Mno tak tady to máte...... velice mě potěšili vaše komentíky....díky..díky..díky..doufám že v kladných komentících pro moji povídku budete pokračovat...mno to vlasně posoudíte vy sami ale kdyby ste náhodou zapoměli tak..:-D..mno a co dal..takže ...takže..si to užijte jo a ještě děkuji Martině... za podporu...mno a to je asi všechno takže příjemné počteníčko
07.06.2009 (17:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3561×
Pohled Isabelli
Kolik je to vlastně let? Asi hodně už je ani nepočítám....Nepočítám vůbec nic. Jediný úkol je pomsta. Ach, Lucasi kdyby si tu byl se mnou. Ani nevíš jak moc mi chybíš. Jen kvůli tobě, za tebe se budu bít a až tohle všechno skončí budeme spolu. Sice nevím kde ale budeme spolu.
Každým dnem bloudím po horách, pustinami, loukami, lesy ale už mě nic nezajímá. Už si neužívám tu krásu kolem. Bez tebe to nemá cenu. Teď už nemá cenu nic. Měla jsem být už dávno mrtvá...tohle všechno mělo dávno skončit, ale touha po pomstě...té sladké pomstě To je to oč tu de. Ale za chvilku tohle všechno skončí a všechno...se změní.
Konečně jsem dorazila do Forks. Tam kde to všechno začalo. Rozloučím se a pak vyrazím. Pomsta bude vykonána přesně na den kdy..kdy..tě zabili. A s kým se to vlastně rozloučím. Vlastně s nikým kromě...ANO kromě Carlise. Ten jediný mě chápe, ten jediný mi pomohl když mi bylo nejhůře. Tomu jedinému dlužím alespoň to zatracené Sbohem.
A pak si musím ještě někam zajít. A to na naši louku. Tak..na místo tvého věčného odpočinku. Tam kde si to míval rád, kde jsem to mívala ráda i já. Tam kde jsi mohl být sám sebou...tak kde si to miloval.
Posledních pár kilometrů a už budu u nich. Podle posledních zpráv co jsme o Carlisovi měla má teď rodinu. Milující manželku Esme, dvě dcera Alici, Rosaline a dva syny Emmeta a Jaspera. Alespoň někdo má rodinu, když né já. Ale já jim to přeji, z celého mého mrtvého, zlomeného srdce jim přeji aby byli šťastni.
Dorazila jsem před jejich dům. Byl velký, prosklený a jak se tak zdálo i prostorný. Před vchodovými dveřmi pak stálo 6 upíru v bojové pozici. Tomu jsem se musela smutně pousmát. Carlise nikdy neuměl moc dobře bojovat, přeprala bych ho i beze svých schopností malíčkem.
Pomalu jsme vystupovala z auta a na znamení míru jsme zvedla ruce a zvedla hlavu. Ve všech tváří jsem viděla zděšení, lítost, smutek, překvapení. Zřejmě věděli kdo teď stojí před nimi. První kdo se vzpamatoval byl Carlise. Narovnal se a otevřel mi svou náruč. Já ji bez váhání přijala. Za ta léta jsme si k němu vytvořila jakési pouto..byl jako můj otec. Chvíli jsem se jen tak objímali, tedy objímali...on mě utěšoval a já vzlykala.A pak konečně promluvil.
,,Takže si se jen rozhodla pro pomstu." Tohle nebyla otázka ale jen suché konstatování.
,,Ty víš, že jinak by to ani nešlo. Nedokázala bych to jen tak přejít a nebrat na to ohledy. Není jiná možnost."
,,Dobře tedy, ale teď pojď chci tě seznámit se svou rodinou. Hodně jsme jim o tobě vyprávěl. Pojď a chvilku tu zůstaň. Funguj zase na chvíli."
,,Ale Carlise, já se přišla jen rozloučit. Musím jít. Nedělej to ještě těžší." Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
,,Nemyslíš že mi dloužíš víc než jen pouhé sbohem? Pojď alespoň na chvilku. Ukaž jim pravou tvář Isabelli Swamové."
,,Pravá Isabella Swamová zamřela před lety. Teď tu vidíš jen to co po ní zbylo. Jen prázdnou skořápku prahnoucí po pomstě. Ale dobře tedy. Budu se snažit a zůstanu tu na chvilku tohle ti dlužím."
Věděla jsem že chce co nejdál oddálit moji pomstu. Jinak by mě o tohle nikdy nežádal. Už dávno mi nabízel ať se přidám k jeho rodině. Chtěl mě za dceru. Mě? Kdo by mě tak asi chtěl. Myslím že by mě po týdnu rádi vykopali z domu.
Došli jsme až ke dveřím kde ještě pořád stálo zbylých 5 upírů v bojových pozicích. Carlise se od nich odpojil objal kolem pasu menší hnědovlasou ženu, která se podobala mé mamince.
Ta se ihned narovnala dala letmou pusu Carlisovi a mile se na mě usmála. Hned po tom se narovnali všichni ostatní.
,,Rodino, tohle je Isaballa Swamová. Už jsem vám o ní vyprávěl." Všichni jenom přikývli na pozdrav. ,, Isabello tohle je moje žena Esmé, Esmé tohle je Isabella."
Ta malá žena ke mně přišla a opatrně mi podala ruku. Já se na ni smutně usmála a ruku jí podala a jemně stiskla. V duch jsem se musela zasmát. Oni se mě bojí a nebo ze mě mají respekt. Takový dojem budím mezi upíry? Pokud ano nikdy sem si toho nevšimla.
Dále mi Carlise představili malou černovlásku pod jménem Alice a jejího manžela Jaspera. Ten měl na těla spousty jizev. Ten si mě naopak od ostatních měřil výhružně. Zřejmě ve mně vyděl hrozbu. A jako poslední Rose- krásnou upírku se zlatými vlasy, ta se zase naopak od ostatních tvářila pohrdavě- a jejího muže Emmeta který se smál od ucha k uchu. Byl velice vzrostlý, měl na krátko ostříhané vlasy.Všichni byli oblečeni do nejnovějších trendů oblečení.
,,Ahoj" pozdravila jsem je ,, já jsem jak už víte Isabella Swamová. Promiňte že vás takhle ruším, ale přišla jsme se rozloučit s Carlisem. Nerada zdržuji, takže pokud máte něco jiného na práci či mě tu nechcete můžu klidně jít."
,,Ale Isabello, tohle jsme si už vyjasnili a stejnak nikdo z mé rodiny nemá nic na práci, takže teď pojď dovnitř a popovídáme si jako za starých času." Přitom se Carlise mile usmál.
Váhala jsem ale nakonec jsem vykročila směrem k domovním dveřím. Vešla jsem dovnitř a přede mnou se objevil krásný prostorný obývák propojený s kuchyní a jídelnou. Nechápala jsem jak ji tu můžou mít, když to jsou upíři, ale na nic jsme se neptala.
Obývák byl zařízen do bíle barvy. Velké kožená sedačka měkká a velice prostorná. Přede ní pak byla velká plazmová televize na které právě běžel zápas. Byla to prostorná a prosvětlená místnost.
Všichni zamířili směrem k sedačkám a tak jsem je následovala. Sedla jsem si do jednoho z kožených křesel. Ještě jednou jsme si prohlédla část domu která se mi naskytla a pak pohlédla každému upírovi do očí.
,,Máte moc pěkný dům." Pochválila jsem. Kdyby byla jiná doba a já nebyla v takové situaci byl by pro mne tento dům ideální..
,,Díky" usmála se mile Esme.
Pak na chvíli zavládlo hrobové ticho a já věděla že trpí nedočkavostí se mě na něco zeptat. Viděla jsem to i na mírném úsměvu Carlise. A tak jsem si řekla že když už je otravuji tak ať jím to nějak vynahradím.
,,No dobře. Vidím vám to na očích i bez mé schopnosti, takže se ptejte."
,,Ale ne to jenom-" chtěla začít Alice ale já ji utnula. ,,To je dobrý já to přežiji." Tedy budu se snažit, dodala jsem si v duchu. Pokusila jsem se i o úsměv ale vyšel z toho škleb.
Emmet to nevydržel a jako první řekla otázku které jsem se obávala.
,,Jak to bylo tenkrát, tedy co se stalo popravdě. Proč ho zabili?" Právě této otázce jsme se chtěla vyhnout ale co, slíbila jsme jím nedostanou odpovědi tak tady je mají.
,,Byl rok 1899 a já byla tou dobou ještě člověk což se za nedlouho změnilo...
Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Každý může milovat 1.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!