Bolest, prázdnota, lhostejnost a zase bolest. Jak už asi správně tušíte, zastavíme se na chvíli u pohledu Edwarda. Příjemné počtení přeje Veubella.
07.12.2011 (08:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1775×
Pohled Edward
Jak už je to dlouho? Kolik času uběhlo od té doby, kdy jsem ztratil vše, co jsem ve svém životě miloval a pro co jsem žil? Jak dlouho…
Stojím ve svém pokoji a dívám se z okna. Vidím zelené stromy, keře, cestu… Slyším zpěv ptáků, malé hlodavce, kteří se schovávají ve svých norách, zurčení potůčku a tlukot několika srdcí. Ale nepřináší mi to pocit štěstí ani uspokojení - jako kdysi. Pořád se mé myšlenky obrací stejným směrem. Kde je jim konec? Volterra… Jsou ještě naživu nebo… Na to nechci ani pomyslet. Kdybych se dozvěděl, že už jsou… ach... ani to nedokážu vyslovit. Musel bych se sprovodit ze světa. Nedokázal bych žít ve světě, kde nejsou.
Ale co když už tu opravdu nejsou? Alice nic nevidí, ale snaží se to zamaskovat. Já to ale i přesto vím. Ale nedávám to najevo. Už i tak mají se mnou mnoho starostí…
S pocitem bezradnosti se otočím od okna a pohled mi padne na bezchybně ustlanou postel, ve které už nikdo dost dlouhou dobu nespal. Na místě, kde mi před stovkou let bilo srdce, nepříjemně pocítím prázdnotu. Jsem jako kámen, kus ledu, mrtvola…
Rychle odvrátím zrak, protože na mě zase jdou sebevražedné myšlenky. Jako kolikrát… Přeci nemá smysl žít v tomto světě – bez nich. K čemu mi je žít celou věčnost, když to je bez osob, které nadevše miluju a které jsem už asi nadobro ztratil? Přijde mi, že už nemám ani nemenší naději. Jinak bych tu tak nestál, ale dělal něco – snažil se o cokoliv, jen aby to pomohlo… Ale ta prázdnota dokazuje, že už je pozdě. Je pozdě… Obě už jsou… mrtvé…
Povzdechnu si a pak dojdu ke dveřím. Sáhnu na vyleštěnou kliku a neslyšně otevřu dveře. Pak se sklopenou hlavou scházím do přízemí.
Tam na mě čeká celá rodina – zbytek mé rodiny. Už navždy bude neúplná. To se nikdy nezmění – na to přísahám… Rozhodně nemám v plánu se znovu zamilovat. Už nikdy nepohlédnu jediné ženě do tváře. Tím bych pošpinil jejich památku. A to nemíním udělat. Nesmím…
Všichni sedí v obývacím pokoji a mlčí. Mlčí takhle už několik dní. V Aliciných myšlenkách slyším, že mi dávají čas. Na to, abych se vzpamatoval. Ale je to zbytečné. Zbytečně marní svůj čas. Mohli by dělat něco užitečnějšího. Nemůžou kolem mě chodit po zbytek věčnosti po špičkách. Já se nevzpamatuji. Už nikdy. A copak to vlastně jde? Zažili někdy něco takového? Takovou bolest, která nejde zastavit, prázdnotu, která ubíjí zevnitř a pak zase bolest?! Ne. To je jasná odpověď. Nic takového ani jeden z nich nezažil.
Koutkem oka zahlédnu Esméin ztrápený výraz. Trpí… Trápí se kvůli mně, kvůli své dceři a vnučce. Trochu se zastydím, že jí přidělávám starosti. Ale jen trochu, protože mnou projede další vlna lhostejnosti a naprosté prázdnoty. Je mi jedno, jak se ostatní cítí. Ať se klidně cítí jako já. Ať poznají, jaká je to bolest. Mně už je to jedno…
A pak už, bez jediného pohledu na ně, ladným krokem vycházím ze dveří.
Půjdu tam, kam vždycky.
Půjdu na louku, kde budu utápět svůj žal. Už navždy…
S pohledem upřeným do rohožky, pomalu, lidským krokem, scházím ze schodů. Pořád ještě trochu očekávám, že se mě ostatní budou snažit zastavit. Jako už tolikrát… Bojí se o mě. Myslí si, že se zabiju. Ano, já se chci zabít, ale pak vždycky vyhraje ta malá část mé dobré osoby a já to nedokážu. Nenávidím se za to. Přijdu si jako zbabělec.
Odtrhnu oči od schodů a zadívám se do nebe. Je tam? Čeká tam na mě?
Od morbidních myšlenek mě vytrhne zakašlání. Pomalu skláním tvář dolů…
A nakonec spatřím to, v co jsem už nikdy nedoufal. Před domem totiž stojí má dcera, kterou jsem už považoval za mrtvou a v radostném výkřiku jí brání rudooký upír, který stojí těsně vedle ní…
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 10. kapitola:
parádní povídka rychle pokračování prosím ale žádné špatné konce
áááá rýchlo ďalšiuu!!! jooj za ten koniec by som...
dobre no...ale kapitolka bola úžasná ako vždy ale chudak Edward ako sa trápi ale konečne prišla malá Eli ale musia ísť za Bells oni ju musia zachrániť!!!
no som zvedavá ako to bude pokračovať takže tešíííííím sa na ďalšiu kapču
Tak to byla smutná kapitola chudák Edward jůů konečně má dceru doma (momentálně nevím jak se jmenuje )a musí jít Bellu zachránit, prostě musíííí a honem dalšíííí, nebo tě zahalím komentáři na shrnutíí je to supéér a těším se na dalšíí
skvělý
délku ti promíjím a jinak je to moc hezké, jsem zvědavá jak se dál vyvine
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!