Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Katyň, město, kde jsem měla umřít - 2. kapitola, Seznámení s neznámem

21.05.2010 (10:30) • AnCarlie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1003×

2. kapitola – Seznámení s neznámem

Najednou už jsem necítila vodu kolem sebe, ležela jsem někde, kde bylo sucho a až moc velké teplo.

Převalila jsem se do sedu a rozhlédla se. Ležela jsem na pláži čelem k nějáké džungli. Pomalu jsem se postavila. Nikde nikdo. Nic, co by mi řeklo, kde jsem. Rozhlédla jsem se znovu a doufala, že jsem něco přehlédla. Zase nic. Zopakovala jsem to ještě několikrát, zkusila jsem nasát i vůni, ale pořád nic. Bylo mi  do pláče. Já, sama, nevím kde.

***

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale začalo se rozednívat a já tady nemohla sedět do té doby než by mě uviděl nějaký člověk. Teda mohla bych, ale nechci. Vstala jsem a udělala pár kroků směrem k džungli, když jsem uviděla zpoza zátočiny pláže někoho vycházet.

Schovala jsem se za nejbližší strom a čekala, až ten dotyčný projde. Byla to žena, divoška. Měla na sobě kalhoty a vestu z kůže.

Její dlouhé, tmavé vlasy měla spletené do dvou copů. Byla vysoká, ale bledá. To bylo velice zvláštní.

Zafoukal vítr a já na chvilku přestala s prohlížením. Nadechla jsem se, abych zjistila, jak voní. Do nosu mě udeřila silná, upíří vůně. Byla to upírka. Na to, abych utekla, bylo už málo času, tak jsem se ještě více přikrčila a doufala, že mě nenajde a neucítí.

Znova jsem si ji začala prohlížet. Měla červené oči, jasný důkaz, že je upírka. Ladně a bezstarostně se procházela po pláži, byla čím dál blíže ke mně.  Sklonila se pro kamínek, ale potom se zvedla.

Taky se nadechla nosem a strnula. Začala se otáčet a hledala původce té vůně, mě. Doufala jsem, že mě nenajde a bude pokračovat v cestě, ale opak by pravdou.

Upírka se stále otáčela a hledala mě. Ale potom se zastavila a uviděla moje stopy k stromu, kde se teď právě krčím. Udělala pár kroků směrem ke mně a znovu zavětřila. Nevím, co ucítila, ale vztyčila se z obranného postoje a klidně řekla,

„Jsem Zafrina, pravděpodobně mě teď pozoruješ zpoza stromu. Nemusíš se bát. Kdo jsi ty?“

Nic, neodpověděla jsem. Co jsem taky měla odpovědět, že jsem utekla z Evropy?! A navíc vůbec nevím, kdo to je.

Sedla si do písku a začala něco kreslit prstem, potom zavřela oči a něco si mumlala.

Pozorovala jsem, co namalovala, ale viděla jsem jenom změť kruhů, nic víc. Zafrina se začala mračit a zkřivila svoje alabastrové čelo. Nevěděla jsem, co tam dělala, ale mohla mít taky nějaký dar a já nechtěla zůstat bez smyslů.

„Aaaa! Kruciš!“ Zaklela. Naráz otevřela oči a sledovala písek před sebou jako by ho chtěla zabít pohledem. Pochvíli zvedla hlavu a pronesla,

„Chtěla jsem ti ukázat, že se nemusíš bát, ale asi máš nějaký dar, takže ti to ukázat nemůžu.“ Nechápala jsem, o čem to mluví, já a dar. Blbost. I Stefan říkal, že dar by se měl projevit, co nejdřív, ale u mě nic už rok se nic nestalo.

„Blbost,“ řekla jsem znovu zpoza stromu, „naprostá blbost!“

„Je možnost, že si promluvíme, a mohly bychom přijít na to, co máš za dar.“

Zafrina stále seděla a sledovala strom, za kterým jsem seděla.

Přemýšlela jsem, co mám udělat. Nevypadala nebezpečně, tak jsem se rozhodla vykročit zpoza stromu.

Zafrině po tváři přeběhnul úsměv. Rychle se postavila a udělala krok ke mně, až moc rychle. Nakrčila jsem se a zavrčela, to jsem od sebe nečekala, jsem pořád novorozená, zmítaná pudy svojí rasy.

Zafrina si uvědomila svoji chybu a v mžiku měla ruku staženou u těla a na tváři omluvný pohled.

„Promiň, neuvědomila jsem si to.“ Znovu už pomalu natáhla ruku a pronesla.

„Ahoj jsem Zafrina.“

Nevěřila jsem jí, ale postavila jsem se. Natáhla jsem svou ruku k té její a představila jsem se.

„Jsem Isabella Swanová, ale radši jenom Bella,“ potřásly jsme si rukama a Zafrina se mě začala vyptávat odkud jsem.

***

Strašně dlouho jsme seděly a já jsem jí povyprávěla celou svoji historii. Byla zaskočena, že jsem žila s Rumuny – tak se tady říkalo Stefanovi a Vladimirovi. Pomalu jsem jí začala důvěřovat, ale stejně jsem se k ní nepřiblížila blíž než na vzdálenost metru.  Potom jsem se jí zeptala na můj dar a ona mi odpověděla, že jsem štít.

„Cože, jaký štít?“ Byla jsem zmatená, to jako nosím štít?!

„No, to znamená, že máš něco v hlavě, co blokuje nás ostatní s dary tě ovládat,“ vysvětlila mi.

„To je se mnou něco špatně?“ Byla jsem ještě zmatenější. Ech, co?!

„Ne, to vůbec. Já mám dar, kterým můžu ukazovat lidem i upírům to, co chci. Je to duševní dar. Ty máš zase dar, který blokuje můj dat. To je ten štít, a protože se nemůžu ani z části dostat přes tvůj štít, tak je asi hodně silný. Zkoušela jsi ho dostat někdy mimo sebe?“ Konečně jsem to pochopila.

„Ne, nikdy. Všichni i já si mysleli, že žádný dar nemám.“

„Aha, tak to musíme někdy vyzkoušet.“ Jo tak jsem taky výjmečná, aspoň něco se podařilo.

Slunce se vyhouplo přímo nad naše hlavy. Začalo být horko, ale naštěstí jsme seděly docela ve stínu. Sledovala jsem Zafrinu, která mi začala vyprávět svůj příběh.

Byla z Brazílie a v dvaceti ji přeměnil nějaký upír v džungli. Tehdy studovala Biologii a Zoologii a byla tam na prohlídce zvířat a rostlin. Žila sama, nikdo se o ni nestaral, ale po pár letech se seznámila s Kachiri a Sennou, které taky putovaly po jihoamerickém pralese.

Spřátelily se a zůstaly spolu. Bydlí teď asi pět kilometrů odtud v dřevěném domku.

Ptala jsem se jí, jestli jsme teď v Brazílii a ona mi řekla, kde teď přesně jsme.

Byly jsme na východní pláži brazilské džungle, pár desítek kilometrů na sever odtud byla malá vesnička.

Nikdy jsem nevěděla, že existuje něco jako Amerika. Když jsem byla člověk, tak o tom se mnou nikdo nemluvil a do školy jsem nechodila. Když jsem byla už upírka, tak jsem se nikdy neptala. Teď jsem jako Kolumbus, objevila jsem něco, co už všichni znali, Ameriku (pozn. au. ze Simpsnových - Pařanka Marge).

Musely jsme se pomalu zvedat, protože znenadání začalo pršet. Ale byla jsem ráda. Voda aspoň vymyje sůl z mých vlasů.

Zafrina se otočila a hbitě zmizela mezi stromy.

Zvedla jsem se a následovala ji. Cítila jsem, jak mi déšť smývá sůl z vlasů a cítila jsem chuť na jazyku, fuj.

Džungle byla ohromující, spousty stromů, rostlin a zvířat, které jsem nikdy neviděla. Zafrina mi dělala takovou průvodkyni. Ukazovala mi, co tu roste a některá zvířata, která před námi neutekla.

„Tohle jsou orchideje,“ pronesla po delší odmlce a prstem ukazovala na krásnou kytku.

„Och.“ Hleděla jsem na tu krásu. Byla jsem si jistá, že tohle je nejkrásnější kytka, kterou jsem kdy viděla. Zvláštní tvar květu se snoubil s jednoduchým, kulatým stonkem a od něj vyrůstaly zakulacené listy. Byly všude na větvích a jejich omamná vůně nás obě zahalovala. Stála jsem a obdivovala je, dokud do ně Zafrina nešťouchla.

Běžely jsme v neutichajícím dešti a pod mýma nohama se začalo tvořit bahno, každým krokem jsem zapadala do bahna po kotníky.

***

Doběhly jsme asi po půlhodině na menší palouček, kde stálo jenom pár stromů.

Tam ve skrytu větví, byl na stromě postaven dům ze dřeva. Byl krásný, byl moderní, ale porostlý rostlinami.

Stála jsem s otevřenou pusou na místě, kdyby mi do pusy nevletěl komár tak bych tam stála ještě dlouho. Začala jsem kuckat a snažila se vykašlat toho pitomého komára. Zafrina se začala smát jako pominutá a nevypadalo to, že by mi chtěla nějak pomoct.

„Sakra... pomoz... kuck, kuck... mi!“ Ten pitomý komár si snad usmyslel, že se v mém krku zabydlí.

Zafrina se smála a nevypadalo to, že by se chystala mi pomoct. Tak jsem si pomohla sama, vlastně nepomohla.  Přestala jsem akorát dýchat a naštvaně podupovala nohou. Ten komár se stejně brzo udusí. Ale donutit se, abych ho spolkla, to se nedonutím. Ble.

Pochvíli se Zafrina přestala smát a spatřila, jak se na ni dívám. Omluvně sklopila zrak a já konečně ucítila, že komár je mrtev. Rychle jsem ho vykuckala.

„Promiň, Bello,“ omluvila se Zafrina a usmála se.

Neodpověděla jsem jí, hrála jsem uraženou, ale moc dlouho mi to nevydrželo, začala jsem se křenit na celé kolo.

Znovu jsem si prohlížela dům a jeho blízké okolí a zjišťovala, že do domu vedou schody z dřeva a lián.

Zatočila jsem svůj pohled na strom těsně vedle domu, když jsem ucítila vůni neznámých upírek a za sebou uslyšela výkřik. Něco jako výkřik domorodců, ale tohle vykřikla žena, upírka. Zafrina na výkřik odpověděla stejným výkřikem a potom přidala něco neznámou řečí. Ale já jsem se už otáčela za neznámou vůní, připravená zaútočit. Moje mysl byla připravená a velela bránit se.

Za sebou jsem uviděla, jak mezi stromy vystupují dvě postavy, vysoké postavy...

1. kapitola // 3. kapitola

Autor: AnCarlie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Katyň, město, kde jsem měla umřít - 2. kapitola, Seznámení s neznámem: