Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Podruhé

28.08.2012 (17:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 7410×

Neběželi jsme dlouho, ale i tak jsme se dostali daleko, hodně daleko, nepamatuju, kdy naposledy se mnou nějaký mladý upír dokázal držet krok, Edward je opravdu rychlý.

„Tvá schopnost, co přesně dokážeš?“ vyzvídal, když jsme zastavili na mýtině uprostřed lesů.

„Z Arových myšlenek jsi to nepostřehl?“ optala jsem se skepticky.

„Ano, myslel na to, že máš štít, ale nic bližšího.“

„Takže čteš jen aktuální myšlenky?“ ujišťovala jsem se.

„Jen to, na co daná osoba v danou chvíli pomyslí, nejsem schopen spatřit každičkou ideu.“

„Ale zato nepotřebuješ fyzický kontakt,“ pousmála jsem se, Aro po Edwardovi musí opravdu hodně toužit. „Mám štít, pokud nechci, nikdo mě neovlivní,“ prozradila jsem a zavětřila. Ve vzduchu se vznášela vůně borovic, javorové mízy, zahnívajícího listí, výměšek pachových žláz skunka a co bylo hlavní, na jihozápadě byla puma a podle tepu jejího srdce právě odpočívala. Už jsem na nic nečekala a poddala se krvelačným instinktům.

Poslední kapka stékala mým hrdlem a já ovládala silný dávivý pocit, který mě opanoval. Zvířecí krev se za ty roky nezměnila, neustále byla stejně… jako byste si objednali pohár a dostali bramborovou kaši. Místo lahodné chuti lesního ovoce s jemnou šlehačkou a delikátní zmrzlinou, na kterou jste se celý den těšili, dostanete kaši, fádní, obyčejnou, neslanou nemastnou kaši, kterou vám servírují neustále. Zdechlinu jsem upustila na zem, a co nejrychleji se snažila zbavit všech chlupů, které mi v ústech uvázly.

„Na to si časem zvykneš.“ Na patě jsem se otočila a hleděla do zlatavých očí a usměvavého obličeje.

„Už vím, proč jsem toho tehdy nechala,“ ušklíbla jsem se a vyplivla další chlup.

„Proto tě Alice nevidí a Jasper není schopen ovlivnit?“ navázal na náš předchozí rozhovor.

„Ta vlna klidu, která se ke mně snažila proniknout po útoku toho malého ďábla, byla od Jaspera?“ Popravdě mě jeho počínání spíše popudilo, než aby mě uchlácholilo, dráždit vlka kostí není nejbezpečnější.

„Ano, je schopen ovlivnit pocity a Filipa bych ďáblem nenazval, je to jen zvědavé dítě,“ odvětil blahosklonně. Nemohla jsem si než odfrknout, děti… „A Alicina schopnost?“ vyzvídal dál. „Viděla Filipovu budoucnost, ale tebe ne, popravdě je z toho značně nesvá, nemůže kontrolovat naše počínání tak, jak je zvyklá, už během Rosaliina těhotenství z toho měla migrény.“

„A teď už to dítě vidí normálně?“ Edward jen přikývl. „Co se mě týče, nejsem si jistá, jestli chci byt kontrolována jasnozřivou elfkou.“ Na to se Edward zasmál, jeho smích měl zvláštní melodii, připomínal mi šustění v korunách amazonských velikánů.

„Myslí to dobře, chce si být jistá, že se nikomu nic nestane, a to ani tobě.“ Teď se nesmál, zato mě probodávaly jeho zlaté duhovky plné obav.

„Tak fajn,“ kapitulovala jsem po chvíli. „Pěkně jste si to se sestřičkou domluvili, takhle se mnou manipulovat,“ ušklíbla jsem se a opět zavětřila. Žádná puma už v dosahu nebyla, zato se tady potulovalo stádo losů, takže mi nezbylo nic jiného, než se vydat jejich směrem s Edwardem za zády.

Když jsme se vrátili, ta krvelačná stvůra naštěstí spala, nechtěla bych se s ním potýkat dvakrát za den, i jednou za týden to bylo víc než dostatečné. S úsměvem jsem kývla na Esmé a Jaspera, kteří byli v obývacím pokoji, a po schodech z tmavého dřeva, které kontrastovaly se světlým interiérem, jsem se vydala se do toho svého.

„Nevzdoruj, nemá to cenu,“ šeptnul mi do ucha Edward, než zmizel ve svém pokoji. Nad jeho poznámkou jsem jen zakroutila hlavou a vešla do toho svého.

Ale čekalo mě překvapení, ne dvakrát příjemné – Alice. Oblečení, které jsem si přivezla sebou, bylo roztáhnuté na posteli a vševědka si jej měřila kritickým okem.

„Zítra pojedeme nakupovat, máš toho žalostně málo, žádné šaty, sukně, jen jedny boty a dvoje kalhoty.“ Její hodnotící oko se z mého oblečení přesunulo na mě, nemusela jsem být vševěd, abych věděla, co se jí honí hlavou. Hodnotila mé seprané rifle, košili, ze které vykukoval bílý top, ledabyle stažené vlasy a boty, které měly svou nejlepší dobu dávno za sebou, přesto jsem se s nimi nedokázala rozloučit.

„Nepojedeme,“ ujistila jsem ji.

„Pojedeme, viděla jsem to,“ prohlásila elfka s neochvějným úsměvem. Teď dávala Edwardova poznámka smysl.

„A co mé oči?“ namítla jsem a začala skládat své oblečení.

„Máme kontaktní čočky.“ Tohle byl velice pádný argument, ale ani tak se mi nechtělo vyrazit mezi lákavě vonící potravu teď, když jsem začala s nechtěnou dietou, a tím tuplem ne po tom rohatém býložravci, ještě teď je mi zle, když si na něj vzpomenu.

„Nemám nakupování ráda.“

„Nakupování má každý rád,“ opáčila bryskně a zářivě se přitom zubila, až jsem měla chuť jí vytřít s tím úsměvem verandu. Alici se na setinu sekundy zamlžil pohled a následně její zuby zmizely za našpulenými rty, z vedlejší místnosti se ozýval Edwardův smích. „To bys neudělala a vyrážíme zítra ráno.“ Než jsem stihla něco namítnout, zmizela za dveřmi. Edward měl pravdu, protesty byly marné, takhle slečna zřejmě neznala slovo ne.

Své věci jsem uložila do nesmyslně velké šatny, působily tam nepatřičně, nezabíraly ani jednu z všudypřítomných polic zejících prázdnotou, ani zrnko prachu je nezdobilo. Popadla jsem čisté triko, kalhoty a vydala se vyzkoušet lákavě vypadající a přepychově vybavenou koupelnu. Velká vana byla v tuto chvíli přitažlivější než sprchový kout, ne že by mi teplá voda poskytla tolik kýžené uvolnění.

Udělala jsem poslední kličku a hotový cop stáhla gumičkou. Bylo uspokojivé umýt se, zbavit se prachu uchyceného ve vlasech a ulpělých chlupů. Zavázala jsem si tkaničku a s protáhnutím se zvedla ze židle u toaletního stolu, byl to zvyk z dávného lidského života, dnes už ten pohyb bohužel nepřinášel uvolnění ztuhlých svalů a protažení kloubů.

„Bello, mohla bys za mnou přijít?“ zaslechla jsem Carlisleovu žádost ze spodního patra a o chviličku později už otvírala dveře jeho pracovny.

„Copak bys rád?“ zajímala jsem se a posadila se do nabízeného křesla.

„Tvá poznámka o našem stravování mne zaujala, pokud ti to nevadí, rád bych se dozvěděl víc.“

„Samozřejmě, co přesně tě zajímá?“

„Kdo s tímto životním stylem začal?“ ptal se s dychtivostí vědce.

„To netuším, pochybuju, že Balduin byl první, ale držel se svého přesvědčení velice pevně. Poprvé jsem ho potkala během první křížové výpravy, to byl pro našince opravdu ráj - spoustu krků k nakousnutí…“ Ještě teď jsem vzpomínala na chutě, nepřeberné možností vůní, které mě obklopovaly, nikdy nekončící hostina… „Řekněme, že jsem nebyla ve stravování dvakrát zdrženlivá,“ dodala jsem po chvíli. „Potkala jsem ho v Edesse, během úplňku, tehdy mě jeho zlaté oči vyděsily a zmizela jsem odtamtud, ale on mě vystopoval do Damašku. Byl velice neodbytný. S vegetariánstvím,“ použila jsem jejich výraz, „začal pár let po své přeměně, a pokud vím, živí se tak dodnes.“

„Co ho k tomu vedlo?“

„Ošklivá nehoda na lovu,“ odpověděla jsem tiše, neměla jsem právo šířit jeho příběh. Zdálo se, že pochopil.

„Myslíš, že bych se s ním mohl setkat?“ Jeho hlas byl prosycen zvědavostí, stejně jako ten Balduinův, když po něčem pátral.

„Straní se společnosti, je velice opatrný, hlavně kvůli svému neobvyklému životnímu stylu, ale třeba jednou.“ Carlisleův výraz vykazoval stopy zklamání, které se mě nečekaně dotklo, pocit, že jsem jej zklamala, byl zneklidňující. „Pokud ho potkám, vyřídím mu, že by ses s ním chtěl setkat,“ dodala jsem rychle.

„Byl bych ti vděčný.“ Nepatrně jsem přikývla a rozhlédla se po místnosti plné knih, měl ve své sbírce celou škálu zajímavých a někdy také nečekaných titulů.

„Můžeš si cokoliv půjčit, pokud chceš,“ podotkl.

„Děkuji, ještě jeden dotaz,“ ztišila jsem hlas na minimum, „má cenu Alici vzdorovat?“ Jen se uchechtnul a odmítavé zakroutil hlavou, čímž pohřbil poslední naděje na klidný zítřek.

S knihou v ruce jsem opustila Carlisleovu pracovnu, měla jsem v úmyslu strávit zbytek dnešní noci ve společnosti Lermontova a měkce vypadající postele, než mě Alice donutí vyrazit do víru nákupních středisek.

A bylo to tady, místo sledování tragických osudů hlavních hrdinů mě vyrušovalo kňourání čerstvě probuzeného poloupířete, které se dožadovalo pozornosti, samozřejmě že ji hned dostal. Takže dům místo tiché hudby, špitání a sténání milenců naplňovalo šustění plenek, nelibý pach výměšků, dohadování se o dnešním oblečení a šišlání. S nechutí jsem zaklapla knihu a položila ji na postel. Tohle opravdu nebudou lehké dny plné klidu a rozjímaní.

V tuhle chvíli se obývák s televizí zdál jako dobrý nápad, zvlášť když všichni obskakovali Filipa. Co nejrychleji jsem své tělo přemístila z postele v pokoji do křesla v obývacím pokoji a zapnula ďáblovy obrázky, jak televizi kdysi nazval Peter. Znuděně jsem listovala mezi stovkami programů a přemýšlela, jestli je vůbec někdo někdy sledoval – sportovní kanály, módní kanály, naučné, hudební, filmové, zpravodajství… jeden by se až divil, čím vším lidé marní čas, kterého jim bylo vyměřeno tak málo.

Mé dočasné útočiště bylo odhaleno vpádem skupiny upírů poskakujících kolem satana v plenkách, jestli takhle vypadá každé ráno, tak se ani nedivím, že je tak rozmazlený.

„Nefňukej, za chvilku dostaneš najíst,“ konejšila jej jeho matka a pokukovala po schodech, na kterých se po chvíli objevil poslední člen rodiny. Carlisle kráčel ze schodů s lékařskou brašnou v ruce. Jakmile ovšem vytáhl metr, bylo mi více méně jasné, k čemu se chystá a svůj zrak jsem stočila zpět k televizi, kde právě někdo zasvěceně popisoval zvyklosti lvů.

„Vyrostl o dva centimetry,“ povzdychl si Carlisle a neklid vycházející ze skupinky upírů po mé pravici byl jasně patrný.

„Však ono se to zastaví,“ prohodila jsem a přepnula na další program, tentokrát o antilopách.

„Jak jsi to myslela?“ zeptal se zostra a se znatelnou nervozitou Emmett.

„Bello, ty o poloupírech něco víš?“ zajímal se o něco mírněji a téměř zároveň s Emmettem Carlisle. Automaticky jsem se otočila jejich směrem a na chvíli zaváhala.

„Ne, nic,“ odpověděla jsem co nejpřesvědčivěji, ale bylo mi jasné, že mi nevěří.

„Bello…“ Rose sice vyslovila mé jméno, ale byla to spíš prosba zoufalé matky. Ráda bych jim pomohla, ale bylo to nebezpečné, až příliš, nejen pro mě, ale hlavně pro Henryho a Marianu.

„Ráda bych vám pomohla, ale jedno podání ruky s Arem a bude ohroženo několik životů, na kterých mi záleží.“ Téměř jsem měla nutkání dodat – mnohem více než na Filipovi.

„Nikdy bychom…“ začal Edward.

„Ne úmyslně,“ přerušila jsem jej, „ale víte moc dobře, že před ním nic neutajíte.“

„Myslím, že teď už je to jedno,“ odvětila Alice, „stejně už víme, že o poloupírech víš víc, než dáváš najevo a pokud nám neřekneš nic konkrétního, tak se Aro nic nedozví.“ Alice měla pravdu, v tuhle chvíli už se toho moc zachraňovat nedalo, ne dlouhodobě.

„Řekněme, že vám mohu zaručit, že se jeho růst zastaví, když bude vypadat na osmnáct - dvacet let, bude nesmrtelný, nebo bude žít minimálně sedm set let,“ při vzpomínce na Henryho jsem se musela pousmát. „Nezranitelný, ne tak jako upíři, ale máloco mu ublíží, jeho schopnosti, reflexy nebudou jako upíří, ale lidé se mu nevyrovnají, bude moci jíst lidské jídlo, dokonce ho bude čas od času vyžadovat, bude spát, chodit na záchod,“ při téhle poznámce jsem se chtě nechtě ušklíbla. „Takové ty lidské procesy,“ shrnula jsem to.

„Takže neumře,“ hlesla Rose a přísahala bych, že kdyby mohla, tak roní slzy.

„To věru ne, ale až bude v pubertě, budete si to přát,“ zamumlala jsem a s úšklebkem se podívala na to jejich zlatíčko, které matku tahalo za vlasy a snad je i žužlalo. Zdálo se, že jsou všichni lehce na měkko, takže jsem se otočila zpět k televizi, kde se míst antilop objevila useknutá hlava, takže Marie Stuartovna opět zemřela.

Srdceryvný vzlykot Mariiny komorné přerušil satanův řev, aneb Filipovi se opět něco nelíbilo a všichni se z toho mohli téměř pominout.

„Alice, nechceš už vyjet?“ Pokud jsem si měla vybrat mezi mučením v obchodě a týráním od Rosiina tvorečka, rozhodně jsem brala nákupy. Alicin vědoucí úsměv a Jasperovo uchechtnutí byly dostatečně výmluvnými.

„Jasně že jo,“ prohlásila vědma se spokojeným úsměvem.

Na nic jsem nečekala a vydala se do garáže, kde se po chvíli objevila perfektně upravená Alice a nasedla do žlutého Porsche. Za pár minut jsme vyrazily, aniž bych znala přesný cíl cesty, podstatné ovšem bylo, že jsme Filipův řev nechaly daleko za sebou.

„Pěkné autíčko,“ pochválila jsem Alici její stroj a dál sledovala cestu.

„Že jo? Dostala jsem ho od Edwarda, taky ti jedno můžeme pořídit, když tady s námi teď budeš žít.“

„To by asi nešlo, neumím řídit.“

„Vážně?“ Překvapený výraz upírala na mě, místo aby sledovala cestu. Jen jsem přikývla. „Tak tě to naučíme,“ prohlásila nadšeně a opět upřela pohled na silnici.

„Děkuji, ale nestojím o tuto schopnost,“ odmítla jsem s úsměvem a zbytek cesty sledovala krajinu a snažila si nasadit kontaktní čočky hnědé barvy.

„Přežila jsi?“ vítal mě Emmett s úsměvem od ucha k uchu mezitím, co se Jasper vítal se svou láskou.

„O chlup,“ zamručela jsem a přemýšlela, jestli ho mám těmi taškami praštit. „Kde máš syna?“

„Spí, chceš, abych ho vzbudil?“ mrknul na mě, tentokrát jsem se po něm opravdu ohnala, ale uskočil.

„Nechceš pomoct?“ nabídl se Edward a rychle mi bral tašky z rukou, zajímalo by mě, jestli se pan dokonalý bál o jejich obsah, svého bratra nebo si jen hrál na gentlemana. Hodila jsem po Emmettovi vražedný pohled a vydala se do svého pokoje za novým oblečením.

„Koukám, že se Alice ani trochu nemírnila,“ prohodil s úsměvem Edward a skládal tašky na zem šatny.

„Jo, ale pořád lepší než Drákulův potomek,“ zamumlala jsem a vysloužila si Edwardův smích.

„Není zlý a ani děsivý, je to prostě dítě,“ přesvědčoval mě s úsměvem.

„A děti nejsou ani trochu děsivé a zlé,“ opáčila jsem s pořádnou dávkou sarkasmu. Opustil pokoj s pochechtáváním a já začala uklízet hory nového oblečení, které stejně nevyužiju - šaty, sukně trička, halenky, topy, boty, doplňky, všechno na co si jeden vzpomene, teď z poloviny zaplňovalo šatnu, už nepůsobila jako chladná cela.

Mé počínání přerušil uši drásající zvuk vycházející z prvního patra. Stvůra se probudila, jak jinak, určitě celý den prospal a teď mě hodlá mučit fňukáním, a jako by toho nebylo málo, přidal se k němu můj telefon.

„Prosím,“ zamumlala jsem do přístroje a přitom se snažila pověsit modré šaty - jediné, které se mi opravdu líbily.

„Jak se má náš mladý přítel?“ Arův nezaměnitelný hlas naplnil celou šatnu a stěny jej nezastavily.

„Zrovna se probudil, neslyšíš ten řev?“ zamumlala jsem a úspěšně pověsila ramínko.

„Bello, je to dítě, ty občas pláčou,“ vysvětloval mi, jako bych já byla dítětem.

„Samozřejmě, ale s těmi nemusím žít pod jednou střechou… Každopádně jí, spí, prdí a smrdí, tím bych shrnula jeho všední den. Jídlo dostává lidské a k tomu krev. S lidmi samozřejmě nepřichází do styku a jeho matka je na novorozenou překvapivě klidná, předpokládám, že za to může mateřství, ale můžeš se jí na to zeptat sám, pokud chceš, zrovna utišuje Filipa.“

„Isabello, ten úšklebek sis mohla odpustit.“ Patrně můj hlas odhaloval více nevole, než jsem chtěla. „A jak se má můj přítel?“

„Můžeš se zeptat sám, určitě ti rád zodpoví tvé otázky, sbohem, Aro,“ rozloučila jsem se a telefon podávala Carlisleovi sedícímu v obývacím pokoji.

Můj příchod ovšem nezůstal bez povšimnutí, malá piraňa si hověla v otcově klíně a začala po mně natahovat svá chapadla.

„Rozhodně ne!“ ohradila jsem se, když Emmett vstal a mířil ke mně, a nebyl přitom sám.

„Nic, Bella se jen brání bližšímu seznámení s Filipem,“ zaslechla jsem Carlisleovo vysvětlení směřující k Arovi, když mizel v patře.

„No tak, Bello, jsem jen malý chlapeček toužící po pozornosti krásné dámy,“ přesvědčoval mě s úsměvem a dál se přibližoval.

„Ale krásná dáma netouží po jeho pozornosti,“ zamumlala jsem a ustupovala, dokud jsem se nedostala ke stěně, odkud nebylo úniku. Filipovy prstíky se ocitly v mém dosahu a uvěznily můj top.

„Bello, pochovej si ho, nic ti neudělá, slibuju,“ přemlouval mě Emmett a Filip mu usilovně pomáhal tím, že mě ohmatával na nevhodných místech.

„Nestačí, že s ním žiju pod jednou střechou?“ zamručela jsem. Tohle stvoření mě děsilo svou maličkostí, zvuky, které vydávalo, svou přítomností…

„Nebuď srab, chce se s tebou jen seznámit.“ Než jsem stačila zareagovat, Filip ležel na mně a smál se tomu. „Rukou mu podepři hlavičku a druhou zadek.“ Aniž by počkal na odpověď, svého syna pustil a já jej musela dle chabých instrukcí chytit, jestli je Emmett skutečně jeho otec, tak já jsem… sysel.

Filipova ústa začala vydávat nadšené zvuky, hlavu zabořil do mého ňadra a rukou zaútočil na to druhé. Vykuleně jsem ho pozorovala a bála se jakkoliv pohnout, ani jsem nedýchala a čekala, co bude dál, kam až tahle noční můra zajde. Z jeho úst vyšel další podivný skřek následovaný řadou bublinek, záhy na to jeho tělo vydalo podivný zvuk a o chvíli později se kolem mě začal šířit podivný puch.

„Emmette!“ zařvala jsem, a než jsem se nadála, smějící se Filip byl v otcově náručí a mířil do pokoje. „To snad…“ Slova mi došla stejně jako trpělivost a já vyběhla z domu s touhou něco rozbít.

Chtěla bych poděkovat za všechny komentáře u první kapitoly, mile mě překvapily a jsem ráda, že se vám tohle dílko na lehčí notu líbí.

Další novinkou je, že kapitol nakonec bude devět, namísto původních osmi.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Podruhé: