Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede... 8. kapitola - druhá část

24.01.2010 (15:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1815×

8.kapitola- Ples- druhá část

Edward

Bylo ubíjející se na ni dívat. Jak šťastně se usmívá, jak se na něj dívá, jako kdyby byl něco... jako na další div světa, či něco takového. Přitom to byl jen další darebák, který přemýšlel nad něčím úplně jiným. Nad něčím co mě dostávala do varu, a já měl sto chutí jít za ním, říct mu co mám na srdci a dostat od něj Bellu co nejdál, ovšem neudělal jsem toi, i když jsem tolik chtěl!

Vždy mě zastavil vyčítavý pohled Alice a její jemné zavrtění. Věděla, k čemu se chystám, byla jediná, která mi v tom zabránila. S ní samozřejmě i Jasper, který se snažil udržet mé emoce pod pokličkou a opakovaně mi posílal dávky klidu. Byl jsem mu vděčný! Jim obou...

Povzdechl jsem si a co nejnenápadněji jsem vylil punč do květináče vedle sebe, pak jsem se zase narovnal a odešel jako by se nic nestalo, přitom nespouštěl oči z ní. Byla tak překrásná....

Ovšem pak ji něco ten zvrhlík pošeptal do ucha. Bella se zasmála – křečovitě, né uvolněně, a pak oba zaráz opustili parket a vydali se k zadnímu východu. Omámeně jsem za nimi hleděl, neschopen pohybu a v hlavě měl tisíce myšlenek- představ, o tom co tam asi tak šli dělat!

Hned na to se mi v hlavě ozval pisklavý hlásek Alice: ,Dělej, musíš jít za ní‘, pištěla. Její hlas byl panický, další hrůzné představit se mi objevili v myšlenkách a já neváhala  vyrazil zadním východem za těma dvěma. Neschopen racionálního myšlení, poháněn zlobou na toho Simona a zároveň i na sebe jsem rozrazil zadní dveře a vykráčel ven, schopen seřvat každého, kdo se pokusí Bells něco udělat, ovšem problém byl ten, že se jí nikdo nechystal nic udělat...

Stáli tam naproti sobě. Bella jenom v šatech, mírně se třesoucí a hned vedle ní Simon. To by ovšem nebylo tak hrozné, kdyby ovšem oba nedrželi v rukou něco, co se až moc dobře podobalo něčemu, čemu jsem nechtěl uvěřil.

Bella? Ta neposkvrněná Bella, která je vždy hodná laskavá a ta Bella, které je jenom čtrnáct, držela v ruce... Cigaretu! Nemohl jsem tomu uvěřit! A hned vedle ní stál Simon, jak už jsem řekl, i on svíral v jedné ruce cigaretu a v té druhé měl... flašku! Nechtěl jsem zjistit co v tom je, to opravdu ne. Snažil jsem se uklidnit a snížit svoje rozhořčení...

Dívali se na mě vyjeveně, nikdo nic neříkal, jenom ticho a ozvěny hudby zevnitř. Zhluboka jsem se nadechl, seběhl těch pár schodů na zem, přitom si ovšem dával pozor, abych nepoužil upírskou rychlost a odběhl až k těm dvou. Beze slova jsem oběma vytrhl cigaretu z ruky, rozmáčkl je v dlaních. Simonovi sebral onu flašku a hodil do křoví s jistotou, že on ji nenajde. Pak jsem se otočil opět k Belle a bez dalšího slova jsem ji popadl za ruku a táhl ji za sebou od toho zvrhlíka.

Vzpírala se. „Sakra Edwarde!“ křičela. „Laskavě mě pusť,“ dodávala a kroutila se. Simon nic neříkal. Jen tam tak stál, hleděl na nás, v obličeji posměch. Potlačil jsem nutkání mu jednu vrazit, prudce jsem se obrátil k Belle a beze slova jsem ji vzal do náručí.

Vřískala dál, ovšem toho jsem si nevšímal. Prioritou číslo jedna, bylo dostat ji odsud. Co nejdál od špatného vlivu Simona, pomyslel jsem si. To bylo hlavní.

Dělal jsem rychlé, rytmické kroky a šel s ní v náručí. Nevážila pro mě skoro nic, jako kdybych nesl pírko, ovšem i tohle mělo svůj rozdíl. Cítit její kůži na mé... úžasný pocit!

Nic neříkala na teplotu mého těla.  Ovšem, bušila do mě pěstmi, nadávala, posílala mě do horoucích pekel, to všechno vyrovnával pocit, že ji držím. V náručí, že je v bezpeční. U mě, ne u Simona. Byla u mě a já byl schopen ji ochránit. Před čímkoliv, kdykoliv.

Došel jsem až na parkoviště. Nebyla zde ani noha, všichni byli uvnitř, teda v místě, kde se ozývala ta hlasitá hudba. Právě hráli další pomalou písničku a já zatoužil ji vyzvat k tanci. Klidně tady, ihned. Mě by to nevadilo, ovšem soudě podle jejího výrazu bych byl zřejmě jediný. Povzdechl jsem si a chtě nechtě ji zase dal dolů.

Trucovitě si dala ruce v bok a věnovala mi jeden dlouhý zlostný pohled. „Co to sakra děláš?“ zasyčela rozhořčeně zkrs zaťaté zuby.

Usmál jsem se, ovšem tohle nebyl veselý usměv. Spíše omluvný, plný smutku. Pak jsem se zamračil a stejně jako ona si měřila mě si já měřil ji.

„Udělal jsem dobrou věc,“ řekl jsem. Rychle, surově, nenásilně...

„Dobrou věc?“ zeptala se, řekl bych, na pokraji hysterie. „Ty jsi mě znemožnil. Před Simonem, klukem-hvězdou, chápeš?“ rozkřikla se.

Zamračil jsem se. Tohle jsem nechápal. „Ne,“ trval jsem na svém. „Udělal jsem dobrou věc...“

Zasmála se – hystericky, posměšně a rozmáchla ruce do vzduchu. „Prosím tě, co si sakra myslíš?“ zeptala se. Nehnul jsem ani brvou. Pokračovala: „Právě jsem mi udělal společenský fau pas, doufám, že to chápeš,“ řekla mrazivým tónem.

„Ale...,“ chtěl jsem něco říct, ovšem došla mi slova. Co jsem měl říct. Že si zničí zdraví? Že to stejně dělal jen kvůli němu? To jsem sice nemohl s jistotou říct, ovšem, vypadalo to, že ano. Bella by nikdy nekouřila. Ne...

„Copak?“ zeptala se, když jsem nic neříkal. Můj kamenný výraz zmizel. Neměl jsem co říct na svou obhajobu. Neměl jsem k tomu racionální důvod, tedy jo, měl, ovšem... jak bych to mohl říct jí?

Povzdechl jsem si a svěsil ramena dolů. Tohle nemělo šanci. Pokazil jsem to. Zahrál jsem si na dospělého, uvědomil jsem si. Vybavovala se mi ta léta, kdy jsem chtěl porušti pravidla. Chtěl jsem dělat to co se nemělo, zřejmě tak, jako ona teď, ovšem já to chtěl dělat kvůli sobě, nebo ne? Já si chtěl vyzkoušet něco nového, osvojit si další vlastnost. Nebo jsem to dělal, abych oslnil?

Nepamatoval jsem se, ale i kdybych si to pamatoval, nic by to nezměnilo. Doba byla jiná, lidé pořád stejní.

„Promiň,“ zamumlal jsem omluvně poodstoupil od ní dva kroky. Všechno by teď přišlo bizardní. Tedy spíše to, co jsem před chvíli udělal. Je to její život, ne můj. Já se choval jako rodič, jako někdo kdo ji chtěl rozkazovat a to zřejmě byla osudná chyba.

Sklopil jsem zrak, otočil se a lidským krokem si to rázoval na louku. Potřeboval jsem klid a ona mi ho poskytovala. Dostatečný úkryt před mým samým...

Za sebou jsem slyšel její povzdech a pak její vzdalující se kroky. Pryč ode mě. Pomalu, ale jistě...

Nikdo

Byl to krásný večer, nemyslíte? Tedy, pardon, vlastně pro jak koho, nemýlím-li se? Ano, teď jsem se doufám trefil. Ovšem, kdo říkal, že tento večer končí?

Carlisle

Bylo něco málo po půlnoci. Charitativní akce měla skonči před jedenáctou, ovšem protáhla se a já byl za to rád. Za každou volnou minutu, kterou jsem mohl strávit v její přítomnosti. Dal bych cokoliv, jen abych mohl být s ní. Teď mi bylo smutno, jelikož večer končil. A s ním i něco pěkné, krásného!

Zastavil jsem před jejím domem. Celý nesvůj jsem otevřel její dveře, jako pravý gentleman, a čekal až  nich vyleze. Byla překrásná, stejná jako když nastupovala, bez chybičky. Krásná, rozjařená Esme... moje Esme?

„Ehm,“ promluvila, zřejmě taky celá nesvá. Stáli jsme na chodníku pře její domem. Dva obyčejní lidé, tedy ona byla člověk, já ne. Přestože jsem měl za sebou století života, století praxe, jsem se před touhle ženou dokázal cítit jako člověk. Obyčejný, nervózní, bezmocný...

A pak bez jakéhokoliv varování se ke mně naklonila a spojila naše rty v jedno. A... byl to úžasný pocit, cítit se jako člověk...

Nikdo

A přesně v tuto chvíli, na parkovišti před budovou, kde se konala charitativní akce políbil Emm Rose. Nerozvážně, hloupě, sladce a přitom z lásky...

A přesně v tuhle dobu si Bells uvědomila, doma ve svém pokoj fakt, který... nebyl překvapující. Přesně v tu dobu odpustila Edwardovi jeho, skoro až mateřskou starost a přišla na to, že Edward Cullen jí není lhostejný. Ba právě naopak a to možná nebylo dobře...

Tak co? Už můžeme skončit? Večer byl zakončen. Krásně, bezmocně... přesně tak jak má končit. Má končit s něčím na co se pak těšíte. Nebo s někým na koho se těšíte a snažíte se popohnat čas, aby už byl další den a vy se viděli s tou milovanou osobou.

Takhle mají konči večery. A tenhle večer tak i konči, tedy pro některé z nás ano.

Bella ležela ve své posteli, myslela na Edwarda, pak si ovšem uvědomila další věci a ona se rozhodla...

Esme při usínání myslela na Carlisleho, Rose na Emma.

Carlisle doma pozoroval hvězdy se zatajeným dechem a myslel na Esme, ženu, která v něm dokázala probudit člověka. Emm neseděl u televize jako obvykle. Seděl ve svém pokoji, s myšlenkami u Rose a jejich polibku. Alice a Jasper spolu leželi na podletěli a těšili si z přítomnosti toho druhého.

A Edward... ten seděl na louce, pozoroval  hvězdy, nadával sám na sebe, proklínal Simona a celý svět, ovšem hlavně... hlavně myslel na Bellu, když v tom něco zašustilo ve křoví a na palouk vrhla Bella....

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede... 8. kapitola - druhá část: