se jí. To já byla nejprve taky…

A tak jsem si dala slib – na tomto místě a v tuto chvíli, že za každou cenu se s nimi zase vrátím domů… A už nikdy nedopustím, aby nás něco rozdělilo. Nic… nás už nedokáže rozdělit – o to se postarám!

A už o pár okamžiků později jsem se dala do realizace svého prohlášení. Byla jsem přesvědčená, že po takové době nepřízni osudu už musí nastat ta chvíle…

...

Znovu jsem seděla u svého luxusního zrcadla v pokoji a kartáčovala si své zvlněné vlasy. V duchu jsem vzpomínala na tu chvíli, kdy byly Edwardovy rty jen pár centimetrů od těch mých. Cítila jsem jeho vůni a tak strašně jsem ho chtěla políbit…

Pak ale přišla rána pod pás. To zjištění mě málem položilo. Aro je chtěl všechny zabít – pokud se k nám nepřidají. Mělo mi to být jasné už od začátku. Proč by je Aro jen tak bezdůvodně pozval na soukromý ples? Nastal okamžik, kdy jsem musela doufat a modlit se k andělům, aby Edward na něco přišel. Ale byla jsem si jistá, že on na něco přijde. Byl to přece Edward… On musel na něco přijít - nedokázala jsem si představit, že bych na tomto světě byla bez něj. Jen ta myšlenka mě ubíjela.

„Isabello!“ slyšela jsem Alexin hlas už z dálky. Byl podbarvený strachem a zděšením. Co se stalo? Snad se nic nestalo Edw… Hned jsem vystřelila ke dveřím a málem Alex srazila k zemi. Byla udýchaná jako by byla člověk a právě uběhla maraton. Hned jsem na ni začala naléhat. Potřebovala jsem nutně vědět, co se stalo. Třeba si to Aro rozmyslel a zrušil čas na rozmyšlenou…

Ona jen zvedla ruku, aby mě utišila. Oči měla pořád vytřeštěné.

„Cullenovi… zmizeli…“ vypravila ze sebe a usedla na sedačku.

Já zkoprněla, ale pak jsem se usmála. Konečně – tohle byla ta chvíle…

Alex - je to nevýrazná upírka bez daru - nebo něco víc?

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 20. kapitola: