Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 11.kapitola

17.07.2009 (10:25) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2241×

Něco končí..něco začíná…

Pohled Isabelly

Domem se linula krásná ne přímo nádherná hudba. Přicházela odněkud ze spod a já jako v mátohách jsem se za ní vydala. Čím blíž jsem byla té místnosti tím víc se mi ta hudba líbila. Byla tak čistá, tak krásná..neposkvrněná. Dokonalá.

Dveře byli otevřeny a já malou škvírkou zahlédla Edwarda sedícího na malé dřevěné stoličce. Přešlapovala jsem a přemýšlela jestli mám jít dovnitř. Tolik mě lákalo jít a otevřít dveře naplno a zaposlouchat se do té melodie. Stála jsem tam a rozhodovala se. Mám jít..nemám jít. A nakonec přece jenom zvítězila zvědavost a já otevřela dveře. Které překvapivě vrzly.

Edward sebou polekaně cukl ale jinak pokračoval dál ve hraní. Přešla jsem až za něj a poslouchala hudbu. Jeho prsty běhali sem a tam a vydávali nádherný zvuk a já tam jenom tak stála a poslouchala. Dokonalá idylka. Pomyslela jsem si sarkasticky. Zhluboka jsem se nadechla a přešlápla z jedné nohy na druhou.

A pode mnou zavrzala parketa. Sama pro sebe jsem si zaklela, jelikož díky tomu Edward přestal hrát a otočil se s prázdným výrazem směrem ke mně. Nahlas jsem polkla. Připadala jsem si divně. Připadala jsem si jako narušitel. Ten co to všechno zkazil.

Uhla jsem očima a koukala se z okna. Právě zapadalo slunce. Zase něco končí … Pomyslela jsem si a přitom mě píchlo u mého mrtvého srdce. Na povrch mi vyplula vzpomínka. Jedna z nejkrásnějších.

Seděli jsme u jezera a nohy jsme měli v jezeře. Sice jsme necítily tu studenou vodu ale i tak to bylo příjemné. Být na chvíli jako člověk. Lucas mě objal a pošeptal mi slova lásky. Koukla jsem se na něj a v očích měl neskonalou lásku.

Tušila jsem že něco podobného mohl vidět i v těch mích. Otočila jsme hlavu zpět k jezeru a dělala že ignoruji jeho pohledy. Musela jsme se hodně přemáhat. Nakonec to vzdal a koukl se také na jezero. Právě zapadalo slunce.

,,Zase něco končí.“ Řekl smutně.

,,Nemáš rád když něco končí?“, zeptala jsem se a koukla na něj.

,,Nejde o to že bych to neměl rád. Já….někdy jsou konce šťastné..někdy smutné. Ale vždy když něco skončí vznikne něco nového. Nemám pravdu?“ pohlédl na mě. Já jen přikývla a dívala se do těch krásných zlatých očí.

,,A právě o to jde. Vždy vznikne něco nového. Ale co to co zanikne? Co stane s tím?. Neříkám že by se nemělo končit, či začínat, ale prostě..“ povzdychl. Hledal správná slova. ,, Vem si tuto chvíli. Jsme tu. Ale jakmile odejdeme skončí to. Všechno to krásný skončí. Ale třeba já nechci aby to skončilo. Co pak?“ zeptal se bezradně. Pousmála jsme se a pohladila ho po tváři.

,,Tak to prostě neskončí.“ Řekla jsem a políbila jsem ho.

Ten večer byl jeden z nejkrásnějších jaký jsme kdy v existenci zažila. Koukla jsem se na Edwarda. Jak bylo vidět nespustil ze mě oči. Díval se pořád na mě.

Neurčitá osoba vkrádající se do děje…

Dívali se na vzájem do očí a co tam viděli. Zmatek. Nevyznali se v sobě, ale přitom oba dva tušily po čem touží..po kom touží. Čas nehrál roli. Dívali se do očí a přestali vnímat okolí..přestaly vnímat všechno. Nic už neexistovalo.

,,Zahraj ještě něco.“ Řekla dívka a dívala se mu hluboko do očí a ž měl pocit že mu vidí až do duše. Že vidí co všechno špatného udělal a co všechno špatného ještě musí udělat. Povzdychl si a otočil se zpět ke klávesám. Lehce se jich dotkl a začal hrát krásno..ne překrásnou skladbu. Byla veselá a zároveň tak smutná. Netušila že tato skladba je ho jeho životě. O jeho životě před tímto životem. O jeho lidském životě.

Pohled Edwarda

Netušil jsem co hraji, tedy tušil ale nechtěl jsem si to přiznat. Byla to skladby tolik vyjadřující můj lidský život. Jak jsem miloval svou mámu, tátu sourozence. Jak jsme se spolu pohádali a jak to pak všechno skončilo. Něco podobného jako můj upírský život, který nezačal zrovna nejlíp. Ale řekněte co začíná dobře… Něco začne, něco skončí. A pořád a pořád dokola.

Cítil jsem její pohled na mých zádech..vlastně jsem ho cítil všude. A nebylo to zrovna nejlepší, ale zase ani nejhorší. Snažil jsem se zahrát skladbu jak nejlíp jsem uměl, když jsem ji nikdy v životě nehrál. A nakonec z toho něco vzniklo a podle osoby stojící za mými zády něco dobrého.

Musel jsem se pousmát, alespoň někdo. Dohrál jsem a má prsty skončily v mém klíně a právě v tu chvíli se v mě něco zlomilo. Něco na čem jsem byl závislý, něco na čem mi záleželo..bohužel jsem neměl čas zjistit jelikož se vedle mé židle objevila další i s Isabellou.

Položila prsty ne klávesy a začala hrát. Nestačil jsem se divit. Její prsty jezdily sem a tam…tam a sem. Bylo to dokonalé..krásné..oslňující… Zíral jsem na ni jako vyoraná myš a nezmohl jsem se ke slov. Zřejmě zahlédla mé rozpaky pousmála se.

To u mě vyvolalo zvláštní pocit. Pocit jaký jsem dlouho nezažil. Byl to příjemný pocit, který mě zahřál u mého mrtvého srdce a já měl domnění že se zachvělo a párkrát bouchlo do mých žeber. Díval jsem se střídavě na její prsty a její tvář.

Hrála jako profesionál. Nedala na sobě nic znát. Její usměv ale mizel s koncem skladby a já si uvědomil že to byla skladby o její životě. Ale o upírském či lidském to jsem nezjistil. Její ruce dohráli a ruce ji hlesly do klína.

Koukla se směrem na mě a já uviděl v jejich očích bolest. Velkou bolest, která se stávala pomalu i mou bolestí. Nesnesitelnou bolestí. A ve mně se začali odehrávat bouře. Ne…přímo války. Jedna polovina říkala ať ji utěším..ať jsem šťastný. Jelikož to je to po čem toužím. Ta druhá vzdorovala. Říkala že je to jen úkol. Že to třeba jen hraje…že se nesmím nechat zmást.

Nedalo se to vydržet. Odvrátil jsem od ní tvář a koutkem oka jsem zahlédl jak v očí přibila bolest. Přesunul jsem se k oknu a díval se na krajina. Začalo se stmívat. Slunce už dávno zapadlo a teď se ujala moci noc.

Temný měsíc a hvězdy. Hvězdy naděje…. Opět jsem slyšel vrznou parket prudce jsem se otočil. Naskytl se mi pohled na odcházející Isabellu. Těsně před tím než za sebou zavřel dveře se na mě koukla  a řekla.

,,Díky..za všechno.“ Pak zavřela dveře a já byl opět sám. Proč mi děkovala..a za co? Vždyť jsem jenom hrál. Proč..proč..proč? Otočil jsem se opěk k oknu a věnoval poslední pohled té nádherné krajině. Pak jsem se svými myšlenkami zaplul do pokoje.

Neurčitá osoba vkrádající se do děje…

Všichni se jednou rozejnou..ale ne všichni se opět najdou. Všichni něco hledají..ale ne všichni sto najdou. Všichni doufají..ale ne všem se to splní. Všichni sní….a to jim nikdo nemůže vzít. I naši hrdinové sní. Sní o lepší životě…sní o něčem lepším.

Ovšem netuší že to lepší mají přímo pod nosem. Ale to už tak je. Člověk/ upír hledá vždy něco co mít nemůže. Ale nakonec se stejnak ukáže že hledal něco co měl celou dobu před nosem. I oni to mají před nosem, ale neví o tom. Teď právě hledají to lepší.

Ona svojí lásku, teplou náruč….Lucase a pomstu. On svobodu..volnost. A přitom tohle všechno mojí na dosah jejich rukou a nevědí o tom. Dneska oba odcházejí s neurčitým pocitem u srdce. S pocitem rodící se lásky, která si toho bude muset ještě hodně prožít aby se z ní stala láska. Životní láska…………

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 11.kapitola: