Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Pošesté

11.09.2012 (18:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 5837×

Bylo by to tak lehké, stačilo by udělat pár nepatrných krůčků a v ústech bych opět cítila tu lahodnou chuť, do krku by mi stékala teploučká tekutina vonící po čerstvě natrhaných růžích a sušenkách, stačilo by se jen natáhnout a mohla bych cítit teplo lidského těla, mělké nádechy lapající po vzduchu, ochabující tělo, odcházející teplo, až by v něm nezbyla ani kapka sladké tekutiny…

Něčí paže mě nekompromisně držely kolem trupu a táhly pryč, leč jsem se snažila bojovat, vyškubnout se a poddat se svým instinktům, nešlo to, byly nekompromisní, tvrdé, upíří a táhly mě dál od města, od centra lahodných vůní, do pustiny.

„Pusť!“ zavrčela jsem na svého věznitele a konečně se mu vyškubla - uprostřed lesa a daleko od pokušení. Jen tak tam stál a sledoval mě, jako by se nic nedělo, jako kdyby mi právě nezkazil svačinku, na kterou jsem se těšila už hodně dlouho, dokonce se tvářil jako Matka Tereza, jako spasitel, který mě zachránil! „Proč?!“ vypravila jsem ze sebe přes zatnuté zuby s notnou dávkou vrčení.

„Litovala bys,“ odvětil spokojeným hlasem, jako by se nic nestalo.

„A čeho bych litovala?! Myslíš si snad, že mám výčitky, když saju lidskou krev?!“ Jen přikývl a já se rozesmála, byl to velice povedený vtip, který ale myslel vážně, já už byla na tomhle světě moc dlouho na to, aby mě dokázaly rozházet výčitky svědomí. A on tam stál, sledoval mě a v očích měl lidskost, vlastnost, o kterou jsem přišla hodně dávno a která mě v tuto chvíli neskutečně vytáčela. Mohla jsem konečně utišit spalující žízeň, kterou nezaženou ani masožravci, mohla jsem zchladit rozpálené hrdlo, ale potom si přijde pan svatoušek s bronzozáří a teď se ještě tváří jako spasitel.

Viděla jsem rudě, měla jsem chuť rozmlátit s tím jeho shovívavým výrazem celý les, mé tělo se automaticky nakrčilo a já se po něm vrhla. Nestačil uskočit a s mohutnou ránou jsme narazili do skály, snažila jsem se utrhnout mu hlavu a zahrát si s ní fotbal, roztrhat ho na malé kousíčky a ty spálit, zbavit se ho, ale on mi to nehodlal ulehčit. Kdo by řekl, že se takový lidumil, Gándhí upířího světa - dobře, syn Gándhího upířího světa - umí prát. Ano, každý upír má pud sebezáchovy, ale tohle jsem opravdu nečekala, zvlášť když bylo patrné, že mi nechce ublížit. To já se starala o veškeré útoky a on létal vzduchem, vyvracel stromy, ničil skály a snažil se mě uklidnit, chytit anebo se dostat z mého dosahu. Vlasy měl plné listí, oblečení potrhané a obličej zaprášený, taky varovně vrčel, přesto se jen bránil a snažil se mě udržet u země. Jeho svalnaté tělo mě tisklo k zemi, ruce se snažily podržet ty mé, jeho svalnatá stehna byla přilepená na mých a rty zkřivené výhružným vrčením jen kousek ode mě. Bylo to poprvé, co vypadal jako upír, poprvé, kdy nepůsobil jako lidumil, bez ironického dvojsmyslu, přesto stačil nepatrný náznak bolesti a jeho sevření okamžitě povolilo. Jak naivní a gentlemanské. Trvalo jen mžik, než se naše pozice vyměnily, a to já jeho záda tiskla na zem.

Mé rozpálené tělo - v možnostech upířího vybavení - se tisklo na jeho a snažilo se ho udržet na zemi, stehny jsem svírala jeho pánev a dlaněmi se mu snažila rozdrtit pažní kosti. Zhluboka jsem mu oddechovala do obličeje a odpovědí mi byl sladký a hluboký dech doprovázený temným a tichým vrčením. Naše nosy se téměř dotýkaly, v jeho duhovkách jsem spatřovala ty své a stejné pocity - temné, hladové, nenávistně a toužebné, ale už to nebyla krev a touha zabít Edwarda, teď jsem toužila po Edwardovi, po jeho surové stránce, kterou mi před chvíli předvedl, chtěla jsem jeho a rozhodla si ho vzít.

Jeho rty chutnaly stejně sladce, jako voněl jeho dech, nádherná směsice koriandru, mýdla, skořice a peprmintu, které mě momentálně doháněly k zoufalství. A ten nečekaně intenzivní pocit, který mě zevnitř sžíral a nutil tisknout se k němu celou vahou, se ještě umocnil, když mi začal dravě oplácet polibek, a jeho najednou volné ruce si mě přitáhly k sobě.

Tiskla jsem se k němu, pánví se pohybovala proti jeho zdvihající se pýše a nehty zarývala střídavě do jeho vlasů a hrudi, na které už nebyla ani nitka, stejně jako mé tričko bylo dávno minulostí a po pár polibcích je následovaly i zbytky našeho oblečení. Opětovně mě tisknul k zemi, jeho ruce bloudily po mém těle a tesáky slastně přejížděly po krční tepně, kterou kdysi pulzovala má vlastní krev. Nohy jsem pevně obtočila kolem jeho těla, prsty zarývala do jeho zad a užívala si slast, kterou mi jeho prudké a rychlé pohyby způsobovaly. Tiše jsem sténala do zvuků větru a souzněla s jeho temným vrčením…

Návrat do města za sušenkovým aroma byl najednou nemožný, stejně jako možnost utéct a nic neříct, u člověka by to šlo, u cizího upíra taky, ale u někoho, kdo bydlí ve vedlejším pokoji a jehož máte v podstatě hlídat těžko, přitom jsem s ním tak zoufale nechtěla mluvit a rozebírat předcházející okamžik, vlastně dva a patrně by mohly být i tři, pokud mě zase osloví a začne s tím - Co to mělo znamenat?

A opět otvíral ústa, jeho temné oči mě sledovaly a dech ovíval. Než ze sebe stačil vypravit další hlásku, překryla jsem mu ústa dlaní a zakroutila hlavou, teď nebyla ta správná chvíle, byla jsem sice uspokojená, ale hladová, bez oblečení a vlastní myšlenky mě odmítaly poslouchat jako před chvílí pocity.

Hledat oblečení bylo marné, všude ležely jen roztrhané cáry a jakž takž použitelný pozůstatek Edwardovy košile, takže jsem po ní chňapla a rozhodla se statečně utéct za medvědem, který se pár desítek kilometrů vpravo rozhodl kempovat.

Nesledoval mě, snad pochopil, že to není v tuhle chvíli nejlepší nápad, nebo se mu nechtělo pobíhat v rouše Adamově po lese, ale důležité bylo, že jsem sama, jen já, medvěd, stádo smrdutých býložravců, nějací ti ptáci, neskutečné množství hmyzu a v okruhu sta kilometrů upíří rodinka s malým Satanem, kterého jsem začínala mít ráda, a městem plným lahodných lidí, které jsem měla zakázané. Ale v mezích možností jsem byla sama, jen já, teď už medvědova zdechlina, která mě neuspokojila, rozhodně méně než sušenkový muž a Edward, a protivné myšlenky, které se nemohly rozplynout, prokletí upířího mozku, který jsem dokázala vypnout, pokud na to bylo vhodné rozpoložení, což teď rozhodně nebylo, bohužel. I kdybych se snažila sebevíc, bylo by to marné a nejhorší na tom bylo, že jsem vlastně na nic nemyslela, nesnažila se vyvodit jakýkoliv závěr, jen jsem tam tak seděla a před očima se mi mihaly okamžiky prožité extáze a onyxové oči plné chtíče…

Pochlapila jsem se, zvedla svůj starý zadek a rozhodla se vydat k místu, kde momentálně bydlím. Dveře nepřicházely v úvahu, ještě by ze mě mohl cvrček dostat doživotní šok. Okno - okno - okno, které jen to bylo a jak jím nepozorovaně proskočit ve chvíli, kdy někdo přecházel po pokoji, spal a zbytek si užíval rámci manželských slibů? Těžko, přesto jsem vyskočila co nejtišeji do pokoje a okamžitě vlezla do koupelny spokojená s tím, že jsem nikoho nepotkala, byť pochybuju, že Edík mlčel, hlavně jeho nahota musela být výmluvná, ale třeba se vůbec nepotkali a Jasper měl krizi osobnosti… Teplá voda kapající po mém těle, to je přesně to, co teď potřebuju, abych utišila neutišitelnou mysl, které zvuky z okolních pokojů nepomáhaly.

Sprcha a měkká postel, ta nejlepší kombinace spolu s hudbou linoucí se z iPadu nebo Iphone , kdo ví, jak se ten krám, co mi Alice vnutila, jmenuje. Navíc byl Edward natolik taktní, že za mnou okamžitě nevyrazil, jakmile jsem vypnula vodu, ale třeba ho touha po rozhovoru přešla. Ležela jsem na posteli, tentokrát už oděná v bílém topu a spodním prádle, užívala si tóny písně a nutila mozek nemyslet, jako už tolikrát, proto mě opravdu překvapilo, když se vedle mě objevilo malé tělíčko s oslintanou rukou - Filip. Zase tak dlouho jsem pryč nebyla, maximálně den, aby se naučil chodit, pravda, lezl bez problémů a taky měl tendenci se stavět, což bylo ve dvou měsících naprosto normální - u upířího mutantíka - ale i tak jsem byla zaskočena, zvlášť by mě zajímalo, jak se dostal z postýlky…

Podezřívavě jsem si ho měřila a přemýšlela, čím si to u mě hodlá zkazit tentokrát, ale jak se zdálo, bylo mu to úplně jedno, přitulil se k mně, respektive se na mě dosápal, uvelebil tu svou hlavičku mezi mými ňadry, prdelku vytočil na mé břicho a začal spokojeně podřimovat a přitom mě ručičkou osahávat - tak malý a už tak chlípný, navíc netuším, kdy se ze mě stalo lehátko, ale aspoň nekřičel, neplival po mně jídlo a neožužlával mě, stačí, když nenaplní plenu a bude to v pohodě. Taky by mě zajímalo, jakto že si ho nikdo jiný z osazenstva domu nevšiml, ano, tři zdejší páry mají na práci něco důležitějšího, ale že ani Edward… Pravda, já zrovna taky nesledovala třepotající se srdce a snažila se nemyslet...

Filipovi z úst vyšla bublinka slin a téměř záhy opětovně splaskla, nepatrně se zavrtěl, takže jeho hlava tentokrát opravdu skončila na kopečku, kterému Edward před několika hodinami věnoval tolik kýžené pozornosti, a dál spokojeně spal, takže jsem si trochu zesílila hudbu a rozhodla se toho příživníka ignorovat a nesnažit probudit, přeci jen není důvod dráždit svého mučitele.

„Emmette!“ Tak tenhle nezaměnitelný tón Filipovy matky se rozléhal po celém domě, pronikal do každého koutu, přehlušil jemnou melodii ze sluchátek a vyrušil mě uprostřed Emina rozhodování, jestli Joshe miluje nebo ne, ano, v noci jsem přikročila k četbě, bylo to zábavnější, než přemýšlet o Edwardovi a sledovat Filipa, jak mi slintá na tričko, ale popravdě musím přiznat, že byl roztomilý, podivným miminkovským, otravným způsobem byl kouzelný. Naštěstí ho matčin pískot nevzbudil, takže jsem se dění v domě rozhodla statečně ignorovat, stejně do půl minuty zjistí, kde je, pokud začnou logicky uvažovat a využijí své smysly.

Mimi se pohnulo a já zvedla zrak ke dveřím, které se právě dost prudce otevřely, stáli v nich všichni Cullenovi, mužská část jen v trenkách a ženská na tom nebyla s oblečením nijak lépe.

„Pšt!“ okřikla jsem je tiše. „Ocenila bych, kdybyste svému synovi vysvětlili, že nejsem polštář,“ zamumlala jsem a sledovala, jak se jeho ručička opět končí na mém ňadru, nestačilo mu, že na něm měl hlavu, je to vážně chlívák.

Ode dveří byl slyšet jemný smích a pochechtávání patřící Emmettovi, bylo doprovázeno pyšným úsměvem, samozřejmě, že se mu chování jeho nevychovaného syna líbilo. Jen jsem protočila oči a odložila knihu i se sluchátky, protože ďábel se právě probudil. Protáhl se, teda spíš zašermoval ručičkama a jeho nohy se snažily přepočítat má žebra. Jeho modrá očka se otevřela, rozhlédl se, zaměřil se na mě a opět spokojeně položil hlavu a oči zavřel - no potěš koště.

„Nemyslíš, že by sis ho už mohla vzít?“ zamručela jsem na Rose, která se nechala objímat Emmettem a tvářila se stejně pyšně jako on. Perfektní, tak buď se jim casanovské chování jejich dvouměsíčního syna líbí, nebo vyloženě chtějí, abych ho měla ráda, což už se v podstatě stalo, svým způsobem.

Opětovně jsem protočila oči, chytla jejich drobečka a zvedla se, což ovšem ďáblík nečekal, teda spíš jeho střeva to nečekala a pod nosem jsem měla nelibé aroma, což jsem ocenila jemným zavrčením a on smíchem, na to, že měl plnou plínu, měl podivně dobrou náladu. Rose si ho se smíchem vzala a zmizela se všemi z mého pokoje. Spokojeně jsem sebou plácla zpět do postele, která pod tou ránou nepříjemně zaskřípala.

Dveře se zavřely a já překvapeně otevřela oči, nade mnou se tentokrát nenakláněl Satan převlečený za dítě, ale někdo daleko horší, Edward. Díval se mi do očí a tvářil se odhodlaně, přesto se jedna část jeho úst usmívala, teď už se z toho asi nevykroutím…

„Promluvme si.“ Opravdu, teď už neuteču a sexem ho patrně také neumlčím. Mlčel a vyčkával, co udělám, přitom mě pozoroval pohledem, které ve mně vyvolával chvění, už to bylo hodně dávno, co se mi něco podobného stalo…

„Proč definovat hranice? Nechme to plynu a uvidíme, co se z toho vyvine,“ prohlásila jsem nakonec neochotně.

„Chceš, aby se z toho něco vyvinulo?“ Proč jen musel být tak neodbytný?

„A ty?“ vyhrkla jsem rychle.

„Já se ptal první.“ Nesnášela jsem ho, nesnášela jsem tu nejistotu, která mnou prostupovala, co když na to nebude mít stejný názor a já budu za blbce…

„Ano,“ vydechla jsem nakonec a podívala se mu do očí, „a ty?“ Odpovědí mi byl dokonalý úsměv a polibek, který jsem brala jako souhlas.

 A Edward s Bellou jsou spolu, ale jak dlouho jim to vydrží? A jsou vůbec spolu? A co říkáte na Filipa?

Moc bych chtěla poděkovat za všechny nádherné komentáře, které mi necháváte, opravdu si jich vážím.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Pošesté: