Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 7. kapitola

14.07.2011 (11:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3284×

Pohled Isabella

Večer přišla Alice a ptala se, kdo s ní půjde na lov. Ostatní se dohodli, že půjdou všichni. Jen Edwardovi se to nelíbilo. Viděla jsem mu to na očích. Měl o mě strach. Nechat mě samotnou…

Ale já se o sebe dokážu postarat. Nakonec jsem ho přemluvila, aby šel také. Oči už měl šílené žízní. Ještě by se do mě zakousl… Tomu jsem se musela zasmát. Jemu by moje krev nechutnala. Vlastně moje krev nechutná žádnému upírovi. Je to taková ochrana. Aspoň se nemusím bát, že by mě vysál.

Zrovna jsem se s Edwardem loučila, když se ozval ten hlas.

„Já tady zůstanu…“

Otočila jsem se a koukala na Rose. Edward na ni také koukal, ale jeho výraz byl jiný. Ze začátku byl také překvapený, ale pak přešel v podezíravý.

Já teda nevím, co by mi Rose mohla udělat, ale Edwardovi vysloveně dělalo starosti, mě s ní nechávat samotnou.

„Rosalie?“ zeptal se překvapeně Edward. Ale Rose mu už nevěnovala pozornost.

Já jsem Edwarda začala přesvědčovat, že si s Rosalií užijeme spoustu zábavy. Ale sama jsem tomu nevěřila - ještě štěstí, že mi Edward nedokáže číst myšlenky…

Podívala jsem se na svou lásku, Edward se usmál, poslal mi vzdušný polibek, a pak běžel za ostatními.

Zůstaly jsme stát s Rose samy před domem. Ještě dlouho jsem se dívala za ním. I když jsem už nic neviděla.

Rosalie po mě vrhla povýšený pohled a odkráčela do domu. Předpokládám – pilovat si nehty.

Já ještě chvíli stála venku a přemýšlela, co budu dělat. Noc byla krásn,á a tak jsem přemýšlela, že bych se šla proletět…

Ale začínala mi být zima a jiné oblečení jsem neměla. Asi budu muset Alici vyslat na nákupy. Já sama tam přeci nemůžu…

Co by si asi lidé pomysleli, kdyby viděli divnou holku s černými křídly. Které jsou ještě k tomu přirostlé k zádům.

A tak jsem šla za Rose do domu. Ona seděla na sedačce a překvapivě si pilovala nehty…

Sedla jsem si vedle ní. Ani se na mě nepodívala. Dělala, že jsem vzduch – a to se mi opravdu nelíbilo.

„Rose, můžeš mi říct, proč se mnou nemluvíš? Proč mě přehlížíš, teda jestli to není tvé klasické chování…“ řekla jsem. S tou poslední částí jsem asi ťukla hřebíček na hlavičku. Podívala se na mě nenávistným pohledem.

„Tak já ti něco řeknu, Iso. Teda jestli se tak vůbec jmenuješ…“ začala docela zprudka. Nevěděla jsem, že se dokáže pořádně naštvat, když se mluví o její povrchnosti. Začalo to být zajímavé.

„Ty si jen tak "přiletíš" a všichni kolem tebe skáčou a já…“ řekla, ale hlas se jí zlomil. Už nevypadala jako ta povýšená ledová královna, ale opuštěné štěně, které nikdo nechce.

„A tebe si už nikdo nevšímá…“ dokončila jsem za ni. Ale nebylo to zprudka, ale soucitně. Ona se na mě překvapeně podívala. A pak pronesla věc, která mě rozesmála.

„Ty umíš číst myšlenky?“ pípla.

Zasmála jsem se. „Ne, to opravdu neumím…“ řekla jsem už klidně.

„Hmm,“ zašeptala. A pak si zase začala pilovat nehty.

„Proč si je pořád piluješ, když na nich stejně nic nezměníš?“ zeptala jsem se zvědavě. Doufala jsem, že po našem předchozím rozhovoru, mě jen tak neodbude.

„Já vlastně nevím…“ řekla znenadání a odložila pilník. Usmála jsem se nad tím.

„A víš, co by mě zajímalo?“ řekla jsem po chvíli ticha.

„Ne…“ odpověděla vzápětí Rose.

„Tvůj životní příběh. Jak ses stala upírkou, a tak dále… Třeba - jak vznikla tahle rodina… Já o tom nic nevím, Edward mi ještě neměl čas nic říct,“ řekla jsem a musela se začervenat, když jsem si vzpomněla na celý den, kdy jsme nevedli opravdu dlouhé rozhovory…

Rose pochopila, usmála se a dala se do vyprávění.

Pozorně jsem poslouchala každé její slovo a pozorovala, jak ledová královna dočista zmizela. Z Rose se stal jiný člověk a z nás nejlepší přítelkyně.

…

„Už by měli být každým okamžikem tady…“ řekla Rose k ránu. Mně padala hlava, div že jsem neusnula. Měla bych si odpočinout, ale to neudělám do té doby, než uvidím Edwarda.

„To asi ano…“ odpověděla jsem ospale a pomalu se zvedala.

Rose se také zvedla a společně jsme šly před dům. Vyčkávat na zbytek rodiny.

„Já už je slyším…“ řekla Rose o deset minut později. Já se také zaposlouchala a opravdu… Slyšela jsem běh mnoha nohou. Byl to synchronizovaný běh.

A to už jsem ho uviděla.

Hned jak on uviděl mě, jako by mu spadl kámen ze srdce. Hned se ke mně rozběhl.

Já mu šla naproti. Byla jsem tak unavená, že jsem nedokázala běžet.

Edward mě vzal do náruče, políbil mě a pořádně přivinul.

Z posledních svých sil jsem se na něj usmála, a pak se ponořila do říše snů.

Ještě jsem mohla slyšet Edwardovo rozčílené: „Co je s ní?“

A odpověď: „Usnula vysílením…“ To byla Rose – ode dneška má nejlepší přítelkyně.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 7. kapitola: