Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede... 9. kapitola

15.02.2010 (09:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1980×

9.kapitola – Život by šel dál, ovšem...

Edward

Byl jsem překvapený. Hodně a to se zřejmě odráželo i v mém obličeji, ovšem kdo by nebyl?

Když objekt vaší tajné lásky –čtrnáctileté podotýkám- vtrhne v jednu v noci na louku, kde vy rozjímáte nad svým zatraceným životem. No, přiznejte se, kdo by nebyl?

„Bello?“ zeptal jsem se překvapeně zároveň starostlivě a vstal jsem. Celá udýchaná, rozjařená a docela dost lehce oblečení Bella se zhluboka nadechla a pak vydechla.

„Edwarde,“ šeptla šťastně a popošla trošku blíže ke mně.

„Proboha Bello!“ zanaříkal jsem se. Bylo mi jedno, že se chovám jako někdo, kdo ji chtěl vychovávat. To mi to bylo jedno. „Co tady děláš? Proč nejsi doma?“ zeptal jsem se starostlivě a přešel k ní. Sundal si sako a hodil jí ho přes ramena. Až potom jsem se trochu uklidnil a zhluboka se nadechl abych zahnal počáteční šok.

„Pojď,“ vyzval jsem ji. Bylo mi jedno proč sem dorazila. Bylo pozdě a to, co mi chtěla říct mohla počkat do zítřka. Typoval bych to na vyrovnání kvůli tomu Simonovi. Přišla mi to říct ještě jednou, přišla mi to vyčítat a to rozhodně mohlo počkat do zítřka.

„Edwarde,“ vydechla znovu a trucovitě si stoupla a upřeně na mě hleděla. „Já...,“ nadechla se zhluboka a přitom si nervózně mnula ruce.

„Ty- co?“ zeptal jsem se a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Tohle nebylo ideální místo na schůzku a už vůbec ne čas a ani doba. Vlastně nic...

„Edwarde,“ hekla znova. Pokolikáté už? „Já... já, já musím se ti omluvit,“ vydechla- smutně, možná trochu i zklamaně. Byl jsem překvapený, zase! Její myšlenkové pochody jsem nechápal, bylo pro mne velkou záhadou a jak to tak vypadalo, ještě hodně dlouho budou...

„Omluvit?“ zeptal jsem se překvapeně. Nechápal jsem to. Byl jsem tady já ten zvrhlík. Ne ona!

„No, ano!“ řekla, teď už o trochu více nadšeně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Proč se k sakru chtěla omlouvat? To já jsem tady byl ten, kdo se měl plazi po kolenou a říkat: ,Odpusť mi‘, ne ona!

„A za co?“ zeptal jsem se pochybovačně. Chystala se něco říct, ovšem předběhl jsem ji. „Ty se nemáš za co omlouvat Bells,“ řekl jsem spěšně. „To já jsem tady ten viník, ne ty, chápeš?“ zeptal jsem se a díval se na ni, vysílal k ní signály, ve kterých měla poznat pravdu. Nepovedlo se.

„Ale ne,“ oponovala. „Já se ti musím omluvit,“ naléhala. „Neměla jsem tak reagovat.. bylo to... hloupé,“ řekla rázně a smutně na mě hleděla. Nechápal jsem to. Tohle... neměla se mi omlouvat.

„Ne,“ řekl jsem. „Ty mě nechápeš. Já jsem se choval přehnaně. Hrál jsem si na něco, co nejsem, víš? Neměl jsem to dělat, tohle je tvůj život, já v něm být nemám,“ řekl jsem pevným hlasem a snažil jsem se vypadat hodně vyrovnaně. Uvnitř jsem umíral, každá moje část po ní toužila. Jakýmkoliv způsobem, přesto nebyla moje...

„Ale Edwarde,“ hlesla, „ty mě nechápeš...“ popošla trochu blíž.

„Ne, ty nechápeš mě,“ řekl jsem a  rozhodil přitom ruce. Tohle byla vážně ulítlá situace.

Povzdechl jsem si, chtělo to kompromis. „Fajn. Takže každý na sebe bereme určitý podíl viny, bereš?“ zeptal jsem se ovšem nemyslel jsem to vážně. Pořád jsem si myslel, že je to má vina. Neměl jsem se k ní nikdy přibližovat, nikdy jsme se jí a ani její rodině neměli přibližovat. Teď to budou jen samé problémy a problémy já nikdy neměl rád. Nikdy...

„Dobře,“ přikývla zdráhavě po nějaké chvíli, ale na jejím obličeji byly poznat rysy nevolnosti. Zřejmě v hlavě dospěla ke stejnému názoru jako já.

A pak se na palouku rozhostila ticho, ovšem nedalo by se říct, že to bylo ticho v tom dobrém slova smyslu. Bylo to nervózní ticho, která jsem s Bellou ještě nikdy nezažil a to mi nahánělo strach.

Bála se přede mnou mluvit? Bála se, že ji zase seřvu, že se jí budu plést do života?

„Edwarde,“ vydechla a udělala pár kroků směrem ke mně, já zase ucouvl. Vypadalo to, že dnešní večer neskončí dobře, a že bude opravdu dlouhý, jelikož... dnešní večer byla Bella hodně nevyzpytatelná, až mi to nahánělo strach.

„Ano?“ vyhrkl jsem, když se k ničemu neměla a jen na mě zaraženě hleděla. Tato situace mi připadala čím dál tím více bizardní.

V jejích očí se něco zalesklo, snad slzy? Vypadaly tak, ovšem nemohl jsem si být jist... V této situaci jsem si nemohl být ničím jistý.

Popotáhla a to mě ujistilo v tom, že má opravdu na krajíčku. V tu chvíli jsem změkl. Jakkoliv byla tahle situace pitomá, pohled na její ztrápenou tvář ve mně něco zlomil, opět. Nemohl jsem se na to dívat, příliš to bolelo. Nemohl jsem se dívat na to jak trpí, jelikož jsem trpěl s ní. Bolelo mě vidět ji trpěli. Hodně to bolelo.

Přiškrceně jsem se usmál a pak udělal pár kroku k ní a natáhl k ní ruku, abych ji ukonejšil a dal ji najevo, že jsem s ní. Usměv mi oplatila a pak se ke mně přitiskla a spontánně mě objala a já... byl ohromen, překvapen a taky jsem se musel opravdu hodně držet, abych nepodlehl jejímu kouzlu, tedy kouzlu její krve, která mě jakoby lákala, až skoro sváděla.

„Mám tě ráda, nezapomeň na to,“ zamumlala a pak se naplno rozbrečela. Zase jsem cítil její kůži na své a jako tenkrát jsem taky cítil její bolest a její slzy. Bylo mi teď jedno, co by si o nás kdo pomyslel, kdyby nás tu našel. Ona teď byla ta nejdůležitější, ona byla teď ta hlavní a cokoliv jiného bylo vedlejší.

„Já to vím,“ zašeptal jsem nazpátek. „Pamatuj...,“ zarazil jsem se. Slova, která jsem chtěl vypustit ze rtů nebyla vhodná. Nemohl jsem se jí teď přiznat, že ji miluji, jelikož... to bylo absurdní. „Že tě mám taky rád,“ vysoukal jsem ze sebe a ulehčeně si oddechl, jelikož to byla pravda. Nebyla to sice svatá pravda, ale pravda to byla. Měl jsem ji rád, víc než rád...

„Pojď,“ zašeptal jsem ji do vlasů. „Ty se potřebuješ vyspat a já taky...,“ zamumlal jsem a malátně se usmál. Její přítomnost, tak blízká přítomnost na mě měla blahé i neblahé účinky.       Přikývla a pak ode mě ustoupila. Potlačil jsem pocit zklamání a snažil jsem se ukonejšit sám sebe, že to nebylo naposled...

Nikdo

Achá! Ano, život by šel klidně dál... mohly by plynout týdny, měsíce, dny a tak dál. Ovšem život a osud sám o sobě... to je úplně něco jiného a proto se nemůžete divit, že se to v tu nejkrásnější dobu všechno pokazí a pak jde všechno jednoduše a rychle... do černé díry, jak říkáme tady u nás.

Ano, týdny plynuly jako voda, stejně jako dny a pak u měsíce. Vztahy mezi těmi to rodinami se také změnily. Z obyčejné kamarádství přešli na... jakýsi bližší vztah, pokud bych to tam měl nazvat. Tedy, až na Bellu a Edwarda... ti se stali jakými si dobrými přáteli, ovšem oba v duchu věděli své, oba trpěli po svém a oba to tajili.

Jo, život je těžký. Zahrává si s námi se všemi. Proplétá osudy lidí, city a chvíle... dělá nám n kdy ze života peklo. Hodně velké peklo...

Byl to přesně ten týden, kdy měla Bella oslavit své narozeniny. Ano, radujte se – Bella slavila své patnácté narozeniny a všechno spělo k dokonalosti! Ovšem, to by nebyl život, aby se něco nepokazilo... a tady se toho pokazí spoustu.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede... 9. kapitola: