Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Posedmé

13.09.2012 (18:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 5562×

„Co si zajít do kina a na lov?“ zašeptal mi Edward do ucha poté, co se objevil za křeslem, ve kterém jsem seděla, četla si a statečně ignorovala škvrně pod svýma nohama.

„Cože?“ otočila jsem na něj hlavu.

„Šli bychom na rande, obvykle se chodí do kina a na večeři, takže tě zvu do kina a na lov,“ odvětil s úsměvem od ucha k uchu.

„Takže mě zveš na rande?“ ujišťovala jsem se.

„Jo, zvu,“ přikývl s úsměvem a vtiskl mi letmý polibek na nos. I tento nepatrný kontakt rozechvěl mé tělo, stejně jako dech, který mě šimral na krku.

„Kdy?“

„Dnes večer v šest hodin.“

„Dobře,“ souhlasila jsem s úsměvem, „a co je příhodným oblečením na takové rande?“ zajímala jsem se.

„Co uznáš za vhodné,“ odpověděl s potlačovaným smíchem.

„Takže když půjdu v riflích a tričku, tak to bude stačit?“ Nikdy jsem na rande nebyla, za mého lidského života se nepěstovalo a jako upír jsem na rande nechodila, upíři celkově mezi sebou nepěstují citové vazby.

„Hlavní je, že tam budeš ty,“ ujistil mě a vtiskl mi krátký polibek na rty.

„Dobře,“ souhlasila jsem a chtěla mu polibek vrátit, ale uhnul a zmizel někde v domě, parchant, takhle mě odbýt.

„Filipe, můj malíček není na hraní,“ zabrbrala jsem a snažila se vysvobodit svou nohu z jeho spárů. „To tě rodiče neučili, že cizí nohy se neožužlávají?“ Chytla jsem ďáblovo dítko do rukou a posadila si ho do klína. Byl krásný, modrá kukadla budou lámat ženská srdce na potkání a blonďaté kudrliny mu budou závidět, jen kdyby mezi nimi nebyly ty rohy zděděné po otci. Dobrá, nic mu po stranách temene nerašilo, to jsem zkontrolovala, ale i tak to byl pořádný lump.

„Nechceš jít za babičkou? Určitě ti něco dobrého ukuchtí, prý je skvělá kuchařka,“ navrhla jsem mu, na nic nečekala a vydala se za Esmé do kuchyně. S chápavým úsměvem si Filipa vzala do náruče.

„Už ho máš ráda,“ konstatovala s úsměvem.

„I na krysu bych si zvykla, kdybych s ní musela žít pod jednou střechou,“ zabrblala jsem a odměnou mi byl Esmein smích. Ale ve skutečnosti jsem si ho oblíbila. S pohozením hlavy a úmyslem dočíst knihu jsem zamířila do pokoje.

Statečně jsem odolala Alicině snaze připravit mě na schůzku s jejím bratrem a nebýt Jaspera, patrně by se mi to nikdy nepodařilo, ale možná to bylo ukvapené. Prvotní rozhodnutí jít v riflích jsem zavrhla, na rande by se přece člověk měl obléct lépe, vzít si něco výjimečného, zvlášť když jde s někým výjimečným… Prohlížela jsem si police a věšáky zaplněné oblečením, které jsem na sobě nikdy neměla, a zastavila se u ramínka s modrými šaty, jediný kus, který jsem si vybrala sama. Byly to tmavě modré šaty po kolena s kraťoučkými rukávy, dostatečným výstřihem do V a jedinou jejich ozdobou byl modrobílý pás zapínající se pod prsy. Byly nádherné, otázkou zůstávalo, jestli nejsou až moc nádherné na první rande. V tu chvíli zapípal můj telefon a na displeji vykukovala nová zpráva, od Alice.

Jsou perfektní, vem si ty modré boty, co jsme koupily, A.

Když to tvrdí i vševědka, která je na míle daleko a má si užívat se svým manželem…

Přesně v šest hodin jsem scházela ze schodů, na sobě jsem měla modré šaty doplněné modrými páskovými boty a podivným, ale jednoduchým přívěskem na dlouhém řetízku, takže krásně spadal na kraj výstřihu.

Nejistě jsem se zastavila na posledním schodu a podívala se na Edwarda. Stál jen kousíček ode mě a čekal s odzbrojujícím úsměvem. Na sobě měl tmavé kalhoty a tmavě modrou košili s opravdu jemnými šedým šrafováním, jejíž rukávy byly vyhrnuté k loktům, a na ní vestu úzkého střihu v barvě kalhot. Vypadal dokonale.

„Moc ti to sluší,“ pronesl zastřeným hlasem a políbil mě, lehounce spojil naše rty a mým tělem při tom procházelo příjemné chvění. Mé dlaně se samovolně vydaly k jeho hedvábným vlasům a přitáhly si ho ještě blíž.

„No tak, děcka, nejdřív kino a večeře, mazejte už.“ Emmettův neskutečně protivný hlas utnul náš polibek a za svou poznámku si vysloužil dvojité zavrčení.

Jako správný gentleman mi Edward nabídnul rámě a dovedl mě do garáže, kde mě téměř usadil do svého Astona Martina a o chvilku později jsme už mířili do Port Angeles.

„Na co vlastně jdeme?“ zajímala jsem se a dál různě proplétala naše prsty, ukázalo se totiž, že k řízení upírovi bohatě stačí jedna ruka.

„Původně jsem plánoval, že tě vezmu do kina na nějakou romantickou komedii, ale když ses tak nádherně oblékla, myslím, že bychom mohli navštívit i místní divadlo, hrají Wilda, Jak je důležité mít Filipa.“

„Moc ráda,“ souhlasila jsem nadšeně a vtiskla mu polibek na hřbet ruky, čímž jsem si vysloužila úsměv. Představa divadelní hry byla mnohem kouzelnější než potemnělý umakartový kinosál, byť nesla Filipovo jméno. „Ale budou mít ještě lístky?“

„Řekněme, že jsem pro dnešní večer počítal s několika variantami,“ odvětil s tajemným úsměvem.

„Několika? Cos ještě naplánoval?“ vyzvídala jsem a cítila se při tom jako malé dítě, kterému schovali dárky a řekli hledej.

„Moc toho není, zdejší možnosti jsou omezené - kino, divadlo, projížďka na lodi, také jsem uvažoval o parku, ale jelikož půjdeme ještě na večeři, tak jsem to zavrhnul.“ Bylo milé, že se na to pilně připravoval. Zbytek cesty jsme strávili v příjemném tichu vzájemné přítomnosti, slova by byla zbytečná.

„Ještě detail,“ zastavil mě před vchodem do divadla a do vlasů mi připevnil bílou květinu.

„Děkuju,“ špitla jsem a odměnila ho rychlým polibkem na tvář.

Místní divadlo nepatřilo k těm nejlepším a ani nejkrásnějším, ale přesto mělo přítmí lóže v Edwardově společnosti a Wildově anglickém humoru kouzlo nesrovnatelné s Brodwayi či Globem.

„Líbilo?“ zajímal se, když jsme v objetí kráčeli ze schodů a mířili zpět k autu.

„Wilde nikdy nezklame,“ souhlasila jsem a s lehkostí seskočila z posledního schodu. Edward se jen zasmál a obtočil ruce kolem mého pasu.

„Takhle daleko nedojdeme,“ smála jsem se a snažila se sesynchronizovat naše kroky, bylo to ovšem těžší, než se zdálo, zvlášť když mě při tom rozptylovaly Edwardovy rty přisáté k mému krku.

„To nevadí,“ zamumlal a opět se věnoval mé šíji.

„Ale já bych si docela dala tu slibovanou večeři…“ Zbytek slov se proměnil ve slastný vzdech, jehož příčinou byly Edwardovy neposedné rty tak nebezpečně laškující s mým tělem.

„Tak jdeme,“ prohodil a místo, aby se dál věnoval mé šíji, svíral mou ruku a vedl mě k autu, byla jsem z toho hodně zaskočená, zvláště můj krk, který byl najednou opuštěný. Zklamaně jsem zamručela a vysloužila si tím Edwardův smích. Zmetek jeden, nejdřív se chová jako nedočkavý puberťák a teď to takhle utne. Vyprostila jsem svou ruku z jeho rámě a ladným skokem se mu vyhoupla na záda, samozřejmě jsem se při tom neopomněla zasmát a přitisknout své rty k jeho šíji. Edwardův bublavý smích se změnil ve slastné zavrčení a ruce, kterými mě přidržoval, se zaryly do mých stehen. Rty se mi samovolně zformovaly do úsměvu a jednou rukou jsem vklouzla pod jeho košili.

„Neříkala jsi, že máš hlad,“ vypravil ze sebe ztěžka a polknul.

„Ty jsi s tímhle začal,“ zamručela jsem mu do ucha a zuby mu přejížděla po ušním lalůčku.

„Bello,“ zaskučel mé jméno a opřel se o Astona, ke kterému jsme dorazili. „Měli bychom vyrazit na lov…“ poslední ztěžka vydechnuté slovo se ztratilo v polibku tak žhavém, až jsem měla strach, že shoříme, ne že by to nebyla pěkná smrt.

„Lov,“ vydechla jsem a opřela si čelo o jeho bradu.

„Lov,“ souhlasil, opatrně mě postavil na zem a otevřel mi dveře, které za mnou také zavřel. Kdybych musela dýchat, patrně by mě zadusila jiskřivá atmosféra uvnitř vozu, ani jsem se ho nepokoušela dotknout, měla jsem strach, co by se mohlo stát. Po pár minutách zběsilé jízdy jsme zastavili na konci lesní cesty, a co nejrychleji vystoupili, oba jsme vnímali vzduch nabitý elektřinou.

Na nic jsem nečekala a okamžitě zavětřila, protože delší pobyt v Edwardově společnosti by rozhodně neskončil lovem. Na východě se rozvaloval medvěd a já se za ním okamžitě vydala ve snaze utišit svou touhu, která projednou nešla ukonejšit krví, ani lidská by nepomohla.

Seděla jsem na kameni kousek od mrtvého medvěda a přemýšlela. Edwardova přítomnost na mě měla podivný vliv, stačil jeden jeho úsměv, letmý dotyk, lehké políbení a v oblasti žaludku jsem cítila tisíce motýlích křídel, které nešly utišit.

„Bello.“ Z jeho úst mělo mé jméno podivně něžný tón, který mě pohladil po duši. Jeho ruce se objevily na mém pase a rty se rozběhly po mé šíji. Užívala jsem si sladké laskání jeho rtů a rukou, které se věnovaly mému poprsí.

„Edwarde…“ Přes otevřené rty mi spolu s jeho jménem unikaly i slastné vzdechy. Zastavila jsem Edwardovy ruce, které se draly pod lehkou látku výstřihu, a otočila se k němu čelem. Jeho oči byly jako dva žhavé uhlíky plné nedočkavosti, stejně jako ty mé. Spojila jsem naše rty v jedno a vychutnávala si souboj jazyků. Jeho ruce si odvážně razily cestu pod hedvábnou látku mých šatů a zanechávaly za sebou žhavou cestu, přešly přes jemnou krajku kalhotek a postupovaly výš.

„Netrhej je, líbí se mi,“ zašeptala jsem mu do rtů a dál rozepínala knoflíčky jeho košile a tahala ji z kalhot. Jakmile jsem jej zbavila vesty a košile, mé ruce se rozběhly po jeho svalnatých ramenou, prsty objížděly jednotlivé svaly a sunuly se k jeho kalhotám. Edwardovy dlaně laskaly mé tělo a zbavovaly ho přebytečné látky. Jeho rty už nevěnovaly pozornost těm mým, ale sunuly se níže a zanechávaly za sebou vlhkou a žhavou cestu, která skončila u mých bradavek. S hlasitým zasténáním jsem se zaklonila a nehty mu zaryla do ramenou. Ale jeho rty a chladné zuby byly nekompromisní a nenechávaly mě ani na chvíli vydechnout, celým tělem mi prostupovala žhavá vlna napětí toužící po uvolnění, kterou ještě umocňovaly jeho ruce bloudící po každé části mého těla.

„Edwarde,“ zavrčela jsem jeho jméno a povalila jej na zem ve snaze věnovat mu stejnou rozkoš, kterou mi poskytoval, a hlavně jsem ho konečně chtěla zbavit kalhot, kterým pomalu začínalo hrozit prasknutí. Laskala jsem každičkou část jeho těla a svlékala poslední kusy oblečení, ale než jsem se dostala k něčemu dalšímu, Edward spojil naše těla prahnoucí po slastném uvolnění.

„Jsi nádherná,“ zašeptal a rukou kreslil ornamenty na mé břicho.

„A ty okouzlující,“ opáčila jsem a políbila jej.

„Chtěl bych tady zůstat navždy, jen ty a já.“ Prsty jsem obkroužila jeho rty a nechala si je políbit.

„Ale asi bychom měli jít, už svítá,“ povzdechla jsem si a hledala své šaty.

„Ještě ne,“ zamručel a políbil mě na rameno.

„Musíme,“ posteskla jsem si a vtiskla mu pusu na tvář. „Neroztrhl jsi je,“ pochválila jsem jej a oblékla se. Najít boty bylo o něco těžší, ale přežily na rozdíl od kalhotek, které byly na dva kusy kdesi daleko, ale faktem bylo, že ani Edwardovo spodní prádlo nebylo v celku.

„Tak pojď, auto je támhle,“ mávnul na opačnou stranu, než byl dům.

„Chtěla bych se proběhnout.“ Udělala jsem na něj psí oči.

„Rád bych, ale nemůžu ho tam nechat.“

„Nevadí, sejdeme se doma,“ ujistila jsem ho a políbila. Z letmého polibku se stával delší a delší, který mi připomínal uplynulé okamžiky.

„Doma,“ zašeptala jsem, vyprostila se z jeho objetí a s úsměvem a dobrou náladou se vydala ke Cullenovic domu.

Místo tradičního skoku přes řeku jsem to dnes vzala po kamenech a se smíchem po jedné noze doskákala až k francouzským dveřím, kterými jsem málem proletěla.

„Ahoj Esmé,“ pozdravila jsem zaměstnanou babičku, vedle které seděl Filip a tužkou jí čmáral po návrhu.

„Čau prcku, kde máš rodiče?“ Aniž bych čekala na odpověď, chytla jsem Filipa do rukou a zvedla si ho do výšky očí. „Nepovíš, jo?“ Pokusila jsem se udělat přísný obličej, ale veselý tón hlasu mi to zkazil a satanovo dítko se začalo smát a kopat nožičkama.

„Tak ty se mi budeš smát, jo?“ zamračila jsem se na něj a ústa přitiskla na jeho bříško a začala vydávat prdivé zvuky, což ho rozesmálo ještě víc a prstíky se mě snažil tahat za vlasy. Nesmála jsem se jen já a Filip, ale také Esmé. O chvilku později začal ze samého lochtání a smíchu Filip pšoukat.

„Tak ty na mě budeš prdět, jo?“ nevěřícně jsem pozvedla jedno obočí a o chvíli později mu opět prděla na bříško, čímž se spustila nová várka dětského smíchu.

„Tady má někdo dobrou náladu,“ prohodil Emmett, který s Rose vyšel z kuchyně. „Kdepak máš Edíka? Tos ho někde zahrabala?“ vyzvídal.

„Nezahrabala,“ ozval se za mnou ten nejkrásnější hlas a než jsem se nadála, jeho ruce spočinuly na mých bocích. Přestala jsem zlobit Filipa a natočila hlavu, abych polibkem přivítala svého prince s Astonem. Ale náš polibek měl nečekaný konec, když se Filip začal v mém náručí vztekat a vydávat vzteklé zvuky.

„Copak je, Filipe?“ překvapeně jsem sledovala jeho durdící se obličej stejně jako ostatní.

„On žárlí,“ vydechl za moment nevěřícně Edward.

„Cože?“ vydechla jsem překvapeně.

„Žárlí na tebe, nelíbí se mu, když se tě dotýkám.“ Nevěřícně jsem těkala mezi Filipem a Edwardem, opravdu na mě může ten prcek žárlit? A nebyla jsem jediná, kdo měl problém tomu uvěřit. Zkusmo jsem políbila Edwarda a Filip začal okamžitě vyvádět. Takhle situace mi přišla tak absurdní, že jsem se začala smát a vrátila žárlivého prcka pyšnému otci a s Edwardem zmizela v koupelně.

„Kde je Filip?“ zajímala jsem se a sedla si do oblíbeného křesla v obýváku.

„Chybí ti?“ zeptal se Jasper, ale přitom se soustředil na hru šachů s Edwardem.

„Určitě ne,“ ujistila jsem jej a začala listovat jedním z Aliciných módních časopisů, co ležel na stole.

„Emmett s Rose ho vzali do lesa a Carlisle s Esmé se k nim přidali,“ objasnila mi vševědka natažená na pohovce.

Přikývla jsem a místo časopisu v rukou sledovala Edwarda. Sluneční paprsky, které si našly cestu skrz mraky, rozzářily část jeho soustředěného obličeje. Rty měl stažené do nepřístupné linky, ale občas mu jeden koutek téměř nepatrně cukl nahoru a zlatavé oči upíral na šachovnici. Vypadal nádherně, tak pokojně, spokojeně, vítězně, na rozdíl od Jaspera, který měl proti mému miláčkovi nevýhodu. Možná ale vypadal až moc spokojeně, ona trocha škádlení nikdy neuškodí…

Opětovně jsem zabořila oči do časopisu a pokradmu pokukovala po Edwardovi, přitom jsem pohledem zavadila i o pobavenou Alici. Trvalo necelou vteřinu, než mu došlo, co se děje.

„Bello,“ zvolal a zaměřil své o odstín temnější duhovky na mě.

„Děje se něco, miláčku?“ opáčila jsem co nejpokojnějším a nejznuděnějším tónem, jaký jsem zvládla.

„Dobře víš, co se děje,“ odvětil temně. Kdybych nebyla upír, určitě bych se neovládla a můj obličej by zdobil škodolibý úsměv.

„Opravdu netuším,“ ujistila jsem jej a otočila list. Než jsem si stihla prohlédnout další stranu, časopis letěl místností a já byla uvězněna pod Edwardovým tělem.

„Ale víš, a moc dobře,“ zavřel mi do obličeje. Podobně jako tehdy v lese mě uchvátila jeho surová a upíří stránka, kterou tak pečlivě skrýval, a mým tělem projela silná vlna touhy. Nebyla jsem blázen a ani masochista, ale Edwardova temná část mě lákala stejně jako ta lidská…

„Tak to dokaž,“ vyzvala jsem jej s úšklebkem. Jeho rty se zformovaly do vítězného úsměvu a o setinu sekundy později překryly ty mé, jeho ruce putovaly po mém těle a koleno se tisklo mezi má stehna. Věděla jsem, o co se snaží a bylo velice složité se soustředit, užívat si jeho dotyky, laskání ale přitom se nerozptylovat, nenechat se pohltit slastí, kterou mi poskytoval, neztratit kontrolu. Tu ovšem po chvíli ztratil Edward, když jej zradilo vlastní tělo a jeho touha byla víc než patrná.

Prudce jsem mu oddechovala do ucha a vdechovala jeho nádhernou vůni.

„Vyhrálas,“ zavrčel temně a se smíchem mě unášel do pokoje, v tom okamžiku už si Jasper užíval se svou manželkou v jejich ložnici a štít, který jsem přes něj přetáhla, už nepotřeboval…

Poslední scéna byla tak trochu navíc, protože děj nikam neposunuje, ale když už je napsaná...

Líbila se romantika v podání Edwarda a Belly? Pevně věřím, že ano. A jelikož už jsme dávno za půlkou, příště budeme lámat děj.

Opětovně děkuji za nádherné komentáře, které pod Kapitolami vždy najdu.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Posedmé: