Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky lásky - 4. kapitola

23.04.2012 (19:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2104×

Turner silně pískl na píšťalku a oba dva jsme skočili do vody a začali plavat jako o život.

Znovu jsem okolo sebe cítila vodu. Jak mnou proudí její energie, jak se nadnáším.

Měla jsem pocit, že mi je zase pět, že jsem zase s mámou na plovárně a ona mě nutí plavat na mělčině, abych se neutopila. Už tehdy jsem vodu milovala jako nikdo jiný. Táta se vždycky smál, že jsem ve skutečnosti mořská panna, a tak mi s mamkou udělali celý pokoj jako podmořský svět.

Doteď si pamatuju, jak jsem utíkala do La Push, abych si zaplavala v opravdovém moři a vyzkoušela tak, jestli mi nenaroste ploutev.

Na malý okamžik jsem úplně zapomněla na veškeré starosti. Na veškeré novináře, co mi jen ztrpčují život, na celou sportovní kariéru, která mi víc vzala než dala.

Před očima jsem viděla jenom, jak odpočívám v tátově a mámině objetí na pláži a cítím ten lehký teplý vzduch nasáklý vypařovanou solí z moře.

Ale pak jsem se probudila, když mi šplíchla voda do očí, a uvědomila jsem si, kde jsem a co mám dělat. Vzpamatovala jsem se a okamžitě jsem jako robot začala pádlovat rukama, abych byla v cíli dříve než Cullen.

Jen jsem na chvíli střelila pohledem k jeho osobě, abych zkontrolovala jeho pozici.

Byl nepatrně přede mnou, ale stále víc a víc zrychloval. Byl šíleně mrštný a vypadalo to, jako by se snad ani té vody nedotýkal, jenom se nad ní vznášel. Bylo to až magické.

V tu chvíli otočil rychle hlavu směrem ke mně. V obličeji neměl žádné úšklebky – nebo něco tomu podobného –, jenom obdiv. V tu chvíli jsme si oba lokli.

Chtěla jsem se postavit na nohy, ale až pak jsem si uvědomila, že tohle je závodní bazén, takže jsem se napila ještě více, jelikož jsem skoro okamžitě klesla o metr níže.

Chtěla jsem vyplavat znovu na hladinu, ale nedokázala jsem pohnout končetinami. Byla jsem celkově celá zkoprnělá. Nedokázala jsem nic udělat.

Vtom mě zachytily dvě silné ruce za pas, ale už jsem vypotřebovala dost kyslíku, takže jsem postupně upadala do spánku. Můj zachránce mi však přiložil rty na ústa a vdechl do mého těla kyslík. Dalo mi to sílu opět otevřít oči a začít hýbat rukama, ale můj zachránce mě bez problémů vytáhl na hladinu. Až teď, když mě držel v pase a plaval s námi k hladině, jsem si všimla, kdo je můj zachránce.

Cullen.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě na hladině ihned, jak se nadechl. Bylo to zvláštní, v jeho hlase jsem slyšela až nesmyslnou starost, ale vůbec nevím, jestli ta starost byla mířená na moji osobu.

„J-jo, díky,“ vykoktala jsem a pokoušela se dostat k mantinelu. Cullen mě pořád držel kolem pasu, aby mě mohl nadlehčovat a držet nad hladinou, asi abych se zase nepotopila.

Teď když jsem si uvědomila, co se stalo, začala jsem se teprve šíleně červenat.

Já, několikanásobná mistryně v plavání, se začnu topit ve školním bazénu při hodině tělesné výchovy.

Cullen se za mnou uchechtl a získal si tak moji pozornost.

„Co je?“ zeptala jsem se ho kupodivu teď normálně. No, přece jenom záchrana života donutí člověka chovat se trochu jinak, než se choval předtím. Obzvláště k tomu, kdo vás zachránil.

„Nic…“ zasmál se.

Už mě zase začínal rozpalovat vzteky.

„Co je?“ Tentokrát jsem na něj zase vyštěkla.

„Kolik že jsi to vyhrála soutěží?“ posmíval se mi a já zrudla ještě více.

Opřela jsem se o kraj bazénu, přehodila nohy přes mantinel a otočila jsem se na čtyřech směrem k bazénu, abych mohla vstát, ale všimla jsem si temného Cullenova pohledu, který byl stále ještě ve vodě a přímo hypnotizoval můj výstřih.

„Ehm, ehm,“ zakašlala jsem, aby se probudil, ovšem on se vůbec nestyděl, že jsem ho chytila při činu, naopak. Hodil po mně další z těch jeho „svůdných“ pohledů.

Najednou se také opřel o kraj bazénu a nadzdvihl se až ke mně. Byl už kousek od mých rtů, ale vyhnul se jim a místo toho se naklonil ještě více, aby mi mohl zašeptat do ucha.

„Nádherně líbáš.“

Já jsem jako na povel ztuhla a více zrudla.

Jak to, že mě dokáže každé jeho slovo tak rozhodit?

Pak se zhoupl ještě jednou a jakoby nic přehodil nohy přes kraj a stačil se i postavit.

Jen jsem s podivem sledovala jeho plynulou chůzi.

Nepomohl mi postavit se. V klidu si odkráčel středem a přitom se na mě stačil ještě přes rameno otočit a naposledy na mě mrknout.

To už u mě stály Rosalie s Alice.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptaly se mě na střídačku, obě vyděšené k smrti.

Vyčerpaně jsem přikývla.

„Jo,“ zamumlala jsem prostě. „Bohužel mě zachránil váš bratr.“

„Buď ráda, bůhví, co by se ti stalo,“ šílela Rose.

„No, jo. Vždyť jsem si jenom lokla, nic moc vážného se nestalo,“ zlehčovala jsem to, ale sama jsem moc dobře věděla, jak nebezpečné to bylo.

Jako u Jamese. Ne! Na to musím zapomenout, už je to dávno. Je to minulost. Už je to jen jméno. Jen bolestná vzpomínka.

„Nic vážného?!“ vykřikla tentokrát Alice.

Povzdechla jsem si. V tu ránu se přiřítil vyklepaný trenér, a aniž by se mě na něco zeptal, začal kontrolovat veškeré moje životní funkce.

„Trenére, jsem v pohodě. ŽIJU!“ zakřičela jsem nakonec, když se jeho kontrola vůbec neumírňovala. Až po chvíli si asi všiml mého hlasu, a tak přestal a podezíravě se na mě podíval.

„Jak je ti, Bello?“ zeptal se.

„Žiju,“ řekla jsem zase.

Pořád si mě prohlížel, ale už se mě neodvažoval vyšetřit, ví, jak nesnáším přehnanou starost.

Povzdechla jsem si. „Vážně mi nic není,“ ubezpečila jsem ho a vyskočila jsem na nohy, abych se postavila. Ale jakmile jsem se narovnala, zatočila jsem se a málem jsem spadla znovu do bazénu. Naštěstí Alice jednala pohotově a ihned mě zachytila. Nevím, kde se v ní vzalo tolik síly, ale stáhla mě směrem k sobě jako nic.

Trenér se na mě se strachem podíval.

„Tak fajn, děcka, dneska to už asi zabalíme. Bello, jsi vážně v pořádku?“ zeptal se ještě jednou.

Naštvaně jsem si povzdechla a podívala se jeho směrem s nadzvednutým obočím.

„Jo, jo, jasně, chápu, žádná přehnaná péče.“

„Konec hodiny!“ zaječel ještě nakonec a opět mohutně pískl na píšťalku. „Ještě byste se mi tady utopili,“ slyšela jsem ho ještě zabrblat, když taky odcházel.

„Nechceš pomoct?“ zeptala se mě Rose, když jsem vstávala.

„Ne, opravdu mi nic není. Jen jsem si lokla.“

„Lokla?“ zeptala se nevěřícně tentokrát Alice. „Bello, víš, jak dlouho jsi pod tou vodou byla?“

Pokrčila jsem rameny.

„Pět minut,“ řekla Alice a vykulila na mě oči.

„Vážně?“ divila jsem se a samotnou mě to také velmi překvapilo.

„Jo,“ přikyvovala Rosalie. „Kdyby tě Edward nevytáhl, určitě by ses utopila.“

Chvíli jsem musela vstřebávat skutečnost, že mě Cullen zachránil před jistou smrtí. Znovu se mi před očima zjevila Jamesova přívětivá, dětská tvář s usměvavýma modrýma očima, pak jsem si však vzpomněla na jeho obličej, když ho vytáhli. Mrtvolně bílé tváři dominovaly skelné oči, studené jako dva diamanty v moři.

Znovu jsem zaklepala hlavou, abych se vrátila do přítomnosti.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě nejistě Rose. Přikývla jsem.

„Dobře, tak se půjdeme převléct, ne?“ odvětila Alice a už šla směrem k šatně.

„Dobře,“ přikývla jsem. Vymazala jsem smrtelný výraz z obličeje a hrdě následovala Alice a Rosalie Cullenovy.

Zhroutit se můžu doma.

Taky jste se tak vyděsili jako já, když jste to četli? Připadá mi to strašně absurdní, ale mám pocit, jako bych byla jen čtenář, co přepisuje něco, co si už dávno přečetl, ale děj přitom nezná dopředu.

Ale samozřejmě se nesmím nezeptat. Tak co vy na to?

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky lásky - 4. kapitola: