Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Katyň, město, kde jsem měla umřít - 1. kapitola, Nový život

10.05.2010 (18:00) • AnCarlie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1191×

Já

Než vám začnu vyprávět můj život, chtěla bych se představit jako upírka.

Jsem Isabella Swanová, ale to už asi víte.
Rok narození asi taky znáte, ale pro případ, že ne, tak jsem se narodila roku 1922. V osmnácti mě přeměnil Thomas - takže je mi pořád osmnáct - a odvedl mě do Rumunska k Stefanovi a Vladimirovi.
Ti si mě tam nechali a brali mě jako svou dceru.
Nejsem upír „vegetarián“, normálně se živím lidskou krví, takže mám rudé oči.
Mám hnědé dlouhé vlasy a i na upíra jsem bledá. Podle mého stylu života vypadá i moje postava, sportovní typ zrovna nejsem. Nevím, jestli mám nějaký dar, ale jestli ano, tak jsem ho neobjevila.  Zatím jsem ještě „novorozená“, takže lovím častěji, ale na novorozenou se velice dobře ovládám, proto můžu chodit lovit sama. Nevím jak můj život bude pokračovat, ale slibuji, že se s vámi o něj podělím.

Můj život nebyl růžový, už když jsem byla člověk, ale ani teď nebyl skvělý. Jednou, asi rok po mém “narození“ se stalo další neštěstí v mém životě.

1. kapitola – Nový život

Byl pošmourný, podzimní den. Seděla jsem u okna a koukala na krkavce, kteří sedali na kamenné chrliče po bocích brány do hradu. Rozhodovala jsem se jestli půjdu na lov, v krku mě už nesnesitelně pálilo, tak jsem se rozhodla, že půjdu.
Vstala jsem ze židle a přesunula se k prádelníku. Z šuplíku jsem vyndala korzet a z háčku vedle jsem sundala šaty. Dal mi je Stefan k mým narozeninám. Oblékla jsem se, tváře si nabarvila růží a učesala jsem si složitý účes. Párkrát jsem se obhlédla v zrcadle a vyrazila. Pomalu jsem procházela bránou hradu a vstupovala do mlhy, mým očím to nevadilo, ale musela jsem si dávat pozor na to, abych šla po cestě.

***

Pár kilometrů od hradu jsem ucítila vůni několika lidí, pochvíli jsem uviděla kočár a uslyšela dva mužské a jeden ženský hlas. Přijížděli směrem ke mně. Postavila jsem se na kraj cesty a dělala, že čekám na dostavník. Když si mě všimli, tak zastavili.
„Dobrý den, potřebujete něco, madam?“ zeptal se mě pohledný kočí. Vypadal tak na dvacet, ale jeho věk mi by mě být volný, ale nedalo mi to a pořádně jsem si ho prohlédla. Kočí mě taky pozoroval.  Když jsem se neměla k odpovědi, tak se zeptal znova.
„Potřebujete něco, madam?“ Moje pálení sílilo, už jsem to nemohla vydržet, jeho vůně nebyla nějak zvláštní, ale moje mysl byla obalena hustou mlhou, fungovaly jenom instinkty.
Nerozmýšlela jsem se, co odpovědět, vrhla jsem se na něj.
„Neboj, bude to jenom chvilka,“ zašeptala jsem mu do ucha.
Lehce jsem mu prokousla kůži na krku a zakousla se.
V tu chvíli mu došlo, o co tady jde. Snažil se bránit, snažil se křičet, ale já jsem byla silnější.
Když jsem se nasytila, otřela jsem si ústa od krve a otáčela jsem se, abych si šla pro můj hlavní chod. Chystala jsem se udělat krok ze schůdků, když jsem uviděla zírajícího muže a za ním i jeho ženu - můj hlavní chod -, asi se šli podívat, proč zastavili.
Byl to pěkný pár, ale moc dlouho nebude. Hladově jsem se olízla a udělala jsem krok k nim.
Muž pomalu vyndával z kapsy malý revolver. Chudák nevěděl, že nemá šanci. Jen jsem se zlověstně usmála a udělala další krok k nim. Slyšela jsem výstřel a polechtání na mém břiše. Koutkem oka jsem uviděla dírku na mých šatech. Sakra, budou zničené.
Rozzuřilo mě to, byly to krásné šaty a teď mi je moje kořist zničila. Vycenila jsem zuby a nakrčila se ke skoku. Žena zděšeně vykřikla a poslala závan její vůně směrem ke mně.  Nedokázala jsem si s nimi pohrát, tak jsem se rovnou vrhla na toho muže. Naneštěstí se mu podařilo nacpat přede mě jeho revolver. Snažil se mě ještě zastřelit, ale cítila jsem, jak mu každým douškem krve ubírám na síle, každým douškem nedokázal tak snadno zmáčknout spoušť.
Žena křičela, snažila se utéct pryč ode mě, monstra.
Tuhle část nemám ráda.
„Proč musí vždycky utíkat?!“ zaklela jsem a znechuceně odhodila mrtvého muže. Žena byla na kraji lesa, když jsem ji doběhla.
„Pomozte mi někdo! Pomoc!“ křičela a zběsile utíkala. Neměla šanci.
Jedním ladným skokem jsem stanula na kameni před ní. Zastavila se a v úžasu na mě hleděla. Vycenila jsem zuby a nakrčila se, ale ona začala prosit.
„Prosím, nezabíjejte mě, prosím!“ Klekla si na kolena, div nevyklečela důlek.
Ne, ne, ne, ne, ne, nesmím se nechat takhle obměkčovat.
Raději jsem to rychle ukončila, ale tahle scéna mi utkvěla v paměti.
První oběť, která prosila. Potom jsem posbírala těla a i s kočárem je spálila.
Domů jsem jela na koni, který vezl kočár. Byl to krásný bělouš, ten se často nevidí. Těšila jsem se na další příběh z naší historie, tak jsem toho koně nakopla ještě víc a tryskem jela k hradu, mlha nemlha.

***

Dojížděla jsem zrovna ke hradu, když jsem uviděla kouř a ucítila neznámé vůně, upíří vůně. Poznala jsem, odkud se ty vůně linou a taky jsem věděla od Vladimira, že jsou někteří, kteří nás nemají rádi, proto jsem koně uvázala u stromu v lese a pěšky se vydala k hradu.
Musela jsem se prodírat hustým houštím, takže pochvíli byly moje šaty ještě zničenější než předtím.
Štvalo mě, že jsem za sebou táhla roztrhanou vlečku šatů, tak jsem utrhla spodní část a tak je lehce zkrátila ke kolenům a na bocích udělala rozparky.
Vypadalo to komicky, ale jinak to nešlo. Utrhla jsem si i oba rukávy. Rozpletla jsem si účes a z jednoho rukávu jsem si udělala čelenku. Teď jsem vypadala jako jedna nomádka, která přišla za námi před pár měsíci. Milá holka, měla namířeno do Egypta, ale o jejím osudu už nic nevím. Šla jsem hustým lesem směrem k hradu a vůně upírů a hořícího dřeva stále sílila.
Když jsem byla kousek od hradu vyšplhala jsem na jeden dobře krytý strom a pozorovala, co se děje. Viděla jsem spoustu upírů, kteří byli kryti kápěmi, každý byl rozmístěn jinde kolem hradu. Každý držel pochodeň a házeli je po hradě.
Hořela skoro celá střecha a některé místnosti hradě, hořely i moje věci a můj dosavadní ne moc dlouhý život tady.
Odtrhla jsem oči od hořícího hradu a hledala známky života mojí „rodiny“.
Před branou jsem viděla Stefana, Vladimira a Thomase, jak klečeli a za hlavu je drželi jiní upíři.
Stefana držel nějaký drobnější, tmavovlasý upír, nevypadal moc silně. Stefan by ho určitě přepral, byl skvělý bojovník, ale ani se o to nesnažil jenom hleděl tupě někam pryč.
Vladimira držel velký a podle postavy určitě silný upír. Neumím ho pořádně popsat, protože byl celý zahalen v kápi.
Pořád mi nedocházelo, proč taky jenom klečí a nic nedělá, když jsem se podívala na Thomase, viděla jsem stejný obrázek jako u předešlých dvou a to ho drželo skoro dítě, malá a blonďatá upírka.
Až potom jsem si všimla, že před nimi stojí zády ke mně další upír, který sledoval ty tři. Asi měl nějaký dar.
Začala  pode mnou praskat větev, tak jsem radši seskočila na zem.
Nemyslím si, že bych já, novorozená upírka, mohla zachránit mou „rodinu“ před několika silnými upíry. Tak jsem se radši vkradla jsem se do svého pokoje a z pod postele vytáhla malý kufřík. Z chodby se ke mně do pokoje linul kouř, musela jsem si pohnout.
Naházela jsem do něj pár kousků oblečení, zavřela jsem ho a rychle běžela do Stefanovy pracovny pro peníze. Na chodbě bylo spoustu kouře a z některých místností šlehaly plameny.
Chtěla jsem zrovna zahnout za roh k pracovně, když jsem uslyšela zvuky kroků. Jedny byly lehké, asi ženské, ty druhé byly dupavé a strohé, to byl asi muž. Linuly se s kouřem chodbou a přibližovaly se ke mně.
Schovala jsem se do prvních dveří, které jsem viděla, schovala jsem se do kumbálu. Byla to malá kamenná místnost, kde byly uloženy kýble, kartáče a spoustu čistících prostředků. V něm teď bylo spoustu kouře, strašně špatně se tam dýchalo, tak jsem radši dýchat přestala.
Kroky se pořád přibližovaly.
„Zkontroluj, jestli se někdo neschovává tady, já půjdu ven za Alecem.“ Drsný panovačný hlas zněl chodbou a vzdaloval se i se dupavým strohým zvukem kroků.
„Ano, Santiago,“ odpověděl mu zpěvavý hlas neznámé upírky. Udělala krok směrem ke kumbálu a sahala na kliku.
Nevěděla jsem, kde se mám schovat, ale po chvíli hledání jsem uviděla okno. No okno, spíš okénko. Rychle jsem jej vybila a snažila se jím prolézt, moc dobře mi to nešlo, ale nakonec jsem se skoro celé prosoukala tím maličkým oknem, jenom nohy jsem měla ještě v místnosti. Za sebou jsem uslyšela bouchnutí dveří o stěnu. Sakra, musím si pohnout.
„Stůj!“ Otočila jsem hlavu a uviděla vysokou upírku s fialovýma očima a černými vlasy, která natahovala ruce po mých nohách. Chytla mě za jednu nohu a začala mě tahat zpátky. Než jsem se vzpamatovala byla jsem zase skoro celá v malém kumbálku.
Začala jsem ze všech sil kopat a snažila se zpátky protáhnout z okna ven.  Šlo to špatně, ale potom se mi ji podařilo kopnout podpatkem do oka, přitlačit ji na opačnou stěnu a odrazit se od ní.
Rychle jsem se protáhla oknem a skočila z kamenné zdi dolů, na zem. Lehce jsem dopadla a co nejrychleji utíkala pryč. Za sebou jsem slyšela křik té upírky a potom i křik ostatních, kteří tam byli.
Musela jsem, co nejrychleji zmizet.  Nesměla jsem skončit,  jako zbytek mojí „rodiny“. Chtěla jsem je zachránit, ale Stefan by určitě chtěl, abych utekla.
Utíkala jsem ze všech sil, kufřík i peníze jsem si s sebou nevzala, kufřík zůstal v kumbálku a peníze hořely v Stefanově pracovně. Vběhla jsem do lesa a běžela jsem přímo za nosem od mojí rodiny, od mého života, od všeho pěkného. Stihla jsem se jenom jednou ohlédnout na můj hořící „domov“.

***

Utíkala jsem pár týdnů, bez přestávky, bez jídla. Moje šaty přestaly vypadat jako šaty a zbylo z nich jen málo. Běžela jsem na okolo všech měst a obydlí, ale nejkratší cestou napříč Evropou.
Přibližovala jsem se na kraj lesa, když jsem ucítila vůni oceánu. Vůně soli a vody se mísila s vůní zvířat a lesa, i když mi to všechno nevonělo, tak jsem se neubránila nadechnutí z plných plic. Nemohla jsem uvěřit, že jsem už u Atlantiku. Postavila jsem se na útes, který vybíhal ven z krajiny.
Byl neotesaný a byla na něm jenom trocha trávy.
Sedla jsem si na úplný okraj a pozorovala vodu. Moje pálení bylo tak strašné, že jsem cítila lidi snad i ve Francii, ale ucítila jsem něco mnohem blíž. Taky lidi, ale byli dosažitelnější a bylo jich více.
Poblázněná hlady jsem skočila do vody za tou lidskou vůní.
Plavala jsem za vůní a vůbec jsem si nevšímala toho, že jsem se ocitla na širém moři.
Plavala jsem na západ tak daleko, až jsem ucítila vůni kousek od sebe. Plavala jsem, jak jsem nejrychleji mohla a když jsem uviděla před sebou loď. Ponořila jsem se a plavala pod vodou. Když jsem doplavala k přídi lodi tak jsem se odrazila a hbitě jsem vyskočila na palubu malé lodi.
Musela jsem být někde na Jihu, protože zapadající Slunce mi ozařovalo kůži a já se třpytila jako diamant.
Nahoře na palubě bylo asi dvanáct lidí a všichni na mě šokovaně hleděli. Bylo to asi tím, že to, co zbylo z šatů byly dvě části. To, co zakrývalo moje ňadra a něco jako velice krátká sukně.
Kašlala jsem na to, chtěla jsem se konečně napít té sladké, lahodné, lidské krve. Nakrčila jsem se a divoce zavrčela. Ženy začaly křičet a muži pořád jenom stáli, vypadali jako kdyby viděli anděla, ale s křivkami bohyně. Chudáci nevěděli, že je chci zabít. To by se jim nelíbilo.
Natáhla jsem ruku po prvním a horlivě se do něj zakousla. Zuby snadno projely masem jako kdybych kousla do másla a já se z plného doušku napila.
Nedá se popsat to, co jsem zažila.
Ta vůně, ta chuť!
Pak to šlo ráz na ráz a z asi dvacetičlenné posádky nezbyl nikdo. Prošla jsem ještě jednou palubu i podpalubí, abych se ujistila, že jsou všichni mrtví. Aby nemohli vyprávět to, co se tady stalo. Nebojte, nevypila jsem je všechny, u patnáctého mě to přestalo bavit, tak jsem si s nimi jenom hrála jako kočka s myšmi a postupně je zabíjela. Všechny jsem je poskládala do kajut a nasměrovala loď na útesy.
Nasycená a spokojená jsem se vrhla zpátky do vody a plavala někam dál.
Už jsem neměla hlad, tak jsem si plavání užívala. Někdy jsem se potopila a pozorovala dono, jindy jsem pozorovala korálové útesy. Nevěděla jsem, kam plavu a nevěděla jsem, kam doplavu jen jsem prostě plavala a nechala se směrovat proudy. Protože jsem neměla směr, tak jsem zpomalila tempo. Začalo se stmívat a já přestala dělat tempa. Byla jsem unavená, už jsem se nechala jenom unášet proudem pryč.

Někam, kde mě ti, co mě chtěli zabít, nikdy nenajdou.

Prolog // 2. kapitola

Autor: AnCarlie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Katyň, město, kde jsem měla umřít - 1. kapitola, Nový život: