Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 23. kapitola

03.10.2013 (09:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 5231×

23. PRAVDA

Vylekaně jsem nadskočila a otočila se ke dveřím, kde teď stál rozhněvaný Edward. Rychle ke mně přešel a vytrhnul mi deník z ruky, až jsem se vyděšeně přikrčila, protože jsem se bála, že mi ublíží. Jeho oči vyplňovala plochá černá barva a já si byla jistá, že teď ho rozhodně netrápí hlad ani touha, nýbrž vztek. S vystrašeně vykulenýma očima jsem na něj zírala a chvíli mi trvalo, než jsem dokázala nalézt slova.

„Já… já,“ koktala jsem, neschopná ze sebe vyloudit něco rozumného. Musela jsem si odkašlat a na chvíli zavřít oči, abych se drobet uklidnila. Když jsem je otevřela, bez dechu jsem vypověděla: „Hledala jsem tu knížku.“

„No, očividně jsi zjistila, že tohle nejsou Andělé a démoni už podle obalu. Nevidím důvod, proč by ses mi měla hrabat ve věcech,“ odsekl mi.

Po starém Edwardovi, který se záhadně vrátil, nebylo ani památky. Na jednu stranu jsem mu to asi nemohla zazlívat; koneckonců, opravdu jsem se mu hrabala v jeho soukromí a na to jsem neměla právo. Na druhou stranu jsem si ale myslela, jestli to není přehnaná reakce. Vždyť jsem se stejně téměř nic nedozvěděla…

„Promiň,“ špitla jsem a jeho výraz zničehonic trochu povadl a uklidnil se. Využila jsem chvíli, kdy vypadal zklidněně, a zeptala se tichým hlasem: „Kdo je Toby?“

Chvíli se mi díval do očí, a pak vzdychnul. „Toby byl můj kamarád, který už ale není mezi živými. To on byl přesvědčený, že upír může mít sex s lidskou dívkou.“

Nakrčila jsem čelo. Tak proto je Edward takový, jaký je? Snaží se po smrti kamaráda ponechat alespoň nějaký jeho odkaz? To se mi ani za mák nelíbilo. „Takže si teď myslíš, že mu to… dlužíš?“

„Asi,“ pokrčil rameny. „Nejsem si jistý.“ Vteřinu se díval do prázdna, pak jeho výraz ztvrdl a on do mě zabodl naštvaný, nepřátelský pohled. „A co tobě je do toho? Co ty o tom vůbec víš – někoho ztratit?“

V místě, kde jsem měla srdce, se náhle objevila stará rána. Jizvy, které po ní zůstaly a které Cullenovi, částečně Edward a naše dítě sešili, se znovu otevřely. Věnovala jsem mu ublížený pohled. „Pravda,“ šeptla jsem zdrceně. „Co já o tom vím?!“ Bez dalšího slova jsem se otočila a odešla do svého pokoje.

Schoulila jsem se na sedátku u okna, přehodila přes sebe deku a opřela si spánek o okno, po kterém zvenčí stékaly dešťové kapky. V ten samý moment se i z mých očí vyřinuly slzy. Nevzlykala jsem, nepopotahovala jsem. Jen jsem tiše plakala a snažila se ignorovat bolest, která se mi roztahovala na hrudníku. Bylo to jako bych nemohla dýchat. Miminko bylo naštěstí klidné. Poslední, co bych teď potřebovala, by byly křeče v podobě poloupířích kopanců zevnitř břicha a nutnost mít u sebe Edwarda.

Nezlobila jsem se na něj. Neměla jsem mu číst ten pitomý deník! Chápala jsem, že byl naštvaný a necítila jsem se namíchnutá, že se vytasil s takovou poznámkou. Koneckonců, nic nevěděl, takže nemohl tušit, že se trefí přímo do středu mé bolesti.

Nevím, kolik času uběhlo. Připadalo mi to téměř jako hodina, ale intuitivně jsem vycítila, že to nebylo víc než čtvrt hodiny.

Padala na mě znovu únava a začínala mi být zima, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Edward. Viděla jsem ho jen periferním viděním, byla jsem už unavená a líná hlavu pootočit. Stoupl si vedle mě a chvíli váhal.

„Chci se ti omluvit. Neměl jsem být takový,“ řekl nakonec. „Netušil jsem, co se ti stalo.“

Zvedla jsem k němu pohled. „A jak to víš teď?“ Byla to zbytečná otázka, ale já si nemohla pomoct.

„Alice mi to řekla,“ přiznal. „Nezlob se na ni. Ona byla naštvaná na mě, že jsem ti teď ublížil, a tak se to z ní vyřinulo. A hlavně mi odpusť, nechtěl jsem…“

„To je v pořádku,“ zamumlala jsem. „Já neměla číst tvůj deník.“

„Vlastně ani nevím, proč si ho píšu – asi proto, že…“ Hledal slova.

„Nemůžeš si promluvit s nikým jiným?“ nabídla jsem mu variantu, která se mi zdála jako jediná možná.

Pousmál se a přikývnul. Byl to ale smutný úsměv. Jenže v tu chvíli už jsem měla všeho plné zuby a jediné, co jsem si přála, bylo se jít vysprchovat a vlézt si do postele. Ne spát, ale relaxovat.

„Jdu se vysprchovat, omluv mě,“ zabrblala jsem téměř nesrozumitelně, seskočila ze sedátka a bez pohledu ho obešla. Rychle jsem se šla zavřít v koupelně, abych byla na chvíli skryta od jeho pozorných očí.

Jak jsem řekla, naštvaná jsem nebyla, ale byla jsem ze všeho tak unavená, že už bych mu dál nedokázala čelit, i když se omluvil.

Shodila jsem ze sebe oblečení a zalezla pod horkou sprchu. Bylo to příjemné a já tam zůstala stát opravdu dlouho. Nad ničím jsem nepřemýšlela, pouze jsem vnímala teplou vodu, která mi stékala po těle, a byla jsem ráda, že se mi jaksi podařilo nevšímat si té bolesti v mé hrudi.

Náhle jsem ucítila silnou bolest v mém břiše a automaticky jsem zaskučela. Jenže jsem se nechtěla vázat na Edwarda, a tak jsem si bříško jemně pohladila a uklidňujícím hlasem pronesla: „Broučku, buď hodný, tohle maminku bolí.“ Zázrakem bylo, že se zdálo, že miminku skutečně došlo, co mi působí, a ihned přestalo.

Usmála jsem se. Nepotřebuju Edwarda. „Vidíš, nepotřebujeme tatínka,“ zašvitořila jsem. Nemyslela jsem to tak, že by u nás už nebyl přes noc. Mně to nevadilo. Choval se slušně, takže jsem s tím neměla žádný problém. Byla jsem ráda v jeho blízkosti, ačkoliv mě děsně štval fakt, že tomu tak je, přes to všechno.

Vyšla jsem ze sprchy a natáhla ruku ke komodě, na kterou jsem si obvykle pokládala čisté oblečení nebo pyžamo. Jak nemilé bylo překvapení, když jsem zjistila, že kromě nějaké tmavě šedivé látky na věšáku v místnosti nic jiného nenacházelo. Dokonce tam byl pouze jeden malý ručník na vlasy, ostatní byly buď v koši na prádlo, nebo ve skříni, z které jsem je zapomněla vyndat. Vzít si ten prťavý ručník by se klidno mohlo rovnat tomu jít tam nahá.

S nespokojeným výrazem jsem přešla, osušená tím malinkým ručníkem, k záhadné látce pověšené na dveřích a pochybovačně ji vzala do rukou.

Bylo to Edwardovo triko.

Musela jsem mít zatmění mozku, nebo mě možná přepadla chvilková slabost, když se z trička vylinula Edwardova dokonalá vůně… Každopádně jsem se o pět vteřin později pozorovala v zrcadle, oblečená. Na to, že jsem byla těhotná, jsem vypadala docela drobně, a tak mi triko sahalo nádherně do půli stehen. Dokonalé na spaní.

A navíc tak krásně voní, pomyslela jsem si omámeně.

Vyšla jsem z koupelny do prázdného pokoje a okamžitě šla k šuplíku pro kalhotky. Zrovna jsem se dooblékla a udělala krok k posteli, když dovnitř vešel Edward, jehož pohled ihned potemněl, když mě spatřil.

Zčervenala jsem. „Já… zapomněla jsem si do koupelny oblečení.“ Hryzla jsem se do rtu. „Ehm, nevadí?“

Lehce zavrtěl hlavou. „Samozřejmě že ne.“ Náhle byly jeho oči plné bolesti, která se pozvolna dostávala až ke mně. „Mám jít? Už mě stejně nepotřebuješ.“

Můj výraz značně povadl, když mi došlo, že mě předtím slyšel a vyložil si to po svém. Najednou se mi sevřelo hrdlo nad pomyšlením, že by měl odejít. „Ne, neodcházej,“ vyhrkla jsem rychle a pak klidněji dodala: „Já to tak nemyslela. Byla jsem jen ráda, jak zareagoval na můj hlas.“

Vzdychla jsem, když na mě ostražitě mhouřil oči, a sedla si postel. Nohy jsem si schovala pod peřinu.

„No, nemůžu čekat, že se mnou budeš ráda,“ uznal zahanbeně a zdál se trochu znavený.

„Já jsem,“ oponovala jsem mu okamžitě.

Věnoval mi významný pohled se zvednutým obočím. Rezignovaně jsem si povzdechla a poplácala místo vedle sebe, na které se ihned usadil.

„Když se ke mně chováš hezky,“ dodala jsem. „A to je velmi často v poslední době.“

Odfrknul a jako by byl znechucený sám sebou, odvrátil hlavu. Mě popadla nutkavá touha ho utěšit, a tak jsem se spontánně posunula na posteli a schoulila se u jeho ramene, při čemž jsem jeho pevnou paži objala rukou a druhou ruku přehodila přes jeho vypracované břicho.

Natočil ke mně hlavu. „Bello, tohle nemusíš dělat,“ zamumlal smutně.

„Ale já chci. Věř mi, že kdybych nechtěla, tak bych to nedělala. Je mi takhle moc hezky.“ A nebyla to lež. Nic z toho, co jsem pronesla.

Chvíli jsme mlčeli a jen vnímali – nebo spíš užívali, z mé strany – přítomnost toho druhého. Náhle mě zaplavila úzkost. Už jsem si nedokázala představit, že by se mnou Edward nebyl. Co když se jednoho dne vypaří a půjde znovu za jednou z těch jeho holek? Věděla jsem, že teď už nebude chodit do školy a bude se mnou doma, ale to neznamenalo, že se nemůže za někým vydat. Byla jsem si jistá, že od čtvrtečního večera, kdy jsem mu zase usnula v náručí, s žádnou nebyl. Vlastně jsem netušila, proč jsem o tom byla tak přesvědčená, ale… snad instinkt? Nebo proto, že jsem věděla, že by mě ostatní nenechaly koupat se v té lži, že se pomalu vrací starý Edward, zatímco on by byl stále na míle vzdálený v posteli nějaké roztleskávačky?

„Bello?“ ozval se náhle tiše.

Cukla jsem sebou. „Hm?“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem měla zavřené oči a klimbala jsem. Edward měl kolem mě obmotané své paže a tak nějak ochranářsky mě objímal.

„Omlouvám se.“

Pootevřela jsem unaveně oči. „Už ses mi omluvil, Edwarde. Byla to moje chyba, že jsem se ti kradla do soukromí, takže to –„

„Omlouvám se za všechno,“ opravil se.

Otevřela jsem oči úplně a překvapeně k Edwardovi zvedla zrak, takže jsem musela mít zakloněnou hlavu. Sjela jsem hlavou po jeho rameni a pohodlně se mu dívala do obličeje, hledala jsem nějaké známky toho, že blafuje.

Neblafoval.

Bylo to poprvé, co se za to omluvil. Nebyla jsem schopná slova. Ani jsem nevěděla, co říct. Protože „to je v pořádku“ by jistojistě nevyhovovalo vzhledem k tomu, že to v pořádku vůbec nebylo. A Edward pokračoval…

„Nechci tvé odpuštění, protože jsem si jistý, že si ho nezasloužím. Chci jen, abys věděla, že toho všeho nesmírně lituju. Jediné, co je na tom všem pozitivní, je snad to, že jsem si uvědomil, že už nechci předstírat něco, co nejsem. A také to, že budu brzy otcem. Ale věř mi nebo ne – všechno tohle bych radši vzal zpátky, kdyby to znamenalo, že jsem ti nikdy neublížil.“ Smutně semkl rty.

Mně málem padla brada k zemi. Možná špatně slyším, nebo je to jenom sen, napadalo mě v duchu, ale sama jsem dobře věděla, že je to skutečnost. Nemohla jsem uvěřit. Ne že bych mu nevěřila, ale bylo těžké uvěřit, že je to pravda. Protože… on by se skutečně vzdal toho, že bude otcem, jenom proto, že by mi neublížil? Přišlo mi to absurdní, ale z jeho očí sálala taková dávka upřímnosti, že jsem nedovedla dál pochybovat o jeho slovech.

„Mohl bys mi říct o té noci? Moc si toho z ní nepamatuju…“ Styděla jsem se, že to vytahuju, ale chtěla jsem slyšet celý příběh.

Přikývl. „Měl jsem plán – opít tě. Doufal jsem, že potom budeš poddajná, já se zbavím té touhy po tobě a vrátí se vše do starých kolejí. Pak jsem si to rozmyslel. Když jsem tě viděl s tím hajzlem Jaredem, který přemýšlel, jak tě dostat co nejúčinněji do postele, a uvědomil jsem si, že to je i můj cíl, ve vteřině jsem se rozhodl, že ti nesmím takhle ublížit… takhle tě využít. Pak jsme si povídali v kuchyni a ty sis sundala to triko. Mělas na sobě jen lehké tílko a bylo to silnější než já. Nabídl jsem ti pití a ty jsi odmítla. Poté sis na něco vzpomněla a začala jsi téměř plakat; pral jsem se sám se sebou a už jsem byl rozhodnutý víno zase uklidit, ale ty ses po něm natáhla, vypila při tanci celou lahev a chtěla jít pro další.

Hrozně jsem se styděl. Byl jsem šokovaný sám ze sebe a nedovedl jsem si představit, co by tomu řekli ostatní, kdyby se náhodou nečekaně vrátili z lovu. Už nikdy bych se jim nemohl podívat do očí. Chtěl jsem tě odnést do postele, nechat tě prospat a ráno, až nebudeš mít rozumné uvažování zastřené alkoholem, počkat, jestli bys mou touhu nechtěla ukojit.“ Znechuceně si odfrkl. „Ale ty jsi řekla, že si mě moc přeješ políbit, a políbilas mě. Nikdy jsem nic takového necítil, vždy jenom s tebou, věděl jsem, že musím být silný. Jenže ty jsi byla hrozně roztomilá, zeptala ses mě, jestli s tebou nechci spát. Chtěl jsem přestat… vážně chtěl, ale…“ Vzdychnul. „Když jsi mě pak od sebe začala odstrkovat, už jsem nedokázal přestat. Bylo to příliš velké pokušení. Navíc jsem několikrát v myšlenkách rodiny slyšel nějakou poznámku o jakémsi Stefanovi, říkal jsem si, že to pravděpodobně bude nějaký kluk, který ti třeba zlomil srdce nebo tak. Každopádně jsem byl tehdy přesvědčený, že žádná sedmnáctiletá dívka už není v tolika letech panna. Věděl jsem, že jsi jiná, ale díky tomu Stefanovi jsem si myslel, že v tomhle ohledu jsi stejná jako ostatní.

Chtěl jsem s tebou zůstat, ukonejšit tě, nechat tě vystřízlivět a ráno se ti pořádně omluvit, ale ty jsi mě od sebe vyhodila. Nezvládnul jsem poslouchat tvé naříkání, každý tvůj vzlyk mě zasahoval. Utekl jsem jen tak daleko, abych když tak slyšel myšlenky nezvaných hostů, ale ne tak blízko, abych mohl slyšet tvůj pláč. K ránu jsem se vrátil, přesvědčený, že si možná nebudeš nic pamatovat. Věděl jsem, že Toby by to neřešil… Ale ty sis to pamatovala, téměř všechno.“ Zavrtěl hlavou, rozhořčený sám ze sebe. „Bál jsem se, že to řekneš rodině, a když jsi mi potom vlepila tu facku, nechal jsem se. Celou dobu jsem sbíral odvahu se ti omluvit a oni nakonec přijeli. Věděl jsem, co musím udělat, protože předstírání přátelství by určitě nefungovalo. A tak jsem tě toleroval, ale nevšímal jsem si tě nijak extra.

A pak jsem se dozvěděl, že jsi těhotná…“

Byla jsem mírně v šoku. Teď mi všechno zapadalo do sebe. Dozvěděla jsem se celý příběh z jeho pohledu. Něco ale stále chybělo. Edward mi to musel poznat na očích, protože uhádl, na co přesně myslím.

Nejistě se na mě podíval. „Chtěla bys slyšet o Tobym?“

„Jenom pokud mi o něm chceš říct,“ zasípala jsem. Neříkal to jenom mně, ale celé své rodině, která byla určitě dole v obývacím pokoji.

Kývl a zhluboka se nadechl. Prsty mi přejížděl po rameni a zádech, příjemným, konejšivým pohybem. „Víš, Toby byl můj nejlepší přítel, když nepočítám členy mé… naší rodiny.“ Omluvně se usmál. „Zachránil mi život a já mu za to byl nesmírně vděčný. Tenkrát jsem byl přesvědčený, že už se vrátím domů, ale napadla mě dvojice upírů, z nichž jeden měl velmi silný dar, proti kterému bylo mé čtení myšlenek ubohé. Věděl jsem, že nemám naději, a pomalu se smiřoval s tím, že už nikdy neuvidím mou rodinu. On mě zachránil a já mu na oplátku pomohl s tím, jak ovládat lidskou krev. Naučil jsem ho našemu způsobu a stala se z nás dobrá dvojka. Jeho myšlenky byly takové… optimistické, byl otevřený všemu a dělal si ze všeho a ze všech legraci. Něco jako Emmett.“ Trochu mu cukly koutky, takže jsem si tipla, že zmíněný to ze spodního patra komentuje. „Ale Toby skrýval i svou temnou stránku, o které jsem bohužel nevěděl. Nikdy nemyslel na to, jak se z něho stal upír, a já se to také nikdy nedozvěděl. Ale když jednou přišel s tím, že si myslí, že se dokáže milovat s lidskou dívkou, tušil jsem, že tahle jeho nová záliba s tím bude mít co do činění.

První dívku trochu pohmoždil, ale žádná zranění, s kterými by měla zdravotní problémy, se nekonala.

Nabádal mě, ať to zkusím. Já byl ovšem velmi zatvrzelý v tom milovat se až po svatbě. Mé plány smetl ze stolu a řekl mi, že tomu snad ani sám nemohu věřit. Že určitě nenajdu nikoho, kdo by v tom přesvědčení žil se mnou. Ani nevím, co nakonec změnilo můj názor, ale rozhodl jsem se jít s ním na jeden večírek, který pořádala smetánka tamější školy, do které jsme tehdy chodili. Holek tam samozřejmě bylo požehnaně a ony samy se na nás lepily.“

Byl tak zabraný do své minulosti, že jeho oči zíraly někam do dáli, pravděpodobně před sebou viděl obrazy ze svého vyprávění. Tiše jsem ho pozorovala a poslouchala.

„A tak to zkrátka vzniklo. Zabíjeli jsme věčnost a přitom si užívali. A já pomalu pohřbíval starého Edwarda Cullena – to byl ten důvod, proč jsem tady a všude jinde vystupoval jako Masen; zdálo se mi, že už si příjmení Cullen nezasloužím. Děsilo mě to, přál jsem si vrátit se ke své rodině a být zase sám sebou. Už jsem mu to chtěl sdělit… Ale pak Toby vyrazil sám na lov a po cestě potkal upíra, který s ním začal bojovat, a on na něj sám nestačil – musel být starší, zkušenější, silnější. Dorazil jsem zrovna, když ho neznámý upír zapálil. Já ho vyřídil mrknutím oka, protože jsem četl jeho myšlenky.

Od té doby jsem měl pocit, že musím v té činnosti pokračovat, a tak jsem se řídil tím, co by dělal Toby. Byl jsem tvrdší, ostřejší, méně ohleduplný a nebral jsem ohledy na dívky, které toužily po vztahu a kterým jsem ublížil.“ Podíval se na mě a trochu se mu ulevilo, když viděl, že můj výraz není odsuzující.

„Ale to se změnilo. Už nikdy takový nebudu. Takhle se cítím víc sám sebou, jsem rád, že takový jsem. A nehodlám už nikomu ubližovat. Jediné, co teď chci, je být se svou rodinou. A to jste i vy dva.“ Usmál se na mě a pohladil mé břicho.

Oplatila jsem mu úsměv.

„A ty jsi to věděla, viď?“ zeptal se. „Tušila jsi, že se necítím úplně pohodlně.“

Pohodila jsem rameny. „Vždycky ses na mě podíval a já v tvých očích zahlédla… jako by bezmoc, žádost o pomoc. Věděla jsem, že tam někde uvnitř jsi to pořád ty.“

„A já ti ublížil,“ zamrmlal. Najednou se nakláněl nade mnou a upíral na mě zoufalý pohled. „Promiň,“ špitl a jemně mě políbil na rty. Vzdychla jsem mu slastně do pootevřených úst a cítila, jak se jemně zachvěl. „Promiň,“ zašeptal znovu a vtiskl mi další drobný polibek.

Mým těhotenským hormonům to nestačilo, a tak jsem si vpletla prsty do jeho vlasů, přitáhla si ho k sobě a polibek prohloubila. Naše jazyky spolu hrály vášnivou hru a já v tom byla až po uši.

Po uši?! Ztuhla jsem, zmatená a šokovaná ze svých myšlenek. Do Edwarda jsem přece nebyla zamilovaná, že ne…? Edward vycítil mé zpomalení, odtáhl se a se zjihlým úsměvem si mě znovu přitáhl k sobě do náruče, jak jsme ležely předtím. Pevně mě zabalil do deky, abych nezmrzla.

Byla jsem překvapená. Jak bych mohla být do Edwarda zamilovaná po tom všem? Ano, omluvil se mi. Ano, dokázala bych mu odpustit, když si vzpomenu na skutečnost, že mě udělal šťastnou, že čekám to malé miminko a navíc se ke mně teď choval tak hezky, ale… Ne, určitě do něj zamilovaná nejsem. Nemiluju ho.

Po té poslední myšlence jsem sebou trochu škubla, ale ihned jsem to ignorovala.

„Bello, nechtěla bys zajít… třeba na večeři? V pátek?“

V mém nitru vybuchl ohňostroj radosti a štěstí, ale bylo tu něco, co mi dělalo starosti. „Na večeři?“ vyhrkl jsem panicky, protože jsem si nedokázala představit, jak bychom spolu my dva večeřeli.

„Klidně kino. To je jedno. Snažil jsem se udržet symboliku.“

Přimhouřila jsem nejistě oči a našpulila pusu. „Takže to má být…“

„Rande,“ doplnil mě a plaše se pousmál. „Ale může to být cokoliv, co jen chceš.“

„Takže rande. Dobře, půjdu ráda,“ souhlasila jsem a široce se na něj usmála.

Celý čtvrtek jsem se přihlouple usmívala na všechny kolem, vířila kolem mě dobrá nálada. Dopoledne jsem prospala v Edwardově náručí, na oběd jsem ve společnosti Esme a Edwarda vypila kelímek krve a nacpala do sebe celou porci lasagní s tím, jak výborně Esme vaří, což jsem jí také několikrát patřičně vychválila. A odpoledne, když ostatní přijeli, jsem trávila čas u televizního přenosu baseballu s Emmettem, pokoušela jsem se hrát šachy s Jasperem, dokonce jsem se nechala obléknout Alicí a slíbila jí, že mě může připravit na páteční večer, s Rose jsem seděla v křesle a prohlížela si časopisy o autech a Carlislea jsem vesele informovala o tom, jak je miminko hodné a jak dobře se cítím. Edward hrál chvíli na piano a já seděla vedle něj a uneseně jsem poslouchala, jak hraje.

Byla jsem ve velmi dobré náladě, dokonce i šťastné náladě. Chtěla jsem všem udělat radost, protože jsem si přála, aby každý byl tak šťastný jako já. Myšlenka na to, že to všechno souvisí s tím citem k Edwardovi, který se ve mně hloubí čím dál tím víc, nechtěla zmizet a já si na ni v průběhu dne zvykla. Ne ale tak, že bych přiznala barvu.

Všichni mě pozorovali obezřetným pohledem, kromě Edwarda – ten se na mě usmíval stejně retardovaně jako já na něho. Bylo to ujeté, ale všichni jsme byli šťastní.

Krátce předtím, než přijeli ostatní, Edward odešel. Myslela jsem, že šel třeba na lov, ale on se nevracel. Ustaraně jsem se rozhlížela kolem sebe a čekala, kdy přijde. Esme mě uklidňovala, že přijde včas, ať si nedělám starosti. Jasper se snažil a já se po chvíli trochu uvolnila.

Alice pro mě potom přišla s tím, že musíme v pět hodin vyrazit, takže už mě začne pomalu připravovat. Je to prý daleko, protože nemůžeme riskovat, že by mě někdo viděl s břichem.

Dala mi těhotenské džíny, které mi koupila, a temně modrou halenku. Podobnou už jsem jednou měla na sobě, ale tahle byla o trochu větší. Chtěla mě namalovat, ale to jsem odmítla. Nikdy jsem se nemalovala a nikdy nebudu. Netvrdila jsem, že jsem byla hezká i bez líčidel, to samozřejmě ne, ale nelíbilo se mi používání make-upu. Vlasy mi spletla do složitého, vysokého copu a za své dílo si zatleskala. Když jsem se na sebe poté podívala do zrcadla, musela jsem uznat, že mi to skutečně slušelo. I když vlasy jsem většinou nosila rozpuštěné nebo v culíku, cop byl příjemná změna.

Říká se, že holky berou krásu. Znamenalo by to tedy, že čekám kluka? Protože jsem si připadala hezčí, než předtím. Možná za to ale mohly ty jiskřičky v mých očích. A já si zase byla jistá, že za ty jiskry může Edward.

Alice mě tam nechala a řekla, že mám za chvíli přijít dolů.

Dívala jsem se na sebe stále do zrcadla, když někdo zaklepal na dveře. Zamručela jsem, ať vejde. A v zrcadle jsem spatřila Edwarda s kyticí v ruce. Vypadal neuvěřitelně sexy. Měl na sobě černé kalhoty, béžový svetr a šedivé sako. Otočila jsem se a chvíli jsme si vyměňovali uchvácené pohledy.

„Sluší ti to,“ poznamenal. „Vypadáš nádherně.“ Přistoupil ke mně a s lehkou úklonou mi podal kytici květin. Začervenala jsem se a převzala je od něj.

Zalapala jsem po dechu. Kytice obsahovala jednu slunečnici, několik levandulí a pár kopretin. Nevěděla jsem, jak věděl, že to jsou mé oblíbené květiny. Tím, že by mi přinesl růže nebo třeba orchidej, by si u mě moc nestoupl. „Děkuju.“

Usmál se. „Tak můžeme?“ Nabídl mi rámě.

Přijala jsem ho a položila kytky do vázy na stolku. Samozřejmě že Alice věděla, že ji budu potřebovat.

Dole všichni seděli v obývacím pokoji a předstírali, že se každý věnuje úplně jiné činnosti, než pozorování nás dvou. Ale já je několikrát přistihla, jak na nás civí. Jednou šťastně, pak nevěřícně a zmateně, jindy starostlivě.

„Užijte si to, děti,“ popřála nám Esme a mile se usmála.

„Buďte doma brzy a nedělejte žádné hlouposti!“ hulákal za námi Emmett.

Obrátila jsem oči v sloup. Šašek jeden.

Nastoupili jsme do auta a vyrazili. Edward pustil hudbu v autě a já překvapeně rozpoznala jednu ze skladeb Debussyho.

„Ty ho posloucháš?“ vypadlo ze mě.

Zmateně se na mě podíval.

Kývla jsem hlavou ke stereu. „Debussyho.“

„Ano. Ty ho znáš?“

Mimoděk jsem si vzpomněla, jak mi vyhrával přes celou jídelnu ve škole ve Forks. To bylo ten den, kdy poprvé nastoupili Cullenovi. „Jo, znám.“

Edward se usmál a chtěl něco říct, ale vyrušilo ho zvonění telefonu. S otráveným vzdechem vydoloval mobil z kapsy a pohlédl na displej. Jeho výraz ztuhl a mně ihned došlo, že z rodiny to nikdo nebude.

Prudce jsem zamrkala a podívala se z okénka. Edward hovor vytípnul a chvíli váhal. Za chvíli jsem ale ucítila jeho dlaň na mé noze a mrkla jsem na něj. Pozoroval mě starostlivým, omluvným pohledem.

„Promiň,“ šeptl.

Pokrčila jsem rameny. „Ty za to přece nemůžeš.“

„Ale ano, protože –„

Telefon ho znovu přerušil. Tentokrát jsem si byla jistá, že ho zvedne. A nemýlila jsem se.

Rozhněvaně si dal mobil k uchu a téměř do něj zavrčel: „Dejte mi už pokoj!“ Odmlčel se a poslouchal. „Ne, tak to není.“ Nejistě se na mě podíval. „Řekl jsem Laně, že už jsem zadaný.“

Překvapeně jsem zamrkala. Lana? Z mého snu? Zadaný?

„Sbohem,“ ukončil hovor a zastavil na krajnici. Nahnul se přese mě a mně se nechtěně vybavila vzpomínka, jak mě takhle poprvé políbil.

„Bello, promiň,“ zamumlal, zavřel oči a volnou rukou si dvěma prsty třel kořen nosu. „Nechtěl jsem ten dnešní večer zkazit. Já už opravdu s žádnou z nich nic nemám.“

„Edwarde, nemusíš se mi omlouvat. Mně je to jedno,“ zalhala jsem a dívala se před sebe, protože hrozilo, že jakmile se podívám do jeho očí, přiznám se.

Periferním viděním jsem spatřila, jak mu přes obličej přelétl ublížený stín. „Aha,“ špitl a narovnal se, při čemž pustil ruku z mé nohy. Okamžitě jsem svého jednání zalitovala. Proč to dělám? Nechtěla jsem náhodou, aby nám to klapalo? Chytila jsem jeho ruku a propletla si s ním prsty. Natočil ke mně hlavu, v očích mu zaplála naděje.

„Není mi to jedno,“ ujistila jsem ho šeptem.

Oddechl si. „Já ten telefon vypnu.“ V tu chvíli zazvonil potřetí. Nevím, jestli to byl nedostatek trpělivosti, nebo mě povzbudilo to, že už Edward o žádné ty dívky nestojí. Tak či tak jsem vzala mobil z palubní desky dřív než Edward a hovor jsem přijala.

„Edíku? Tady Cathy. Prý jsi před chvílí mluvil s holkami. Jsou trapné, viď? Nechceš se stavit?“

„Haló, kdo že je tam?“ zeptala jsem se rádoby překvapeně. Edward mi věnoval povzbudivý, pobavený pohled.

„Kdo je tam?“ ozvalo se z druhé strany.

„Tady Bella Cullenová. Potřebuješ něco? Edward se zrovna sprchuje.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho a mé tváře žhnuly červení.

„Já… Nic.“

„Dobře, tak vyřiď i ostatním, že je teď zaneprázdněný, aby zbytečně nevolaly.“

Ve vteřině byl hovor ukončený.

Zasmála jsem se a podala Edwardovi telefon. „Hotovo.“

„Díky, jsi úžasná!“ Usmál se a mé líce zrudly snad ještě víc.

„Tak jedeme? Abychom stihli tu rezervaci.“

Po zbytek cesty jsme byli potichu. Já měla díky tomu příliš času na přemýšlení o tom, co se před chvílí stalo.

Lana, která po mně ve škole občas vrhala nepřátelské pohledy, se tedy nějak znala s Edwardem. Znamenalo to, že sen, o kterém jsem si myslela, že je sen, vlastně sen není. Byla zmatená z té zamotané situace a snažila jsem si marně vzpomenout, co že jsem to tehdy slyšela, když s ní hovořil přes telefon. Jediné, co jsem si pamatovala, bylo, jak jí neustále opakoval, že už nemá zájem, že mohou zůstat přátelé, ale to je vše. A že už to nechce dělat, že už se nechce přetvařovat, ale důvod toho všeho mi unikal. Řekl jí, že čeká dítě? O tom jsem silně pochybovala. Použil snad stejnou výmluvu jako před chvílí? Že je zadaný?

Zamračila jsem se. Když jsem u toho… Zadaný? To jako se mnou? Ve skrytu duše jsem věřila, že to tak skutečně myslel. Doufala jsem, že to nebyla jen nějaká výmluva, jak se těch otravných holek zbavit. Jenže co jsme teď byli? Snažili jsme se k sobě najít cestu. Ráda bych s Edwardem byla. Navěky. Ten sen, který jsem držela v tajnosti od té doby, co jsem ho poprvé spatřila na fotce v obývacím pokoji v domě Cullenových ve Forks, se stále nerozplynul. Věřila jsem, že ani nerozplyne. Ale bylo tu něco, co mi dělalo starosti. Když se upír zamiluje, tak přece miluje navždy, ne? Neodvážila jsem se tvrdit, že bych měla to štěstí a Edward by se do mě zamiloval věčnou láskou, ale jaké jiné východisko by to mohlo mít? Jak si to Edward představuje?

Vzdychla jsem a podívala se z okna zrovna ve chvíli, kdy jsme míjeli ceduli Southern Calgary. Bylo to nepatrně dál než samotné Calgary, protože byl pátek večer a šance, že se někdo od nás ze školy bude chtít vydat na nějaký večírek do nejbližšího velkoměsta, byla velká. Do jižní části Calgary, do které jsme přijeli, nám cesta zabrala téměř hodinu a čtvrt. Bylo půl sedmé.

Edward chvíli projížděl městem a pak zabočil do spletitých ulic, v kterých bych se jistojistě ztratila během pár minut. Zastavil v jedné postranní uličce a šel mi otevřít dveře. Mlčky jsme šli kousek pěšky. Před pár měsíci bych ho podezřívala, že to udělal schválně, abych se k němu tak tiskla, protože ta temná ulice za soumraku mě opravdu děsila. Teď jsem věděla, že kdyby byla jiná možnost, využil by ji.

Restaurace, kterou vybral, nebyla vůbec předražená, jak jsem čekala, a ani o žádný fastfood se nejednalo. Byla to malá, roztomilá restaurace. Jediné, co se jí dalo vytknout, bylo prostředí, v kterém se nacházela. Už se stmívalo a ulice byly ztemnělé a nebezpečné. Teda pro někoho, kdo s sebou neměl nesmrtelného upíra, který dokáže být mnohem více nebezpečný, než kdokoliv na zeměkouli.

Číšnice, která se nám představila jako Saoirse a která mluvila zvláštním irským přízvukem, nás odvedla do jednoho z boxů úplně vzadu. Po cestě si stoupla přede mě tak, že jsem musela ustoupit, a ona si kráčela vedle Edwarda a flirtovala s ním. Edward se na ni mile usmál a já už myslela, že je tu znovu ten sukničkář, ačkoliv v hloubi duše jsem věděla, že tomu je konec. Pak Edward ale zastavil, počkal na mě a vzal mě kolem pasu. Nemohla jsem si pomoct a hodila jsem po té dívce vítězný pohled. Ne plný výsměchu, ale abych jí jasně ukázala, že tenhle chlap už je zadaný – protože i on sám to tvrdí.

Usadili jsme se a objednali si dvě koly. Uprostřed našeho stolu plápolala svíčka a, jak jsem se rozhlédla, kolem nás téměř nikdo nebyl. Jen v té hlavní části restaurace.

„Líbí?“ zeptal se Edward starostlivě. „Jestli jsi chtěla něco víc noblesního, můžeme zajít jinam.“

Vykulila jsem na něj oči. „Blázníš? Je to tu nádherné.“ A byla to pravda. Bylo to vedené v takovém domáckém stylu. Byly tu dřevěné lavice, na kterých byly různě vyřezávané ornamenty a namalované květiny. Na ubrusech byly našité vzory květin a po zdech se táhly různé obrazy, které na lidech zanechávaly pocit, že jsou někde v Rakousku v nějaké chaloupce.

„Personálu by se teda dalo něco vytknout…,“ zavtipkovala jsem a usmála se na něj.

Zdráhavě mi úsměv oplatil.

Objednala jsem si pečené brambory a kuřecí steak. Edward té číšnici odvětil, že si nic nedá. Poté, co se ho zeptala po páté, jestli si opravdu nic nedá, jsem získala dojem, že její otázka je dvojsmyslná. A to se mi nelíbilo. Pocit žárlení jsem neměla mnohokrát – jen párkrát, pokaždé s Edwardem. Tehdy se ale jednalo o velmi bolestné žárlení, protože se s radostí motal kolem každé dívky na škole a já věděla, že mu nikdy nebudu schopna dopřát to, co ony, totiž nezávazný sex bez citů. Teď, když zahodil svou temnou stránku, to bylo vzteklé žárlení.

Vrhla jsem po Saoirse nevraživý pohled, položila dlaň na Edwardovu ruku, kterou měl položenou na stole, a falešně se na tu dívku usmála.

„Vlastně bych si dala ještě nějaký bylinkový čaj. Ta kola mi nedělá v těhotenství moc dobře.“ Odtáhla jsem se a jemně se pohladila po břiše.

Číšnice vykulila oči, zakoktala, že bude hned zpátky, a rychle prchala pryč. Vítězně jsem se usmála – zase – a spokojeně se otočila na Edwarda. Pozoroval mě pobaveným, šťastným pohledem a já nervózně stáhla svou ruku z jeho.

„No,“ vzdychla jsem, „tak to bychom měli.“

„Malé nekope? Nepotřebuješ krev, nebo tak?“ zeptal se s přehnanou starostlivostí.

Zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny. „Ne, jsem v pohodě.“ Chvíli jsem přemýšlela, co říct. „Víš, kam bych chtěla někdy jít?“

Zakroutil hlavou.

„Nevím, jestli to místo sama najdu. Byla jsem tam ten první den, co jsme se sem přistěhovali. Je to taková docela malá loučka, tehdy byla plná sněhu, ale teď by na ní mohly růst květiny. Hrozně ráda bych se tam znovu podívala, jenže nevím, kde přesně bych měla začít. Byla jsem na ní jen jednou.“

„Vím, kde to je. Vezmu tě tam,“ přislíbil a uhnul očima.

Přimhouřila jsem podezřívavě oči. „Byl jsi tam někdy?“

„Ano,“ přikývl. „Kam si myslíš, že chodím vždycky, když zmizím z domu. Tedy – poslední dobou. Krásně se tam přemýšlí a relaxuje.“

Zamyslela jsem se. Vzpomínka na louku mě donutila vzpomenout si i na něco jiného…

„To jsi byl ty,“ vydechla jsem tiše.

„Cože?“ zeptal se zmateně, ale v jeho očích jsem viděla, že ví, o čem mluvím.

„To ty jsi mě našel na té louce a odnesl mě k nákupnímu centru, je to tak? Dává to smysl, protože jiného upíra jsme tady neviděli.“

Provinile se na mě zadíval. „Ano, byl jsem to já.“

Zhluboka jsem dýchala. Nevěděla jsem, proč mě to tolik rozhodilo. Tehdy na té louce jsem měla divný pocit, že mě někdo pozoruje a další pocit, který jsem měla vždy, když jsem se dívala na Edwardovu fotku. Nemělo by mě tolik překvapit, že to byl skutečně Edward.

„Ty se zlobíš?“ zašeptal.

Zvedla jsem k němu pohled. „Ne, nezlobím. Jen jsem… šokovaná. Ten večer jsem tvé rodině málem přivodila infarkt, protože jsem jim nebrala telefony a oni nevěděli, kde jsem. Pamatuju si přesně, jak jsem přišla domů, oni na mě vyčítavě koukali a pak ke mně začali čichat.“

„Nepoznali, že jde o mě?“ zeptal se překvapeně.

„Myslím, že poznali, ale asi se jim to zdálo tak neuvěřitelné, že se báli to říct nahlas. A pak v té jídelně Jasper řekl, že je ten pach hrozně povědomý, jako by šlo o… No, vlastně to nedořekl, protože jsem potom vyhrkla tvoje jméno, ale myslím, že už od počátku věděli, že tam jsi nebo jsi byl.“

„Víš, co si myslím?“ zamumlal náhle Edward a hned odpověděl: „Že jsi ten nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy spatřil.“

Zamrkala jsem překvapením. „Cože? Proč?“

„To všechno, co jsi musela zvládat sama. Nakonec ses ještě dala dohromady s bandou upírů, do toho si musela snášet jednoho upířího hajzla, s kterým teď čekáš dítě, které tě nutí pít krev.“

„Nemyslím si, že jsem tak statečná,“ zašeptala jsem a sklopila pohled. „Vždyť po smrti mého otce ze mě byla troska. Teprve až po jeho pohřbu jsem pocítila jakési uzavření a byla jsem schopná vstát a znovu žít. Po maminčině smrti jsem ani neměla šanci na to se nějak sebrat, ale na tom nezáleží. Nejsem statečná.“

„Ale jsi,“ řekl a natáhl se pro mou ruku. Držel mě a přitom mě prsty hladil po hřbetu ruky. „Mrzí mě, že jsem nevěděl o Stefanovi.“

Zakuckala jsem se. „Jak o něm víš?“

„Alice to vyklouzlo, když na mě křičela všemožné nadávky po tom, jak jsem se k tobě choval u mě v pokoji, a omylem na to pomyslela. Myslím, že kdybych věděl, že ti někdo něco takového dělal předtím…“ Zavrtěl hlavou. „Nebo se jen vymlouvám a snažím se dojít k závěru, že to nikdy nebyla moje chyba. Ale vím, že byla. Omlouvám se.“

„Už se přestaň omlouvat. Co bylo, bylo. Zkusme se teď obrátit k minulosti zády a řídit se přítomností a myslet na budoucnost.“ Stiskla jsem mu ruku.

„Statečná,“ zamumlal tiše. Číšnice zrovna přinesla jídlo pro mě. Vzala jsem si ho od ní a ignorovala ten naštvaný, nechápavý pohled, co po mně vrhla.

Ihned jsem se pustila do jezení, protože mě zase přemohl hlad. Byla jsem ráda, že jsem si doma dala trochu krve, protože jsem si byla jistá, že jinak bych nic jiného pozřít nedokázala. Edward mlčel a mně se nechtělo s plnou pusou nic říkat, a tak jsem jedla mlčky. Koneckonců, nikdy jsem nebyla upovídaná. Raději jsem se toulala v myšlenkách, to mi vyhovovalo víc. Ale teď, když tu byl Edward se mnou, jsem si přála slyšet o něm. Teď, když jsme neměli mezi sebou žádnou zeď v podobě jeho tajemství.

„Pověz mi něco,“ poprosila jsem.

Uchechtl se. „Co chceš slyšet?“

„Cokoliv. Povídej mi něco o sobě. Třeba o Denali. Moc jsem toho nepochytila.“

A tak, zatímco jsem jedla, Edward vyprávěl o upírech na Aljašce. Dozvěděla jsem se, jak jedna ze tří – teď už ze dvou – svobodných upírek Edwarda neustále naháněla. A pravděpodobně by s tím pokračovala, kdyby byla v jeho blízkosti. Těšilo mě, že přestože ta upírka je jistě velmi krásná, Edward nikdy nepomyslel na žádný hlubší vztah s ní. Dokonce ani pohlavní styk. Tudíž se opravdu v minulosti řídil pouze Tobym a tím, co on dělal.

Řekl mi i o historii klanu z Denali. O tom, jak přišli o matku. Poprvé jsem se dozvěděla i o Volturiových, vládnoucím klanu ve světě upírů, který je plný těch nejhorších darů a které si nikdo nepřeje rozzuřit. Nikdy jsem o nich neslyšela. Cullenovi asi neměli potřebu mi sdělit, že pokud právě tato takzvaná rodina přijde na to, že vím o upíří existenci, musím zemřít. Ať tím, nebo oním způsobem. A ještě bych uvedla v ohrožení i mou milovanou rodinu.

Edward byl úžasný vypravěč, měl tak podmanivý, kouzelný hlas, že v jednu chvíli, kdy citlivě a lítostivě vyprávěl o ztrátě sester Denaliových, jsem přestala jíst a očarovaně ho pozorovala.

Bylo krátce po deváté, když jsem poprvé zívla. Edward usoudil, že je čas jít domů. Vydali jsme se k pokladně a zjistili, že nejsme jediní, kteří se chystají k odchodu. Před Edwardem stálo ještě pět lidí, ale já už bych to nevydržela. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch, jinak bych omdlela.

Musela jsem několikrát ujistit Edwarda, že mi to skutečně nevadí, že už vážně musím z té restaurace vypadnout, a on mě tedy po chvíli s nesouhlasným a starostlivým pohledem pustil.

Jakmile jsem se octla na jarním večerním vánku, ihned se mi ulevilo. Rozhodla jsem se, že počkám na Edwarda na lavičce na rohu ulice, bylo to jen pár metrů. Okolí bylo potemnělé a naproti restaurace, z které jsem vyšla, byl jediný vchod osvětlený. Jakýsi bar, jehož název jsem v té změti klikyháků ani nerozluštila. Tušila jsem, že nešlo o zrovna luxusní část Calgary.

Užuž jsem byla u svého cíle – lavičky – když se za mnou ozvalo volání. Ne hlasité, obyčejné, ale zato s opileckým tónem, z kterého mi běhal mráz po zádech.

„Zlato!“ „Kočičko!“ „No tak, děvče, počkej na nás!“

Křečovitě jsem polkla a ohlédla se přes rameno, abych se přesvědčila, že je to opravdu směřované na mě. Přes ulici se ke mně hnali tři muži. Mohli mít kolem třiceti, a přestože měli očividně dost vypito, byli mnohem rychlejší než já s břichem. Neměla jsem žádnou šanci jim utéct.

Moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo. Vždycky mi do toho něco vlezlo. Buď jsem byla v divadle, nebo jsem se musela učit a včera mi nebylo dobře. Ale zkrátka další kapitola je tady. :-) Vzhledem k délce kapitol (protože většina má přes 6000 slov) se tam toho děje docela dost - alespoň z mého pohledu - takže kapitol dohromady je děvětadvacet, což znamená, že před námi je už jenom šest dílů. Proto budu teď přidávat z trochu delším rozestupem. Další povídku mám ještě rozdělanou a vydávat ji budu teprve až bude dokončená, tak bych si chtěla co nejdéle užít to, že ještě články publikuju, protože vůbec nevím, kdy dokončím svou nynější povídku. 

Ještě tu mám věnování - tuhle kapitolu chci věnovat kamarádce Eleně, která je hrozná potvora, že mě na těchto stránkách našla a přečetla si povídky, které měly být jen pro ty, co mě osobně neznají. :D

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 23. kapitola: