Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 1. kapitola

19.01.2012 (17:00) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2339×

Moc děkuji mé korektorce Myf, bez které by to byla jen snůška nesmyslných komolenin českého jazyka.

„Mami, co se děje?!“ vykřiklo malé děvčátko rozhlížejíc se po rozlehlém obývacím pokoji.

Mladá žena, která seděla po dívčině boku na sedačce, rychle skryla strachem a možná i vztekem zkřivenou tvář. Objala dceru a začala ji hladit po jejích dlouhých kaštanových vlasech.

„Nic se neděje, broučku, asi se mi něco zdálo,“ snažila se ji uklidnit, zatímco by to potřebovala spíše sama.

Vtom něco zaškrábalo na vchodové dveře. Žena strnula v pohybu a polil ji strach.

Přišli si pro ni.

Ale já ji nedám... Nikdy!

Rychle popadla svou dceru do náruče a nesla ji po točitých schodech do sklepa. To je její jediná šance.

„Bello, to nic. Bude to v pořádku, teď ale musíš utéct. Hned!“ šeptala jí naléhavě do ouška a silně si ji k sobě přivinula. Naposled. Tušila, že ji už nikdy nespatří. Nikdy ji nepolíbí na čelo, nespatří její úsměv.

Pustila ji na zem a otevřela východ ukrytý v podlaze. Vzedmula se vlna prachu, ale i tísně. Musí se rozloučit.

„Miluji tě, dcerko,“ řekla naposledy. „Nikdy na to nezapoměň, ale teď běž. Honem!“

Políbila ji na čelo. Snažila se zahnat slzy, nesmí si ji tak dcera pomatovat. Se slzami bolesti v očích.

Pomohla jí seskočit do podzemního tunelu. Držela ji za ruce, ale Bella je nechtěla pustit.

„Mami, maminečko. Neodcházej. To pro mě si přišli. Vždyť tě zabijí,“ úpěnlivě prosilo malé děvče. Zoufalství se v jejím zpěvavém hlásku nedalo přeslechnout.

„Já musím, Bello. Musím odlákat jejich pozornst, ale ty utíkej! Rozumíš?!“

Matka už ani vteřinu nečekala na její odpověď, naposledy se jí podívala do očí, do těch, které už nikdy neuvidí, a zabouchla dřevěný poklop. Déle se loučit by už nezvládla.

Chvíli nato vběhlo do sklepa několik upírů.

„Kde je?“ zavrčel jeden z nich. Byl velmi svalnatý s černými vlasy a ostře řezanými rysy.

Nešťastná žena se rozklepala strachem, ale nic mu neřekla. Stejně ji čekala smrt. Teď už jen vzpomínala na svou dceru a manžela.

V duchu Bellinku popoháněla. Musí utéct.

„Tak ty budeš mlčet?“ slizce se zašklebil a velmi pomalu se k ní přibližoval.

Žena neměla čas na přemýšlení. Rychle se sklonila, popadla kámen a rozřízla si s ním ruku. Projela jí ostrá bolest, ale ona ji nevnímala. Chtěla to ukončit. Rychle. Aby ji nemohl mučit. Bála se, že by ji prozradila, v návalu bolesti by svou dcerku odsoudila na smrt. To nemnohla dovolit.

Upír se zastavil a nasál její vůni. Jeho oči se v mžiku změnily na dravé a po ubohé matce vystartoval. Zakousl se jí do ruky. Žena vykřikla. Vzpínala se. S krví z ní rychle unikala i energie.

Její poslední myšlenka byla:

Bello, uteč!!!


* * *
Už je to padesát let. Padesát let, co jsem naposledy viděla své rodiče. Padesát let, co jsem slyšela za dveřmi poklopu maminčin smrtelný výkřik. Padesát let, co mi zabili matku i otce čtyři hnusní, odporní upíři.

Pomatuji si ten den. Nemohu na něj zapomenout. Ze spaní se budím s křikem a noční můry mě straší den co den. Vzpomínám na maminčinu lásku ať ke mně, nebo k mému otci, upírovi.

Ano, zamilovala se do upíra. Velmi krásného a ušlechtilého. Sice se proklínal, co je to za stvůru, uvnitř byl naprosto dokonalý člověk a ještě lepší muž a manžel. Nikdy se nenapil lidské krve, nikdy nikomu neublížil. Byl jiný než ostatní „krvežíznivci“. Lepší.

Díky jejich lásce jsem vznikla já. Ač je to nemožné, moje mamka přežila porod, a to jako člověk, tedy něčím podobným. Kolovala jí v žilách krev, mohla spát i jíst, ale přece potřebovala k životu aspoň trochu krve. Ne, nebyla poloupír, byla prostě… jiná.

Zato já jsem poloupír. Napůl krvežíznivec, napůl člověk. Spím, jím, piji tekutiny, krev nevyjímaje. Ale jsem také rychlejší než člověk a hlavně rychlohojící. Můžu se zranit, ale velmi rychle se to zahojí. Jen to bolí stejně jako člověka. Také jsem zamrzla někde kolem osmnáctého roku a jak to vypadá, tak už asi nezestárnu. Super.

Nenávidím se. Za to, že jsem. Kvůli tomu zabili mé rodiče. Čtyři upíři – „naverbováci“. Verbovali různé mocné upíry do jejich protivolturiovské gardy. A mezi ně jsem měla patřit i já. Nejsem sice upír, ale mám velmi důležitou schopnost štítu. Psychického i fyzického. Je to užitečné…, ale žádané. Moji rodiče mě ale nechtěli dát. Bojovali za mě a nakonec zemřeli. Aby mě chránili.

Nenávidím i  upíry, protože mi zabili rodinu. Hnusí se mi, ale zároveň z nich mám ukrutný strach. Pořád se mi vybavují ty nenávistivé hlasy a slizký šepot. Celé to podtrhává maminčin smrtelný křik. Ano, mám z nich hrůzu, ale přitom je z celé své duše nenávidím, nejradši bych je vyhladila z povrchu zemského, ale jsem příliš slabá.

* * *

Už zase to stěhování. Začíná mi to lézt krkem. Když se konečně někde usadím, musím si sbalit svoje saky paky a odjet. Co je to za život?

Právě sídlím ve velice krásném městě Bergen na západním pobřeží Norska. Je tu krásně. Prší tu 365 dní v roce, ale mně se tu líbí. Ta panenská příroda, všude je zeleno a tak nějak živo. A té zvěře. Mňam!!!

Ale i tak se musím přestěhovat. Chtěla bych si zase vybrat nějaké velmi deštivé městečko, nejlépe v Americe. Tam už jsem dlouho nebyla.

Jakmile jsem tedy přišla ze školy, zaplula jsem k počítači a šla si popovídat s mým věrným přítelem Googlem.

Stačilo pár minut, abych nalezla přesně to, co potřebuji: Forks. V duchu jsem se pochválila. Bylo to městečko přesně podle mých představ. Malé, deštivé, americké.

O pár dní později:

Konečně jsem tady. To stěhování je tak vyčerpávající. Vylezla jsem z taxíku a zhluboka se nadechla. Do nosu mě uhodila krásná vůně vlhké zeleně a deště.

Rychle jsem zaplatila nervóznímu řidiči a se svým malým baťůžkem jsem se vydala do svého nového domova. Stěhovací vůz s knihami, oblečením a nějakým nábytkem ještě nedorazil, a tak jsem se rozhodla posvačit. Vytáhla jsem si rohlík se šunkou a s chutí se do něho zakousla. Labužnicky jsem přežvykovala a obdivovala svoje kulinářské umění.

Po nekonečné půl hodině konečně dorazili mé věci. Chlapi mi pomohli nanosit bedny do prostorného obýváku a kdybych jim důrazně neřekla, aby odešli, nejspíš by tu i přespali. Neušly mi totiž jejich obdivné a trochu perverzní pohledy.

Když jsem konečně slyšela vyjíždět auto, úlevně jsem se svezla na pohovku. Jak já tohle nesnáším.

Do školy jsem měla nastoupit až za dva dny, v pondělí, takže jsem měla spoustu času na vybalení a možná i na prozkoumání města a lesního bohatství, nejlépe živého.

Jako první přišly na řadu knihy. Mám jich velkou zásobu, a proto zabíraly třetinu všeho, co jsem si přivezla. S opatrností jsem ukládala knihy do velké knihovny z bílého dřeva v mém pokoji. Mimo jiné zde byl i bílý pracovní stůl, poličky na učení, velká skříň na oblečení a velká hi-fi věž se stojánkem na cédečka. Stěny pokrývala béžová a bílá barva a celý pokoj dolaďoval velký fialový koberec a samozřejmě postel s nebesy.

Do ruky mi jako poslední padla kniha “Na větrné hůrce” a jelikož už mi zbývalo vybalit jen oblečení, které si můžu nechat na později, sedla jsem si na postel a začetla se. V té chvíli jsem vnímala jen slova, řádky, které mě příjemně uklidňovaly i  v mých nejtěžších chvílích.

S poslední stranou odplul i klid a já se znovu ponořila do víru vybalování.

Když bylo poslední tričko a poslední kniha či cédéčko vybaleno, popadla jsem nejméně pět prázdných lahví a utíkala do lesa naplnit je zvířecí krví. Přece jenom nemám pokaždé chuť honit se za jídlem.

Cestou jsem pozorovala okolní krajinu. Bylo to zde nádherné. Musela jsem se pochválit, že jsem si vybrala tak krásné místo.

Všude to hýřilo zelenou a překypovalo nadýchanými mechy, ale i – bohužel pro mě – vystouplými kořeny.
Proto jsem se asi dvakrát políbila s matičkou zemí a uštědřila si tak pořádné modřiny. Sice se to rychle zahojilo, ale bolelo to…

Dvě kovové lahve jsem naplnila jelení a ostatní srnčí krví, zahrabala mrtvoly do vlhké hlíny a pelášila domů. Ničeho jsem se nenapila ani si nic neulovila, protože bylo pozdě a hlavně čas na lidské jídlo. Krev si nechám na zítra, den před prvním školním dnem, protože ten bude určitě nadmíru vyčerpávající a já budu potřebovat hodně energie, kterou mi může krev poskytnout.

Doma jsem čerstvě naplněné flašky uložila do ledničky, aby mi krev co nejdéle vydržela, a počala si chystat večeři v podobě těstovin s protlakovou tomatovou omáčkou.

Jako pokaždé jsem se při vyšťourávání omáčky ze skleněné nádoby upatlala a to bohužel nejen obličej, ale i vlasy a novou bílou halenku. Sakra!

Proto jsem si hned po dojezení těstovin napustila vanu a labužnicky se do ní položila. Úplně jsem cítila uvolnění všech svalů od hlavy až po konečky prstů. Vychutnávala jsem si příjemně teplou vodu, kterou jsem si dnes vážně zasloužila.

Když už byla voda docela studená a já se cítila jak nakládaná okurka, umyla jsem si hlavu a se zlomeným srdcem vanu opustila.

Ve svém novém pokoji jsem si ze skříně vyndala nové pohodlné pyžamo s beruškami a zalehla do postele. V tu ránu jsem spala.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 1. kapitola: