Další díl s nádechem minulosti. Karmen opět vypráví...
27.05.2009 (21:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1516×
4. Ivan Michaelovič.
„кто вы такой? что случилось? (co si zač? Co se stalo?)", vykřikoval ihned po probuzení. Byl to zvláštní okamžik. Ani jeden z nás netušil, co se tu k čertu děje. Ale já na tom byla přec o poznání lépe. On ani netušil, co je zač, co jsme zač oba...
Samota. Doprovodný prvek věčnosti. Nebýt jí, věřila bych, že čas neubíhá. Pronásledována smrtí opustila jsem rodnou zem a vydala se na cesty. Všude, kde jsem za onen krátký čas, než začali být věci podezřelé, jsem poznávala nové lidi, nové tváře mých budoucích obětí. A tak šel čas a já ho vnímala, jako vítr, jenž mi kdysi vháněl slzy do očí. Ani čas se mnou už nic nechce mít. Jsem upír. Nesmrtelná. Nezničitelná. Obdařená sílou vládnout nad živly. Jako břímě osudu s sebou všude vláčím příslib smrti, žízně a samoty. To je to jediné, co je v mé existenci jisté.
Když navštívím nové místo, zprvu si mě lidé zvědavě prohlíží. Něco je ke mně táhne. Možná zvědavost. Snad má neuhasínající krása, nekonečné mládí, či lesk mých zubů, jimiž jim prokousnu kůži, abych se nakrmila krví z jejich hrdla. Abych je usmrtila tak, jako oni poráží dobytek, nebo podřezávají kachnu. Možná celé to tajemství, které se okolo mě vznáší ve vzduchu, je přitahuje. Ach, jak pošetilý druh jsou tihle lidé. Jak zdegenerované instinkty mají, když se ke mně noc, co noc na tanečním sále hrnou, aby mi mohli políbit mou chladnou, bledou a smrtelně krásnou ručku.
Plesy, bály, velkolepé večírky a vždy dost chtivých mládenců, jenž mi okázale, však netušeně nabízeli svá mladá hrdla, jimiž jim proudí opojný to nektar. Smysl mé existence, jenž jediný dokáže zhasit mou žízeň a ulevit mému ohněm sužovanému hrdlu. To vše nabízelo nejvíce Versailles. Ó, jak líbezná byla Paříž a jak malebná krajina se nacházela na Francouzském území. Krásné to časy, plné krve a spokojenosti. Snad jen bída, hlad a nemoci, jenž sužovali Evropu mohli by narušit tento požitek kterémukoli smrtelníku. Avšak já jím nejsem, proto mohu hrdě říci, že užívala jsem si zde z plna hrdla. Něco mi však k mé spokojenosti stále chybělo. To něco byla společnost, jenž by se mi vyrovnala po stránkách ostatních. Po těch, jichž lidé nemají.
Pak přišel Ivan Michaelovič. I stal se mým společníkem. Dík němu stal se svět pestřejším a dny letěli více nežli dříve. Čas už nebyl nepřítelem, stával se spojencem, neboť kdo poznal Ivana, nechtěl se od něho více odloučiti. Snad to byl jeho dar, poněvač z mých darů on nezdědil po jediném, co by se za nehýtek vešlo. Ale i to mi v jistém smyslu vyhovovalo.
Za pár let, jenž jsem s ním po boku strávila v oslavách, hýření a popíjením rudého muku octla jsem se znovu na rozhraní. Rozhodla jsem se přestěhovat se do tehdy nového města, Санкт-Петербург (Sankt Petěrburg) a zde si vytvořit svůj „dvůr".
Psal se rok 1713 a Petrohrad byl tehdy poměrně mladý, nedávno se stal hlavním městem impéria. Na jeho počátku byla roku 1703 snaha připojit Rusko k Evropě. Snad to byl důvod rozumný, ale pro mě né tak zcela. Tyto lidské rozmary mě již nechávali chladnou. Snad dík tomu jsem se ovládla a neskončila jako jeden z mých synů. Možná ho budete znát. Jmenoval se Napoleón Bonaparte. Nevěřte všemu, co vám kdo říká, neb on nezemřel na otravu, ale byl zabit, to ano. Víte, v mém světě jsem byla později přinucena vzít jistá opatření. Dát svým potomkům řád, jímž se musí řídit, jinak by se snadno mohlo stát, že bychom byli prozrazeni. Neb věze, že nevědomost lidská mi potěchu i uspokojení přináší. Lov je pak zábavnější, vidíte-li v očích své oběti nevědomost a otázky, jíž sužují jim mozky v posledních vteřinách zbývajících do konce, než jejich slunce navždy zapadne. A kdo neposlouchá své rodiče, své stvořitele a bohy, není hoden setrvávat v tomto stavu, byť sebeprokletějším...
Ano, možná se ze mě stala krutá žena... no, zkuste si žít tak dlouho jako já, a uvidíme, nezačnete-li také míti roupy a snahu zastínit všednost dní v neotřelé zábavě, často na hranici světa reálného. I když, co je vlastně realita, pokud neznáte všechny její aspekty.
„Vítej.", na nic víc jsem se nezmohla, jen jsem dodala pobavený avšak okouzlující úsměv, mému novému společníku. Díval se kolem sebe, jakoby nevěřil. Vzpomněla jsem si v ten čas na den svého prvního pohledu na „nový" svět, tehdy jsem se kochala vším, co lidem zůstává skryto pod závojem podvědomí. Ach ano, lidé jsou tak křehcí, že i detaily světa by je dokázaly zmást...
To pro začátek stačí.
Elizabeth stále seděla vedle mě a netrpělivě vyčkávala příval mých dalších vzpomínek, ale mluvit o Ivanovi nebylo snadné. A to jsem si myslela, že jsem neporazitelná.
Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Karmínová ... - 4. díl (Ivan Michaelovič):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!