Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 9.kapitola

13.07.2009 (18:05) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1343×

Pohled Edwarda- Lov

Mířily jsme lesem hlouběji a hlouběji. Zastavily jsme se až na takovém rozcestí a každý z nás si vybral jednu cestu. Jasper šel pravou cestou, já prostřední a Emmett nalevo. Běžel jsem a na chvíli jsem se zastavil.

Nadechl jsem se a do nosu mě udeřila vůně…vůně mé kořisti. Dal jsem se opět do běhu a po ani né 30sekundách jsem narazil na medvěda. By to přerostlý samec tak akorát pro mě. Pomalu jsem se k němu přibližoval. Ještě si mě nevšiml.

Přiblížil jsem se k němu ještě blíž a když jsem byl necelý metr od něho skočil jsem mu na záda. Ihned se po mě ohnal tlapou ale já mu hbitě uhnul. To ho ještě víc rozčílilo. Rozběhl se naproti mně a opět se po mě ohnal tlapou. Já opět uhnul a vrhl se mu na krk. Jedním hbitým pohybem jsem mu zlomil vaz. Medvěd se přestal cukat a já se zakousl do tepny. Na jazyku ucítím teplou čerstvou krev.

Sice není tak dobrá jako lidská ale časem si možná zvyknu… Cože?! Jakým časem…. Ach jo..už zase blázním…. Naštvaně jsem odhodil medvěda do křoví a vydal se pro novou kořist.

Tentokrát se stala mou obětí samice s medvíďaty. Byl to rychlí a bezbolestný proces. Bylo to s nimi a o něco snadnější než se samce. Když jsem se pořádně nasytil uklidil jsem mršiny do ústraní a vydal se na prohlídku lesa.

Mířil jsem kam mě nohy nesly a přemýšlel. Hlavou se mi honily tisíce otázek ale žádné odpovědi se nedostavovaly. A zřejmě se už nikdy nedostaví. Všímal jsem si krajiny okolo a obdivoval tu krásu. Tolik zeleně, jsem v životě neviděl. V dálce jsem slyšel potok, v korunách stromů si zpívaly ptáci, kteří ovšem přestaly když jsem přišel blíž k nim. Panovala tu poklidná lesní atmosféra. A já byl narušitel.

Opět jsem se vydal prozkoumávat les když mě do nosu uhodila sladká vůně. Její vůně. Šel jsem po její stopě a ani nevěděl proč. Něco mě k ní táhlo. Přišel jsem až palouku. Stála uprostřed a bojovala s pumou. Byla okouzlující.

Vyhýbala se všem jejím výpadům a sama jí dávala rány. Po chvilce ji to zřejmě přestalo bavit a proto udělala s pumou rychlí konec. Zlomila jí vaz. A pak se celá nedočkavá zakousla do jejího hrdla a pila teplou krev. PO chvilce se od ní odrhla a skoro s opovržením ji hodila za sebe. Smutně si povzdechla a pak se já na tváři objevil nejistý úsměv.

Zakroutila hlavou a něco si sama pro sebe zamumlala a pak ..pak se podívala mím směrem a oči se jí rozšířily. Vypadala jako poplašené zvíře zahnané do kouta. Musel jsem se usmát. Bylo to komické. Pak se ale uklidnila a oči se já vrátily do původního stavu. Skontrovala své oblečení a pak se opět koukla mím směrem.

V té chvilce mě něco trklo abych promluvil. Jenomže já nevěděl co. Připadal jsem si jako šmírák na holčičích sprchách. Sice je to šmírování o něčem jiném ale v jádru je to úplně to stejné. Vypadalo na ni že se v mé přítomností cítí nejistá a že se musí přemáhat..s něčím bojovat.

A tak jsme tam tak stáli a koukali se na sebe. Občas se naše oči setkali, ale vždy někdo z nás tento magický kontakt přetrhl. Každý jsme přemýšleli nad tím svým a nikdo z nás nepromluvil. Až se mi v hlavě začali objevovat cizí myšlenky.

Kde jen jsou? Už by tu měli dávno být. Třeba se někde zdrželi. Co když se jim něco stalo.

Byli to myšlenky rodiny Cullenů. Přesněji tedy Carlisleho a Esme. A proto jsem byl nucen porušit klid který panoval na palouku.

,,Měli bychom už jít. Shání se po nás.“ Koukne na mě a podle jejího výrazu mi nevěří. A pak mě to trkne. No jasně. Neřekl jsem jim že umím číst myšlenky. Jsem totální DEBIL. Zabydlím se někde u cizích upírů a ani jim neřeknu co mám za schopnost.

,,Mno..já..“ nahlas jsem polknul, ,,Umím číst myšlenky.“ Slyšel jsem jak hlasitě polkla. Dokonce jako bych cítil její emoce. Byla napnutá ale najednou se uvolnila.

,,Ale moje né. Že je to tak?“ zeptala se nervózně. Pousmál jsem se. Bylo to roztomilé. Opět byla jako malé jehňátko.

,,Ne. Tvoje číst nedokážu.“opověděl jsem v klidu a vydal se pomalu na mýtinu kde jsme se rozešli. Slyšel jsem akorát její ,Aha‘ a pak kolem prosvištěla.

Dorazil jsem jako poslední a na všech bylo vidět že jsem netrpělivým. Omluvně jsem se usmál a došel k nim.

,,Zapomněl jsem vám něco říct.“ Řekl jsem do ticha všichni se na mě zkoumavě podívaly. Tohle nemám rád. Nemám rád když jsem středem pozornost. Znervózňuje mě to. A přitom ještě lžu. Já nemá jedno schopnost. Mám jich mnohem víc, ale používám jenom tuhle. No používám…ono se to nedá vypnout takže….

,, Já má schopnost.“ Nastalo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil. A všichni Cullenovi zaujali postoj mluv-všechno-zkousnu.

,,Jakou schopnost?“ Optal se Carlisle.  V duchu jsem se musel pousmát. Schopnost….Já má víc schopností. Já má neomezené možnosti o kterých oni nevědí a nikdy nedozví.

,,Já….“ Odmlčím se. V hlavě slyším spousty myšlenek. Čekají co vyklopím a tak seberu odvahu a dokončím to. ,,Umím číst myšlenky.“ Oddychl jsem si. Pomyslně ze mě spadlo menší břemeno.

Všechny členy Cullenovi rodinky zrentgenuji pohledem a hned na to i v mysli. A jediné co tam najdu je překvapení, ublížení, radost??..aha takže Emmett z toho má radost.

,,Emmette můžu vědět proč z toho máš radost? Ty máš radost z toho že se ti budu rejpat v hlavě? Není to ujetý?“ zeptám se. Emmett na mě zamyšleně koukne a v mysli si nadává do debilů. Jen se tomu zasměji.

,,Takže, ty čteš myšlenky. Nás všech?“ zeptá se Carlisle.

,,Všech, kromě Isabelly.“ Odpovím jednoduše a pokrčím rameny. Opět kouknu na všechny Culleny. Všichni jsou překvapeni, tedy až na Carlisleho. Ten zřejmě ví proč to tak je, stejně jako já. Po pár vteřinách se všichni vzpamatují z prvotního šoku a nastupují omámeni do aut, ale mě zastoupila cestu malá černovlasá dívka. Vypadala jako elf. Naklonila se ke mně a pošeptala mi něco co jsem už dávno věděl.

,,Nejsi jediný kdo má nějakou schopnost.“ Přitom se potutelně usmála a odkráčela baletním krokem k autu. Nikdo z nevěděl že to vím a pro jsem musel předstírat zaskočeného a pro jsem na chvíli přestal dýchat a s hraným údivem jsem se díval na tu malou černou potvůrku mizející v autě.

Jeli jsme opět v klidu. Každý se zamýšlel nad něčím jiným. Esme na vybavením domu a našich pokojů. Carlisle nad mojí podobou s Lucasem a schopností a já….já přemýšlel nad sám  sebou.

Nad tím kam se bude ubírat můj novější život. Co se mnou teď bude. Jestli dokážu zastavit Isabellu. Jestli dokážu zabít. Nebo jestli mám raději odejít. Nebo zůstat. Tolik otázek a odpovědi žádné.

K domu Cullenovým jsme dorazily před setměním. Všichni vystoupily z aut a mířily do domu kde si dali rozchod a šli do svých pokojů, kde se buď oddávali svým polovičkám a nebo dělali něco jiného. I já jsem měl namířeno do svého pokoje, když jsem ale po cestě objevil místnost s klavírem změnil jsem směr.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 9.kapitola: