Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 19. kapitola

26.02.2012 (16:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1857×

Pohled Edward

Po nějaké době, kterou jsem strávil koukáním do zdi, se ozvalo zaklepání na dveře. Ihned jsem se vymrštil a přemístil ke dveřím. Zvažoval jsem každou možnost útoku, ale nakonec jsem si uvědomil, že stejně musím otevřít.

Pomalu jsem otevřel dveře a zadíval se na blonďatou upírku s příjemným úsměvem na tváři. Byla moc hezká. Byla to určitě upírka – to bylo na první pohled jasné, ale měla hnědé oči. To mě překvapilo. Jak je to možné?! Pak mi to došlo. Z těch neustálých záhad a hádanek mi hned nedocvaklo, že je to tak jednoduché. Měla kontaktní čočky…

Pořád na mě zírala a asi čekala, až něco řeknu. Opravdu jsem nevěděl, co mám říct, a tak jsem taky čekal. Přece to ona přišla za mnou, ne já za ní…

„Pane Cullene, Aro vás chce vidět…“ řekla nakonec a už se obrátila k odchodu. Ihned jsem vystřelil za ní. Celou cestu k sálu mlčela. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, ale jak jsem očekával – nešlo to. Jenom tma… Pak jsem začal přemýšlet, jestli ji nemám oslovit. Nakonec jsem ale usoudil, že by to asi nebyl zrovna nejlepší nápad. A tak jsme došli mlčky zpět do sálu…

Slyšel jsem stále hrát hudbu, ale jak se otevřely dveře, hudba ztichla. Všechny pohledy se obrátily na mě. Aro se nepřestával usmívat. Docela by mě dost zajímalo, co se tady vlastně děje…

„Konečně ses vrátil, Edwarde… Takže můžeme začít…“ řekl Aro a znovu se usmál.

„Aro, co jsi nám chtěl oznámit – nabídnout?“ zeptala se Alice, která stála pár kroků ode mne. Vypadalo to, že oni už o tom, co se bude dít, něco vědí.

Aro si odkašlal a pak mu po tváři přeběhl spokojený úšklebek.  Pak začal mluvit…

„Cullenovi…“ obrátil se k nám. „Mám pro vás velkorysou nabídku… Nabízím vám, abyste se k nám přidali – vstupte do naší gardy… Budete už navždy s Isabellou a já vás pak nebudu muset potrestat…“

Aro chtěl očividně ještě dál mluvit, ale přerušil ho Carlisle.

„Aro, z čeho jsme se provinili – proč nás chceš potrestat?“ pronesl klidným hlasem a upřel zrak na Ara. Mně to bylo hned jasné – začal nás vydírat – buďto vstoupíme do gardy, nebo si najde nějakou záminku, aby nás mohl zabít…

„Provinili jste se… Edward s Isabellou stvořili ji!“ křikl Aro a zabodl prst do mé dcery Elizabeth, která stála vedle Rose a Emma. Emmett hned zareagoval a stoupl si víc před ni.

Ano… Elizabeth byla něčím zvláštním. Musela být jediná svého druhu a to se Arovi nelíbilo… Byla to chabá výmluva, ale pro naše provinění bohatě postačila…

„Bylo to křížení! Je to nebezpečné a protivili jste se tím zákonu!“ zakřičel znovu a pak se mu na tváři objevil vítězný úsměv. „Přidejte se, nebo vás budeme muset zničit…“

V hlavě mi to šrotovalo… Musel jsem se dohodnout s ostatními na zvolení strategie. Proto jsem nakonec usoudil, že bude nejlepší hrát o čas…

„Aro… Dej nám nějaký čas na rozmyšlenou… potřebujeme se o tom pobavit… v soukromí…“ řekl jsem poklidným hlasem a upřel pohled do jeho zastřených očí. Na okamžik se v nich objevil náznak zaváhání. Aro mi nevěřil a jelikož se nedotýkal mé ruky, netušil, o čem přemýšlím.

„Dobře… Za úsvitu budu chtít znát vaši odpověď. Teď se můžete přemístit do vašich pokojů a svolat rodinnou poradu…“ řekl rychle a při posledních slovech se ušklíbl.

Kývl jsem a obrátil svůj zrak na zbytek rodiny. Hned jsem pohlédl do každé tváře a pak jsem se rozešel ke dveřím. Věděl jsem, že mě všichni ostatní následují.

Když jsem bral za kliku, ozval se zase Aro.

„Edwarde… Hrad je střežen a není odtud úniku…“

Neotočil jsem se.

„Já vím… Aro.“

Pak jsem vzal za kliku a vyšel na chodbu. Ostatní mě následovali a jen co se zavřely dveře, každý si znatelně oddechl. Vydali jsme se mlčky potemnělou chodbou a já uslyšel, že v sále zase začala hrát hudba.

...

„Edwarde!“ ozvalo se hned několik hlasů, když jsem zavřel dveře od svého pokoje. Všichni tu byli a teď se na mě sesypali jako vosy na med. Nevnímal jsem to a šel si sednout na sedačku. Neustále na mě někdo něco pokřikoval. Alice měla nejvyšší hlas, a tak jsem pochytil, že se jí moje chování opravdu nezamlouvalo. Dostal jsem díky tomu spoustu zajímavých jmen…

Třeštila mi z toho hlava. Chtěl jsem, aby všichni zmlkli. Potřeboval jsem vymyslet plán… I když jsem už stejně věděl, co budeme muset udělat. Nebyl jsem z toho nadšený, ale neměli jsme jinou možnost. A já si byl jistý, že nějak to provést určitě jde. Nějak… jen jsem opravdu netušil, jak to říct ostatním. Je jisté, že oni to budou považovat za lehkovážné, ale přesto musejí uznat, že nám stejně nic jiného nezbývá.

A tak jsem se rozhodl, že jim to prostě povím narovinu.

„Musíme utéct…“

„Cože?!“ ozvalo se sborové vyjeknutí. Opravdu jsem se divil, že jim to přijde tak nemožné. Tak neproveditelné… Mně to přišlo celkem jednoduché – sbalíme si kufry a vezmeme nohy na ramena… V praxi to už asi tak zábavné nebude…

„Je vám snad jasné, že nás jen tak odejít nenechají, ne?“ zeptal jsem se a vyskočil na nohy. Začal jsem rozčíleně přecházet po místnosti. Měl jsem nervy nadranc a atmosféra v pokoji byla na prasknutí.

„Musíme utéct… vím, že si pak pro nás přijdou a už se nás znovu nebudou ptát, jestli se k nim chceme přidat. Prostě nás přijdou zmasakrovat. Ale jaké máme šance tady? Můžeme snad bojovat zde?! V hradě, kde je plno vycvičených upírů s naprostou oddaností k Arovi? A to když nebudu počítat jejich dary… Ne… my musíme utéct a najit nejvhodnější místo na bitvu… pak se možná ubráníme…“

V místnosti zavládlo ticho. Můj proslov zřejmě udělal dojem a každý si v duchu uvědomil, že mám vlastně pravdu. Všichni jsme věděli, že už není cesty zpět. Buďto útěk, nebo rychlá smrt…

„Jak?“ zeptala se Alice. Všichni se na mě znovu podívali a já dokázal z každé té tváře vyčíst, že teď tady velím já a oni se budou řídit mými slovy. To se mi zamlouvalo.

Sebevědomě jsem se usmál a v hlavě se mi začala tvořit strategie…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 19. kapitola: