Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 2. kapitola

24.07.2013 (12:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5294×

2. NEŠIKA

Stála jsem ve frontě na oběd a pohrávala si s náramkem na ruce. Tohle jsem nesnášela – už bych raději seděla v zadním koutě jídelny, neviditelná, nechtěná, než tady mezi lidmi, kteří mě buď přehlíží, nebo využívají. Ale zlepšila jsem se – dokážu říct „ne“, když někdo ode mě chce opsat úkol. Asi na tom bude mít podíl hlavně fakt, že už si mě nikdo nevšímá, takže už jim nevytanu na mysli, když jim dojde, že zapomněli napsat domácí práci.

Za mnou se ozvaly dívčí hlasy s tím nepříjemným podtónem – podtónem drbů. Za normálních okolností bych ty hlasy ignorovala, přemýšlela, co uvařím Charliemu k večeři, jestli máme doma dostatek potravin, nebo co se musím naučit na příští den, ale tohle nebyly normální okolnosti, takže jsem - s hlubokým studem, že odposlouchávám – předstírala, že dál nevnímám svět, a poslouchala, co se dozvím.

„…no ano, prý jsou čtyři – a bohužel všichni v párech, takže na nějaký nový úlovek asi nebude příležitost, ale možná, že ty dvě okouzlí někdo ze zdejších kluků a my budeme moci okouzlit ty jejich. Kdo ví?!“

„A už s nimi někdo mluvil?“

„Co jsem slyšela, tak ne – kromě učitelů, samozřejmě. Prý se nějak drží stranou a vypadají… nádherně a dost bohatě. Každopádně, možná, že to bude jen počáteční nejistota. Bohatí a krásní? Přestav si ty mejdany a možnosti…“

„Myslíš, že dnes přijdou na oběd?“

„Určitě.“

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, ačkoliv jsem se snažila vypadat, že je neposlouchám. Tohle přesně jsem na lidech okolo sebe nesnášela – šlo jim o peníze a vzhled. To, jaký je člověk uvnitř, nikoho nezajímalo.

Díkybohu jsem přišla na řadu. Nabrala jsem si jídlo a automaticky se přemístila ke svému stolu se šesti židlemi v tom nejvzdálenějším rohu místnosti, daleko od ostatních. Pohodlně jsem se posadila a pustila se do jídla.

Jídelnou se roznesl šepot a pak ticho. Nesnesitelné ticho, které mě donutilo zvednout zrak a podívat se, co upoutalo tolik pozornosti.

Že mě to nenapadlo hned… Viděla jsem Alici, Rosalii, Jaspera a Emmetta, jak se zařadili do fronty bez pohledu na mlčící studenty, kteří je propalují pohledem. Viděla jsem tu hnědovlasou dívku, s kterou jsem měla společně několik hodin, a která byla přespříliš sebevědomá, jak se kousla do rtu a váhavě poposedla na židli. Jessica, tuším. Ale samozřejmě za nimi nešla, nechtěla riskovat, že by ji nějak usadili před celou jídelnou.

Sklopila jsem pohled, toužíc být zase neviditelná. Praly se ve mně dvě já – jedno chtělo, aby si ke mně šli sednout a já získala kamarády, protože jsem měla podivný pocit, že jsou lepší než kdokoliv jiný, ačkoliv jsem je neznala; druhé doufalo, že na mě jeden z nich nezavolá přes celou místnost, aby se na mě všichni podívali tím typem, proč mluví s takovou chuděrou… Jenže tam bylo ještě jedno, to nejméně sebevědomé, plaché a bezmocné, které se bálo, že mě budou naprosto ignorovat a dělat, že jsme se ráno vůbec nepoznali. Neznala jsem je, takže bylo dost možné, že si tu opravdu najdou nějakou partu.

Nedívej se tam, nedívej se tam, říkala jsem si v duchu a přivřela oči, při čemž jsem dožvýkala sousto a zhluboka se nadechla. Musela jsem být silná, protože jsem toužila po jejich přítomnosti a zároveň ji nechtěla. Musela jsem být silná, protože stále byla šance, že jsou to stejní lháři a sobci jako všichni ostatní. A jako by to nestačilo, začal mi v kapse vyzvánět mobil. Byl to Debussy.

Samozřejmě jsem neměla ztlumený zvuk, takže když se přes polovinu jídelny rozlehly nádherné tóny piana, zrudla jsem jako rak a pokusila se, co nejrychleji telefon vydolovat z kapsy.

Několik lidí se otočilo a zasmálo se. Naštěstí už se zvuk jídelny zase spravil do normálu, i když většina přítomných stále šeptala a dívala se dopředu na místa, kam jsem se já odmítala podívat.

„Co tohle je?“ zavolal na mě nějaký kluk, kterého jsem vůbec neznala. A to už se na mě otočila téměř celá jídelna. Bylo to lehčí, protože jsem k nim seděla zády, ale stále jsem si byla teď pohledů vědoma. „Kdes to sebrala, Swanová?“

Ale on znal mě. Sakra.

„Ubožáku,“ zašeptala jsem velmi tiše a podívala se na mobil, kdo mi volá. Charlie – no, to mi ještě chybělo. „Ano, tati?“ zvedla jsem hovor a přála si, ať na mě zase nevyrukuje s tím, že jsem kradla, což jsem samozřejmě neudělala. Kdyby mi tak někdo věřil, že v době, kdy jsem měla sama službu, se mi do obchůdku nahrnul Mike, jehož rodičům obchod patřil, s pár kamarády a když jsem odmítla prodat cigarety nezletilým osobám, tak mě dva z nich zahnaly do rohu, při čemž Mike si pár krabiček vzal a několik mi jich hodil do tašky. Paní Newtonová ale ráno zapomněla zapnout bezpečnostní kameny, takže jsem neměla žádné důkazy, a Mike se zarputile stavěl proti tomu, že by tam vůbec byl, stejně tak jeho kamarádi. A tak jsem byla mezi studenty známá i jako podvodnice a lupička, protože si Mike nemohl nechat ujít tu příležitost tuhle novinku rozhlásit.

„Bello, buď dnes doma už ve dvě, v pět mi přijdou kolegové z Port Angeles a potřebuju, abys navařila a uklidila.“

„Ale to je…“ mrkla jsem na hodiny na zdi, „za tři čtvrtě hodiny.“

„No a?“

„Jsem ještě na obědě a mám dnes odpolední vyučování do čtvrt na pět,“ protestovala jsem.

Charlie povzdychl, ale rozhodně ne rezignovaně, spíš otráveně. „Tak holt budeš chybět, napíšu ti omluvenku, hlavně buď doma.“

„Já bych to stihla za čtyřicet pět minut, jen mě neber ze školy, prosím,“ prosila jsem. Ne že bych si to tady nějak extra užívala, ale když jsem chyběla, neměla jsem potom výpisky a jelikož jsem tu neměla žádné přátele, neměla jsem také žádnou šanci je sehnat.

„Bello,“ zahřměl. „Newtonovým stačila sice malá náhrada, ale nebudu protestovat, když na tebe budou mít větší požadavky – například spravedlnost ve vězení.“

Nešťastně jsem zavřela oči. „Dobře, budu tam.“

„Hodná holka,“ zamumlal a zavěsil. Položila jsem telefon na stůl a složila si obličej do dlaní.

„Já to neudělala,“ zašeptala jsem zoufale.

„Můžeme si přisednout?“ ozval se nádherný, sametový hlas, který způsobil, že moje srdce začalo tlouct mnohonásobně rychleji.

Nevěřícně jsem zvedla pohled. Přede mnou stáli oni, ti čtyři sourozenci z rána. Chvíli jsem na ně nevěřícně zírala, vědoma si toho, jak je to neslušné, hypnotizovala jejich úsměvné obličeje… „Samozřejmě,“ přitakala jsem po chvíli a ukázala na volná místa kolem sebe.

Vedle mě si sedla Alice a z druhé strany Rose a já se začala cítit uvolněněji. Měli na mě nějaký zvláštní vliv, pomyslela jsem si udiveně.

„Nevěděli jsme, jestli nečekáš na nějaké své kamarády, tak jsme váhali,“ řekla mi Rosalie.

Zavrtěla jsem jemně hlavou. „Ne, sedávám sama.“

„Proč?“ vyhrkla Alice zvědavě.

Kousla jsem se do rtu – zase tak uvolněně jsem se mezi nimi necítila, abych byla hned sdílná.

„Promiň, do toho mi nic není,“ omluvila se rychle.

Pousmála jsem se – bože, já se usmívám, a ani to není nucené! „Ne, to je v pořádku. Zkrátka k tomu mám osobní důvody.“

„No,“ prohlásil Emmett, „tak to bychom mohli sedávat spolu.“

Zaraženě jsem zamrkala a nervózně si prohrábla vlasy, jak se mě najednou zmocnila silná nedůvěra. „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“

„Proč by nebyl?“ opáčil Jasper zmateně. „Teda, pokud samozřejmě nestojíš o naše přátelství, vnucovat se nebudeme.“

Nakrčila jsem obočí a chvíli uvažovala – co to je za lidi? V hlavě se mi neustále omílala slova přátelství, promiň a věta tak to bychom mohli sedávat spolu. Nevěděla jsem, kdy naposledy jsem ta dvě slova slyšela, s upřímným podtextem.

„Tak to není,“ řekla jsem, než jsem je mohla urazit – normálně mi bylo jedno, co si o mně lidé myslí, když mě zrovna neuráží, nebo mě neobviňují z krádeže, ale u těchhle by mě to mrzelo. „Já nejsem zrovna zajímavý člověk, takže vás pravděpodobně omrzí trávit se mnou čas.“

„Oni si šli sednout k ní? K ní?“ Hlasy celé jídelny do mě narážely jako rozbouřené vlny na skály a já se kousla do rtu v nešťastném gestu. Pak jsem zvedla zrak a došlo mi, že mě kromě jídelny sledují i oni. Výmluvně jsem se pokrčila koutky.

„My to riskneme,“ řekla mi Alice.

Váhala jsem, ale nakonec – takovéto občasné pocity důvěry jsem ještě k nikomu necítila, možná, že tohle jsou ti správní lidé. „Můžu se vás na něco zeptat?“ optala jsem se, zatímco se přehrabovali v jídle.

Všichni souhlasně přikývli.

„Proč se ke mně takhle chováte?“

Emmett naklonil hlavu na stranu, což u hromotluka, jakým byl, bylo skutečně komické. „Jak takhle?“

„Takhle hezky,“ vysvětlila jsem a pokrčila rameny. „Já… nejsem moc zvyklá na lidi kolem sebe, co by se se mnou chtěli bavit. Ani o ně moc nestojím – zkrátka lidem nevěřím, ale když jsem s vámi… je to jiné. Cítím, že vám můžu věřit.“ Zamyslela jsem se, propalujíc desku stolu. Pak jsem se podívala na jejich překvapené výrazy a úsměvy. Krucinál, proč se jim tu svěřuju! „Ale… sakra, asi jsem vám neměla nic říkat, byla to hloupost. Nechci nikoho zatěžovat svými problémy, ani – „

„Bello,“ zastavovala mě Alice. „Bello, přestaň.“

Zmlkla jsem a vyčkávavě se jí podívala do očí, při čemž jsem se shrbila, jak jsem se bála, co přijde.

„Neboj se,“ prohlásil náhle Jasper a já se na něj překvapeně podívala. Ale jeho… přítelkyně a sestra zároveň – bože, to je matoucí – promluvila, takže jsem se otočila zpátky k ní.

„Nám opravdu můžeš věřit. Vypadáš jako velmi milá dívka a nám je líto, že jsi osamocená, chceme se s tebou přátelit, pokud nám to dovolíš. A rozhodně nás svými problémy nezatěžuješ, od toho přece přátelé jsou, aby si navzájem pomáhali. S tou nedůvěrou k lidem ti naprosto rozumím – jsou… zkažení.“

Zarazila jsem se. Mluvila o lidech, jako by snad nebyla jedním z nich. Jako by to byl jiný, odlišný druh, kterým trochu pohrdá. A taky jsem byla zaražena její mluvou – takhle přece sedmnáctiletí této doby nemluví, no ne?! A proč jsou tolik otevření? Známe se pár hodin.

„Takže jsme…“ Nevěděla jsem, jestli to slovo vůbec smím vyslovit.

„Přátelé,“ dořekla Rosalie a mile se na mě usmála.

Stále jsem byla obezřetná, ale už ne tolik nedůvěřivá. Jaký by oni měli důvod chtít mě na něčem nachytat? Žádný. To Stefan byl jiný případ… Otřásla jsem se a rychle ho vyhnala z hlavy. Neunikl mi pohled, který si vyměnila Alice s Jasperem, ale neměla jsem tušení, proč.

„Jestli tě něco trápí, můžeš nám to říct,“ nabídla mi něžně Alice a pohladila mě po koleni.

Ztuhla jsem pod tak blízkým dotekem, na který jsem nebyla zvyklá. Střelila jsem po Alici podezíravým pohledem, ale když jsem spatřila její upřímné oči, mírné přátelské pousmání a jemné rysy, které vypadaly, že nejsou schopny ublížit… vzdychla jsem a připomněla si, že se jich nemusím bát. „Na tohle je ještě brzy, možná někdy v budoucnu.“

„Dobře. Až budeš chtít, budeme tu pro tebe.“

Nechápala jsem to. Seznámili jsme se teprve dnes ráno a oni už se ke mně chovají, jako bychom byli přátelé na věčnost. Byla jsem zmatená, ale věřila jsem jim, ačkoliv ten jejich přístup mě krapet děsil.

„Klidně můžete jít do třídy, já to zvládnu sama,“ opakovala jsem znovu, ale má slova se zase minula účinkem.

„Ne, ne, řekli jsme, že tě doprovodíme k autu,“ zavrtěla hlavou Rosalie. „Navíc jsi ještě stále neodpověděla na otázku ohledně oblíbeného sportu, kterou ti pokládal Emmett.“

Zastavila jsem se na místě, jak jsem se hluboce zamyslela. Byli jsme kousek od mého auta, ale já potřebovala přemýšlet hned teď. Mám být teď upřímná a riskovat to, že kvůli nedostatku mých zájmů a koníčků mě pošlou k vodě, nebo raději lhát a vymyslet si oblíbené koníčky, aby na to později přišli a odkopli mě tak jako tak?

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se mě Jasper, a když jsem k němu vzhlédla, jeho obličej byl stáhnut do masky zmatenosti a zvědavosti.

Kousla jsem se do rtu. „Přemýšlím, co mám říct,“ řekla jsem pravdu. Proč mě vždycky přimějí promluvit pravdu, aniž bych si k tomu já sama dala svolení? To mají nějaké omamující schopnosti, nebo co?

„Pravdu,“ nabídl Emmett.

Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla. „Takže pravda je… že nevím, jestli vám ji mám říct, protože se bojím, že jakmile zjistíte, že jsem na sport naprostý anti talent a stěží zvládnu chůzi po rovné ploše, aniž bych neupadla, že až zjistíte, že jsem naprosté nemehlo, které má zálibu akorát v četbě a klasické hudbě… nebudete se mnou přátelit. Tak to prosím řekněte rovnou a ušetřete mi nervy.“ Zavřela jsem oči a v duchu si držela palce. Byla jsem teď naprosto upřímná, což mě samotnou překvapilo, ale zkrátka jsem k téhle rodině cítila důvěru, ačkoliv jsem je znala pouhý den.

Pomalu jsem otevřela oči a spatřila, jak se na mě všichni zmateně dívají. V některých tvářích jsem zaznamenala dokonce i lítost a v některých úsměv.

„Samozřejmě, že se s tebou chceme přátelit i tak,“ oznámila mi Alice. „Trochu mě uráží, že si myslíš, že kvůli tomuhle bychom tě odmítli.“

Pokrčila jsem rameny. „Většina lidí by to udělala.“ Úplně jsem slyšela, jak by nejraději řekli: „My ale nejsme jako většina.“, ale bylo ticho, takže jsem to nechala být a vydala se k autu. Až po chvíli mi došlo, že jsou pár kroků za mnou a o něčem se tiše baví. No, já byla ten poslední člověk, co by jim bral soukromí, takže jsem se taktně dívala dopředu a neposlouchala – ne že by snad mluvili nějak extra nahlas…

Chyběl mi poslední krok k autu, když jsem klopýtla, nohy se mi zapletly do sebe a já padala k zemi. Cestou jsem samozřejmě nabrala postranní zrcátko od auta a pak už se jen sesunula na mokrý, studený beton.

„Bello!“ zaslechla jsem vyděšený výkřik.

„Bello,“ vyhrkl další a to už mě ze země sbíralo několik párů studených rukou. „Jsi v pořádku? No tak, Bello, mluv s námi!“

Se zavřenýma očima jsem natáhla dlaň a přiložila si ji na čelo. „Jsem naprosto v pořádku.“ Nechtěla jsem jim přidělávat starosti, navíc jsem musela rychle za Charliem…

„No, to je vidět. Pojď, odvezu tě do nemocnice – táta je doktor, ošetří tě.“

„Ne, Alice,“ protestovala jsem rychle, otevřela oči a chytla se kapoty auta, abych se tak hloupě nevěšela na Emmetta a Rose. „Já jsem opravdu v pohodě, musím hlavně za tátou.“

Jasper nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Bello, pořádně ses uhodila do hlavy. Jsem si jistý, že táta počká, obzvlášť když se jedná o tvé zdraví.“

„O tom právě pochybuju,“ zamumlala jsem tiše a pak nahlas dodala: „Ne, vážně, do žádné nemocnice mě nedostanete. Podívejte, všechno je dobrý.“ Na důkaz svých slov jsem se pochybovačně pustila kapoty auta a udělala krok od ní, načež mi začalo zběsile hučet v uších, zamotala se mi hlava a podlomila kolena.

Emmett mě chytil jen taktak a vyšvihnul si mě do náruče. „Alice tě odveze. Doufám, že budeš v pořádku.“ A odnesl mě na místo spolujezdce, jako bych snad byla malomocná – což jsem v tu chvíli asi fakt byla.

„Musím za Charliem, opravdu,“ naříkala jsem, ale už jsem neměla komu klást odpor, protože se v příští vteřině auto rozjelo a Alice vyjela ze školního parkoviště. Teprve po chvíli jsem si všimla, jakou rychlostí uhání.

„Alice, zpomal,“ zaprosila jsem, ale než se na mě stačila byť jen podívat, upadla jsem do mdlob.

„Hodně se uhodila do hlavy a potom mě prosila, abych zpomalila – než jsem stihla jakkoliv reagovat, omdlela,“ zoufal si sametový hlas poblíž mé hlavy.

„Proč si vůbec – „

„Vysvětlím ti to, Carlisle, ale teď na to není vhodná doba…“

Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. „Alice,“ vyhrkla jsem, vyděšená z neznámého a nevítaného prostředí.

„Jsem přímo tady, Bello.“ V příští vteřině jsem ji viděla před sebou. „Teď jsi v nemocnici, čekali jsme, až se probudíš, aby tě mohl Carlisle zkontrolovat, jestli nemáš otřes mozku.“

„Carlisle?“ zasípala jsem zmateně.

„Můj otec,“ vysvětlila a vedle ní se objevil muž, který rozhodně nemohl být o moc let starší než Alice sama. Měl delší blonďaté vlasy a stejné zlatavé oči jako ostatní, bledou kůži – samozřejmě – a zase ten milý výraz v obličeji. A vypadal jako nějaký bůh. „Tohle je Carlisle Cullen, náš adoptivní otec.“

„Bella Culle – Chci říct, Bella Swanová.“ Tváře mi zrudly rozpaky a já se pomalu s Alicinou pomocí posadila. Nemohla jsem si nevšimnout Carlisleova zkoumavého pohledu. „Omlouvám se, to jen, že jsem tohle příjmení slyšela nejméně dvacetkrát za den, takže…“

„Chápu,“ usmál se a potřásl si se mnou rukou. „No, slečno Swanová, musím vás vzít na rentgen, prý jste se ošklivě poranila do hlavy.“

Uhnula jsem pohledem. „To nic nebylo.“

Alice se na mě podívala, v obličeji směsici nevěřícnosti a zvědavosti. „Bude to lepší, když se necháš ošetřit.“

Už jsem se chtěla rezignovaně posadit na kolečkové křeslo vedle lůžka, když v tom jsem si vzpomněla na neodkladnou záležitost, kterou jsem musela odpoledne zařídit. „Pane Cullene, já se opravdu omlouvám, ale já musím jít domů.“ Slyšela jsem, jak se Alice nadechuje. „Ne, já to myslím vážně. Opravdu spěchám.“

„Tvému otci zavolám, pokud jde o tohle,“ ujistila mě Alice. „Jsem si jistá, že ti odpustí to, že mu nemůžeš pomoci s přípravou večeře, když jsi ten indisponovaná.“

Střelila jsem očima do jejího obličeje. „Jak tohle víš?“

„Co máš přesně na mysli?“ opáčila vyhýbavě a vyměnila si rychlý pohled s Carlislem.

„Tu večeři,“ objasnila jsem a nepřestávala ji sledovat. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem o tom mluvila akorát s Charliem po telefonu, a to v žádném případě nemohla slyšet.

„Mluvila jsi o tom, když jsi usnula.“

„Upadla jsem do mdlob, nemohla jsem mluvit ze spaní,“ odporovala jsem.

Doktor Cullen si odkašlal. „Dámy, mohly byste si to vyřešit až potom? Čekárna nezeje zrovna prázdnotou.“

Sklopila jsem pohled. „Omlouvám se.“

Zaslechla jsem tichý povzdech a pak už jsem musela na vyšetření.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 2. kapitola: