Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede ... 5.kapitola

16.10.2009 (20:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1836×

5.kapitola- Další všední den a že by další všední věci? Ne, to jenom sny….

Esme

Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.

Pomalu jsem scházela schody a rozhlížela se okolo. Má práce byla dokonána a dům byl dokonalý. Nadčasový s kapkou minulosti. Všechno bylo tak přesné a dokonalé. Přesně takové jaké jsem si představovala.

Na stěnách vyseli starodávné obrazy a v domě voněli květiny. Přesně takové jako jsem si to vysnila. ,,Tady jsi,“ ozvalo se za mnou a kolem pasu se mi obtočila studená a bílá ruka. Usmála jsem se sama pro sebe a otočila se mu v náručí. Byl pořád stejný. Tak nádherný a dokonalý a byl tu jen pro mne.

Jen jsem se usmála a vtiskla mu polibek na jeho rty. ,,Je zázrak co jsi tady udělala,“ mluvil jeho sametový hlas. ,,A taky co si udělala se mnou,“ dodal a vtiskl mi polibek do vlasů. Chtíč po něm celém se zvětšovala. Byla čím dál tím víc větší a pořád se zvětšovala.

Vrhla jsem se mu okolo krku a políbila ho na rty. Hladké a ledové. Ruce jsem mu zamotala do vlasů a užívala si ten krásný pocti, že mám opět někoho o koho se můžu opřít.

,,Miluju tě,“ šeptla jsem mezi polibky a zatlačila ho na stěnu. Cítila jsem v jeho další polibku úsměv. Byla jsem šťastná…šťastnější než kdykoliv před tím. Cítila jsem se opět plná. A to jen díky němu.

Cítila jsem jak jeho ruce putují po mých zádech a pak jak mě bez toho aniž by naše rty rozpojil vzal do náruče. Ještě více jsem se k němu natiskla.

Vyšel se mnou zbytek schodů jako bych byla peříčko. Otevřel dveře do jeho nové ložnice a položil mě na postel. Pak se na mě ještě jednou koukl a andělsky se usmál. A pak…se rozplynul. Slyšela jsem jeho andělský smích, ale jeho tvář a ani tělo jsem nikdy neviděla.

,,Carlisle!“ vykřikla jsem a…

Vymrštila jsem se v před a zamrkala očima. Byla jsem z pocená a na čele jsme měla kapičky potu. Otřela jsem si je a můj pohled zabloudil k budíku na nočním stolku. Ukazoval něco málo po třetí hodině ráno.

Zakroutila jsem hlavou a do mysli se mi dostaly obrázky ze snu. Jak jsem se tiskla na jeho pevné tělo. Jak jsem ho zasypávala polibky, jak…zatřepala jsem hlavou.

Esme, Esme, co se to s tebou děje? Ptala jsem se sama sebe. Odpověď byla jasná. Za vším stál Carlisle. Muž s okouzlujícím úsměvem a melodickým hlasem. Muž mých snů….

Opět jsem zatřepala hlavou. Měla bych si zakázat takhle myslet. Opět jsem si lehla do postele a zavřela oči. Snažila jsem se zahnat vzpomínky na sen a myšlenky pryč. Nepodařilo se a já až do rána nezamhouřila oči…

Rosalie

Ležela jsem na posteli a ruce jsem měla za hlavou. Oči zavřené a přemýšlela. O mě,o Belle, o holkách, o Emmettovi….pořád se mi vkrádal do myšlenek a snů. Byl tady, pořád a pořád. Nemohla jsem ovšem říct, že by se mi to nelíbilo. Naopak, začínala jsem to mít ráda. Začínala jsem mít ráda i jeho. Přežívala jsem jeho vtípky o blondýnách a snažila se na něm nacházet jen to pozitivní. A že toho bylo!

Nejen, že byl krásný a chytrý. Byl i vtipný, pořád veselý, prostě energický člověk. Člověk, kterého miluji! Sakra! Zanadávala jsem si. Nesmím na něj takhle myslet! Jsme jenom kamarádi a já bych nechtěla něco pokazit. Nechtěla bych aby to skončilo. Prostě nechtěla.

Smutně jsem si povzdychla a přestala na chvilku myslet. Pustila jsem všemu volnou ruku a propadla se do říše snů…..

,,Tady jsi!“ vykřikl mě dost známý hlas a já se otočila. Emmett ke mně běžel s kytici růží. ,,Myslel jsem si, že nepřijdeš,“ vydechl a podal mi kytici. S úsměvem jsem ji přijala a přičichla si ke krásně vonícím růžím.

,,Děkuji,“ vydechla jsem a zadívala se do jantarových očí. Opětoval mi pohled. Stáli jsem tam. Já s kyticí růží, on s rukama v kapsách a vzájemně se dívali do očí. Měl je nádherné. Zlaté, které přímo lákali a pobízeli mne abych…

,,Tak pojď nebo to nestihneme,“ řekl rázně a přerušil náš oční kontakt. Překvapeně jsem zamrkala.

,,A co nestihneme?“ zeptala jsem se s obavami v hlese. Jen se usmál.

,,Uvidíš,“ šeptl a vzal mě za ruku. Byla jsem v sedmém nebi. Byl to tak krásný pocti držet jeho pevnou ruku. Cítit jeho dotek, jeho studenou pokožku. Cítit jeho blízkost….Zasněně jsem vzdychla a šla rychle vedle něho.

Dorazily jsme až k přístavu. Kde se tady vzala? Zeptala jsem se sama sebe.

Emmett přešel k jedné z lodí a naskočil do ní. Pak se otočil ke mně a natáhl pro mě ruku. Chvíli jsem tam jen tak stála jako tvrdé y, pak jsem se vzpamatovala a přešla k němu.

Otřásla jsem se, když se mě opět dotkl a na místě, kde mě držel jsme ještě hodně dlouho potom cítila jeho dotek a teplo vycházející z toho místo do celého těla.

Vyrazily jsme na otevřené moře. Emmett řídil a já si užívala ten nádherný pocit. Vítr ve vlasech. Pode mnou voda, nad hlavou obloha. Krása…zasněně jsem vydechla a zavřela na chvilku oči.

Cítila jsem jak se loď zastavila a překvapeně otevřela oči. Emmett stál přede mnou a potutelně se usmíval. Přešel pomalu ke mně a sedl si. Pořád se mi díval do očí. Jakoby se mě snažil zhypnotizovat.

,,Já,“ začal. Pak se trhavě nadechl a odmlčel se. Obočí se mu svraštilo do jedné linky. Po chvíli se ovšem opět vyjasnilo a on se na mě usmál. Přiblížil svůj obličej k mému. Udělala jsem totéž. Dech se mi tajila já čekala co bude dál.

Úsměv se mu ještě víc rozšířil a on překonal tu vzdálenost mezi mými rty a jeho a…

Překvapeně jsem zamrkala očima a smutně vzdychla. Takové sny musí být nezákonné. Tohle by se mi nemělo dít. Nechci přece pokazit přátelství mezi mnou a Emmettem. To opravdu nechci.

Opět jsem zavřela oči a snažila se přijít na jiné myšlenky, než jen na takové, které se dohadovali co by bylo po tom co by mě políbil a tak. Po chvíli se to opravdu povedlo a já propadlo do bezesného spánku….

Bella

Nepříjemně jsem se převalila na druhý bok. Tyhle ty noci mě jednou zničí. Už teď má velký spánkový deficit a další probdělá noc mi v tom asi nepomůže. Jenomže jak můžu spát, když vždy když zavřu oči tak ho uvidím. Jak se na mě usmívá a nebo jak se mračí. Jak má zavřené oči, nebo zasněný pohled. Nemůžu prostě spát. To prostě nejde….to bych nepřežila.

Opět jsem se nepříjemně převalila a na chvilku zavřela oči. Snažila jsem se myslet na cokoliv jen né na něho. Povedlo se a já konečně usnula…

,,Kapitáne,“ pokynul mi jeden z mužů se šátkem na hlavě. ,,Vedeme vám zajatce,“ pokračoval a díval se na mě zkoumavým pohledem. Seděla jsme na dřevěné židly a měřila si přísným pohledem toho opovážlivce, který mi strašně moc připomínal Mika. Pokynula jsem na souhlas a čekala koho mi přivedou tentokrát.

Dveře se otevřeli a dovnitř vstoupil velký muž. Před sebou táhl muže s pytlem přes hlavu. Muž se nezmítal, nebo něco takového. Šel poslušně a nemluvil a ani neprosil o svůj život, tak jako ostatní, kteří vstoupily do této místnosti.

Velký muž postrčil toho zajatce doprostřed místnosti a sundal mu surově pytel. Měl skloněnou hlavu, takže jsem mu do obličeje neviděla.

,,Co udělal?“ zeptala jsem se nevrle. Krásné hebké vlasy zajatce mi někoho připomínali.

,,Kradl na naší lodi, kapitáne,“ řekl hromotluk a poodstoupil dál. Já se zvedla a s ostrým mečem jsem přešla k zajatci. Kroužila jsme okolo něj jako sup.

,,Krás?“ zeptala jsem se posměšně. ,,Copak nevíš jaký trest tě čeká?“ ptala jsem se dál. Muž mlčel. Já tedy pokračovala. ,,Taková neslýchanost. Tohle to se nedělá. Čeká tě trest. No trest….vlastně smrt, abych řekla pravdu,“ mluvila jsem se smíchem v hlase. Vytáhla jsem meč a namířila ostřím k jeho hrdlu. ,,Mluv,“ řekla jsem rozčíleně. Jeho ticho mě štvalo. ,Mluv nebo tě…,“ a v tu chvíli promluvil

,,Zabij mě,“ řekl a otočil se na mě. Jeho zlaté oči se vpíjeli do mých a já…

Vzbudil mě budík. Nepříjemné pípání u mého ucha. Zamrkala jsem očima a zamračila se. Zase škola.

Chvilku jsem se ještě převalovala z boku na bok. Pak jsem si povzdechla a zvedla jsem se z postele.

Celá zpocená jsem přešla do koupelny. Koukla jsem se do zrcadla a sama sebe se lekla. Oči jsem měla opuchlé a vlasy do podoby vrabčího hnízda.

A pak, jako mávnutím prvouku se mi v hlavě rozezněla jeho slova. Zabij mě. Zabij mě. Zabij mě. Zabij mě. A pořád dokola. Zavřela jsem oči a zacpala si uši. Hlas po chvíli přestal, ale pocit úzkosti a bolesti nepřešel. Povzdychla jsem si a opláchla vodu studenou vodou. Tohle bude ještě den…

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede ... 5.kapitola: