Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Počtvrté

04.09.2012 (18:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 6413×

„Můžu?“ ve dveřích se objevila Edwardova hlava.

„Hmm,“ zamručela jsem a zaklapla knihu.

„Nezlob se na něj, je to dítě, neví, co dělá a opravdu tě má rád,“ dušoval se a přitom si sednul na postel vedle mě.

„Tomu se dá jen těžko věřit.“

„Jsi novou osobou v jeho životě, nediv se, že tě chce poznat, tak jako každý z nás.“

„Není na mně nic zajímavého,“ podotkla jsem a opřela se o čelo postele.

„To bych rozhodně netvrdil,“ namítl a na tváři měl úsměv, při kterém jeden koutek zvedl výše než ten druhý. „Jsi celá zajímavá.“

„Tak jako vy,“ podotkla jsem.

„Otázku za otázku,“ navrhl a já přikývla. „Kdy ses stala upírem?“

„Nevíš, že je nevhodné vyptávat se ženy na věk?“ zeptala jsem se překvapeně a pozvedla jedno obočí.

„Ehm… promiň, tak jsem to nemyslel, já jen, že…“ Byl tak roztomilý, když koktal a snažil se omluvit, že jsem se neudržela a musela se rozesmát. Trvalo jen chvilku, než nechápavost vystřídalo pochopení a následně se zamračil tak, že jeho obočí vytvořilo jednu linku.

„Promiň - ale já… nemohla jsem si pomoct,“ snažila jsem se mezi záchvaty smíchu omluvit. „Příští rok to budou dvě milénia, co jsem se stala upírem, kolik mi bylo při přeměně, si přesně nepamatuju, tehdy se to tak nebralo, ale patrně kolem dvaceti. A tobě?“

„Carlisle mě proměnil během epidemie španělské chřipky v Chicagu v roce 1917, tehdy mi bylo dvacet jedna,“ odpověděl a také vráska na jeho čele se vytratila. Ani jeden z nás nevypadal na svůj lidský věk, natož na ten upíří. „Jaké to je žít tak dlouho? Zažila jsi toho tolik…“

„Jaké to je prožít celé 20. století?“ podotkla jsem s úsměvem a neočekávala odpověď. „Je to stejné, jen kapku delší, po čase tě to začne unavovat, svět už není to, co býval,“ povzdechla jsem si. „Taky to poznáš.“

„A co tvoje rodina?“ zajímal se.

„Je to hodně dávno a málo co si pamatuju, mlhavé vzpomínky dávných časů, proč si je připomínat.“ Možná proto, že nejsou dobré, opravdu nebylo o co stát, svět na přelomu letopočtu se diametrálně lišil od toho dnešního… „Co tvoje rodina, Carlisle je nejstarší a proměnil tě, ale co ostatní?“ snažila jsem se odvést řeč jinam.

„Já jsem byl první, vlastně spíš pokus a naděje na konec osamělého života. Po pár letech si Carlisle našel Esmé a krátce na to se k nám dostal Emmett. Alice s Jasperem si nás před šedesáti lety v podstatě našli, byli jsme s Emmettem na lovu, a když jsme se vrátili, zabírala můj pokoj s tím, že je pro ně ideální.“ Při téhle vzpomínce se pousmál. „No a před sedmi měsíci Emmett potkal Rose a zamiloval se. Jak ji přiměl, aby s ním zůstala, netuším, ale jsou spolu šťastní, když zjistili, že je Rose těhotná, Emmett málem zešílel strachy, ale nakonec to dobře dopadlo,“ zhodnotil s úsměvem stávající situaci.

„A teď musí vychovávat místo jednoho dva kašpary,“ utrousila jsem suše.

„Je s tebou sranda,“ podotkl Edward.

„To je jen jedna z mých vlastností,“ mrkla jsem na něj.

„A ty další?“ vyzvídal.

„Na dva tisíce let vypadám zatraceně dobře,“ pronesla jsem a vystavila na obdiv své přednosti, Eda s polknutím přikývnul a naklonil hlavu mým směrem.

„Co dál?“

„Říká se, že umím zatraceně dobře líbat,“ zašeptala jsem a zkousla si spodní ret. Naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe a zdálo se, že nejsem jediná, kdo vnímá zvláštní napětí mezi námi. Stačil by jen jeden nepatrný pohyb a naše rty by se setkaly, konečně bych uspokojila zvědavost, která mě spalovala od prvního setkání. Už jen pár milimetrů a zjistím jak chutná…

Veškeré napětí zmizelo ve chvíli, kdy se do pokoje přiřítilo na čtyřech se pohybující děcko. Měla jsem chuť Edwarda uškrtit za to, že nezavřel dveře!

„Perfektní dítě, viď,“ neodpustila jsem si rýpnutí a sledovala, jak se malá příšerka dobývá na postel. Edward mu okamžitě pomohl, byť se netvářil moc potěšeně. Filipovo tělíčko se nadšeně vydalo po posteli mým směrem a bez jakéhokoliv varování skončilo v mém klíně.

„Copak trpí nějakou obsesí?“ podívala jsem se na Edwarda.

„Má tě rád, chce s tebou trávit čas, protože se mu vyhýbáš. Kdybys mu byla neustále k dispozici, přestala bys ho zajímat,“ objasnil mi.

„To je dobré vědět, ale když jsem se mu věnovala naposledy, skončila jsem pocákaná banánem,“ podotkla jsem.

„Nehoda,“ prohodil a jen pokrčil rameny. Nehoda, to určitě…

„Hele, kam jdeš?“ zastavila jsem jeho zvedající se tělo.

„Filip s tebou chce být sám.“ Přísahala bych, že jsem v jeho hlase zaslechla zadostiučinění.

„Ale já s ním ne,“ zaskučela jsem, ale to už byl pryč a skrček v mém klíně se smál a tahal mě za šňůrku podivného trika, které mi Alice vnutila.

„To nech na pokoji, jediná to drží pohromadě,“ zavrčela jsem a snažila se vysvobodit kousek důležité látky ze spárů dětských buřtíků. Než jsem se nadála, stehy i se šňůrkou zapraskaly a kus látky ležel na posteli, jelikož to tričko nemělo rukávy, šlo dolů opravdu rychle.

„Alice,“ vyplivla jsem její jméno jako nadávku na celý dům a spolu s malým svlékačem se vydala hledat jeho rodiče.

„Bello, on tě už má rád, nemusíš se před ním obnažovat,“ hulákal Emmett, když mě spatřil jen v podprsence a s Filipem kopajícím nohami půl metru od mého těla. Zavrčela jsem a měla touhu po něm tu příšerku hodit, ale Alice mě předběhla a prcka schovala ve svém náručí.

„Už žádné zavazovací oblečení,“ prskla jsem jejím směrem a vydala se najít bezpečnější oděv. Cestou jsem ještě zaslechla, jak Emmett svého syna chválí, a měla jsem chuť vraždit. Filip ve mně vzbuzoval jen ty nejhorší vlastnosti.

Klid, celý dům naplňovalo tolik vzácné a ničím nerušené ticho, po kterém se mi tak stýskalo. Už ani nepamatuju, kdy jsem měla chvilku pro sebe, kdy naposledy jsem si mohla lehnout a nemyslet, ukolébat svůj neúnavný mozek a zapomenout na svět a to, že po něm chodím už dvě milénia.

Pustila jsem si tiše stereo a položila se na pohovku v obýváku. Místnost naplňovaly tiché melodie ze severní Anglie a já mohla po týdnech dětského řevu s úlevou zavřít oči…

„Třeba je mrtvá,“ uvažoval Emmett. Vrátili se, prozradil je nejen Emmettův hlas, ale také klapnutí dveří a dupot nohou oznamující, že baseball už skončil.

„Nesmysl, upíři nemůžou zemřít,“ oponovala mu Alice.

„Co ty víš, třeba máme taky nějakou záruční dobu a ta její vypršela,“ hájil Emmett svůj názor.

„Edwarde, zkus ji políbit, možná se probudí,“ navrhl s potlačovaným smíchem Jasper.

„Nechte těch nesmyslů, není mrtvá a také to není Šípková Růženka,“ utnul to rázně Carlisle.

„Ale nehýbe se, možná ji polibek opravdu probudí,“ hájil Emmett Jasperův nápad a následně jsem zaslechla podivný šramot, jako by do sebe narazili dva upíři.

Nedalo se nic dělat, moje vytoužená chvilka klidu skončila a já otevřela oči, pár centimetrů nad mým obličejem se skláněl Edward a opravdu vypadal, že mě hodlá probudit polibkem. Ne že by mi to vadilo, jeho narůžovělé rty vypadaly báječně a sladký dech ovívající mou tvář mi způsoboval příjemné chvění.

„Děkuju, každá žena ráda slyší, že není princeznou,“ ušklíbla jsem se Carlisleovým směrem a Edwardovi poslala vzdušný polibek. Jeho obočí vyskočilo nahoru a téměř okamžitě se prkenně narovnal a udělal pár kroků zpět.

„Vypadala jsi jako mrtvá,“ obvinila mě Rose, když jsem se posadila.

„To už pár tisíciletí jsem,“ mrkla jsem na ni s úšklebkem a přitom zahlédla podivně zmlklého Filipa, který si mě prohlížel vážnýma očima.

„Chce k Belle,“ pronesl těžkopádně Edward, evidentně ještě vykolejený.

„Proč?“ pronesla jsem téměř současně s poloupírovou matkou.

„Dá se říct, že se o ni bál a chce ji zkontrolovat,“ osvětlil nám situaci. Rose se překvapeně podívala na syna, ale s úsměvem mi ho dobrovolně podala! Filip se usadil na mém klíně a zamračeně si mě prohlížel, pochybuju, že můj obličej vypadal jinak. Následně se ovšem stalo něco, co bych nikdy nečekala, jeho drobné ruce se ke mně přitiskly a objaly mě. Ten malý ďábel se ke mně tisknul a odmítal mě pustit. Byl to zvláštní pocit, jeho drobné ruce se sotva dokázaly omotat kolem plyšového medvěda, přesto mě pevně svíraly v místech, kam dosáhly. Vyvolávalo to ve mně podivnou něžnost, která mě nutila přivinout jej opatrně k sobě a nemyslet na nic jiného než na něj. A dokonce se ani nepokoušel užužlávat žádnou mou část.

„Myslím, že bys už mohl zpět za maminkou, co říkáš,“ zamumlala jsem po chvíli a nemotorně jej zvedla do výšky svého obličeje. Filip mě chvíli sledoval se zvláštně pokojným výrazem, ale záhy se v jeho očích objevily tolik známé ďábelské jiskřičky a zadní část jeho těla vydala zapáchající plyn. Opět tady byl ten starý známý protiva s bublavým smíchem, který okamžitě putoval k matce.

Opětovně bych vám chtěla poděkovat za nádherné komentáře, které mi vždy udělají velkou radost a díky nim vím, že mělo smysl tento příběh sepsat a nenechat jej jen zaniknout v záhybech mysli.

Bella s Edwardem se nám nepatrně sblížili, nebo spíše poodhalili zajímavý rozměr jejich vztahu, ale příště se opětovně setkáme s Filipem, protože Filipa přece nikdy není dost.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Počtvrté: