Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý dělá chyby - 1. kapitola

23.04.2010 (12:30) • Iris • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 958×

Kapitola první – A co já?

Seděla jsem zrovna v jídelně a civěla do blba. Opravdu záživná činnost. Měla jsem sice na práci lepší věci, ale co s nimi, když by bylo příliš nápadné je uskutečnit? Všimnul by si toho. Protože si všimnul prostě vždycky. Jako by snad měl v hlavě radar a díval se na mě zrovna ve chvíli, kdy jsem po něm nenápadně mrkla.

Určitě jste si už domysleli, že tu celou dobu mluvím o Edwardovi Cullenovi, platonické lásce všech holek na škole. Tak to bylo už od chvíle, co se sem přistěhoval s celou svojí povedenou „dokonalou“ rodinkou. Podle mě nebyli až zas tak úžasní, jak si všichni mysleli, ale na můj názor se nikdo neptal.

No, vskutku jsem se právě pokoušela přesvědčit sama sebe, abych se na něj nepodívala. Jasně, i mně se líbil – které holce taky ne, že? Každá z mých spolužaček na něj minimálně jednou pomyslela ve smyslu dostat ho do postele, o to se klidně vsadím. Ach jo, byl to prostě kus.

Nepodařilo se mi to a děsně nenápadně jsem se ohlédla přes rameno k místu, kde seděl. Měla jsem štěstí a on se na mě nepodíval. Zrovna se totiž na někoho usmíval. Jo, usmíval, což, obecně vzato, nikdy nedělal. Ale od té doby, co začal chodit s Bellou Swanovou, „tou novou“, se změnil. A teď ten toužený úsměv směřoval na ni. Patřil jenom jí. Jak strašně jsem jí záviděla. Ne, že bych do něho byla nějak hloupě zamilovaná, ale dostat se pod kůži zrovna jemu, to určitě muselo stát hodně námahy. Nebo možná ne. Co já vím o lásce?

Ze zamyšleného zírání jejich směrem mě vytrhla až Lauren. „Toho bys nemohla mít, ani kdybys chtěla,“ zašeptala, když si všimla, kam koukám.

Jo, to mi bylo jasné i bez tebe. „Jasan, ale očumovat snad můžu, ne?“ ušklíbla jsem se kysele. Někdy jsem ji nemohla vystát, ale na druhou stranu to byla jedna z největších drben na škole, takže jsem všechny klepy měla prakticky z první ruky.

Zasmála se a drcla do mě, ať se zvedám. „Radši už pojď, nebo z nich budu mít cukrovku.“ Fakt bezvadná hláška, Lauren. Ale vlastně měla tak trochu pravdu. Kolem těch dvou to tak nějak vířilo, jako by žili ve svém vlastním světě a nevnímali okolí. Závist je pořádná mrcha a v mém podání ještě podlejší.

Loudavým krokem jsme s několika dalšími lidmi vyrazili na hodinu a cestou prodrbali nejnovější módní úlety. Na hodinu jsem samozřejmě přišla pozdě, ale bylo mi to jedno. Zatímco profesor lamentoval u tabule, já klidně zaplula na své místo a rozvalila se na židli. Neobtěžovala jsem se dělat si poznámky, protože dějepis mi vždycky šel na výbornou, a raději jsem čučela z okna, jak venku leje. Další velmi nezajímavá a melancholická činnost.

Hrozně nerada jsem vzpomínala. Moje motto znělo: „Žij přítomností.“ Taky jsem to tak dělala. Ačkoli jsem měla spoustu památek na ne zrovna ideální dětství, dokázala jsem je udržet pod hladinou myšlení, takže mě neotravovaly. Aspoň ne přes den.

Zazvonilo a mně skončila škola. Vyřítila jsem se ze třídy jako první a na chodbě si rychle naházela věci do skříňky. Před očima už jsem měla jenom vidinu kamenité pláže a bouřlivého útesu. Vskutku, i já uměla dát pocity najevo a nechat se cele ovládnout romantickou představou nekonečného moře. Zpátky na zem mě ovšem vrátil fakt, že mi někdo stojí v cestě.

Chtěla jsem dotyčného obejít, ale až po chvíli mi došlo, že ona osoba se mnou chce očividně mluvit. Znuděně jsem vzhlédla a setkala se s Tylerovým rozmrzelým pohledem. Když mu to tenkrát nevyšlo u Belly Swanové, začal se lepit na mě. Bože, copak nechápe, že nemám zájem?

„Co je!“ štěkla jsem na něj a ohrnula spodní ret.

Zamrkal. „Co – je?“ rozkouskoval moji větu a zároveň se mu podařilo mě pořádně naštvat – nikdo mi nesmí stát v cestě, když si jdu za svým cílem. Ani tenhle pitomec.

Dala jsem si ruce v bok a podupáváním mu naznačila, že by měl uhnout, nebo se mu něco stane.

„Máme snad něco domluveného, ne?“ vyžvejknul se konečně a já vypustila vzduch jak píchlá pneumatika.

„Ne, to teda rozhodně nemáme. Že ty sis něco vysnil, ještě neznamená, že já budu souhlasit. Nazdar!“ S tím jsem ho obešla a rázným krokem zamířila ke svému Kupéčku. Odemkla jsem dveře a na zadní sedačky mrskla batoh. Potom jsem sama nastoupila a vytúrovala motor na plný pecky, až se za mnou studenti roztroušení všude možně po parkovišti začali otáčet. Pomalu jsem se rozjela k výjezdu z parkoviště a jaksi se mi podařilo přehlédnout a přeslechnout toho troubícího blba v otřískaném černém pick-upu. V následující vteřině se ozvala rána jako z děla a se mnou to prudce škublo dopředu. A proto, že jsem se zapomněla připoutat, naletěla jsem hlavou přímo do předního skla. Naštěstí jsem si stihla dát ruce před obličej, takže jsem se pořádně pořezala.

Na pátý pokus se mi podařilo otevřít dveře a vypotácet se z auta. „No to si ze mě děláš-“ začala jsem křičet na toho ignoranta za volantem zadního šroťáku. Někdo volal, že záchranka už je na cestě, tak ať se radši nehýbu. Prý aby se mi něco nestalo, pche! Jestli mi přijde pod ruku támhleten, tak se něco stane jemu. A to myslím smrtelně vážně!

Celou dobu, než přijela sanita, jsem klela a nadávala na každého, kdo se ke mně přiblížil na méně než půl metru. Potom mě naložili, do ruky mi zapíchli kapačku a my se vesele rozjeli do nemocnice. Jo, kéž by. Moje auto bylo napadrť, ruce jsem měla pořezané od skla a obličej trochu taky. Vážně úžasnej den.

V nemocnici mě hodili na ambulanci s tím, že se na mě za chvíli přijde podívat doktor. Připoutali mě k lůžku a pak mě tam nechali o samotě nadávat na všechny svaté. Byla jsem neúnosně rozzuřená a ta pára prostě musela ven. Měla jsem chuť jim tou pitomou tyčí od kapačky vysklít okno, ale to vyžadovalo moc námahy. Uvažovala jsem nad dalšími možnostmi, jak si vybít vztek, když vtom se konečně objevil lékař.

Poznala jsem v něm doktora Cullena, protože mě ošetřoval už nespočetněkrát. Zranění jsem si většinou způsobila sama, takže tohle pro mě byla celkem nová zkušenost.

„Ahoj, Margaret. Jak se dnes máme?“ zeptal se mě příjemným, lehce pobaveným hlasem. Ten chlap stoprocentně musel vědět, jak mě vytočit, a určitě si to trénoval doma před zrcadlem.

Taky jsem mu podle toho odpověděla. „Auto na odpis, pořezaný ruce a ztracený odpoledne – tak jak se asi můžu mít?“

Usmál se svým typicky milým, přesto rozčilujícím úsměvem. „Tak zlé to určitě nebude.“

Demonstrativně jsem zvedla ruce do vzduchu a zamávala mu jimi před obličejem, i když mě v nich nesnesitelně pálilo. „Vysklila jsem si přední okýnko a ten bezpáteřní blb mi naboural zadek.“

Zavrtěl hlavou. „Jak ty to děláš, děvenko? Jsi tu snad častěji než já.“

„To byste mě nemohl pokaždé ošetřovat.“

Zamyšleně přikývl. „To je vlastně pravda. Mimochodem, tohle nové označení tvého komplice jsem ještě neslyšel.“

„Je to idiot, co si nezaslouží řidičák,“ zabrblala jsem protivně, když mi začal vytahovat sklo z předloktí. „Kdo to vůbec byl? Ani nevím, s kým jsem měla tu čest. Nebo spíš budu mít, až mu zakroutím krkem.“

„Tolik bych zase nespěchal, protože bude chvíli trvat, než se ti ty ruce zahojí,“ poznamenal při zašívání. „A co hlava, nebolí?“

Zakroutila jsem hlavou, protože jsem nechtěla dávat najevo slabost. Ale přicházející malátnost a nevolnost od žaludku udělaly své. Doktor stačil jen tak tak uhnout, když jsem vrhla oběd s žaludečními šťávami na dokonale vydrhnuté linoleum.

Nechápavě nade mnou zakroutil hlavou a u umyvadla mi nalil sklenici vody, abych si mohla vypláchnout pusu. Doprovodil mě, abych sebou nesekla, a taky mě částečně podpíral. Nijak můj incident nekomentoval a já taky ne, protože už jsem chtěla být pryč. To se mi ovšem nemělo splnit.

„Jak to tak vidím, zůstaneš tu přes noc na pozorování,“ předhodil mi rozsudek a já byla proti němu naprosto bezmocná.

Udělala jsem obličej. „Ale já tu nechci zůstat! Nejde to nějak zařídit?“ škemrala jsem s očima navrch hlavy. Přece se tu nenechám zavřít jako ve vězení!

Razantně zavrtěl hlavou, čímž zamítl moji prosbu. „Nejde. Není ti dobře a mohla by sis ublížit, kdybys byla chvíli bez dozoru. Sama víš, že je to víc než pravděpodobné. A nesnaž se mi namluvit, že Helen s tebou bude trávit příštích sedmdesát dva hodin. Mám jí zavolat?“

Nasadila jsem zdrcený výraz. „Fajn,“ pronesla jsem tragickým pohřebním tónem, který ho rozesmál.

„Ale no tak, nedělej kina. Je to jenom na jednu noc. Když si nic neuděláš a bude ti dobře, zítra se dohodneme na tvém propuštění. Ale do té doby…“ Poklepal mě rukou po rameni a poté se vydal ke dveřím. „Ještě přijdu. Do té doby nikam nechoď.“ Usmál se a byl pryč.

Nemocnice byla doslova moje peklo na zemi. Celé odpoledne až do zavíračky za mnou přicházeli další a další spolužáci a já myslela, že se unudím k smrti. Ani očistec nemohl být horší.

Asi tak v půl deváté, když už ke mně nikoho dalšího nepouštěli, se opět dostavil doktor. Byl ve stejně povznesené náladě jako předtím a já už ani neměla sílu vyloudit ze sebe nějakou tu trefnou poznámku. Jen jsem marně doufala, že mi jde oznámit, kdy mě propustí.

Než stačil něco říct, ozvala jsem se já: „Jestli mi nejdete oznámit, že mě pustíte, tak nic nechci slyšet.“

„Vážně ne?“ zeptal se s úsměvem. Bůhvíproč jsem měla pocit, že mi něco uniká.

Založila jsem si paže na prsou a zavrtěla hlavou, což ho rozesmálo.

„To je ale potom škoda, protože jsem ti chtěl říct něco, co s tím souvisí a určitě by tě to mohlo zajímat.“

Povzdychla jsem si. „Tak co se děje? Budete mi ty ruce muset uříznout?“

„Samozřejmě, že ne, ruce budou v pořádku. Jenom jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys místo v nemocnici nechtěla být u nás doma.“ Tak teď jsem na něj koukala jak z jara. Cože to řekl? Nepřeslechla jsem se náhodou? K nim domů? Proč? Kdy? Jak?

Musel vidět ty otazníky v mých očích, protože hned začal ospravedlňovat svůj nápad. „Vzhledem k tomu, že u nás s tebou pořád bude někdo, bylo by to celkem rozumné řešení, jestli se ti tu pořád nechce být.“

Stále jsem promýšlela všechna pro a proti, když se ozvalo zaklepání a někdo vešel. A ten někdo byl Edward Cullen.

Křivě se pousmál a jako by nic prohodil: „Tak jedem?“