Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede.....3.kapitola

25.09.2009 (14:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2315×

3.kapitola – Nová škola, nový lidi, bohyně mezi nimi a problém……….

Emmett

Odmítáme ty co nás milují, a milujeme ty co nás odmítají.

Forks? Po kolikáté už? Ani to nepočítám. Jedno je, ale jisté. Bude tu otrava, tak jako v každém jiném městečku. Všude je to stejný. Vždy je okolo nás velký poprask. Všichni s námi chtějí kamarádit, ovšem my se nedáme. Pak je to omrzí a lidi si prostě usmyslí, že jsme divní nebo co. A taky jsme. Jsem upíři. Krvelačná stvoření. Docela komické, ne?

,,Emmetté!,“ ozvalo se ze zdola našeho polorozpadlého domu.

,,Co je?“ houkl jsme nazpátek a dál koukal z okna. Věčnost je někdy docela otravná….

,,Pohni si!“ vykřikla Alice. Má malá otravná sestřička, které s oblibou říkám ,věštkyně‘, což se ovšem nelíbí jejímu manželovi. Jasperovi. Který je tak trochu větší citlivka, kvůli jeho schopnosti.

,,Už jdu,“ hlesl jsem a nasadil si na hlavu svojí novou kšiltovku. Alice mi ji ze začátku zakazovala, ale já se nedal. Dal jsem si předsevzetí, že na novou školu nastoupím s pověstí hopera.

Ze skříně jsem ještě vyštrachal nějakou tu mikinu a rychle seběhl dolů, kde přešlapávala naštvaná Alice. ,,Snad se tolik nestalo,“ řekl jsem naoko naštvaně a udělal úšklebek.

,,Já,“ nadechla se, ,,narozdíl od tebe nechci přijít hned první den do školy pozdě,“ dělala důraz na každé slovo. Mluvila plynule a taky vážně. Ušklíbl jsme se.

,,Ale teď jsi to ty, kdo tady zdržuje,“ řekl jsem a vyšel směrem ke garáži.Za sebou jsem slyšel jen podrážděné zavrčení.

Nasedl jsem na zadní sedadlo, hned vedle Jaspera. Za volantem seděl Edward. Můj nejoblíbenější a zároveň ten nejotravnější bratr. A kvůli čemu? Čte myšlenky a to vám někdy může lést na mozek. Jako třeba mě.

Sedadlo vedle řidiče jako obvykle zabrala Alice. Divil jsem se , že se necpala dozadu vedle Jaspera, ale nechal jsem to být.

Edward jel jako šílence a proto jsme  do školy dorazily relativně brzy a jako vždy upoutali pozornost všech přítomných. Edward zajel s autem co nejdál od lidí. Vypl motor a povzdechl si. Všechno to teprve začíná….

Otevře dveře a vyšel ven. Hned na to ho následovala Alice a Jasper. Já si v autě ještě chvíli poseděl. Chtěl se je nechat napnutý. Pak jsem nasadil ten nejhezčí úsměv jaký jsme v záloze měl a vystoupil z auta. Edward si jen pohoršeně odfrkl. Žít věčnost sám mu asi neprospívá. Zavřel. Jejda. Sorry brácha, ale je to pravda. Poslal jsem mu myšlenku a dál se usmívat jak nějaký blbec.

Slyšel jsem několik holčičích povzdechnutí a pak několik nadávek ze stany kluků. Jako obvykle…..

,,Je k nakousnutí,“ uslyšel jsem někde mezi lidmi a hned se za tím hlasem otočil. Zřejmě to řekla tmavovlasá dívka. Měla tmavé oči a trošku větší poprsí, než ostatní dívky. Pootočil jsme hlavu a spatřil menší hnědovlásku. Byla o hodně jiná než tmavovlasá dívka a na rozdíl od ostatních na nás tolik nezírala. No a pak jsem ji poprvé spatřil……

Byla uprostřed mezi těmi dívkami a byla z nich nejkrásnější. Měla krásné zlaté vlasy, modré oči a dokonale vykrojené rtíky. Na sobě měla fialové triko a černé úzké rychle. Byla dokonalá. Tak krásná i na člověka. Dokonale mě okouzlila.

Edward se vedle mě uchechtl. To mě naštvalo. Naposledy jsme věnoval té krásce úsměv a otočil se dopředu. Společně jsme pak vyšli k přijímací kanceláři.

Prošli jsem menšími dveřmi a pak jako armáda neohrožený jsem se vydali k oné kanceláři. Většina lidí si nás zaujatě prohlížela a něco si mezi sebou šeptala. Jiní se s námi hned pustily do řeči s nějakou naději. Marně.

,,Dobrý den,“ promluvil Edward vyrovnaným hlasem, když jsme se konečně probojovali chodbou. Z pod hromady stohů papírů vykoukla hlava postarší ženy. ,,Dobrý,“ kývla na pozdrav a zase někam zmizela. ,,Vy jste?“ ozvalo se ze zdola.

,,Cullenovi,“ hlesl a čekal.

Po chvíli se opět objevila a její malinká ručka Edwardovi něco podávala.

,,Tady jsou papíry k vyplnění. A tohle,“ kývla na jeden modrý. ,,Dejte podepsat učitelům. Jen pro jistotu,“ řekla a opět zmizela. Bylo to divný.

Edward si povzdechl a pak se otočil směrem nám. Protočil oči a prošel ke dveřím. My jsme ho následovali.

Celý dopoledne jsem pak prožil jako ve snu. V hlavě se mi pořád zjevoval obraz bohyně z parkoviště. Tím jsem dosáhl toho, že jsme přeslechl všechny povídačky o nás, které jsem jinak s oblibou poslouchal a taky toho, že ze mě Edward šílel. Pořád mě naštvaný výraz, ale já se o to nestaral.

Pořád jsem ji viděl. Dokonalou tvář. Krásné oči a smyslné rty, které vybízely k políbení. Jenomže tohle všechno měla háček. Ona byla člověk. Nebyla monstrum jako já. Nebyla ta co někoho zabíjela jen aby se uživila. Tedy v jistém smyslu slova. No a pak přišel oběd.

Nejhorší část dne.

Snažil jsem se chovat nenuceně a proto jsem přišel do jídelny s klidným výrazem. Ignoroval jsem narážky ostatních a taky Edwardův výraz. Hledal jsem ji. Bohyni z parkoviště. Chtěl jsem ji vidět a taky jsme se s ní chtěl spřátelit.

Věděl jsem, že tím porušuj všechna pravidla a že ohrožuji naši rodinu, ale k ní mě něco táhlo. Něco silného, silnějšího než jsem byl já sám. Možná jsem tomu měl odolávat, ale já nechtěl.

A pak jsem ji spatřil. Stála u pultu s jídlem. Ihned jsem k ní zamířil a nebral na nikoho ohledy.

Byl jsem těsně u ní, když se otočila a tím docílila toho, že jsme se srazily. Zvedla hlavu a udiveně se na mě koukala.

Nadechl jsem se a pocítil krásnou květinou vůni vycházející z jejího těla. Vybízela ať si vezmu co mi patří, ale já odolal. Už jen kvůli tomu pocitu, že vedle mě stojí.

Vzpamatovala se a promluvila tím nejjemnějším hlasem. ,,Ehm…promiň,“Vysoukala ze sebe.

Pousmál jsem se. ,,Né ty promiň,“ snažil jsme se o přátelský tón a v duchu se radoval.

,,Jsem Emmett Culen,“ pokračoval jsem. Napřáhl jsem ruku k potřesení, ovšem tu jsem hnedka stáhl. Dívala se na mě divně. Tak nějak roztěkaně a nervózně. Jakoby mě nevnímala. Pak se její výraz změnil.

Vypadala zamyšleně. Pak se tam zračila starost, ovšem nemohla být větší, než jsme měl já o ni. No a pak upustil tác s jídlem. Veškerý rozhovor v jídelně utichl. Všechny pohledy se stočily k nám.

Dívka se koukla dolů na tác s jídlem a pak znovu na mě. Možná se mi to jenom zdálo, ale vypadalo to jakoby se nepřítomně usmála. Pak se její oči zvrátily a ona pomalu padala na zem. Stihl jsem ji zachytit než dopadla na zem. Podebral jsem ji nohy a vzal do náruče. Snažil jsme se ignorovat pohledy všech v jídelně, když jsem s ní šel k parkovišti. Po cestě se ke mně přidala Alice, že prý půjde semnou. Jasper s Edwardem nás měli omluvit na zbylé hodiny.

Položil jsem ji na zadní sedadlo a sám si sedl za volant Edwardového auta. Chtěl jsem vystartovat, když jsem si uvědomil jednu nemilou věc. Nemám klíče. Otočil jsem se na Alici, která jako obvykle zabrala místo spolujezdce. Usmála se na mě a podala mi je.

,,Nemáš mu ho prej poškrábat,“ špitla ke mně a zvonivě se zasmála. Já se jen ušklíbl. Jak bych asi mohl Edwardova miláčka poškrábat…. Nastartoval jsem a vyjel směr nemocnice.

Podle Alice to nebylo nic vážné, prý jen omdlela, ale i tak pocit úzkosti nepřešel.

Do nemocnice jsme dojeli ani né za pár minut. Vzal jsem ji opět do náruče a šel s Alici dovnitř. Došli jsme až k menšími pultíku, za kterým seděla sestřička. Vysvětlil jsem jí co se stalo. Kývla na souhlas a poslala  nás za nějakým doktorem na ambulanci. Nakonec se ukázalo, že to bylo jen ze stresu a já si oddychl.

Zjistil jsme podle rozhovorů doktorů, že ta krásná neznámá dívka se jmenuje Rose. Příjmení jsem jaksi nepochytil. Chtěl jsem počkat až se probudí, ale mé plány byli zmařeny pomocí Alice. Tam mě vykopala z nemocnice a dokopala do auta. Museli jsem jet do školy pro bráchy. A tak se jelo….

***

Doma to bylo o něco horší. Edward zuřil jako býk. Řval na mě jak můžu být takovej tupec a riskovat prozrazení. Snažil jsem se ho ignorovat, ale šlo to dost těžko. Jasper byl pořád stejný. Zamlklý a zamyšlený, kdyžto Alice se usmívala. A to, to teprve všechno začalo.

Bylo něco okolo devíti hodin večer, když Carlisle přišel z práce. Dneska byl ale oproti minulým dnům dobře naladěn. Sedli si vedle mě na sedačku a koukal se do neznáma. Edward zrovna scházel schody, když se najednou zastavil a zlostně zavrčel.

,,Carlisle,“ řekl mezi zuby. On se na něho ale nekoukl. Nechápal jsme o co tu jde.

Edward došel až do obyváku a naštvaně s posadil do křesla. Po chvíli dorazila usměvavá Alice s Jasperem. Carlisle se pořád díval někam do neznám a usmíval se.

,,Co se to tady děje?“ řekl jsem jako první , jelikož jsem nemohl vydržet tuhletu podivnou náladu. Něco se tu dělo. Nikdo ovšem neodpovídal. V místnosti by bylo dokonalé ticho, kdyby jej nepřerušovalo Edwardovo vrčení.

,,Tak sakra!“ vykřikl jsem, ,,co se to tady děje?“ křičel jsem a stoupl si na nohy. Začal jsem přešlapovat tam a sem a díval se na každého pohledem.

,,Nic Emmette,“ ozvala se Alice. Zlostně jsme se na ni otočil.

,,Nic?“ zopakoval jsem nevěřícně, ,,tak proč Edward pořád vrčí, ty se usmíváš a Carlisle vypadá jak retardovanej!“ křičel jsem dál. Alice se jen usmála.

,,Carlisle se usmívá proto, že se zamiloval,“ řekl úplně klidně. Zůstal jsem zaraženě stát. Carlisle a zamilovat? To snad není ani možná. Nevěřícně jsme kroutil hlavou.

Alice pokračovala.

,,Edward vrčí proto, že si nechce přiznat to co se má stát,“ řekla trochu víc ostřeji a hodila jeden naštvaný pohled k Edwardovi. Ten jen zavrčel.

,,A já se usmívám, protože vím, že budeme mít nové členy,“ řekla radostně. Pokud jsem si myslel, že všechno bude OK, mýlil jsem se.

,,Kdo, kdy, jak?“ říkal jsem jednu otázku za druhou. Teď už zareagoval i Carlisle. Smutně se podíval na Alici.

,,Ona?“ zeptal se smutně a Alice přikývla. ,,Kdo ještě?“ zeptal se sklesle. ,,Ona a její dcery,“ dodala.

Carlislovi se na tváři usadil pevný výraz.

,,To nedovolím,“ řekl rozhodně. ,,Zabráním tomu,“ řekl a vstal z pohovky. Ovšem Alice se nedala.

,,Stejně to nepomůže,“ namítla. ,,Pokud to neuděláme mi, udělá to někdo jiný, Carlisle. A ona se stane zabiják. Nedostane šanci se rozhodnou, Carlisle. Tak jí tu šanci neber, dokud je,“ řekla a sklopila oči. Na to Carlisle nic neměl a já se konečně dostal ke slovu.

,,Tohle mě už vážně nebaví,“ naštvaně jsme si sedl a otočil se na Alici, ,,já neumím vidět budoucnost,“ otočil jsem se na Edward, ,,a taky číst myšlenky. Nejsem tak chytrý jako Carlisle,“ pohlédl jsme na zmíněného. ,,A myslí mi to pomalu, znávám, ale teď chci vědět a co tu vlastně jde a kdo je zmíněná osoba označována zájmenem ,ona‘,“ řekl jsem rozhodně a našpulil rty. Carlisle si sedl.

,,Esme Swan a její dcery, tedy Rose a Bella,“ řekl sklesle a já ztuhl. Tohle to nesmí připustit. Nesmí se stát monstrem. Říkal jsem si v duchu. Ale chceš, namítlo mé já. Toužíš po tom. Toužíš po ní…..tak se nebraň. Namítalo. Ne, odporovalo další. Nebude monstrum. Nestane se to. V hlavě jsem začal plánovat kam bychom mohli jet. Sice mě ta představa drásala srdce, ale pro ni udělám cokoliv. I kdybych měl být navěky sám. Ona se nestane tím, čím jsem já.

,,Nepomůže to,“ namítla Alice na naši budoucnost. ,,Stanou se upíři tak jako tak, Emme.“ Zřejmě nebylo úniku. Smutně jsme si povzdechl.

,,Takže jaké jsou jiné možnosti?“ optal jsem se. Poprvé za celou dobu promluvil Edward.

,,Držet se on nich dál by jim a ani nás zřejmě neprospělo,“ řekl zcela vážně a promnul si kořen nosu. ,,Takže na ně budeme dávat pozor a pokusíme se je zachránit.“ Řekl a zvedl se ze sedačky. Rozloučil se a odešel z místnosti.

,,Stejně to nepomůže,“ hlesla za ním Alice. Edward na to nic neřekl. Zřejmě jsme se dostali do slepé uličky. Jediné východisko je, ale v nedohledu. Zvedl jsem se ze sedačky, rozloučil jsem se a tak jako Edward jsem zašel do svého pokoje. Slyšel jsem ze zdola hlasy Carlisleho, Jaspera a Alice. Zřejmě se ještě bavily o možnostech, ale všichni jsme teď věděli, že jich moc nemáme.

***

Ráno jsme seděl na sedadle řidiče jako na trní. Od včerejška se toho docela moc nezměnilo. Ala vlastně trochu jo. Edward se tvářil trochu přívětivěji a Jasper byl více komunikativnější.

,,Nevyšiluj,“ řekl pobaveně Edward. To mi moc nepomohl. Chtěl jsem ji vidět. Strašně moc jediné co jsme o ní věděl bylo to, že se jmenuje Rose Swan a že se z ní stane upír. To nebylo zrovna moc, ale lepší než nic.

,,Dělejte,“ křikl jsem na zbylé dva členy. Hned na to sedli v autě a oba dva se pochichtávali. Domyslel jsem si co asi dělali, ale nijak jsem to nekomentoval. Mohlo se jet…

Dojeli jsme na parkoviště a jako obvykle upoutali pozornost zvědavých lidí. Rozhlížel jsem se a hledal ji mezi nimi. Ovšem nenašel jsem ji. Smutně jsem si povzdechl.

Edward se zasmál, takže se nám z bručouna stává komik.

,,Sedí v autě,“ řekl pobaveně. Tázavě jsem se na něj koukl. Pokrčil rameny. ,,Bojí se vystoupit. Ale kvůli čemu to nevím,“ řekl a s úsměvem na rtech vystoupil. Napodobil jsem ho.

Rozhlédl jsme se po parkovišti a hledal auto, kde by mohla sedět. V mysli se mi vybavilo to luxusní ze včerejška a já se zaradoval. Stálo hned naproti nám. Rychle jsme k němu vykročil a ignoroval řeči kolem.

Edward měl pravdu. Seděl v autě a rukama si zakrývala obličej. Usmál jsem se a zaklepal na okýnko.

Zřejmě jsme ji trochu vylekal, jelikož její srdce zrychlilo. Komu taky né. Ustoupil jsem o krok dozadu a čekal až vyleze. Stalo se. Pochvíli vylezla z auta v celé své kráse a mě opět ohromila.

Střetla se s mým pohledem a překvapeně zamrkala. Zřejmě mě nečekala.

Nadechl jsem se a do nosu mě opět udeřil a její krásná květinová vůně. Bylo zajímavé, že jsem na ni ještě nezaútočil, když mě její vůně tak lákala.

,,Ahoj,“ řekl jsem pobaveně a andělsky se usmál. Jí to ještě více zaskočilo.

,,A-Ahoj,“ vykoktala ze sebe.

Opět jsem se usmál ,,Nevím jestli jsi včera pochytila mé jméno, ale pro jistotu. Já jsme Emmett,“ představil jsme se a nastavil jí ruku. Zhluboka dýchala a její srdce bilo jako na poplach. Nevěděl jsem jestli je to dobrá. Nebo špatná reakce. Nechtěl jsem aby mi znova zkolabovala.

,,Rose,“vyhrkla a moji ruku přijala. Cítil jsme jak sebou jemně cukla, když se dotkla mé pokožky. Jinak na sobě nenechala nic znát. ,,Já … jsem se ti chtěla a omluvit za ten včerejšek. Zřejmě to nebylo to nejlepší seznámení co jsi zažil, takže se ti omlouvám.“ Omlouvala se me. Byla roztomilá

,,To je dobrý,“ mávl jsme nad tím rukou. ,,Rád zachraňuji pany v nesnázích,“ dodal jsme a usmál se. Její pohled zalétl k mé rodině stojící na druhém konci parkoviště. Otočil jsme se k mé rodině a potichu zavrčel. Vždyť jsme se domluvily tak co?

,,Sakra!,“ šeptl jsem si sám pro sebe. Pokud se Edward tvářil takhle nebylo to nic dobrého.

,,Cože?“ optala se zaraženě.

Povzdechl jsme si. ,,Ne nic, jen…. Ale to je jedno. Hlavně si jich nevšímej,“ kývl jsme směrem k sourozencům. ,,Neví o co tady jde,“ dodal jsem. Vypadala docela zaskočeně tím co jsem jí řekl.

,,No nic,“ povzdechl jsem si. ,,Musím už jít.“ Řekl jsem a otáčel se k odchodu. ,,Rád jsem tě poznal,“ dodal jsme narychlo a mizel jsem v davu.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede.....3.kapitola: