Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky vzpomínek - Prolog + 1. kapitola - Já a nesmrtelná?

15.01.2011 (19:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2336×

Ležela jsem na posteli s rukama poskládanýma pod hlavou, pozorovala strop a občas i mou spolubydlící, která seděla u toaletního stolku a zkrášlovala se. Už skoro končila, ještě si v rychlosti nanesla růž, a pak už se jen prohlížela v zrcadle.

Vypadala naprosto dokonale i přesto, že byla tolik nešťastná. Jenže já si nedovolila zvednout se a jít ji utěšit, protože přesně tohle nesnášela. Dneska bohužel znovu vyfasovala Natašu a Olega, dva rusy, kteří se tak rádi krmí společně a nejsou při tom zrovna dvakrát ohleduplní. Vždycky když se pak vrátí, je pokousaná alespoň na pěti místech a celé další dva, tři dny odmítá mluvit nebo jíst. Ale ti barbaři pokaždé zaplatí tučnější příspěvek, takže se nakonec všechno smete pěkně pod kobereček.

Naštěstí je ale zakázáno nás vysvlékat, kousat kamkoliv jinam než na odkrytou kůži a provádět i jisté nepatřičné věci, jako například sex. A ten, kdo by snad chtěl tenhle zákaz porušit, je ze spolku navždy vykázán a může mít peněz, kolik chce. Teda alespoň tohle nám tu tvrdí oni, ale kdo ví. Prozatím se tu nic podobného nesemlelo a upíři se z nás pouze krmí.

Moje spolubydlící Belén je původem z Brazílie a je opravdu nádherná. Jemně opálená pokožka, dokonalá postava s dlouhýma hubenýma nohama. A aby toho nebylo málo, má větší plná prsa a světlé oči. Vlasy, které jí sahají do půlky zad, má hodně tmavě blonďaté.

Já, na rozdíl od ní, mám pokožku bílou jak padlý sníh, až na lehký nádech růžové. Někdy bych se sama zaměnila za upíra. Dlouhé kaštanové vlasy a ve stejné barvě i oči. Prsa nemám nijak velká, ale rozhodně si nemůžu stěžovat. Také jsem o dobrých patnáct centimetrů menší, a proto se Bel občas nebo spíš často, vžívá do role mojí starší sestry a ráda mě poučuje. Nezazlívám jí to, ona zkrátka a prostě je jako moje skutečná sestra. Vždycky se o mě dokáže postarat, když to nejvíc potřebuju a naopak.

***

Dveře se rozrazily a v nich se objevila Carmen Mendézová. Postarší žena přísného vzezření, která je shodou okolností také brazilského původu. Slouží tady jako naše osobní chůva, pokojská a vlastně je i naše druhá máma. Jenže je člověk, takže stárne daleko rychleji než my. A víc si rozumí s Belén. No, co naplat, nic vás nedokáže sblížit tolik, jako stejné kořeny.

Carmen se dlouho s nikým nezahazuje, na každého kromě nás a provozovatelku téhle „super tajné pakárny“ je dost, a když říkám dost, myslím tím fakt hodně, nepříjemná. Má dlouhé tmavé vlasy, prorostlé šedinami a tmavé oči. Tvář jí zdobí nespočet drobných vrásek, které pokud se rozhodne být opravdu nepřátelská, výsledný efekt ještě podpoří. K její vysoké a hubené postavě moc nesedí větší kulatý a vystouplý zadek, který se snaží maskovat sukní. A přestože je zaměstnanec v tomhle našem osobním pekle, je to i ta nejmilejší osoba tady.

1. kapitola

„Děvčata,“ oslovila nás mile a usmála se Carmen. „Izi, Yvette s tebou chce nutně mluvit. Za deset minut se máš dostavit do její kanceláře a neopozdi se.“

Smutně se otočila na Bel: „Zlatíčko, ty už bys taky měla jít. Ti dva na tebe čekají v obvyklém pokoji a tváří se dost nedočkavě.“ Belén rychle setřela slzu, která jí jako jediná unikla. Ruce se jí třásly strachem a odporem. Carmen ji ještě stihla alespoň obejmout, než opustila pokoj.

Povzdechla jsem si. Ničilo mě vidět ji takhle, ale to ještě nebylo nic oproti tomu, jak na tom bude, až se vrátí. Raději jsem to vypustila z hlavy, protože pomoct jí stejně nemůžu, tedy alespoň ne teď. Až se vrátí, bude potřebovat veškerou moji oporu.

Hodila jsem na sebe obyčejné dlouhé bílé triko a upnuté seprané džíny. Vlasy jsem si sčísla do ohonu a vydala se do kanceláře k té zmiji. Zaklepala jsem, jak po nás vždycky vyžaduje.

„Pojď dál, Isabell!“ zakřičela na mě skrz zavřené dveře.

Nervózně jsem stlačila kliku a vešla. Čekala jsem, že budeme sami, ale vzadu v rohu na pohovce seděl i Sebastien Gabet. Jeden z hlavních sponzorů a člen tohohle spolku. Tenhle upír se většinou krmí jen ode mě a to, že tu je i on, mi přišlo nanejvýš podezřelé. Dokonale mě to ochromilo, takže jsem ani nepozdravila.

Bastien se na mě spokojeně usmíval a vůbec mu nevadilo, že já jeho optimistickou náladu nesdílím. Kdybych mohla, nejradši bych se na něj pořádně zašklebila, nebo ho rovnou propíchla pohledem, ale to jsem si bohužel dovolit nemohla. Kdoví, jak by se mě pak rozhodli potrestat. Raději jsem rychle spolkla veškerou hrdost. Hrát si na hrdinku, abych se na pár minut cítila dobře, mi za to nestálo, alespoň ne proto, že většinou následoval trest.

Yvette pokynula hlavou, abych se posadila na židli naproti ní, a ačkoli se mi vůbec nechtělo, nakonec jsem stejně poslechla.

„Drahoušku, ještě ses nenaučila slušnému chování?“ začala kousavě. Nenáviděla jsem tyhle hry a to její obvyklé zlehčování situace, kdy začne s lehkým žertováním nebo pokáráním. Už jen proto mi bylo jasné, že to, co se mi chystá sdělit, bude něco důležitého a vážného.

„Proč jsem tady?“ přešla jsem rovnou k věci. Ať je to cokoliv, lepší bude, když se to dozvím co nejdřív. Čím rychleji se z toho budu moct vzpamatovat, tím dřív budu moct pomoci Bel, která mě bude jisto jistě potřebovat.

„Ehm…“ odkašlala si, „… Isabell, příští týden ti bude dvaadvacet let, jak jistě víš,“ ztěžka jsem polkla. „Ale nejsem si jistá, jestli je ti známo, co se s tebou stane pak. Jistě ne, tak dovol, abych ti to prozradila,“ podívala se za mě a já sledovala její pohled.

„To tady musí být on?“ zeptala jsem se podrážděně. Nechápala jsem, proč by u toho měl být ten francouzskej snob. A i když se při krmení chová absolutně slušně, jemně a nikdy mě nekousne víckrát jak jednou, a navíc je to jeden z nejhezčích upírů tady, stejně ty jeho úlisný manýry nesnáším. Vždycky si na sebe raději vezmu triko bez výstřihu a trochu volnější, protože ani ne před rokem jsem si jakýmsi nedopatřením vzala jedno upnutější, co malinko víc obepínalo prsa. Samozřejmě se nic moc nestalo, jen jsem na zádech během krmení musela cítit jeho vzrušení. Zaútočila na mě vzpomínka, jak Bastien lačně hltá, hladí mě po ramenou a přitom se mi tiskne přirozením na zadek. Nic takového už nechci nikdy zažít. Fuj! Odpor mě vnitřně úplně roztřásl, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát.

„Ano Isabell, pan Sebastien tu zůstane, protože toho, co se ti chystám sdělit, bude součástí i on.“ Zamračila jsem se. Mohlo mě hned napadnout, že ten slizoun u něčeho, co se týká mě, nemůže chybět.

„Takže, jak už jsem říkala, bude ti dvacet dva let a tvoje tělo ti zastaví růst a vývin, ale také stárnutí. Od tvých narozenin přestaneš stárnout.“ Usmála se na mě a tvářila se přitom, jako by to byla ona sama, kdo mi dává nesmrtelnost. Sice mě to překvapilo, protože jsem ještě nikdy neslyšela nic o tom, že bychom měly být nesmrtelné. Všechna děvčata tady vědí, že mají určitý gen, který zabraňuje upířímu jedu, aby nás proměnil, a naše krev se po úbytku obnovuje, řekla bych skoro světelnou rychlostí. Navíc se i docela rychle hojíme.

Takže mě naprosto vyvedlo z míry, že budu nesmrtelná. Myslela jsem, že v něčem se podobáme lidem. A to v tom, že jednou zestárneme a zemřeme. V lidském měřítku by mi teď mělo být zhruba devadesát devět let, protože stárnu třikrát pomaleji než člověk.

To snad budu muset pít krev? Protože donedávna jsem si myslela, že právě to je esence věčného života. Ale my nemůžeme být proměněny. Když mě upír kousne a jed se mi dostane do těla, veškerá bolest zmizí. Navíc mám i větší sílu než lidé, která zřejmě měla sloužit hlavně k obraně. Tady si ale zatím nikdo nic nedovolil, jenže řekněme si to pěkně na rovinu, zabít upíra je stejně dost těžké, ne-li nemožné pro někoho jako já, protože jsou to jen kusy studeného a odporného kamene, odolní snad vůči všemu.

Nás využívají naštěstí jen ke krmení. Vím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jsme tu zavřené jako zvířata v hospodářském stavení a žádná z nás neví, co bude v budoucnu. Důležité ovšem je, že poskytujeme krev, a to jim prozatím stačí.

„Co?“ vyhrkla jsem překvapeně. Najednou na mě dolehla těžká deprese, jestli budu muset trávit zbytek věčnosti takhle, pak raději smrt…

Yvette se jen potěšeně usmála a pokračovala. „Ó ano, zlatíčko! Zhruba za čtrnáct dní z tebe bude nesmrtelná,“ spokojeně poklepávala koncem propisky do štosu papíru na stole.

„A to budu muset pít krev?“ otřásla jsem se odporem.

„Nepřerušuj mě, prvně ti všechno vysvětlím, a až pak se mě budeš ptát, ano?“ Souhlasně jsem zakývala, ačkoliv už teď se mi na jazyk hrnulo nespočet dalších otázek. Klep, klep, klep, propiska se nepřestávala hýbat a já se kvůli tomu protivnému zvuku skoro nedokázala soustředit.

„Takže, jakmile se z tebe stane nesmrtelná, což ještě s určitostí víme, tvoje tělo projde lehkou a rychlou proměnou. Bude to něco jako hodně silná chřipka a bude trvat zhruba týden. Nicméně to bude poslední nachlazení a poslední nepříjemnost ze světa nemocí…“ Koukala jsem na ni s pusou dokořán a úplně zapomněla na klep, klep… „… je to docela milá novinka, že? Po týdnu, který strávíš na naší ošetřovně, ti dáme týden volna, aby ses zotavila a se vším seznámila, a pak se vrátíš zpátky k povinnostem.“

„Bolí to?“ vyhrkla jsem zmateně první věc, která mě zajímala ze všeho nejvíc.

„Nemělo by, ale pokud bude, disponujeme spoustou utišujících léků a tabletek proti bolesti. Nemusíš se ničeho bát. Jediné negativum je, že jsi naší první svěřenkyní, která dosáhne tohoto věku, takže s určitostí úplně všechno nevíme. Donesly se k nám sice nějaké zvěsti a knihy z minulosti, ve kterých bylo skoro vše stručně a velmi výstižně popsáno. Jenže jak jsem řekla, ty tady, mezi těmito děvčaty, budeš první.“

Zamotala se mi hlava. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Cože se ze mě stane? Nesmrtelná? Ale jak je to možné? A co krev a tesáky?

„Isabell, je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct. Od doby tvé proměny, budeš malinko jinak reagovat na upíří jed.“

„Co? Jak?“ To ještě neskončila? Kolik novinek…

„To ti povím později, ale právě proto, že tvé tělo projde proměnou a tvé reakce budou jiné, bude ti přidělen pouze jeden upír, a to právě pan Sebastien Gabet.“

„Cože?“ To, že mě tohle totálně vytočilo, nešlo z mého hlasu přeslechnout. Z hlavy se mi vykouřilo všechno o nesmrtelnosti nebo proměně. Zuřila jsem. Takže se toho úlisnýho frantíka přece jen nezbavím?

„Isabell, nezajímá mě, jestli se ti to líbí nebo ne, je to moje rozhodnutí.“ No to určitě, kolik ti za mě zaplatil, ty jedna prodejná… „A ty ho uposlechneš, ať se ti to líbí nebo ne. Rozumíš?“ Sevřela jsem křečovitě rty.

„Tak rozumíš?“ zařvala nepříčetně a postavila se tak prudce, až se těžká kožená židle převrátila. Její pohled se mi zavrtával hluboko pod kůži a nezbylo mi nic jiného než všechno odsouhlasit. Spokojeně se usmála, postavila židli a znovu se pohodlně posadila.

„Jestli mě budeš rozčilovat, nevím, co budu nucena udělat, aby sis se mnou už příště nezahrávala. Bastiene, můžeš nás nechat o samotě?“ koketně na něj mrkla a mně se zvedl kufr.

„Jistě,“ téměř neslyšně se zvedl, uklonil a ani ne do vteřiny byl pryč. Nervozita ze mě na moment opadla, ale to jen do doby, než mi Yvette osvětlila další novinky mé nové existence. Samozřejmě tu nevětší si nechala až na konec.

***

Do pokoje jsem se vrátila naprosto zdrcená a jako ve snách. Musela jsem působit dost směšně, ale teď už mi bylo všechno jedno. Moje mimické svaly byly naprosto ochablé a bez života a z očí se mi bez vzlyků hrnuly slzy. Žaludek celou dobu protestoval, a čím blíž pokoje jsem byla, tím mi bylo hůř.

V poslední chvíli jsem rozrazila dveře koupelny a sklonila se nad záchodovou mísu. Když se pak o něco později moje snídaně a oběd společně mísily na dně toalety, bylo mi už o něco líp. Spláchla jsem, vyčistila si pusu a pořádně opláchla obličej ledovou vodou. Ale nevolnost se úplně neztratila, tak jsem sebou raději žuchla do postele a modlila se, aby to všechno byl jen hnusný sen.

Nebo možná odporný horor, u kterého bych měla chvíli strach, ale pak by naštěstí skončil a já se nemusela dál bát. Ale bohužel moje brzká budoucnost je daleko odpornější, než ten nejohavnější nekvalitní strašidelný film, který trvá maximálně dvě hodiny, ale jednou přece skončí. Ne, můj bohužel potrvá…

Kdyby nás tu nedržely pod absolutním dohledem, už dávno bych zdrhla. Učila jsem se bránit a útočit. A to všechno tajně, kdyby se o tom dozvěděla ta semetrika, bylo by zle. Ale Marco byl ten nejmilejší upír, který tu po naší lidské mamce Carmen byl, a shodou okolností nás vyučoval.

Výborně umím pěti jazyky a pak i pár dalších, kterými bych se snad i svedla domluvit, ale k čemu mi to všechno je, když nás tu drží bez možnosti, že někdy opustíme tyhle stěny? Alespoň se necítím jako naprostý ignorant. Marco mě nejen učí jazykům a všeobecnému vzdělání, ale pak taky tajně obranu a útok. A musím říct, že mi to opravdu jde. Párkrát už se mi ho podařilo nakopat, ale kdo ví, jestli to nebyla jen náhoda. On totiž měří skoro dobré dva metry a má i celkem mohutnou postavu. Hlavně ramena. Jeho naprosto černé vlasy se hodí ke karamelovým očím, které má mimochodem jen a jen pro mou milovanou sestřičku. Zprvu se svoje okouzlení pokoušel maskovat, ale oběma nám rychle došlo, že je z Bel na větvi. A nejhorší ze všeho je asi to, že Belén je do něj taky až po uši zamilovaná. Občas si společně ukradnou pár minut, ale to opravdu jen výjimečně.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a přemítala nad životem, než se dveře znovu otevřely a do pokoje se vrátila Bel. Vypadala daleko hůř než posledně. Okamžitě se ve mně zažehly ochranářské instinkty a moje neštěstí jsem na chvíli hodila za hlavu.

Vyskočila jsem z postele a vrhla se k ní, abych ji mohla pořádně obejmout. Cítila jsem, že to nepotřebuje jen ona, ale taky já. Jenže Bel nijak nereagovala. Musela jsem si ji prohlédnout, kdo ví, co jí ti dva udělali. Do pokoje se v momentě vřítila i Carmen.

„Pojď sem.“ Z jejího pohledu bylo dost jasné, jak je vytočená a nešťastná, že musí vidět Bel v tomhle stavu a nemůže proti tomu, stejně jako já, nic dělat. Alespoň ji pořádně objala.

„Je na tom ještě hůř, než posledně,“ vzlykla jsem.

Carmen se zakabonila. „Co jí udělali tentokrát?“ ptala se naštvaně.

„Nevím, ještě jsem si ji pořádně neprohlédla.“ Chytla jsem Bel za ruku a odváděla do koupelny. Musí ze sebe smít tu špínu. Začala jsem ji opatrně vysvlékat a Carmen mi ochotně pomáhala. Když jsem jí ale přetahovala triko, všimla jsem si, že má na jednom prsu kousanec.

„Co to má sakra znamenat?“ zaburácela jsem a obličej mi vztekem rudl, jak se mi v něm vařila krev. Carmen se otočila a zalapala po dechu. „Aby se dostali až tam, museli jí to triko vysvléknout, že?“ cedila jsem skrz zuby.

Carmen se snažila sebevíc ovládat, ale všimla jsem si, že jí zvlhly oči. „Takhle to dál nejde…“ mluvila zastřeným hlasem a pozorovala stěnu za mnou. „… musíme s tím něco udělat!“ dodala už s pohledem zpátky na mě. „Zvládneš to tu? Potřebuju si odskočit, zlatíčko.“

„Jasně, jen ji lehce osprchuji, aby se cítila alespoň částečně čistá, a uložím do postele.“ Carmen ještě pokývala na souhlas, a pak už jsem jen zahlédla, jak její záda mizí ve dveřích koupelny. Svlékla jsem se a šla společně s Bel do sprchového koutu. A po společné sprše, kdy už jsme byly obě zabalené do županů, jsem ji opatrně uložila do postele.

Netrvalo dlouho a spala jako špalek. Osušila jsem se a snažila se z hlavy vypudit všechny myšlenky, které se neustále motaly kolem toho, co mi řekla Yvette a kousanců na Belénině těle. Oblékla jsem si sportovní oblečení a odhodlaně vykročila směr tělocvična. Lehké a jednoduché sporty jsme naštěstí zakázané neměli. Dneska bohužel svítilo slunce, což je tady celkem zřídka, takže běhat okolo areálu bylo nemožné, protože strážci byli jak jinak, než upíři. A i když jsme byli docela daleko od civilizace, Yvette raději nechtěla nic riskovat, takže za slunečných dnů jsme musely dřepět uvnitř.

V tělocvičně jsem si vyhlédla běžecký pás a odhodlaně na něj vyskočila. Můj úmysl byl vypustit tady dneska duši a běhat až do úplného vyčerpání. A celkem se mi to i dařilo. Díky rychlé regeneraci budu brzy jako rybička, ale takhle bezprostředně se alespoň vyčerpám na úplnou mez.

Za zády si někdo odkašlal, ale já bych ten hlas stejně poznala všude. „Ahoj, Marco,“ sípavě sem ho pozdravila.

Obešel stroj a postavil se ke mně čelem a netvářil se vůbec hezky. „Je pravda, co se stalo?“

„Co se stalo?“ dělala jsem blbou. Belén by určitě nechtěla, aby se to dozvěděl. Teda pokud mu to nebude chtít říct později sama.

„Izi, nelži mi!“ zaburácel. „Je nebo není pokousaná na zakázaných místech?“ Vzduch najednou ztěžknul.

„Jak ses to dozvěděl… Carmen?“ Teď jsem byla naštvaná zase já. „Stejně s tím nemůžeš nic udělat nebo snad jo? Když se to doví Yvette, maximálně zdrbe ty dva šmejdy, ale oni samozřejmě ochotně připlatí, že?“ přerušila jsem proslov, protože jsem nestačila běhat, dýchat a zároveň mluvit. Marco zmáčkl tlačítko a pás začal zpomalovat, až úplně zastavil. Otřela jsem si čelo ručníkem. „Ale to je úplně jedno, protože až se budou krmit příště, bude to daleko horší a oni znovu připlatí… proč by ne, peněz mají dost…“ odevzdaně jsem svěsila hlavu a dýchala jak parní lokomotiva, „… z tohohle pekla prostě žádné východisko nevede.“

Chystala jsem se k odchodu, ale jeho těžká ruka mi dopadla na rameno. Marco mě zastavil a otočil k sobě. Pak jen spiklenecky mrkl a odhodlaně dodal: „To se ještě uvidí!“ Oči mu jiskřily a sálalo z nich naprosté odhodlání. „Uvidíme se tady znovu v osm večer, platí? Zkusím si něco zařídit.“

Nevěřila jsem vlastním uším. Že by se opravdu našel někdo, kdo by nám pomohl nebo alespoň Bel. Ale nechtěla jsem si zbytečně pouštět do žil nový optimismus, už takhle to bolí, nechci vědět, jaké by to bylo, kdybych věřila, a pak se to pokašlalo.

***

V pokoji už panovalo šero a Bel stále spala. Podle přikrývky jsem usoudila, že měla hodně divoké sny, ale nebylo se čemu divit. Sprcha mě dokonale uvolnila a já pomalu cítila, jak mě únava opouští. Jak jsem říkala, regenerace funguje opravdu rychle.

Později jsem se vydala do menší jídelny v přízemí a na tác nabrala spoustu jídla. Hlad mi svíral žaludek, a tak jsem všechno poctivě a s chutí snědla. Další příděl už ale nebyl pro mě, ale pro mou sestřičku. Až se vzbudí, bude potřebovat posilnit.

Tác jsem položila na noční stolek Bel a mrkla na hodiny nade dveřmi. Ukazovaly za deset osm, nejvyšší čas se odebrat do tělocvičny.

Marco už tam na mě čekal a tvářil se napůl spokojeně, ale i ustaraně.

„Tak co?“ zeptala jsem se netrpělivě.

______________________________________________________________________

Pouštím do oběhu první díl jako takovou malou ochutnávku nadcházející povídky. Tak snad se Vám bude líbit. A jak ukončím alespoň jednu z těch, kterou mám momentálně rozepsanou, pustím se okamžitě do téhle.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky vzpomínek - Prolog + 1. kapitola - Já a nesmrtelná?: