Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky Lásky - 11. kapitola

24.05.2013 (16:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2005×

 „Ahoj, tati,“ řekla jsem, když jsem spatřila rozmrzelý obličej táty ve dveřích.

„Čau, Bello, jé, Edwarde, ty jsi už takhle brzo ráno vzhůru?“

„Jsem ranní ptáče, náčelníku,“ řekl Edward s pánví v ruce a sundávajíce lívance. Vypadal docela roztomile. Co?! Stočil pohled ke mně a… mrknul?!

„Ó, a co to děláš? Lívance? Ty jsem neměl, ani nepamatuju… to víš, když v baráku není ženská, tak se můžu vzdát teplého jídla, teda pokud nechci spáchat sebevraždu,“ rozesmál se.

„Tak to ještě, že přijela Isabella, ne?“

„Prosím tě, Bella je v tomhle případě docela mužskej!“ Záplava smíchu rozechvěla sklenice na stole.

„To není pravda, akorát se vždycky pak soustředím na něco jiného a trochu se mi to chytne.“

„Jo, jako když jsi dělala palačinky a nakonec byly topinky a i ty byly připálený.“ Táta a Cullen se nepřestávali smát a můj výraz musel být víc a víc kyselejší.

„Náhodou to bylo jinak. Nejdřív jsem dělat palačinky, ale pak dobrovolně, a ne připálením rozhodla, že budou topinky vhodnější. Nejsem až tak moc špatná kuchařka, jen pro to nemám takové nadání, no,“ řekla jsem se zvedajícím se tónem hlasu a s pokrčením ramen.

„Bello, nikdo ti nic nevyčítá, jen si přiznej, že neumíš vařit,“ řekl zase táta.

„Ne že neumím. Nechci. Je to vopruz, jen stojíš a sleduješ, jak se něco škvaří nad ohněm a musíš u toho stát jak blbec a čekat, než to můžeš sundat, ale když jenom na chvilinku odejdeš, tak se to okamžitě připálí, a když už se ti něco povede naprosto nespálit a naservíruješ to svému škodolibému nevděčnému otci, tak ti jenom řekne: ‚No, koukám, žes to zase připálila, ty uhlířko naše!’ A žadné jiné pochvaly se od něj nedočkáš. A pak se div, že mě to nebaví, když bych mohla dělat tolik jiných věcí, ve kterých se dočkám ocenění, které si opravdu zasloužím, a které mě baví. Chápu, musíme něco jíst, a já se snažím zlepšit, ale prostě je to strašný! A vůbec nechápu, jak to někoho může bavit, nebo to snad dělat rád.“

„No, když vaříš s láskou…“ začal Cullen.

„No jo, prosím tě, nevyprávěj mi nic o lásce, co prochází a takovýhle nesmysly. Vařit s láskou… co je to za nesmysly.“

„Chtěl jsem říct, že když vaříš pro někoho, na kom ti hluboce záleží nebo ho miluješ, tak se nemůže stát, že bys to spálila.“ Jakmile to dořekl, postavil přede mě talíř plný lívanců se šlehačkou a s nakrájenými jahodami. „Věř mi. Osobní zkušenost.“ Druhý talíř postavil před tátu. Nevím, proč se mi to zdálo, ale tátův talíř nebyl tak hezky nazdobený ani naskládaný jako ten můj. Přitom vypadaly oba dva úplně identicky.

„Edwarde, ty si s námi nedáš?“ zeptal se táta, jakmile si Edward sedl k prázdnému prostírání.

„Ne, děkuji, celou dobu jsem ujídal a tak jsem se už najedl, ale asi se půjdu připravit do školy. Isabella je už nachystaná, tak abych ji potom nezdržoval a rovnou jsme vyrazili.“

„Kam byste vyráželi, vždyť budete ve škole o hodinu a půl dřív, nepřeháníte to náhodou oba dva? Ze školy byste se snad měli snažit ulít, ne? A ne naopak do ní chodit za rozbřesku. Vy snad nejste normální?“

„No, já jsem se chtěl ještě stavit doma, protože nemám na dnešek všechny učebnice, a jelikož se mi vybil mobil, tak nemůžu ani napsat sestře, aby mi je přivezla.“

„Proč nezavoláš domů od nás?“

„Asi to bude znít hloupě a nezodpovědně, ale já si nepamatuji číslo k nám domů.“

„No, abych řekl pravdu, Edwarde, zní. Ale nic si z toho nedělej, já taky ne.“

„No, tak já se jdu asi obléct a doma na sebe ještě něco hodím, za chvilku jsem zpátky a vyrazíme?“ Konečně na mě zaměřili svojí pozornost. Počkej! Konečně?!

Zahuhlala jsem kývaje hlavou v souhlasu.

Cullen zmizel opravdu na chvíli, nestačila jsem sníst ani dva další lívance a už byl zpátky. Táta už si otíral bradu starým látkovým kapesníkem a odnášel talíř do dřezu.

„No, Edwarde, z tebe by byla ženuška.“ Cullen se jen pobaveně zasmál.

„To snad ne, měl byste ochutnat něco od matky, to byste teprve poznal, co to je umění vařit.“

„Moc nevyprávěj nebo si k vám začnu chodit pro obědy. Belli, já se půjdu taky připravit do práce, mám trochu skluz, nebyla bys tak hodná a…?“

„Jo, uklidím to za tebe,“ skočila jsem tátovi do řeči, aniž bych vzhlédla od lívanců.

„Děkuji, dceruško, měli by tě pozlatit.“

„Já vím a taky postříbřit a pobronzovat.“

Táta se smíchem odešel a já se vrhla ke dřezu.

„Já ti pomůžu,“ ozvalo se za mnou a už vedle mě stál Cullen. Jak se natahoval přes moje záda ke skříňce, na které visela utěrka, dotkl se mého krku a oba jsme zůstali jak paralyzovaní. Bála jsem se mu podívat do očí, co uvidím. Naštěstí situaci pomohlo jeho taktní odkašlání, když se snažil asi i on dát do pořádku. Talíře jsme měli hotové hned, a když jsem se otočila, abych si došla do obýváku pro tašku, Cullen zacouval a jelikož naše kuchyně není stavěná na velikosti modelových idolů, tak se zákonitě praštil přímo do temene a úlekem mu vypadla utěrka z ruky. Chvilku to vypadalo, jakoby si ani nevšiml, že se něco stalo, a přitom to musela být pořádná šlupka.

„Au,“ zašeptal s bolestivým šklebem a chytil se za postižené místo.

„Není ti nic? Nemáš otřes mozku?“ ptala jsem se okamžitě a chtěla mu pomoci. Jenže s mojí výškou jsem na něj nemohla dosáhnout, tak jsem ho chytila za hlavu a tu si pak snížila, tak abych na ni dobře viděla, jestli mu třeba neteče krev nebo tak něco. Jenže tím jsem sama donutila Cullena, aby se kochal mým výstřihem. „Jsi v pořádku? Je ti dobře?“ ptala jsem se zase. Cullen se zasmál.

„Teď už mi je skvěle.“

„To je dobře,“ oddechla jsem si a pak mi došlo proč. Okamžitě jsem ho odstrčila, až si málem napálil další.

Pak jsme se oba ohnuli pro utěrku, která díky tomu ležela na zemi. No, a málem jsme se zase praštili, jenže já se včas odklonila. To však zapříčinilo, že jsem samozřejmě ztratila rovnováhu a padala dozadu. Naštěstí mě Edward včas chytil, jenže tím jsem mu sama podsmekla nohy a docílila toho, že na mně za pár vteřin ležel.

Najednou jsem si uvědomila, že celé ráno se choval docela příjemně. A teď se mi pokusil pomoci a galantně mě zachránit. Navíc mě zatím ani za celý dnešní prozatímní den nezkoušel nijak osahávat. A pak mi taky udělal snídani. Kdybych Cullena potkala až dnešního rána, snad bych i věřila tomu, že je hodný, milý a pozorný. Že jeho oči, kterýma právě hledí do těch mých, mi prozradí všechna jeho tajemství, že je ke mně naprosto upřímný a nikdy mi nezalže. Věděla bych, že pod tím krásným tělem není jen vysoká inteligence, ale i soudnost, laskavost, galantnost a smyslnost. Možná bych věřila i tomu, že se k sobě dokonale hodíme, a že se do něj dokážu zamilovat.

Jeho oči byly tak hřejivé. Zase byly měděné a odrážely můj uchvácený pohled, který oplácely svým. Jeho dech mě mrazil na rtech a cítila jsem blízkost těch jeho. Už takhle dlouho nemohl vydržet vzpíraje se nade mnou, aby mě nepřimáčkl k zemi a mohla jsem dýchat. Cítila jsem kolem sebe jeho napnuté paže a pomalu se snižující tělo, které se pokoušelo odolat gravitaci. Celý byl napnutý, ale ne tak moc fyzicky jako psychicky, nevím, jak jsem k tomu došla, ale… jeho oči mi to prozradily. Jeho tělo bylo čím dál těžší a jeho rty se začaly svažovat k mým. I jeho oči se pomalu přivíraly. Dokud jsme se nepolíbili. Jeho oči úlekem vystřelily. Tak moc ho překvapilo, že jeho polibky oplácím, a tak mi je dával s větším a větším zápalem.

Poprvé jsme se políbili. Opravdu, kdykoliv předtím mě políbil on, ale tentokrát jsme si vinu nesli oba dva. Už chápu, jak se do něj mohou všichni ostatní tak zoufale zbláznit. Vždyť on je dokonalý! Krásný, mladý, chytrý, šarmantní, galantní, milý, hodný a zvládá i hodně věcí nad rámec očekávání. To všechno jsem se dneska o něm dozvěděla. Dneska! Všechno, co se dneska stalo, mi ukázalo Cullena v tom správném světle. V tom správném světle pro něj. No konečně ti to došlo, blbko! Tady máš důvod, proč je dneska takový. Pořád stejný! Akorát změnil taktiku. Okamžitě jsem přestala a Edward si toho všiml také. Asi si myslel, že se potřebuji nadechnout, a tak se mi přesunul na krk.

„Jdi ode mě pryč, ty hajzle!“ zašeptala jsem hrozivě, až jsem se sama sebe zalekla. Cullen mě chvíli nevěřícně pozoroval a pak si sedl na chladnou zem a opřel si hlavu o jídelní stůl.

„Bells, ať si myslíš cokoliv, jako že tě chci zneužít nebo že to dělám jenom z rozmaru, či že budeš má další trofej. Není to pravda. Vím, že se ti to, co teď řeknu, bude zdát jako otřepaná balící fráze, jenže já ji myslím upřímně. Za celou tu dobu, co jsem, jsem nepotkal nikoho takového, jako jsi ty.“

„Jo, jo,jo jasně. Známe. Nepojedem už? Docela mě přestává bavit, jak ti vždycky naletím. Zajedeme k vám a pojedeme do školy, zapomeň na to, že bych že ještě někdy dobrovolně dala pusu a možná už bys mohl taky nechat toho snažení se o mé ulovení, už je to docela únavný.“

„Mysli si, co chceš, ale sama dobře víš, jaká je pravda.“

„Co? Že se do mě zamiluješ, sneseš mi modrý z nebe, pak mě vojedeš a necháš mě?!“

„Veřím tomu, že to poslední se nikdy nestane.“

„Hm, ale já ne!“

„Tak tě budeme muset přinutit.“

„Ahoj, tati,“ řekla jsem, když jsem spatřila rozmrzelý obličej táty ve dveřích.

„Čau, Bello, jé, Edwarde, ty jsi už takhle brzo ráno vzhůru?“

„Jsem ranní ptáče, náčelníku,“ řekl Edward s pánví v ruce a sundávajíce lívance. Vypadal docela roztomile. Co?! Stočil pohled ke mně a… mrknul?!

„Ó, a co to děláš? Lívance? Ty jsem neměl, ani nepamatuju… to víš, když v baráku není ženská, tak se můžu vzdát teplého jídla, teda pokud nechci spáchat sebevraždu,“ rozesmál se.

„Tak to ještě, že přijela Isabella, ne?“

„Prosím tě, Bella je v tomhle případě docela mužskej!“ Záplava smíchu rozechvěla sklenice na stole.

„To není pravda, akorát se vždycky pak soustředím na něco jiného a trochu se mi to chytne.“

„Jo, jako když jsi dělala palačinky a nakonec byly topinky a i ty byly připálený.“ Táta a Cullen se nepřestávali smát a můj výraz musel být víc a víc kyselejší.

„Náhodou to bylo jinak. Nejdřív jsem dělat palačinky, ale pak dobrovolně, a ne připálením rozhodla, že budou topinky vhodnější. Nejsem až tak moc špatná kuchařka, jen pro to nemám takové nadání, no,“ řekla jsem se zvedajícím se tónem hlasu a s pokrčením ramen.

„Bello, nikdo ti nic nevyčítá, jen si přiznej, že neumíš vařit,“ řekl zase táta.

„Ne že neumím. Nechci. Je to vopruz, jen stojíš a sleduješ, jak se něco škvaří nad ohněm a musíš u toho stát jak blbec a čekat, než to můžeš sundat, ale když jenom na chvilinku odejdeš, tak se to okamžitě připálí, a když už se ti něco povede naprosto nespálit a naservíruješ to svému škodolibému nevděčnému otci, tak ti jenom řekne: ‚No, koukám, žes to zase připálila, ty uhlířko naše!’ A žadné jiné pochvaly se od něj nedočkáš. A pak se div, že mě to nebaví, když bych mohla dělat tolik jiných věcí, ve kterých se dočkám ocenění, které si opravdu zasloužím, a které mě baví. Chápu, musíme něco jíst, a já se snažím zlepšit, ale prostě je to strašný! A vůbec nechápu, jak to někoho může bavit, nebo to snad dělat rád.“

„No, když vaříš s láskou…“ začal Cullen.

„No jo, prosím tě, nevyprávěj mi nic o lásce, co prochází a takovýhle nesmysly. Vařit s láskou… co je to za nesmysly.“

„Chtěl jsem říct, že když vaříš pro někoho, na kom ti hluboce záleží nebo ho miluješ, tak se nemůže stát, že bys to spálila.“ Jakmile to dořekl, postavil přede mě talíř plný lívanců se šlehačkou a s nakrájenými jahodami. „Věř mi. Osobní zkušenost.“ Druhý talíř postavil před tátu. Nevím, proč se mi to zdálo, ale tátův talíř nebyl tak hezky nazdobený ani naskládaný jako ten můj. Přitom vypadaly oba dva úplně identicky.

„Edwarde, ty si s námi nedáš?“ zeptal se táta, jakmile si Edward sedl k prázdnému prostírání.

„Ne, děkuji, celou dobu jsem ujídal a tak jsem se už najedl, ale asi se půjdu připravit do školy. Isabella je už nachystaná, tak abych ji potom nezdržoval a rovnou jsme vyrazili.“

„Kam byste vyráželi, vždyť budete ve škole o hodinu a půl dřív, nepřeháníte to náhodou oba dva? Ze školy byste se snad měli snažit ulít, ne? A ne naopak do ní chodit za rozbřesku. Vy snad nejste normální?“

„No, já jsem se chtěl ještě stavit doma, protože nemám na dnešek všechny učebnice, a jelikož se mi vybil mobil, tak nemůžu ani napsat sestře, aby mi je přivezla.“

„Proč nezavoláš domů od nás?“

„Asi to bude znít hloupě a nezodpovědně, ale já si nepamatuji číslo k nám domů.“

„No, abych řekl pravdu, Edwarde, zní. Ale nic si z toho nedělej, já taky ne.“

„No, tak já se jdu asi obléct a doma na sebe ještě něco hodím, za chvilku jsem zpátky a vyrazíme?“ Konečně na mě zaměřili svojí pozornost. Počkej! Konečně?!

Zahuhlala jsem kývaje hlavou v souhlasu.

Cullen zmizel opravdu na chvíli, nestačila jsem sníst ani dva další lívance a už byl zpátky. Táta už si otíral bradu starým látkovým kapesníkem a odnášel talíř do dřezu.

„No, Edwarde, z tebe by byla ženuška.“ Cullen se jen pobaveně zasmál.

„To snad ne, měl byste ochutnat něco od matky, to byste teprve poznal, co to je umění vařit.“

„Moc nevyprávěj nebo si k vám začnu chodit pro obědy. Belli, já se půjdu taky připravit do práce, mám trochu skluz, nebyla bys tak hodná a…?“

„Jo, uklidím to za tebe,“ skočila jsem tátovi do řeči, aniž bych vzhlédla od lívanců.

„Děkuji, dceruško, měli by tě pozlatit.“

„Já vím a taky postříbřit a pobronzovat.“

Táta se smíchem odešel a já se vrhla ke dřezu.

„Já ti pomůžu,“ ozvalo se za mnou a už vedle mě stál Cullen. Jak se natahoval přes moje záda ke skříňce, na které visela utěrka, dotkl se mého krku a oba jsme zůstali jak paralyzovaní. Bála jsem se mu podívat do očí, co uvidím. Naštěstí situaci pomohlo jeho taktní odkašlání, když se snažil asi i on dát do pořádku. Talíře jsme měli hotové hned, a když jsem se otočila, abych si došla do obýváku pro tašku, Cullen zacouval a jelikož naše kuchyně není stavěná na velikosti modelových idolů, tak se zákonitě praštil přímo do temene a úlekem mu vypadla utěrka z ruky. Chvilku to vypadalo, jakoby si ani nevšiml, že se něco stalo, a přitom to musela být pořádná šlupka.

„Au,“ zašeptal s bolestivým šklebem a chytil se za postižené místo.

„Není ti nic? Nemáš otřes mozku?“ ptala jsem se okamžitě a chtěla mu pomoci. Jenže s mojí výškou jsem na něj nemohla dosáhnout, tak jsem ho chytila za hlavu a tu si pak snížila, tak abych na ni dobře viděla, jestli mu třeba neteče krev nebo tak něco. Jenže tím jsem sama donutila Cullena, aby se kochal mým výstřihem. „Jsi v pořádku? Je ti dobře?“ ptala jsem se zase. Cullen se zasmál.

„Teď už mi je skvěle.“

„To je dobře,“ oddechla jsem si a pak mi došlo proč. Okamžitě jsem ho odstrčila, až si málem napálil další.

Pak jsme se oba ohnuli pro utěrku, která díky tomu ležela na zemi. No, a málem jsme se zase praštili, jenže já se včas odklonila. To však zapříčinilo, že jsem samozřejmě ztratila rovnováhu a padala dozadu. Naštěstí mě Edward včas chytil, jenže tím jsem mu sama podsmekla nohy a docílila toho, že na mně za pár vteřin ležel.

Najednou jsem si uvědomila, že celé ráno se choval docela příjemně. A teď se mi pokusil pomoci a galantně mě zachránit. Navíc mě zatím ani za celý dnešní prozatímní den nezkoušel nijak osahávat. A pak mi taky udělal snídani. Kdybych Cullena potkala až dnešního rána, snad bych i věřila tomu, že je hodný, milý a pozorný. Že jeho oči, kterýma právě hledí do těch mých, mi prozradí všechna jeho tajemství, že je ke mně naprosto upřímný a nikdy mi nezalže. Věděla bych, že pod tím krásným tělem není jen vysoká inteligence, ale i soudnost, laskavost, galantnost a smyslnost. Možná bych věřila i tomu, že se k sobě dokonale hodíme, a že se do něj dokážu zamilovat.

Jeho oči byly tak hřejivé. Zase byly měděné a odrážely můj uchvácený pohled, který oplácely svým. Jeho dech mě mrazil na rtech a cítila jsem blízkost těch jeho. Už takhle dlouho nemohl vydržet vzpíraje se nade mnou, aby mě nepřimáčkl k zemi a mohla jsem dýchat. Cítila jsem kolem sebe jeho napnuté paže a pomalu se snižující tělo, které se pokoušelo odolat gravitaci. Celý byl napnutý, ale ne tak moc fyzicky jako psychicky, nevím, jak jsem k tomu došla, ale… jeho oči mi to prozradily. Jeho tělo bylo čím dál těžší a jeho rty se začaly svažovat k mým. I jeho oči se pomalu přivíraly. Dokud jsme se nepolíbili. Jeho oči úlekem vystřelily. Tak moc ho překvapilo, že jeho polibky oplácím, a tak mi je dával s větším a větším zápalem.

Poprvé jsme se políbili. Opravdu, kdykoliv předtím mě políbil on, ale tentokrát jsme si vinu nesli oba dva. Už chápu, jak se do něj mohou všichni ostatní tak zoufale zbláznit. Vždyť on je dokonalý! Krásný, mladý, chytrý, šarmantní, galantní, milý, hodný a zvládá i hodně věcí nad rámec očekávání. To všechno jsem se dneska o něm dozvěděla. Dneska! Všechno, co se dneska stalo, mi ukázalo Cullena v tom správném světle. V tom správném světle pro něj. No konečně ti to došlo, blbko! Tady máš důvod, proč je dneska takový. Pořád stejný! Akorát změnil taktiku. Okamžitě jsem přestala a Edward si toho všiml také. Asi si myslel, že se potřebuji nadechnout, a tak se mi přesunul na krk.

„Jdi ode mě pryč, ty hajzle!“ zašeptala jsem hrozivě, až jsem se sama sebe zalekla. Cullen mě chvíli nevěřícně pozoroval a pak si sedl na chladnou zem a opřel si hlavu o jídelní stůl.

„Bells, ať si myslíš cokoliv, jako že tě chci zneužít nebo že to dělám jenom z rozmaru, či že budeš má další trofej. Není to pravda. Vím, že se ti to, co teď řeknu, bude zdát jako otřepaná balící fráze, jenže já ji myslím upřímně. Za celou tu dobu, co jsem, jsem nepotkal nikoho takového, jako jsi ty.“

„Jo, jo,jo jasně. Známe. Nepojedem už? Docela mě přestává bavit, jak ti vždycky naletím. Zajedeme k vám a pojedeme do školy, zapomeň na to, že bych že ještě někdy dobrovolně dala pusu a možná už bys mohl taky nechat toho snažení se o mé ulovení, už je to docela únavný.“

„Mysli si, co chceš, ale sama dobře víš, jaká je pravda.“

„Co? Že se do mě zamiluješ, sneseš mi modrý z nebe, pak mě vojedeš a necháš mě?!“

„Veřím tomu, že to poslední se nikdy nestane.“

„Hm, ale já ne!“

„Tak tě budeme muset přinutit.“

Tak, co si myslíte o Bellině úsudku? Mýlí se? Nebo má snad pravdu? No, byl by to dost krutý žert i na Edwarda... teda myslím. No, uvidíme, co se stane příště. Ani naše postavy to nevědí... natož autor... =oDD

AfroditaAliceCullen

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky Lásky - 11. kapitola: