Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kázání smrti 1. kapitola

„Co chcete?!“

„Co chcete?! Co po mně, k čertu, chcete?“ vyjekla jsem na postarší sestřičku s odrostlým melírem. Ta už brunátněla a okusovala si rty, aby z ní nevylétly nadávky, kterých měla v hlavě přemíru.

„Slečno, uklidněte se…“ zopakovala tu známou, dokola omílanou větu. „Chci vám jen pomoci,“ vydechla a natáhla ke mně tlusté ruce zakončené umělými nehty, na kterých se už loupal lak. S odporem jsem couvla a zpražila ji pohledem. Snad si nemyslí, že ji poslechnu? Divila jsem se a vyčkávala, co udělá.

Sestřička se zakabonila. Mít o trochu víc fantazie, možná bych i řekla, že se tvářila jako bohyně pomsty.

„Nemůžete si jen tak odkráčet,“ řekla jakoby nic a pohnula hlavou ve stylu královen školy. Tse, kdybys věděla, jak směšně teď vypadáš. Smála jsem se v duchu, ale ve výrazu své tváře jsem nedala nic znát.

„Že ne?“ pozvedla jsem jedno obočí, „tak se pořádně dívejte… já odcházím,“ otočila jsem se na patě a šla k hlavním dveřím, od kterých mě dělilo už jen pár metrů.

„Necháte tu svého manžela jen tak?“ křikla za mnou a během chvíle mě její masitá ruka svírala za paži. „Bude vás potřebovat, madam,“ hrála na moje city a tvářila se jako kocour ze Shreka. Zřejmě jí už docházely možnosti, jak mě tu udržet.

„Zvládne to!“ odsekla jsem a chtěla se sestřičce vytrhnout. Pevněji mě sevřela a pohlédla mi do očí.

„Je to váš muž!“ zvýšila hlas. Kdyby jsi tušila, co je zač. Kdybys věděla, čeho je schopen. Kdybys viděla, co udělal… Zavrtěla jsem hlavou a volnou rukou chytla její, abych ji donutila mě pustit.

„Vy se o něj postaráte… já musím jít,“ než přijdou oni. Dodala jsem v duchu. Sestřička na mě němě zírala. „Neptejte se, nepochopila byste … jen ho uzdravte, a pak se ho co nejdřív zbavte,“ poradila jsem jí a vymanila se z jejího sevření. Rychlými kroky za doprovodu klepání okovaných bot jsem mířila vstříc venkovní tmě a chladu. Sestřička už za mnou nešla, už pochopila, nebo jí za to nestojím, tak či tak, je to jedno. Hlavně, že mám klid.

„…klid. Podle domovního řádu… co to je?! Margaret?“ vzkřiknul muž za dveřmi. Jeho hlas byl tlumený dřevem, ale i tak mluvil dost nahlas, aby se malá Nataly probrala. Její malé prstíky nahmataly měkounké tělíčko medvídka a přitiskly ho k její hrudi. Hlavu s tmavšími vlásky zabořila do plyšového kožíšku.

„…tak, kdo jste? Hej!“ mužský hlas nabíral na hlasitosti a Nataly se i s medvídkem schovala pod tenkou deku, kterou jí dala máma. Lehce se klepala, ale nebyla jí zima, očekávala, že co nevidět vlítne do jejího pokoje otec, který ji zbije nebo jí vezme medvídka.

„Já se tě nevzdám…“ mumlala si Nataly. Její tichounký šepot byl podivuhodným kontrastem oproti hrubému hlasu souseda, který se na chodbě marně dovolával své ženy Margaret – čtyřicátnice s na rudo obarvenými vlasy, která neměla celé dny nic jiného na práci, než šířit klepy o ostatních.

Na chvíli vše utichlo. Do okna v pokoji Nataly narážely krátké větvičky. Mark přešlapoval po bytě, vrzaly pod ním parkety, zatímco Mary se zhroutila do starého gauče s několika záplatami. Oba si mysleli, že je soused pryč. Oddechli si, že jim tak brzo dal pokoj, ale pak se celou ulicí rozezněl srdceryvný křik, který po chvíli doplnil i křik Nataly. Bála se. Bála se, že je to křik jejího otce, který se k ní řítí a bála se o svojí maminku.

„Co to…?“ zakabonil se Mark a udělal rázný krok ke dveřím. Dřív, než stačil větu doříct, dveře se rozrazily a na zem dopadlo několik odštěpů dřeva, které byly nekvalitní jako zboží na tržnicích. Světlo v místnosti zhaslo a do tmy, která nastala, zazářily dvě rudé oči.