Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 11. kapitola

14.08.2013 (15:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5457×

11. VÁNOČNÍ KATASTROFA

Emmett s Jasperem opravdu dostáli svého slova a o týden později jsme vyrazili na policejní stanici. Byla jsem nesmírně nervózní a netušila, co od toho čekat, ale oni zachovali klidnou hlavu a za hodinu jsem měla tu čest s omlouvající se paní Newtonovou a nevraživým pohledem Mika, který dostal patřičně za vyučenou a nevyhnul se reakci městečka, které si ho měřilo pochybovačným, znechuceným úkosným pohledem. Původně jsem měla dostat odškodné, ale já jsem zarytě zamítala, že nechci žádné peníze. Nakonec jsem si je vzala, ale jen polovinu z částky, kterou zpočátku nabízeli.

Zbývaly tři dny do Štědrého dne; hromadný dárek pro Cullenovy a dárek pro Charlieho jsem měla zabalené, návštěvu pětadvacátého povolenou, sádru z předchozího třetího dne sundanou a jediné, co mi dělalo starosti, byl Charlie, který kupodivu oplýval potěšenou náladou.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem vkládala pekáč zapečených brambor do trouby.

Táta – toto oslovení sice ztratil od mé osoby už dávno, ale poslední dobou si na něj začínal nacházet privilegium – se na mě překvapeně podíval. „Mělo by se něco dít?“

Nejistě jsem zvedla obočí a doufala, že mu to dojde, aniž bych musela vysvětlovat jeho chování, které za posledních pár týdnů obrátilo o sto osmdesát stupňů. Naštěstí se ani nerozhněval, ani nežádal slovní vyjádření.

„Dobře, něco se děje, ale nelekej se, vše je v pořádku,“ ujistil mě a mělo to na mě přesně opačný účinek, než jaký požadoval. Ano, jeho výstup se změnil i ke mně, ale takhle pěkně na mě v životě nepromluvil. „Na oběd k nám přijde… jedna paní.“

„Máš přítelkyni?“ vypálila jsem okamžitě, aniž bych si to předem rozmyslela, ale nelitovala jsem. Musela jsem jít rovnou na věc, nesnášela jsem to obcházení kolem. Navíc jsem byla děsně zvědavá.

Výmluvně se zašklebil. „Možná by se tomu dalo tak říkat. Ano, zatím je to na začátku, ale moc si tě přála poznat, a tak jsem navrhl, ať přijede na oběd. Souhlasila a do půlhodiny by tu měla být.“

„Mohl jsi mi to říct dřív, ale co nadělám,“ prohlásila jsem a v hlavě jsem si představovala, jak ta žena může vypadat. I kdyby měla bradavici na nose, holou hlavu a tři oči, zamilovala bych si ji okamžitě, protože dokázala zlomit Charlieho, za což jí jsem skutečně vděčná.

Ashley Stewartová byla neskutečně milá dáma, která si dokázala získat každého už jen svým přívětivým vzhledem, když ne vstřícným chováním. Měla jemné vějířky vrásek kolem pronikavě modrých očí, které zářily uprostřed líbezného obličeje pokaždé, když se střetla s Charlieho pohledem. Její vlasy byly lehce zrzavé, a vypadala opravdu pěkně. Charlie si skutečně uměl vybrat a to mě nutilo přemítat, kde na sebe narazili.

Chovala se ke mně mile a vyptávala se na různé podrobnosti a zbystřila, když jsem jí vysvětlovala, že nemám žádného kluka. Moc se jí to nezdálo, že jsem moc krásná na to, abych byla nezadaná, ale já ji ujistila, že kdyby mě nějaký kluk chtěl kvůli mému vzhledu, ačkoliv si nemyslím, že jsem hezká, natož krásná, měl by stejně smůlu. Dokud se mu nebude líbit můj vnitřek, nemá to smysl. Málem jsem tuhle myšlenku polkla, protože jsem věděla, že si ze mě Charlie dříve utahoval, když jsem užívala slova jako „vnitřní krása“, ale tentokrát se usmál a věnoval jeden úsměv i Ashley.

Nedokázala jsem uvěřit tomu, čeho jsem svědkem. Charlie se zamiloval a celý jeho život se obrátil. Byla jsem přesvědčená, že už mi ubližovat nebude. Ne dokud má Ashley.

Když jsem pak zjistila, že Ashley má dvě děti, z nichž je jedno v Anglii a druhé v New Yorku, což bylo úplně na druhé straně Států, při čemž je vdova, ulevilo se mi, že Charlie nebude na Vánoce sám. Když jsem mu šetrně, ne příliš drze, oznamovala, že se chystám k Cullenovým, nemohla jsem si nevšimnout jeho zaraženého výrazu a bála jsem se, že mě buď seřve, nebo se rozbrečí, ale ponechával si neutrální výraz, a tak jsem si řekla, že mu to asi moc nevadí.

Alice mi den předem půjčila auto, abych se k nim druhý den mohla dostat, takže dopravu jsem měla zajištěnou. Když jsem ráno vstala, rychle jsem se oblékla, abych stihla ještě dát dárek Charliemu a Ashley, která se k nám na svátky přestěhovala. Co bude v budoucnu, to zatím nikdo neřešil.

Oblékla jsem si červené šaty s tříčtvrtečním rukávem, které byly těsně nad kolena, a vyrazila dolu. Ano, byl to Alicin model.

„Šťastné a veselé,“ zapěla jsem, když jsem vběhla do obývacího pokoje, kde se tkvěl nádherný stromek, který jsme s Ash před dvěma dny zdobily. Napřed jsem si myslela, že budeme muset mít umělou náhražku, jako tomu bylo doposud, ale pak se táta vytasil s tím, že už má strom dávno koupený.

Z rádia vedle televize vyhrávaly vánoční koledy a venku poletovaly sněhové vločky. Na vánoční atmosféru se musel naladit každý a já už jsem, jako tolikrát, zase přemýšlela, co dělá o Vánocích Edward. Nemohla jsem věřit tomu, že si někoho našel, to jsem nedokázala, protože to moc bolelo.

Vyměnili jsme si dárky a šťastně se objímali, byť to byly jen drobnosti. A já si nějak podezřele zvykla na hodného Charlieho, naprosto jsem zapomněla na jeho staré já. Dostal ode mě knihu o rybaření a poukázku na nové vybavení, které jsem koupila z peněz od paní Newtonové. Ashley jsem darovala knihu, na kterou jsem náhodně narazila v knihkupectví, když jsme byli s Alicí nakupovat vánoční dárky. Jmenovalo se to Co dělat, když máte doma policistu… Tuším, že kniha byla plná legračních historek a vtipů.

Já od Charlieho dostala také knihu, čemuž jsme se společně zasmáli, protože jsme si udělali takové knižní Vánoce. Moje kniha byla od Jane Austenové – Emma, jediná kniha, kterou jsem od ní zatím nečetla. A od Ashley to byla voňavka, která se paradoxně jmenovala Vampire love, čemuž jsem se tiše zasmála.

A pak už jsem spěchala k mé druhé rodině, která mě čekala kolem toho překrásného stromku, na kterém si museli dát velkou práci. I když mi bylo jasné, že práci si na tom dali všichni kromě Alice, která je jistě dirigovala z pohodlí sedačky. Ne že by je to snad mohlo unavit, ale…

Z toho dárku, který jsem se jim chystala dát, jsem byla docela spokojená. Samozřejmě by si zasloužili mnohem, mnohem víc, ale nebyla zase tak finančně zadobře, abych si mohla dovolit něco extra. Darovala jsem jim tedy velkou koláž z fotek, na kterých jsme byli všichni, i Edward. Nakonec tam byly dvě fotografie – na jedné všichni Cullenovi a Edward, na druhé všichni Cullenovi a já.

Měli z toho radost a já si oddechla, že se nezlobili, že jsem tam vecpala i sebe. Zanedlouho visela fotka nad ostatními nad komodou a já se pokoušela odbíjet Alicino „Bello, to jsi neměla“, nebo Esmeino „říkala jsem ti, ať nic nekupuješ“.

Ovšem šok přišel, když mi oni podali dárek pro mě. Mělo to obdélníkový tvar a bylo to celkem vzato ploché. Na jejich tvářích zářilo neskutečně vzrušení, což mě nutilo se na ně obezřetně dívat. Co to může být? Neměla jsem nejmenší potuchy, co mi mohli darovat, ale byla jsem vážně zvědavá, a tak jsem váhavě roztrhla obal a zůstala v překvapení zírat na malbu, která se skrývala v rámu.

Byl to obraz. Obraz, na kterém byla loď, která se pomalu potápěla ke dnu. Byl to tak perfektně zachycený okamžik, že mě vždycky přinutil plakat, ale to, proč se mi teď hnaly slzy do očí, mělo naprosto jiný důvod. Byl to totiž ten obraz, o kterém jsem jim před více než měsícem vyprávěla. Ten, o kterém jsem říkala, že si ho nemohu koupit. A teď byl tady.

Setřela jsem si slzy a vděčně se na ně podívala.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Věnovali mi ty své stowattové úsměvy a já znovu pohlédla na obraz. Jezdila jsem prstem po liniích lodi a moře, po hlavách lidí a jednoho člunu, který byl zachycený, jak odplouvá od místa katastrofy. „Člověk by ani nevěřil, že je to napodobenina,“ zamumlala jsem tiše. Dole v rohu jsem zahlédla číslovku 19, jejíž konec byl schován pod zlatavým rámem. V mysli jsem se pevně přesvědčila, že se zatím neskrývá skutečné datum, kdy byl obraz namalován. Přece by nesehnali originál! Ne, to nejde… Mírně jsem zatřepala hlavou a pokusila se ignorovat pohledy, které si vyměnili.

„A je čas na koulovačku!“ zahlásal Emmett a než jsem k němu stačila zvednout pohled, byl pryč.

Rozhlédla jsem se kolem sebe ve snaze ho najít. „Já si nejsem jistá, jestli koulovačka – „

„Je to geniální nápad,“ přerušil mě Emmett a už zase stál přede mnou. „Alice ti určitě půjčí něco teplejšího na sebe, tak šup!“ Všechny vyhnal z obývacího pokoje a rozehnal do vlastních pokojů, aby se připravili. Věděla jsem, že by jim sníh na kůži nevadil, ale buď se oblékli kvůli automatickému instinktu být jako lidi, nebo to udělali, abych se necítila divně.

Zatímco jsem si oblékala teplou bundu, která údajně dřív patřila Esme, slyšela jsem zezdola Emmettův lamentující hlas, jak nadává, že nám to dlouho trvá.

„Stejně bych asi neměla hrát,“ poznamenala jsem, přestože jsem byla v pokoji sama. Oni uslyší. „Nejsem tak odolná jako vy.“

„Pche, prý není odolná!“ vyprskl Emmett.

„A jsem snad?“ opáčila jsem a vyšla z pokoje, abych se přidala k ostatním na zahradu.

Emmett stále čekal v obýváku, pravděpodobně, aby měl jistotu, že nikdo nezůstane v domě. „Vydržela jsi toho tolik, jsem si jist, že tě malá koulovačka s pár upíry nezničí.“ Mrkl na mě a já ho rezignovaně následovala ven.

Rozdělili jsme se, podle rad od toho hromotluka praštěného, na dvě skupiny – holky a kluci. Pokusila jsem se z toho vykroutit námitkou, že jsme čtyři dívky a tři kluci, není to tudíž férové a měla bych radši nehrát, ale jediné, čeho jsem tím dosáhla, bylo šest párů zlatavých očí, které střelily do mého obličeje s kapkou pobavení a nevěřícnosti.

Zvedla jsem ruce v obraném gestu a v tu chvíli mi střelila jedna sněhová koule do ruky. Šokovaně jsem se podívala na viníka a málem zalapala po dechu, když jsem viděla, jak se na mě Jasper usmívá z koruny stromu. V dalším momentě seskočil a Emmett ještě jednou objasnil pravidla, která se trochu pozměnila kvůli mně, protože ne všichni tady mají schopnost skákat si po stromech, či deset metrů do vzduchu.

Nakonec jsme vyhrály my holky, i když jsem byla na sto procent přesvědčená, že by výhra byla na straně kluků, kdyby děvčata nepoužila ty svoje taktiky. Rosalie si pohrávala s Emmettem v tom smyslu, ať hádá, co ho čeká, jestli bude útočit. Alice na Jazze zkoušela… no, já vlastně ani nevím, ale vždycky se tak zvláštně usmála, kousla se do rtu a věnovala mu divoký pohled – mohla jsem jen spekulovat o tom, co se dělo, ale byla jsem si jistá, že velkou roli v tom hraje Jasperův dar. Esme se nepokoušela Carlislea nějak nachytat; on do ní totiž nikdy nestřílel. A já znovu pociťovala smutek, že nemám po svém boku nikoho takového, jako mají ony.

„Vyhrály jsme!“ zazpívala Alice a plácla si s námi všemi dlaní.

Lehce jsem se usmála a rozhlédla se po zasněženém lese. Mělo to jisté kouzlo a mně na tom něco podivně přitahovalo.

„Bello, jdeš dovnitř?“ zavolala za mnou Rose.

Trochu jsem se na ně pootočila a viděla jsem, jak všichni vcházejí do domu. Kývla jsem. „Hned přijdu,“ zamumlala jsem a okouzleně se podívala do lesa. Udělala jsem nevědomý krok vpřed a pak jsem se tam rychle rozešla. Když jsem byla mezi stromy pokrytými sněhem, začala mě ta touha vidět les opouštět. Bála jsem se. Netušila jsem, co mě to napadlo jít sem. Netušila jsem, co tam dělám.

Za mnou praskla větvička a já se vyděšeně otočila. Přede mnou stál muž s hnědými dlouhými vlasy, svázanými do culíku. Měl otrhané oblečení a velmi bledou pokožku. Kdyby mi to nedošlo z jeho zvláštní kůže, tmavě červené duhovky by jistě vzaly za své. Byl to upír. Upír, který se na mě teď ďábelsky usmíval, a já jen očekávala, kdy ke mně rychlostí světla přiskočí a přisaje se na mé hrdlo.

Ale on se ani nehnul. Zíral na mě pronikavým pohledem a cenil své zářivé zuby v rádoby oslňujícím gestu. První, co mě napadlo, bylo, jak daleko Cullenovi slyší. A v příští vteřině jsem se okřikla, že je možná dobře, že sem nepřijdou, mohl by jim něco udělat.

Hloupě jsem udělala krok vzad, jako bych snad nevěděla, že utíkat před upírem je marná snaha. Jeho oči potemněly a on ke mně přistoupil blíž.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě sametovým hlasem, který by mě možná okouzlil, kdyby mě jeho majitel neděsil až do morku kostí.

Mlčela jsem, samozřejmě. V ten moment bych nebyla schopná vyloudit ze sebe jedinou hlásku, natož ho ještě zdravit. Bedlivě jsem ho sledovala, litujíc, že jsem se vůbec kdy vydala do tohohle zpropadeného lesa.

„Víš, že krásně voníš?“ zeptal se řečnicky. „Hádám taky, že víš, kdo jsem,“ pěl tichým hlasem. „Viděl jsem tě zdálky s tou bandou upírů. Pověz mi, byli by hodně naštvaní, kdybych si tě dal k obědu?“

Křečovitě jsem polkla a vyděšeně vypískla, když se náhle přemístil úplně přede mě a jemně mi odhrnoval vlasy z krku a čela.

„Pst, raději buďme zticha, ať nemáme nečekané hosty,“ přiložil mi prst zlehka na rty.

Jsou všichni upíři, kteří se živí lidskou krví, tak úchylní? Protože tenhle mi připadal jako naprostý blázen. Sadista. Ale mohla jsem čekat od upíra něco jiného? Cullenovi jsou jiní právě proto, že změnili svůj… jídelníček.

„Asi si vybereme nějaké klidnější místo, kde nepřilákáme ničí pozornost.“

Význam jeho slov mi došel, až když si mě tvrdě vyhodil do náruče a pevně zmáčknul, až jsem se zajíkla bolestí. Chce mě unést! křičelo vyplašeně moje já. Za jak dlouho Cullenovým dojde, že jsem pryč?

Lehce se otočil a já bych přísahala, že jsme běželi sotva vteřinu, když nás něco tvrdého shodila na zem. Já jsem zakňučela, když jsem se dokutálela po zemi k balvanu, do kterého jsem narazila, a pokusila jsem se zvednout. Ten neznámý upír se nenávistně díval na Cullenovic rodinu, která ho právě obklopovala.

Vyskočila jsem na nohy a natiskla se na kmen stromu schopna pouze jednoho – vyděšeně pozorovat moji rodinu, jak se zbavuje toho masochisty. Mé vykulené oči byly pevně přilepené na Jazzovi a Emmettovi, kteří mu utrhávali hlavu. Přála jsem si, abych se dokázala podívat jinam, ale byla jsem tak v šoku, že jsem to nezvládla. Přála jsem si, abych si dokázala zakrýt uši, ale ten skřípějící kovový zvuk mě nutil to neudělat.

Za chvíli už se několik kusů bezvládného těla válelo po zemi a Carlisle dirigoval Alici, že se těla zbaví jinde, kde nebude kouř přitahovat tolik pozornosti.

Náhle se všichni podívali na mě, jak vystrašeně kulím oči na celou scénu přede mnou, klepu se a nemám se k pohybu.

Esme ke mně váhavě popošla. „Bello?“

Nechtěla jsem to udělat, ale najednou byly mé vlastní poznatky a city slabší než instinkt a já odstoupila od stromu a couvla několik kroků od Esme. Vzápětí jsem si v duchu vynadala, když jsem viděla její bolestný výraz, jakmile zjistila, že se jí bojím. Ale já se nebála. Jí rozhodně ne.

Zvedla ruce v obranném gestu a její zlatavý pohled se mi něžně opíral do mých očí. „My ti neublížíme. Nikdo z nás. To přece víš. Už jsi v bezpečí.“

Z mých očí se jako na povel vyřinuly slzy a já jí zoufale padla do náruče. Zhluboka jsem se nadechla její vůně a zavalil mě pocit bezpečí. Její ruce mě láskyplně hladily ve vlasech a já si připadala, jako bych objímala maminku.

„Už je to dobré,“ šeptala. „Nikdo ti neublíží.“

„Esme, vezmi ji domů,“ slyšela jsem hlas Carlislea, ale nebyla jsem schopná dělat nic jiného, než se jí pevně držet. „My se o to tady zatím postaráme.“

Esme si mě jako bych byla pírko vyhodila do náruče a rozeběhla se se mnou k domu. Měla jsem zavřené oči, bála jsem se, že mi bude špatně, ale nakonec mě začala přemáhat únava. Poslední, co si pamatuju, bylo, jak přese mě někdo přehodil teplou deku na sedačce v obývacím pokoji a lehké pohlazení po vlasech.

„Myslela sis, že mi utečeš?“ zasyčel neznámý upír výhružně a ukázal někam za sebe. Pohlédla jsem tam a spatřila na zemi všechny Cullenovy – bez hlavy. „Tak se podívej. Zaplatili za tvou hloupost.“

Ustoupila jsem o krok od něj a v bolesti ze ztráty milované rodiny se sesunula k zemi. Už mi na ničem nezáleželo, takže jsem téměř nevnímala ledové prsty, které mi odhazovaly vlasy z krku a rty, které se o něj jemně otřely. To, co mě jasně vytrhlo z pochmurných myšlenek, byly ostré zuby, jež se hladově zakously do mého hrdla. Zakřičela jsem v kruté bolesti…

Příval slz, bolest ze snu a moje hlasivky, které křičely přes celý dům, mě donutili se probudit. V šoku jsem se posadila a zhluboka dýchala, při čemž jsem se zavřenýma očima dusila vzlyky do deky.

„Bello?“ slyšela jsem jemný hlas Alice a vzápětí i její ruce, hladící mě po zádech. „To byl jen sen.“

„Myslela jsem, že… že vás…“ Zběsile jsem zavrtěla hlavou, jak jsem se snažila vyhnat ty představy ze své mysli. Stále jsem viděla před očima, jak leží na zemi bez známek života. Otřásla jsem se.

„Jsme v pořádku,“ ujistila mě Rose a sedla si mi k nohám.

Zvedla jsem k ní uslzené oči. „Všichni?“ pípla jsem.

Přikývla a usmála se. „Ano, všichni.“

Oddechla jsem si a úlevně padla do polštáře.

Zbytek dne ubíhal rychleji a já se pomalu uklidňovala. Zpočátku jsem byla mírně hysterická, neustále jsem se ujišťovala, že mám kolem sebe šest bytostí, a když náhodou někdo chyběl, dožadovala jsem se informací, kde je. Přeháněla jsem to, ale já se o ně tolik bála. Nepřežila bych, kdybych je ztratila. Carlisle mi potom vysvětlil mé podivné nutkání jít do toho lesa; ten upír musel mít nějaký dar, kterým vábil vyhlídnuté oběti. 

K večeru mi volal Charlie, jestli teda zůstanu u Cullenových i přes noc. Když jsem ho ujistila, že to mám v plánu, jeho hlas byl hned veselejší. Neměla jsem mu to za zlé, věděla jsem, že chce být s Ashley sám. Každopádně mě dostalo, když mi řekl tu jednu zpropadenou větu, jež mi vehnala slzy do očí.

„Bello, mám tě rád,“ zamumlal náhle, když jsme se chystali ukončit hovor. „Ty to víš, viď? Ani nevíš, jak strašně se stydím za to, co jsem ti kdy dělal. Byl jsem… hrozný otec.“

Chvíli jsem mlčela; ne abych mu ukázala, že to vážně zkazil, ale protože jsem se potřebovala vzpamatovat. „Já to vím, tati. Já tě mám taky ráda. A jsem ráda, že můžeme začít znovu. Zapomeňme na to špatné, co bylo, ano?“

„Dobře, Bells.“ Úplně jsem cítila, jak se usmál. „Užij si to a pozdravuj Cullenovy.“

„Budu.“

Vlezla jsem si v pyžamu na lehce rozšířený parapet u okna a dívala se ven na měsíc. Nebyl to Štědrý den zrovna podle mých představ, ale nakonec se přeci jen vydařil. Kdyby nebylo toho sadistického upíra, mohlo to být stokrát lepší a já se mohla ušetřit budoucích nočních můr.

Podívala jsem se na fotku v mé ruce a prstem přejela po liniích Edwardova obličeje. Přitiskla jsem si ji k srdci a do ticha noci, přesvědčená, že upíři nemají tak dobrý sluch, jsem zašeptala: „Šťastné a veselé, Edwarde. Doufám, že si jednou najdeš znovu cestu ke své rodině.“ Smutně jsem se usmála a ještě tišším hlasem dodala: „A ke mně.“

Alice:

„Vypadá to, že její otec prošel kompletní proměnou, viďte?“ pronesl Emmett, když jsme si z pohodlí obývacího pokoje vyposlechli rozhovor mezi Bellou a Charliem Swanem.

Kývla jsem. „Jediné, co po celou dobu chybělo, byla žena, která by mu pomohla dostat se přes ztrátu jeho bývalé manželky.“

„Hrozně mě mrzí ten dnešní den,“ zamumlala Esme s čelem opřeným o Carlisleovo rameno. „Všechno vypadalo tak nadějně a pak se nějaký cizí upír rozhodne vše zkazit.“

„Vypadalo to, že se nás na chvíli bála,“ poznamenala Rosalie.

Esme smutně přikývla. „Ano, na chvíli se nás skutečně bála. To nesmíme dopustit. Nesmíme dopustit, aby se nás bála, musí v nás věřit. Chci, abychom byli její oporou.“

„Šťastné a veselé, Edwarde,“ ozval se seshora Bellin tichý hlas. Vyměnila jsem si překvapený pohled s ostatními členy rodiny, ale ona pokračovala. „Doufám, že si jednou najdeš znovu cestu ke své rodině.“

Esme se tvář stáhla do bolestného úšklebku a ona si schovala obličej do Carlisleovy košile, dusíc v sobě vzlyky.

„A ke mně,“ dodala Bella ještě tišeji.

„Ona ho nemiluje,“ upozornil nás Jasper, než jsme si mohli dělat falešné naděje. „Není to ta pravá láska, je to spíš jako by se zamilovala do… knižního hrdiny, například. Samozřejmě předpokládám, že je to silnější než ten její Stefan.“

„Kde asi může být?“ zeptala se řečnicky Rose a upřela pohled do prázdna.

Emmett ji chlácholivě políbil do vlasů, ale nikdo neodpověděl. Kdybychom tu odpověď znali, všichni bychom ji z radosti vypověděli.

Bella:

Čas ubíhal neuvěřitelně rychle. Připadala jsem si, jako bych se hnala životem hlava nehlava a bála jsem se, kde se zastavím.

Svátky jsem trávila většinou u Cullenových, někdy jsem ovšem zůstala doma s Charliem – to když musela být Ashley v práci. Domluvili jsme se, že na Nový rok budeme všichni pohromadě. Esme trvala na tom, že to musí být u nich, že už se těší. Já drobet váhala; nebyla jsem si jistá, jestli chci Ashley seznámit s nimi. Nebyla jsem sobecká, o to nešlo, spíš jsem nevěděla, jakou od ní můžu očekávat reakci.

Ale proběhlo to v klidu. Emmett s Jasperem nakoupili mnoho rachejtlí a Esme tiše lamentovala, aby zase nemuseli hasit les. Bohužel si Ashley s Esme vůbec nerozuměla, což jsem absolutně nechápala. Byla jsem přesvědčená, že chyba rozhodně není na Esmeině straně, ale nevěděla jsem, co je tedy špatně.

Když jsem s Esme osaměla v kuchyni, připravujíc chlebíčky, odvážila jsem se zeptat.

„Esme,“ oslovila jsem ji váhavě.

Ušklíbla se. „Asi tuším, na co se chceš zeptat.“ Podívala se na mě. „Trápí tě, proč si s Ashley nepovídáme, nemám pravdu?“

Kousla jsem se do rtu. „Máš. Tak tedy, co se děje?“

„No, Ashley pracuje na sociálce a nelíbí se jí, že vychovávám své děti… tímto způsobem.“ Věnovala mi významný pohled.

Nechápavě jsem nakrčila čelo a přemítala, o čem to mluví. Pak mnou projelo pochopení a já vzdychla. „Vadí jí, že jsou spolu jako partneři, že?“

Přikývla. „Přesně tak. Prý to může mít neblahý vliv na jejich budoucí myšlení a chování. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsou dospělí a nemůžu jim bránit v tom, co cítí.“

„Možná jsi jí měla říct, kolik jim je doopravdy. To by určitě její názor změnilo,“ zasmála jsem se.

Zvonivě se rozesmála. „Možná.“

Sice jsem se smála, ale uvnitř jsem byla rozzlobená. Ashley mi připadala sympatická, rozhodně ne jako někdo, kdo bude na Silvestra poučovat rodiče o tom, jak by měli vychovávat své děti. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového skutečně vytáhla. Ale koneckonců, asi není tak shovívavá, jako já. Sociální pracovnice. No, skvělé. Kdyby se u nás objevila o pár týdnů dřív, mohla jsem teď hnít v dětském domově.

Ale kromě tohoto malého škobrtnutí si Ashley vedla skvěle a Charlie také. Připadala jsem si, jako bych všechno, co jsem ztratila, postupně zase získávala. Maminku mi nahradit nikdo nemohl, ale Esme to zvládala perfektně. Lépe než Ashley, ale nemohla jsem čekat, že by se mi hned snažila někoho nahrazovat. Ani jsem nechtěla. Jediné, co mi chybělo, byl můj životní partner, ale doufala jsem, že i na to brzy dojde, i když jsem koneckonců nikoho nepotřebovala. V mých snech a touhách hrál stále hlavní roli Edward a já občas, když jsem v obývacím pokoji Cullenových prošla kolem komody s fotkami, měla pocit, že to oni nějakým způsobem ví. Vždy jsem se na jeho fotografii pousmála a odolávala nutkání ho pohladit po tváři. Když jsem se pak otočila směrem do místnosti, nikdy mi neušlo šest párů očí, které mě bedlivě pozorovali. Hlavně nenápadně.

Chystal se první den školy a mě začal opouštět ten klidný pocit, který jsem měla. Byla jsem nervózní, nejistá a přála jsem si, aby prázdniny nikdy nemusely skončit. Nechtěla jsem zase čelit těm lidem, Mikovi, učitelům, kteří mě téměř ignorují, a dá jim velkou práci si vůbec zapamatovat, jak se jmenuji… Navíc jsem nevěděla, jak budou teď reagovat, když budou vědět, že jsem to nebyla já, kdo kradl. Budou se stále držet toho, co jim navykládal Mike, nebo se budou stydět přiznat, že udělali chybu, když mu věřili?

Všichni mě uklidňovali, ale na mě to nezabíralo. Teda, kromě Jaspera, ten měl velmi přesvědčující metody, ovšem bez jeho přítomnosti jsem zase byla na dně.

A moc mi k tomu nepřidalo ani to, když jsem večer před začátkem školy zaslechla Charlieho, jak se hádá s Ashley po telefonu.

„Ne, já to tedy dostatečně nechápu, Ashley!“ vyhrkl na ni popuzeně. „Ano… Ano, já vím, že jsou jiní.“

Ztuhla jsem na schodech a krve by se ve mně nedořezal. Mluví o Cullenových?

„Jsou to její přátelé! Proboha, oni vědí, co dělají!“ Chvíli ji poslouchal, a pak vybuchl. „To přece nemůžeš myslet vážně! ...Ano, také jsem je neměl rád. Vím. Ale nedovolím ti udělat něco takového.“

Sešla jsem schody dolů a předstírala, že si toho vůbec nevšímám. Vrhl na mě zkoumavý pohled, ale já šla do obývacího pokoje.

„Dáváš mi na výběr? Ona je moje dcera, Ashley! Ano, to taky vím, že jsem se nechoval zrovna skvěle, ale teď už nedovolím, aby – Vlastně ano, děkuju. Sbohem.“ Třísknul s telefonem a hlasitě vydechla.

„Je vše v pořádku?“ zavolala jsem za ním nevinně do kuchyně.

„Ani ne,“ zamumlal a přišel ke mně.

Svraštila jsem čelo. „Je něco s Ashley?“

„Ne… Teda ano. Nebo ne.“ Povzdechl si. „Zkrátka, Ashley si myslí, že by se na Cullenovy měla poslat sociálka, protože ty jejich vztahy v rodině nejsou úplně normální. Před měsícem by mi to asi nevadilo, ale… víš, je ironie, že zrovna ona, co mi nevědomky ukázala, jak nevhodně jsem se choval, je ta, která nakonec udělá všechno špatně.“

„A co bude s tou sociálkou?“ zeptala jsem se nervózně.

Pokrčil rameny. „Můžeme doufat, že to neudělá, ale nebyl bych si moc jistý.“

Hryzla jsem se do rtu, omluvila se a běžela zpět do pokoje, abych rychle zavolala Alici.

Když jsem jí obeznámila s celou situací, vysvětlila mi, že před chvílí měla vizi, že je sociální úřad skutečně navštíví, ale o chvíli později už zase zmizela. Shodly jsme se na tom, že se Ashley po hovoru s Charliem rozhodla nic nepodnikat.

Ulevilo se mi, nesmírně, takže jsem se vrátila zpátky k Charliemu a společně jsme koukali na – pro mě – nudný baseballový zápas.

Tady je Ashley Stewartová. ;) Charlie si skutečně uměl vybrat. :-))

Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. V pondělí jsem neměla čas a od úterního rána nám nešel internet. Nějakým zázrakem jsem ho před chvílí zprovoznila, takže tady je další kapitola. :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 11. kapitola: