Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 5. kapitola

29.05.2011 (09:30) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1323×

Seběhla jsem dolů po schodech. Snažila jsem se zapomenout na to vše, co tu bylo špatné, čeho jsem se bála, aniž bych si to připouštěla. A vzpomněla jsem si na ten zvláštní sen. Myslela jsem na Volturiovy. O tom, že jsem je vůbec zmínila.
Myslím, že Carlisle Volturiovy nezabil.
Možná si mysleli, že se poučím, když jsem teď unikla smrti. Že už nechám Cullenovy na pokoji. Že už nechám všechny upíry na pokoji. Až zjistí, že jsem tady, zpět, najdou mě. Najdou mě a tentokrát mě zabezpečí tak, aby ke mně neměli přístup Cullenovi. Mí milovaní Cullenovi…
Jako šílená jsem rozrazila dveře v Carlisleově pracovně. Nebyl tam. Nebyl tam Carlisle. Seděla tam však Vlaďka.
„Co blázníš, Veru?“ zeptala se. „Proč tak vyšiluješ, co se stalo?“
„Oni… Oni se pro mne vrátí! Oni mě zabijí, až zjistí, že jsem zde!“ vykřikla jsem zoufale.
„Kdo?“
„Volturiovi!“
„Prosím tě, Verčo… Oni se už nevrátí, jasný? Přestaň.“
„Kde je Carlisle?!“ šílela jsem dál.
„Šel mi nahoru pro vodu. Uklidni se!“
„Nemohu! Oh, Vlaďko, tak se bojím!“
„Veru!“
Carlisle vešel do pokoje, v ruce sklenice vody. Podal ji Vlaďce – nemohla odejít, protože je nějak nemocná a Carlisle jí právě bral krev, takže se jí točí hlava – a podíval se na mne.
„Co se stalo?“ zeptal se udiveně.
„Potřebuji tvoji pomoc! Carlisle, potřebuji tvoji pomoc!“
Vím, že jsem musela vypadat jako hysterka, ale já s určitostí věděla, co dělám. Věděla jsem, co chci – a v téhle chvíli jsem i věděla, co potřebuji.
„Já tě slyším, Verčo,“ řekl Carlisle, „proč tak hysterčíš? Stalo se snad něco hrozného?“
Ano. Něco hrozného se opravdu stalo. Ale něco hrozného se stalo už dávno. Když jsem přemlouvala rodiče, aby mě pustili s Vlaďkou a s Luckou na prázdniny. Když jsem viděla v okně Cullenovy a neutekla. Když jsem neodjela hned, když to začalo být nebezpečné. Když jsem Arovi do telefonu řekla, kde jsme… Ach, proč jsem to udělala? Jistě, čekala jsem, že v telefonu bude Kristýna, ale proč jsem ji nenechala, aby promluvila první? Nic z těch hrozných věcí by se možná nestalo!
A možná stalo, protože věřím na osud.
„Carlisle, musíš mě proměnit, musíš!“ Ani jsem se neobtěžovala odpovědět na jeho otázku.
Podíval se na mne.
„Ty víš, že to neudělám, pokud to nebude stoprocentně nutné.“
„Ale ono to nutné je!“
„Opravdu? Umíráš snad?“
„Ano! Umřu, když mě neproměníš! Až Volturiovi zjistí, že jsem zpátky…“
Povzdychl si.
„Tak ty zase myslíš na tohle. Ochránili jsme tě a ochráníme tě i podruhé.“
„Neudělají stejnou chybu dvakrát,“ zavrtěla jsem hlavou. „Teď vám jistě znemožní, abyste mě zachránili.“
Carlisle se zamyslel.
„Dobře, možná máš pravdu. Ale ještě tu nejsou. Až se rozhodnou, Alice to uvidí. Potom budeme mít dostatek času i na to, abych tě případně proměnil, dobře?“ řekl, a když viděl, jak jsem zoufalá, objal mě. „Bude to dobré. Věř mi.“
„A co Vlaďka?“ zeptala jsem se.
„Když bude souhlasit, ochráním ji stejně tak jako tebe, dobře?“ Přikývla jsem.
„Mám strach, Carlisle. Mám velký strach,“ zašeptala jsem.
„Neboj se. Stačí, abys nám věřila. Nám všem.“
Do místnosti vešla Rose.
„Co se děje?“ zeptala se.
Carlisle jí všechno řekl. Udivilo mě, že se ani nezamračila, když tu je zmínka o dobrovolné přeměně v upíra. Jen přikyvovala.
„Vždycky jsem proti proměnám a všichni to ví. Ale myslím, že tady opravdu nebude jiná možnost. Ale vždycky byla ve větším nebezpečí Veronika, než Vlaďka, ne? Takže bych to tak nehrotila. Třeba bude stačit jen jedna proměna.“
Podívala jsem se na Rosalii.
„Rose… bojím se.“
„Já vím, Veru. Já taky.“

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 5. kapitola: