Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky vzpomínek 2. kapitola - Záchranná mise

23.01.2011 (13:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1971×

Nechci, aby se mi to pak všechno motalo dohromady, a navíc nevím, jestli na to najdu i nějaký ten čas. Takže pokud opravdu nějaký najdu a budu mít napsané i kapitoly k mým prvním třem povídkám, pokusím se napsat něco i k téhle, ale moc od toho prozatím nečekejte. Jakmile ovšem ukončím alespoň jednu z prvních třech, pustím se do téhle s o to větším nasazením! Jinak ještě jednou moc děkuji za všechny povzbudivé komentáře k prvnímu dílku téhle povídky.

NatyCullen: Tenhle námět mě napadl při cvičení ;-) A navíc mi hodně pomohla i muzika a já už tak nějak tuším, jak se bude tenhle příběh dál odvíjet… :-)

Veve: To jak ses ptala, co znamená, když je k někomu přiřazen upír, tak ti řeknu, že se o žádnou svatbu nejedná. Spíš o to, že dotyčná dívka bude muset upíra krmit. Zvláště pak po proměně, kdy dosáhne plnoletosti a projde určitými změnami… U kterých je asi prozatím nejdůležitější říct, že po kousnutí na ni jed upíra bude mít malinko jiné účinky než doposud. Což ale vůbec neznamená svatbu… :-) Nechte se překvapit :-)

V pokoji už panovalo šero a Bel stále spala. Podle přikrývky jsem usoudila, že měla hodně divoké sny, ale nebylo se čemu divit. Sprcha mě dokonale uvolnila a já pomalu cítila, jak mě únava opouští. Jak jsem říkala, regenerace funguje opravdu rychle.

Později jsem se vydala do menší jídelny v přízemí a na tác nabrala spoustu jídla. Hlad mi svíral žaludek, a tak jsem všechno poctivě a s chutí snědla. Další příděl už ale nebyl pro mě, ale pro mou sestřičku. Až se vzbudí, bude potřebovat posilnit.

Tác jsem položila na noční stolek Bel a mrkla na hodiny nade dveřmi. Ukazovaly za deset osm, nejvyšší čas se odebrat do tělocvičny.

Marco už tam na mě čekal a tvářil se napůl spokojeně, ale i ustaraně.

„Tak co?“ zeptala jsem se netrpělivě.

Carlisle (Kanada, USA - Forks)

Byl jsem zrovna na lovu hluboko v kanadských lesích společně s mojí milovanou Esme a s některými našimi dětmi. A právě jsem se chystal zabořit zuby do krku jedné mlaďoučké srnky, které jsem už stihl zlomit vaz, ale jako na potvoru začal neodbytně vyzvánět mobil. Jenže můj hlad už byl skoro nesnesitelný a já na moment zaváhal. Nejradši bych ten telefon zmačkal do úplně malinké kuličky, té nejmenší nebo ještě lépe, udělal z něj jen prach. Co kdyby to ale byla Rosalie nebo Emmett? Co jestli doma něco vyvedli?

Nechal jsem zvíře padnout k nohám a naštvaně zašátral v kapse. Zatraceně, že já si ten zpropadený krám beru i na lov. Číslo na displeji mi však naprosto nic neříkalo, a ještě ke všemu se přiřítila Lori a ukradla mi moji pracně ulovenou kořist. No dobrá, zas tak pracně ulovená nebyla, ale kdo může být tak drzý a neomalený, aby upírovi a vlastně svému „možná nastávajícímu tchánovi“ ukradl večeři? Budu muset Edwarda vyhubovat za to, co Lori učí. Ten holomek taky býval jediný, kdo mi tyhle věci prováděl a bavil se tím jako malý kluk. Každopádně to vyburcovalo moje instinkty a z hrdla jsem byl schopný vypustit jen naštvané vrčení, když se ta potvora zakousla a vysávala moji laňku.

Pomalu jsem se silou vůle přiměl uklidnit, a jen se na ni zamračil, zatímco mobil neustále bez přestání drnčel. No nevadí, stejně by vychladla.

„Prosím!“ nechtěně jsem štěkl do toho zpropadeného přístroje.

„Carlisle? Jsi to ty? Tady Marco. Kamaráde, doufám, že to jsi ty…“ Hlava mi pomalu chladla a začala přemýšlet, kdože to vlastně je ta osoba na druhém konci. Ale vzápětí si můj mozek okamžitě vzpomněl na starého dobrého přítele z Itálie. Tenkrát ho královští chtěli do sbírky díky jeho neobvyklému daru, který byl více méně užitečně neužitečný. Poradil jsem mu, aby se na čas schoval a on mě opravdu poslechl. Zmizel dřív, než ho dostali, ale od té doby jsem už o něm nikdy neslyšel a část mé mysli byla přesvědčena, že už prostě nežije. I když upír a život? Vlastně celkem vzato já ožil, až když jsem našel Esmé.

„Teda… jak se máš?“ vyhrkla v okamžení moje zmatená mysl.

„Nic moc, a právě proto volám,“ šeptal do telefonu, jako by nechtěl, aby ho kdokoliv slyšel, „potřeboval bych od tebe jednu menší nebo možná větší službičku. Teda spíš pomoc.“ To mě docela překvapilo. Tak tenhle rádoby přítel se mi neozve skoro jedno století a teď najednou volá a potřebuje moji pomoc?

„Tolik let o sobě nedáš vědět, a teď voláš jen kvůli tomu, že ode mě potřebuješ nějakou službičku?“

„Jo… promiň, ale nemohl jsem se ti dřív ozvat! A ani teď bych neměl nikam volat, jestli to zjistí, budu mít vážný problémy… ale pak ti všechno povím. Tak pomůžeš mi?“ naléhavost v jeho hlase mi sebrala veškeré další uštěpačné otázky, kterými jsem chtěl jeho počínání komentovat.

„A co by to mělo být?“

„Jsem v Rusku v jedné menší vesničce poblíž Petrohradu a potřeboval bych letadlo, které by mě odsud dostalo. Teda mě a další dvě nebo tři osoby.“

„Tak to je víc než jen službička, starej brachu. Pronajmout osobní letadlo nebude problém, ale nechají nás přistát jen na letišti. Takže si budeš muset sehnat falešný dokumenty, a nějak se ke mně dostat i s nákladem. Můžu se pokusit přijet ti naproti autem nebo lodí, ale nebude to lehký. Kde že to přesně jsi? Jak se ta vesnička jmenuje?

„Nejsme přímo v té vesnici, ale jmenuje se Kamenka a jsme spíše několik kilometrů pod ní. Blízko jednoho jezera, ale to je složitý, prostě pokud to půjde, setkáme se za dva dny na letišti. Není to moc narychlo?“

„Na letišti kde?“ zeptal jsem se zmateně. Takovéhle domlouvání na poslední chvíli se mi moc nelíbilo, ale zřejmě to bylo nezbytně nutné.

„No na letišti v Petrohradě?“ odpověděl zbrkle.

„A budeš se tam moct dostat?“ pokoušel jsem se najít nejjednodušší řešení. „Nebude lehčí, pokud přistanu v Helsinkách, pronajmu loď a vyzvednu tě i s nákladem v Primosku?“ vymyslela moje hlava další řešení, jak jej odsud dostat i s jeho tajemným nákladem.

„To by bylo opravdu perfektní!“ zvýšil radostně hlas můj starý přítel. „Bože, moc ti děkuju Carlisle,“ najednou se jeho hlas potěšeně chvěl. Bylo to zvláštní, protože Marco se nikdy takhle nechoval. Vždycky, teda co si pamatuji já, mu záleželo jen na sobě samotném.

„A ty hlavně sežeň dokumenty. Abychom neměli potíže, nerad bych ještě podplácel.“

„Neboj se, ty už jsem zařídil. Budu je mít zítra a hned jak je vyzvednu, tak ti zavolám zase na tohle číslo a dohodneme podrobnosti, platí? Děkuju ti, Carlisle! Jsi opravdový přítel!“ Vypadalo to, že se snad každou chvíli do telefonu rozbrečí.

„Jasně! Hlavně mi dej zítra vědět,“ dodal jsem ještě jako stvrzení, a pak už se jen rozloučil. Teď rychle na lov, abych zahnal tu prokletou žízeň, protože pak mě čekají další povinnosti.

„Kdo to byl?“ ozval se mi za zády Edward.

„Ehm… co? Jo, ten telefonát? To byl jen jeden starý přítel. Má nějaké problémy, tak mu poletím na pomoc.“ Nechápal jsem, proč se mě na to vůbec ptá, když si všechno stejně přečte v mojí hlavě.

„Poletím s tebou,“ rozhodl sám, aniž by ho vůbec zajímal můj názor. A to jsem tu měl být otec já… „No, však jsi,“ pousmál se. „Ale nenechám tě letět samotného někam, kdoví kam a kdoví za kým. Nechci, aby se pak Esmé trápila, pokud by se něco stalo. Poletíme všichni společně. Jak Emmett, tak Jasper!“ plánoval můj nejstarší syn.

„Edwarde, nemyslím, že je to dobrý nápad. Čím míň nás bude, tím líp. Někdo musí dávat pozor na děvčata,“ pokoušel jsem se mu to rozumně vysvětlit. A byla to pravda, někdo tu stejně musel zůstat a dávat tak pozor na naše drahé polovičky.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně Esmé, která se z nenadání objevila za mými zády.

„Zítra odpoledne nebo navečer poletím do Ruska,“ objasnil jsem mé nejdražší plány na zítra a pozítří.

„Proč?“ zeptala se zmateně a s náznakem paniky. Povzdechl jsem si, jak nesnáším výslechy… Ale na druhou stranu jsem svoji lásku chápal. Měla o mě prostě jen strach a i proto ji tak bezmezně miluji.

„Carlisle tam poletí soukromým letadlem za nějakým dávným kamarádem, který má momentálně problémy a požádal ho o pomoc a já raději poletím s ním! Jen pro jistotu,“ odhodlaně všechno vyžvanil Edward. Ačkoli jsem mu za to byl momentálně vděčný, protože to podal opravdu všechno a navíc i v celku dobře a rychle.

„Já poletím taky,“ ozvala se rozhořčeně Esmé. „Teda pokud to nevadí?“ obrátila se na mě už s mírnějším tónem hlasu.

„Zlatíčko, možná to bude nebezpečné. Nechci, aby se ti cokoli stalo! To bych nepřežil… A kdo se bude starat o rodinu?“ přitáhl jsem si Esmé k hrudi, pořádně ji objal a políbil.

„Už jsem se rozhodl. Poletím sám a nechci slyšet žádné diskuze!“ Při tom posledním slově jsem se pohledem, který nepřipouštěl dohady, podíval na Edwarda. Jenže když Esmé vzlykla, zaplavily mě výčitky svědomí. Ach, jak tohle nenávidím, nechci jí ubližovat, ale nedovolím, aby jela se mnou. Co kdyby se něco zvrtlo? Nemůžu o ni přijít.

„Carlisle?“ promluvil můj anděl. „Nechci naléhat, ale ani nedovolím, abys jel sám! Vyber si, buď pojedu já, nebo Edward! Taky o tebe nechci přijít a ani já bych nepřežila tvou ztrátu, to mi věř…“ Tentokrát to byl její hlas, co nepřipouštěl námitky. Nešťastně jsem si povzdechl. Zatáhnout do toho ještě někoho kromě mě, mi bylo absolutně proti srsti, ale taky vím, jak je Esmé paličatá. Co budu dělat? Nechci riskovat život žádného člena mojí rodiny.

„Ale svůj ano, že? Takže poletím i já!“ křikl na mě rozhodně Edward. A jeho pohled se otočil na Lori, která stála tiše opodál, a jen se zájmem naslouchala naší debatě.

Říkal jsem, že je Esmé paličatá? Aha, tak to sem se možná trochu přesekl… Edward je ten nejpaličatější a nejzatvrzelejší člen naší rodinné smečky, ale zase na druhou stranu, jeho ovládání je skoro stejně výborné jako to moje a navíc má i srdce na tom pravém místě. Možná bude nejlepší, když tedy pojede on. Měl bych se cítit jako padouch, když chci vystavit nebezpečí jeho a ne Esmé. Z myšlenek mě vyrušila až něčí ruka na mém rameni.

„Tak to není, Carlisle, mýlíš se… Pojedu s tebou moc rád. A stejně ještě ani nevíš, o co se jedná,“ povzbudivě se na mě usmál Edward.

Byla to všechno naprostá pravda, takže bylo momentálně naprosto zbytečné se nad něčím příliš zastavovat. Nejrozumnější, co jsem v dané situaci mohl udělat, bylo to, že jsem si dopřál pořádně dlouhý lov, abych zahnal žízeň na co nejdelší možnou dobu.

O dva dny později…

Edward (Finsko - Helsinky)

Přistáli jsme na jihu Finska, na letišti v Helsinkách, jak bylo domluveno na druhý den dopoledne, kdy se nám ozval Carlisleův přítel. Zjistil jsem, že se jmenuje Marco a že se s mým otcem poznali ve Volteře, jinak nic moc dalšího ne. Po telefonu pak ještě doladili určité detaily našeho setkání, tedy místo a čas.

Nakonec se Carlisle rozhodl mě sebou vzít, i když se pořád neskutečně bránil a obviňoval, že mě tak vystavuje nebezpečí, a že to není správné. Jenže Esmé neustále trvala na tom, že s ním prostě někdo jet musí, a tak to nakonec musel chtě nechtě odsouhlasit a vzhledem k tomu, že dokážu číst myšlenky, bude to tak pro nás oba bezpečnější. Což na závěr uznal i on sám.

Objednali jsme soukromý Jet v Seattlu ještě téhož večera, kdy jsme se všichni vrátili z lovu. A když bylo po hodinovém a hodinovém plánování, mohl jsem si konečně alespoň ještě na pár hodin zpříjemnit poslední zbytky času, než nás opět pohltí přípravy na odlet.

A jak jinak než s Lori v naší ložnici. Byla neskutečně nenasytná, a to opravdu doslova a já měl pocit, že to do odletu nebudeme moc stihnout, protože pokud by se tak opravdu stalo, Lori by mě asi jednoduše nepustila. Taky byla vcelku žárlivá, což mi na ní zprvu docela vadilo, ale už jsem si stihnul zvyknout, třebaže mě to ještě někdy dožírá… Zvláště pak při návštěvách našich rádoby příbuzných z Denali.

Každopádně jsme to stihli včas a hlavně podle plánu, třebaže jsem si musel vyslechnout naštvané brblání mojí družky zabalené jen do prostěradla, když jsem hbitě připravoval jedno menší cestovní zavazadlo. Vcelku líbezný pohled, kdyby občas dokázala alespoň na moment zavřít ty svoje nejsladší ústa.

Let trval několik dlouhých a hlavně nudných hodin. A když jsme pak konečně prošli letištní kontrolou, ačkoli nás teda moc nekontrolovali, protože jako boháči s osobním letadlem jsme to zkrátka měli jednodušší, mohl jsem si úlevně oddychnout. I když ta horší a akční část plánu nás čekala teprve teď. Takže jsem odskočil do přístavu pronajmout někoho, kdo nás odveze až do Primorsku, což díky tučné sumičce nebyl až takový problém. A ten tichý, vousatý muž s tou polorozpadlou kocábkou, kterého jsem prozíravě vybral, byl opravdu spokojený. Zatímco Carlisle volal svému kamarádovi, který nás měl čekat v jedné zapadlé putyce, nejblíže přístavu. Nevěřil jsem tomu jeho rádoby příteli, který se najednou po jednom století ozve a potřebuje nutně pomoct. Navíc ho můj otec zachraňuje už podruhé! Byl jsem navztekaný jako nějaký malý capart a jediné, co mě dokázalo docela uklidnit, byla vzpomínka na moji Lori.

Tenkrát, když se u nás doma objevila, měla ještě úplně rudé oči. „Chtěla bych taky zkusit být vegetariánka,“ prosila nás ještě téhož dne a Esmé jako správná máma, si ji okamžitě zamilovala. Dokonce si malovala její budoucnost po mém boku, a to mě zprvu hodně vytáčelo, ale postupem času jsem si ji opravdu zamiloval. Navíc, kdo by chtěl zklamat ty maminkovské oči Esmé? Já teda rozhodně ne. Navíc Lori je opravdu hezká, ale jestli je to, co k ní cítím opravdová láska, tak to jaksi netuším. Ale doufám, že ano, protože až se vrátíme, chtěl bych ji konečně požádat o ruku. Myslím, že to tak bude správné. Jsme spolu už bezmála dvacet let a klape nám to přímo skvěle, takže nevidím nejmenší důvod, proč bych měl svoje rozhodnutí oddalovat. Ačkoli mě tohle moje rozhodnutí činilo dost nervózním. Ale i přesto jsem neustále doufal, že to tak je nebo spíš bude správně. Vzhledem k tomu, že u mě další upírky nikdy nic nevyvolávaly… Ani Tanya, Irina nebo Kate, které se v průběhu všech těch uplynulých desetiletí nepřestávaly snažit.

Zastavil jsem před letištěm, mezitím ještě pořád ztracen ve vzpomínkách, a čekal na Carlislea.

„Tak?“ musel jsem se optat, jestli se nějakou náhodou nezměnily plány.

„Takže do přístavu na loď a pak do Primorsku,“ mluvil naprosto klidně. „Oni na nás budou čekat u jedné zapadlé hospody. Neví, jak přesně se jmenuje, protože už žádný nápis nikde nemá, ale jednou byla natřená na sytě-oranžovo, div v noci nesvítila. Teď už je prý tak otřískaná omítka, že to jde jen těžko rozeznat. Každopádně nás budou čekat právě tam, vzadu za tou putykou. Takže plány zůstávají naprosto nezměněny,“ dokončil zdůvodňování a seznamování mě s ničím novým můj adoptivní otec. Šlápl jsem na plyn a rozjel se k přístavu, kde už na nás ochotně čekal vousatý stařík, kterému chyběly snad všechny zuby. Jak dole, tak nahoře… A při úsměvu, který nám věnoval okamžitě, kdy jsme s Carlislem nastoupili na loď, si toho nešlo nevšimnout. Bylo to značně komické, ale i přesto jsem se na něj usmál stejně srdečně. Alespoň on měl možnost prožít svůj život úplně na plno a s možností mít potomky, ačkoliv nevypadlo, že by snad nějaké měl.

Do půl hodiny už vyplouval a cosi na nás mluvil. Já mu ale vůbec nerozuměl, za to Carlisle mluvil naprosto plynule jeho rodnou řečí. Já se v tomhle případě mohl uplatnit jedině v ruštině… A prozatím se náš plán odvíjel tak, jak měl. Bez sebemenší komplikace jsme si to mířili k místu setkání našeho nového kamaráda. Byl jsem opravdu neskutečně zvědavý, jak se ten upír po tak dlouhé době mohl změnit. V poslední vzpomínce na něj, kterou mi Carlisle velmi vřele zprostředkoval ve své mysli, mi ukázal vcelku pěkného, ale hlavně urostlého a rudookého upíra s téměř černými vlasy. A jak jsem se dozvěděl, tak Marco prý na slunci nezáří. Dar ne-dar, ačkoliv podle mě to je to úžasné, protože se může naprosto bez problému pohybovat venku mezi lidmi i za slunečných dnů, třebaže se nikdy neopálí a vlastně ani nespálí. Usmál jsem se téhle mojí pitomé myšlence.

Stejně je to podle mě vážně skvělé, nebo rozhodně lepší, než číst otravné myšlenky lidí okolo. Třebaže můj dar z hlediska ochrany a obrany je daleko praktičtější. Moje mysl se rozběhla do všech možných stran a já přemýšlel snad úplně nad vším. Nad žádostí o ruku, která mě malinko pálila a tížila. Nad naším novým známým. No zkrátka nad vším možným i nemožným. Jenže takhle mi ta cesta utekla neskutečně rychle. Potřepal jsem hlavou a raději se porozhlédl okolo, protože jsme se blížili k přístavu.

Nikdo z nás si nedokázal představit, kdopak asi můžou být ty dvě nebo tři osoby, které mu byly tak vzácné, že se rozhodl po tolika desetiletích ozvat Carlisleovi, aby uspořádal záchranou misi. Bylo to nanejvýš zvláštní.

„Tak co, Edwarde, připraven?“ optal se mě starostlivě můj adoptivní otec.

„Jo,“ pousmál jsem se na něj a snažil se mu neukázat všechny ty obavy, které se mísily uvnitř mojí hlavy. Nechtěl jsem jej stresovat hned na začátku. Rozprostřel jsem můj dar po okolí, abych mohl účinně najít každou podezřelou myšlenku. Můj pohled se porozhlédl po okolí, když náš bezzubý kapitán parkoval ten výstavní kousek u jednoho volného místečka. Okamžitě jsme vyskočili na molo, teda předtím mu ještě Carlisle naordinoval, aby na nás hodinku dvě počkal, a až poté jsme se mohli vydat k místu střetnutí. A musel jsem uznat, že ta barabizna, ačkoliv oprýskaná a v šíleném stavu, byla absolutně nepřehlédnutelná. Naštěstí jsme ale nemuseli dok opouštět a procházet kontrolou, protože ta putyka byla jeho součástí. Takové odpočívadlo pro mořské vlky. Naše kroky se nedočkavě blíži k onomu místu a já začínal být vážně nervózní, protože jsem slyšel jen jednu mysl a to našeho upíra. Stál u zdi a nedočkavě nás vyhlížel. Snad se něco nezvrtne, doufal jsem tajně.

Do výhledu se mi konečně dostal ten roh zmíněné putyky, ale to co jsem tam uviděl, mi sebralo veškerý vítr z plachet…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky vzpomínek 2. kapitola - Záchranná mise: